Vítejte


na stránkách věnovaných světovým dějinám, trošce historie umění a genealogii rodu Salomon von Friedberg


Ve školách se učí dějiny světově nejdůležitějších událostí a chronologicky. Chápu ten účel, ale tady na těchto stránkách to máme prostě jinak. Jedete na dovolenou do zahraničí a chcete se nejdřív dozvědět dějiny oné země? Tady je najdete. Nebo jste prostě jen nadšenec do dějepisu (jako já :-D ) a klasické studium už znáte zleva doprava a zpátky? Tady si užijete.

Původně jsem chtěla sepsat dějiny všech států, o kterých bych jen dokázala najít informace, ale to už asi nezvládnu. I tak se tu dá najít pěkný soubor zemí a byla by škoda se o to nepodělit. Také berte v úvahu, že od doby kdy jsem články psala uběhla nějaká ta troška vody a tak poslední informace jsou aktuální k době sepsání. Nakonec jsem také už nezvádla jazykovou korekturu, proto prosím tolerujte gramatické chyby a překlepy.

Podklady k článkům jsem hledala na internetu. Našla jsem si vždycky všechny informace co jsem dokázala a skládala z nich příběh. Někdy to byl pěkný oříšek, když se zdroje rozcházely, připomínalo to až detektivní práci. Ale byla to i zábava. Výsledkem by měla být ucelenost a taková pravdivost informací, jaká se při popsaném postupu jen dá.


Aktualizace k 12.6.2018
Po dějinách světa a umění jsem se vrhla na dějiny vlastního původu. Po letech genealogického výzkumu mám sestavený rodokmen a sepsanou rodinnou kroniku. Kroniku zatím nemohu zveřejnit, dokuď nevyřídím všechna potřebná povolení, ale zatím alespoň jednoduchý rodokmen dávám k dispozici.


Ať se Vám zde líbí. :-)

Říjen 2013

Indie 2. část

26. října 2013 v 1:29 | Sabina Hlavatá |  Asie
Šáhdžahánův syn Aurangzéb nastoupil na trůn po bratrovražedném boji, r. 1658. A absolutně zostudil vlády svých předků. S pomocí obrovské armády se mu sice podařilo rozšířit hranice Mughalské říše na téměř celý subkontitent, ale celou dobu jeho vlády byla říše nestabilní a potácela se v lokálních válkách a povstáních. Výdaje na vydržování obrovitého vojska byly značně nákladné a způsobily zbídačení venkovského obyvatelstva, znehodnocení měny a rapidní zhoršení ekonomiky říše. V pozdějších letech své vlády poddaným dokonce zakázal hudbu, divadlo a tanec. Umění se nevěnoval, bavil ho lov. Ačkoliv... údajně rád vyšíval. :-D Aurangzéb byl ortodoxní islamista, proto obnovil daň pro nemuslimy a vyhodil je ze všech důležitých funkcí. Ale byl skutečně zlý, každý kdo se mu znelíbil, včetně příslušníků jeho rodiny, byl krutým způsobem usmrcen. Aurangzébově zuřivosti padly za oběť dokonce i jeho sestra Raušanára a dcera Záb un-Nisá. Také dva ze svých synů nechal dlouhá léta věznit v krutých podmínkách.
Aurangzéb zemřel r. 1707 ve věku 87 let, poté co byl poražen povstalskými Maráthy.

Nástupcem se stal prvorozený syn Bahádur Šáh I. , v této době již skoro sedmdesátiletý stařec, jehož zdraví bylo podlomeno dlouhým vězněním. Za jeho pětileté vlády započal úpadek Mughalské říše. Další vládci se ukázali jako slaboši, zbabělci a často byli závislí na opiu. Ekonomika byla devastována a mnoho Indů odešlo žít jinam. Také docházelo k dalším povstáním. Ale nejvíc zdrcující byl boj císaře Muhammada Šáha proti Nadir Šáhovi. Nadir Šáh byl perský dobyvatel. R. 1739 došlo k bitvě u Karnálu. Císař prohrál a Nadir vyplenil Dillí. Zemřelo cca 110 tisíc obyvatel města. Nádir Šáhova kořist mimo jiné zahrnovala 700 milionů rupií, dále paví trůn, symbol mughalské moci, a vzácný klenot Koh-i-Noor. Z této rány se říše už nevzpamatovala. A na vzestupu byla Britská Východoindická společnost.
Poslední mughalský císař Bahádur Šáh II. nastoupil na trůn r. 1838. Podobně jako jeho předchůdce byl už zcela pod vlivem Britů a nedisponoval žádnou faktickou mocí. Spíše než státnickým záležitostem se věnoval poezii, kaligrafii a hudbě. R. 1857 sice došlo k Velkému indickému povstání, namířenému proti evropským kolonizátorům a císař byl formálně dosazen jako jeho vůdce, ale bez pořádné organizace a financí nemělo povstání šanci. Poslední zbytky povstaleckých armád kapitulovaly a to byl, r. 1858, oficiální konec Mughalské říše. Císař byl zajat a poslán do vyhnanství. Zemřel r. 1862.

legendární Paví trůn- symbol Mughalské říše



Britové nebyli první evropskou mocností, která se začala zajímat o bohatství Indie. Jako první se v Indii objevili Portugalci. R.1498 připlul k západoindickým břehům portugalský mořeplavec Vasco da Gama. Jeho výprava otevřela cestu dalšímu evropskému pronikání. Portugalci r. 1510 prohlásili Góu za svou kolonii. Další byli Holanďané, ale ti se v Indii neuchytili. Dále nastoupili Francouzi r.. 1601. I kardinál Richelieu usiloval o vytvoření Národní společnosti pro obchod s Indiemi. Jeho pokus však také neuspěl, protože francouzští obchodníci a rejdaři tuto nabídku odmítli. Ve slutečnosti byli Britové až poslední, kdo se do Indie dostal.
Zato však Britská Východoindická společnost získávala poměrně rychle stále výhodnější postavení a větší moc a samostatnost. Pro vzrůst britské moci v Indii měly velký význam tři momenty. R. 1661 Britové získali Bombaj, jako věno portugalské princezny Kateřiny z Braganzy. Dále to bylo získání další strategické základny, tentokrát v Madrásu- pevnost St. George. Třetím momentem bylo založení Kalkaty v r. 1690.
Kolonie Britská Indie vznikla předáním navlády nad subkontinentem z rukou Britské Východoindické společnosti, do rukou britské královny Viktorie. R. 1876 byla Viktorie prohlášena indickou císařovnou.

V letech 1911- 1924 byla postaveny další úžasná stavba a symbol koloniální Indie- Brána Indie, v Bombaji. Je vysoká 26 metrů a je vystavěna ze žlutého čediče a železobetonu, v indo- saracénském stylu. Brána Indie byla vybudována v upomínku návštěvy krále Jiřího V. s manželkou, který tak byl jediným britským vládcem, který kdy Indii v době svého panování navštívil. Když doba Britské kolonie skončila, opustily Indii slavnostně přes Bránu Indie poslední britské vojenské jednotky.
R. 1931 ovšem vznikla v Dillí stejnojmená stavba. Zde jde ale o vítězný oblouk. Původně byl věnovaný Indům padlým v První světové válce a v Afghánsko- britské válce, ale po získání nezávislosti se z brány stal památník padlých Indů ve všech válkách.

2x Brána Indie, Bombaj a Dillí



Britové po většinu své nadvlády v Indii zastávali všechny hlavní posty a na Indy toho moc nezbylo. Navíc Britové moc neřešili nějaké životní podmínky. Indie pro ně byla jako pokladnice, ze které se dá bez ustání čerpat. Indičtí zemědělci trpěli nehoráznými daněmi a vlny hladomoru se staly běžnou záležitostí.
Rozhodujícím krokem v růstu nacionalistického vědomí a v počátcích snahy za zlepšení podmínek Indů se stalo založení Indického národního kongresu, r. 1885, pod záštitou britského místokrále. Kongres původně vznikl jako sdružení elitních Indů loajálních k britské vládě. Postupně se však vymaňoval z britského vlivu a stal se významnou organizací v boji za obranu práv Indů.
Významným mezníkem v dějinách moderní Indie byl r. 1905. Britové administrativně rozdělili Bengálsko a to vyvolalo mohutnou bouři nevole. Indický národní kongres vyhlásil hnutí svadéší, které různými způsoby podporovalo vše domácí a bojkotovalo britské zboží. Tento požadavek přerostl ve formulaci svarádže- vlastní vlády, tehdy ještě formulované jako požadavek samosprávy v rámci britského impéria.
R. 1906 byla založena Muslimská liga, která měla za cíl hájit zájmy muslimů a měla vytvářet protiváhu Indického národního kongresu, který část muslimů považovala neprávem za hinduistickou organizaci. Zde vidíme počátky pozdějšího rozdělení Indie na Indii a Pakistán.
Za 1. světové války bojovali Indové po boku Britů. Do války bylo nasazeno asi milion indických vojáků a padlo jich kolem 50 000. Pomoc Indie však nepřinesla zlepšení jejího postavení v rámci britského impéria.

Mahátma Gándhí se narodil 2.10.1869, na západě Indie, na pobřeží Arabského moře, v okresním městě státu Gudžarát, městě Pórbandar. Jeho otec byl ministerský úředník a matka v domácnosti. Když bylo Gándhímu 13 let, byl oženěn s o rok starší Kasturbáí Makhardží. V patnácti letech těžce onemocněl a zemřel jeho otec a pár dnů po porodu zemřel také jeho první syn.
R. 1888 se Gándhí vydal studovat do Anglie indické právo a právní vědu, na University College. Toho roku se také narodil jeho první syn Harilal a Kasturba zůstala v Indii, aby se o něj starala. Gándhího začátky v Anglii byly dost těžké, bydlel u hostinské rodiny, kde platil drahý nájem a často trpěl, jako vegetarián, hladem. Hodně se zde věnoval čtení náboženských textů. Věnoval se četbě Bible a Koránu, četl též Bhaghavádghítu a theosofické texty. Narazil i na spisy Lva Nikolajeviče Tolstého, velice na něj zapůsobil jeho spis Království boží je mezi vámi, definoval jej jako jednu z mála knih schopných okamžitě od základu změnit člověka.
R. 1891 úspěšně dostudoval a vrátil se do Indie. Zde se dozvěděl, že jeho matka je už nějakou dobu po smrti. O rok později se mu narodil druhý syn, Manilal. Mezitím se Gándhí pokoušel založit právní praxi v Bombaji, ale neuspěl, protože byl příliš plachý a bál se mluvit u soudu. Tak se vrátil do Rajkotu a sepisoval žaloby. Ale i toho musel nechat, když se dostal do sporu s jedním britským úředníkem. Nakonec, r. 1893, dostal roční smlouvu na místo u indické společnosti, která potřebovala právníka do pobočky v Natal v jižní Africe, což byla tenkrát další britská kolonie. Tentokrát už ho následovala i jeho žena se syny a Kasturba se aktivně zapojila do manželových aktivit.
V jižní Africe byla moc v rukou bílé menšiny a vládl tu absolutní apartheid, diskriminováni byli nejen černí domorodci, ale i zdejší malá indická komunita. Zhruba 5 000 zdejších Indů trpělo různými nespravedlnostmi a persekucemi všeho druhu, nadměrnými daněmi a omezováním osobní svobody. O tom se Gándhí přesvědčil na vlastní kůži, známá je jeho historka o cestě do Pietermaritzburgu, která byla plná utrpění, protože byl Gándhí Ind. Ale pro Gándhího byla tato zkušenost zlomovým bodem, prodloužil svůj pobyt a stal se vůdcem indické komunity v Africe. Jeho zápas se zpočátku omezoval na petice, veřejná odhalení, publikování článků v tisku a na dopisy. Jak se však události vyvíjely a vyostřovaly, dozrávaly a prohlubovaly se i jeho ideje, stejně jako metody boje. Jako první se Gándhí zaměřil na hlasovací právo Indů. Pomoc našel r. 1894 u Natalského indického kongresu a podařilo se mu získat pozornost. Bohužel, i tu negativní, o tři roky později ho v Durbanu napadl dav bělochů a zachránila ho manželka a policejní dozor. Gándhí však odmítl podat žalobu na násilníky. Ten rok se mu také narodil další syn, Ramdas.
Ještě r. 1900 se mu narodil čtvrtý a poslední potomek, opět syn, Davdas.
V době Gándhího pobytu v Africe probíhala Druhá Búrská válka. Šlo o značně krvavý konflikt mezi Brity a Búry, což byli potomci osadníků různých evropských národů, kteří se tu začali usazovat od 17. století. Gándhí výbídl indickou komunitu,aby v boji pomohla Britům. Gándhí doufal, že tím dokáže, že křivdy ze strany Británie jsou neoprávněné. Jejich nabídka pomoci byla oceněna a přijata. Po dobu války byli Indové uznáváni, ale tato pomoc byla vysloveně zbytečná. Nic v chování Angličanů se nezměnilo. Většina výpomoci spočívala v ambulantních službách, ale ke konci se i dobrovolníci přidali k záložním plukům. Válka skončila r. 1902 kapitulací Búrů a zánikem Búrských republik. Gándhí dostal tři medaile.
R. 1904 založil Gándhí první Ašram, tedy farmu, kde lidé žili a pracovali jako kolektiv, v náboženském duchu. První Ašrám byl Phoenix, nedaleko Durbanu. Brzy následoval druhý, Tolstoy farm, nedaleko Johannesburgu. Založil také noviny- Indian opinion- Indické mínění.
Když v Johannesburgu propukl v indické nejchudší vrstvě mor, Gándhí se svými pomocníky samozřejmě pomáhal a společně přispěli k nešíření nemoci, ačkoliv mrtvých bylo mnoho.
Během povstání Zulů se Gándhí a indická komuna opět přidali na stranu Britů. A opět zbytečně.
R. 1906 vyšel nový zákon, který místní Asiaty nutil opatřit si průkazku, nechat si vzít otisky prstů a podrobit se celé řadě dalších pokořujících procedur. Tehdy poprvé Gándhí zahájil kampaň Satyagraha - Úcty k pravdě- nenásilného protestu na základě občanské neposlušnosti. Indové se odmítali nechat registrovat a vězení přijímali jako spravedlivý trest za přestoupení zákona. Vězení se tak plnila a sám Gándhí si tu odbyl svou první zkušenost z pobytu v místech, která pak nazval "hotely jeho královského Veličenstva." Britové začínali být zoufalí a vydávali další a další omezující zákony, ve snaze získat si poslušnost. Tak byli třeba r. 1912 zrušeny všechny nekřesťanské manželské svazky. Po sedmi letech skončil tento nenásilný boj úspěchem Indů. Všechny nesmyslné zákony byly zrušeny. Z Gándhího byl hrdina.
R. 1914 se Gándhí i s rodinou natrvalo vrátil do Indie. Jeho přítel a politik Gókhalé mu poradil, aby rok držel "oči otevřené a ústa zavřená". Gándhí jeho rady uposlechl a rok jezdil po Indii a znovu jí poznával. Za jeho pobytu v Africe se totiž dost změnilo.
Zatím Británie bojovala v První světové válce. Stejně jako tolikrát předtím chtěl Gándhí vybudovat lepší postavení Indů tím, že se budou podílet na válečné podpoře Británie. Tentokrát s Gándhím nesouhlasili zdaleka všichni. Naopak, chtěli využít situace a přinutit vládu k okamžitému zlepšení situace, pod příslibem pomoci. Gándhí si však stál na svém. Tak tedy Indové opět pomáhali svému uzurpátorovi.
Když docestoval, otevřel Gándhí další Ašram, první v Indii. Byl to Sabarmati, blízko Ahmedabádu a tento Ašrám se stal jeho domovem.
Zde ho také přišli požádat o pomoc chudí rolníci. Šlo o to, že britové je místo potravin nutných k přežití, nutili pěstovat Indigo, které od nich potom kupovali za směšně nízké ceny. Následný hladomor zasáhl dva okresy. Zatímco mnoho občanských skupin posílalo petice, Gándhí navrhl Satyagrahu. A uspěl. Svou úžasnou a silnou osobností dokázal vést povstání nenásilně a přitom účinně.
Ale dosavadní zkušenosti mu ukázali ještě jeden problém, jehož řešení věnoval téměř celý zbytek života. Z Indie se vyvážela bavlna, která se zpracovávala v anglickém Manchesteru a vyrobená látka se pak dovážela a draze prodávala opět v Indii. Gándhí se snažil zamezit této zbytečnosti a oživit tkalcovství. Ale byla to patrně jediná věc, ve které neuspěl. Ruční výroba látek byla namáhavá a ve výsledku neekonomická.
R. 1918 zasáhly město Kheda povodně a nastal hladomor. Zemědělci žádali snížení daní na toto období. Gándhí doporučil Satyagrahu. Sepsali zprávu, ve které jasně odmítli platit daně i za cenu uvěznění, nebo i života. Opět zvítězili (po věznění a utrpení, jak tomu bylo pokaždé).
R. 1919 Britové přijali Rowlattowy zákony. Podle nich mohla Británie kdykoliv vyhlásit stav obležení Indie a zatknout bez důvodu kteréhokoliv Inda. Zákony sice nebyly nikdy použity v praxi, ale na pobouření to stačilo. Gándhí vyhlásil generální stávku. Ta měla obrovský úspěch, zapojila se jednotně celá Indie. Británie zareagovala nebývalým násilím. Až se zdálo, že čím mírověji Indové na Gándhího výzvu jednají, tím brutálněji Britové odpovídají. Nejhorší byl útok v Amritsaru, z 13.4.1919. Toho dne se shromáždilo asi 10 - 20 tisíc lidí k pokojnému a nenásilnému protestu na uzavřeném území parku Jallianwala Bagh. Mezi protestujícími byly muži, ale i ženy, děti a staří. Z parku se nedalo uniknout, protože má jen jeden úzký východ. A právě tím přišel generál Reginald Dyer se svými padesáti vojáky a dal příkaz střílet. Palbu zastavil až když jim došla munice. Oficiálně Britové přiznali pouze 379 zastřelených a asi 1200 raněných, a 1650 vystřelených nábojů. Indické údaje jsou ale více než trojnásobné. Stopy po kulkách, které jsou zakonzervovány, jasně prokazují, že vojáci stříleli i z blízkosti na osoby ležící na zemi. Mnoho lidí, ve snaze chránit se před střelami, naskákalo do velké studny, kde převážně také zahynuli, ze studny bylo později vyproštěno 120 těl. Dyer byl sice souzen, ale jediné co se mu stalo bylo, že byl zbaven velení. V Británii na něj uspořádaly sbírku, která mu vynesla 26 tisíc GBP. Není se co divit, že tentokrát už někteří Indové nevydrželi v klidu a k nějakým těm násilnostem přece jen došlo. Gándhí promluvil k lidu o skutečné podstatě Satyagrahy a byl nespokojen s násilím, které vykvetlo v jeho přívržencích. Nemělo to však žádný účinek, a tak sám Satyagrahu odvolal. Seznal, že v takovém rozsahu nemůže být uhlídána, a vědom si následků a krveprolití, svůj omyl veřejně přiznal. Ale víc se tím nezaobíral. Rovněž si neuvědomoval, že některé v podstatě hinduistické metody Satyagrahy se příčí muslimům a mimoděk tak zvyšují napětí mezi oběma náboženskými komunitami, což byl v Indii vždycky velký problém.

památník obětem na místě masakru v Amritsaru



R. 1920 Gándhí zahájil svou kampaň nespolupráce s Brity, když vrátil úřadům tři medaile, které obdržel za búrské války. O svém plánu brzy přesvědčil na mimořádném sjezdu v Kalkatě také Kongres, který se během několika dalších let proměnil z honoračního seskupení elit v masovou politickou stranu s jasným programem a strukturou. Indové se měli vzdát titulů a funkcí, bojkotovat britské soudy a vládní školy. Následovalo zatýkání, tisíce lidí odcházely dobrovolně do vězení, být uvězněn bylo považováno za čest.
V r. 1922 Gándhí poslal místokráli ultimátum, že buď propustí politické vězně a odstraní cenzuru novin, nebo nastane poslední etapa nespolupráce - neplacení daní. Jenže došlo k incidentu ve vesnici Čaurí Čaura, při níž účastníci původně pokojné demonstrace zapálili místní policejní stanici, v níž uhořelo 22 policistů. Gándhí to považoval za osobní politické selhání, hnutí občanské neposlušnosti okamžitě odvolal, a to posléze zaznamenalo velký odliv příznivců. Ještě toho roku byl Gándhí za naprostého nezájmu veřejnosti zatčen a odsouzen k šestiletému vězení. Ale r. 1924 jej postihl akutní zánět slepého střeva a musel být za dramatických okolností operován. To mu zajistilo znovu pozornost a přízeň veřejnosti. Byl omilostněn a propuštěn.
R. 1930 oficiálně začíná boj o nezávislost Indie. Zapříčinil to Gándhí, samozřejmě, a jeho slavný Silný pochod. Ze svého domova se se 78 přívrženci vydal na cca 400 km dlouhou pouť, do přímořské vesnice Dándí. Ve vesnicích po cestě Ghándhí řečnil o nespravedlivosti daně ze soli. Každý den se k pochodu přidávali stále další stoupenci Satyagrahy, až byl zástup poutníků více jak dvě míle dlouhý. Na břehu Arabského moře pak převařili mořskou vodu, čímž ilegálně získali sůl. 60 tisíc Indů, včetně Gándhího bylo uvězněno.
Nedotknutelní, to byla kasta nejchudších Indů (nedávno bylo díky DNA prokázáno, že z této vrstvy pocházejí dnešní evropští Romové). Britové z nich chtěli r. 1932 udělat vlastní stát, ale Gándhímu se to nelíbilo. Ten chtěl kasty zrušit a ne podporovat a tak držel hladovku. Opět dosáhl svého.
Když vypukla Druhá světová válka, Gándhí tentokrát odmítl zapojení Indie. Ale r. 1941 přišla válka i na Východ. Britové se snažili přesvědčit indický Kongres o příslibu pomoci, ale stále nechtěli v Indii vyhlásit nezávislost. Najednou však stála okupace před branami Indie. Už nebylo možné ustoupit. Vedení Kongresu včetně Gándhího bylo britskou vládou uvězněno. Lid povstal ve své zuřivosti a bojoval proti britské vládě všemi prostředky. Ta odpověděla střelbou. Vesnice byly bombardovány a za oběť padlo na 25 tisíc Indů. Zatímco Británie bojovala na Západě i Východě proti fašismu, v Indii vraždila podobně jako společenstvo jejich nepřítele. Odpor Indů byl potlačen. Nastal hladomor, který přinesl zkázu v podobě 3,4 miliónů mrtvých. V té době, r. 1944, také zemřela na zápal plic Mahátmova manželka Kasturba poté, co Gándhí nedovolil doktorům, aby jí podali penicilin. Krátce na to byl Gándhí propuštěn z vězení. Okupační vojska se stáhla, ale země krvácela. Opět se začaly vyhrocovat hinduisticko-muslimské rozpory, a kromě toho vrcholil boj o nezávislost. Británie už nebyla proti, ale problémem byla otázka vlády. Proti Kongresu totiž nyní stála Muslimská liga, druhá mocná frakce. Ti r. 1946 vyhlásili džihád (svatou válku). Vraždili hinduisty a násilně je nutili k uznání islámu. Na to reagovali hinduisté masakrováním muslimů a Gándhí nebojácně kráčel mezi nimi, jako by mu už nikdo z nich nemohl ublížit. Více už mu ublížit nemohli, byl pokořen, když viděl zkázu, ale přesto kráčel a hlásal mír. Británie se rozhodla osvobodit Indii pod podmínkou, že bude země rozdělena na Pákistán a Hindustán. Najednou byl Gándhí jen poutníkem, byl jediný, kdo s tím nesouhlasil - lid byl lačný po svobodě. 15. srpna 1947 byla vyhlášena svobodná Indie dvou dominií. Gándhí ve svých 77 letech upadl v hluboký smutek. Vše, pro co tak dlouho bojoval, se rozpadlo.
Nepokoje mezi hinduisty a muslimy však pokračovaly i po vyhlášení nezávislosti a přerostly ve válku mezi oběma zeměmi. Ta se rozpoutala poté, co pákistánské vojenské jednotky vtrhly do Kašmíru, jehož právní statut nebyl prozatím vyřešen. Indická vláda reagovala mimo jiné tím, že zastavila převod 550 milionů rupií do Pákistánu, který byl součástí dohody o rozdělení. Gándhí na protest vyhlásil další ze svých časově neomezených hladovek, dokud se obě strany nedohodnou a nesmíří. Indická vláda tak nakonec zrušila své rozhodnutí a peníze do Pákistánu poslala. Tím se potvrdilo, že Gándhí ani zdaleka neztratil svůj vliv.
Transakce ovšem vzbudila nesouhlas mezi představiteli hinduistické komunity, kteří kritizovali vládu i Gándhího za zbytečné ústupky Pákistánu. Skupina hinduistických radikálů se rozhodla Gándhího odstranit. První pokus o pumový atentát byl neúspěšný. 30. ledna 1948 však hinduistický aktivista Nathuram Gódsé zastihl Gándhího při večerní procházce v Novém Dillí a usmrtil jej výstřelem z pistole. Poté se okamžitě dobrovolně vzdal policii. V soudním procesu byl později odsouzen k smrti oběšením a popraven.
Móhandás Karamčand Gándhí. Ve světě známý pod jménem Mahátma- Velký duch, které mu dal indický básník Rabíndranáth Thákur. Ovšem doma v Indii mu říkali prostě- bápú- Otec. Formálně mu byl udělen titul Otec národa. A 2. říjen, den jeho narozenin, je každoročně vzpomínán jako Gándhí džajanti (Oslava Gándhího), také je to mezinárodní Světový den nenásilí.
Gándhí zemřel ve věku 79 let. Za jeho rakví kráčel milionový průvod a jeho popel byl vhozen do soutoku u řeky Gangy. Mnoho zástupců států z celého světa přijelo vzdát hold malému velkému muži.

Mahátma Gándhí



Prvním prezidentem svobodné Indie byl jmenován Radžéndra Prasád a r. 1950 byla přijata první indická ústava a země prohlášena republikou. I jako republika však zůstala v Commonwealthu a uznává britskou královnu za symbolickou hlavu státu.
Od začátku své samostatnosti se Indie však potýká s řadou problémů. V minulosti to byly především spory o území, hlavně se sousedním Pákistánem. Šlo o indický stát Kašmír a k ozbrojeným konfliktům došlo opakovaně v r. 1965, 1971 a 1999. Spory nastaly i na indicko- čínské hranici a r. 1962 vyústily v Sino-indickou válku. Náboženská skupina Sikhů se teroristickým způsobem pokusila osamostatnit indický stát Paňdžáb a došlo ke krvavému potlačení ve Zlatém chrámu v Amritsaru.
Současným problémem je především chudoba, přelidněnost a nedostatek přírodních zdrojů. Problémy se nedaří vyřešit. Ještě otřesnějším problémem Indie, jsou časté případy znásilnění. Jen v r. 2011 bylo nahlášeno 24 tisíc případů! V posledních letech se jedná dokonce o hromadná znásilnění, často končící smrtí. Po mohutných protestech vláda konečně zpřísnila tresty. Nově je možné za sexuální násilí dostat i trest smrti.

Zlatý chrám v Amritsaru, jedna z nejkrásnějších památek



Zdroj: Wikipedie.

Indie 1. část

26. října 2013 v 1:27 | Sabina Hlavatá |  Asie

Dějiny Indie



Indie. Pár písmen a přitom tolik exotiky a tajemství. Jak málo toho o ní v naší Evropě víme...

Osídlení jižní Asie, kde se Indie dnes nachází, patří k nejstarším na světě. Úplně nejstarší stopy osídlení byly nalezeny v nalezišti Bhimbetka. Jde o sérii skalních úkrytů. Jsou tu stopy po Homo erectus, staré cca 100 tisíc let. A dál množství nástěnných maleb, které jsou jedny z nejstarších na světě, cca 30 tisíc let. Malby většinou zobrazují každodennost, lov, tanec i hudbu, zvířecí souboje i jednotlivá zvířata jako například bizona, tygra, lva, divoké prase, slony, psi aj. Často zobrazuje i náboženské a rituální symboly.
Homo sapiens se v Indii usadil před 12- 9 tisíci lety.
Do rozmezí let 7000- 5500 př. n. l. se zase datuje naleziště Méhrgarh, které dokazuje přechod k zemědělsví a domestikaci zvířat. Pěstovala se tu hlavně pšenice a ječmen a chovaly se kozy, krávy a ovce. Ale toto naleziště se nachází v dnešním Pákistánu.

jedna z nejstarších maleb, naleziště Bhimbetka



Nejstaší městskou civilizací je Harrapská kultura, která vznikla s počátkem Doby bronzové v jižní Asii, před cca 3300 lety. Nacházela se na hranicích Indie a Pákistánu. Říše měla několik center, nejdůležitějšími a největšíími byli Harrapa a Mohendžodáro, v dnešním Pákistánu. Každé z těchto měst měřilo po obvodu více jak 5 kilometrů. Harappané znali odlévání bronzu i mědi a živili se převážně zemědělstvím. Pěstovala se pšenice, ječmen, luštěniny, rýže aj. Není jasné, ke které jazykové rodině patřili, ale našlo se množství malých pečetítek, které nesou znaky podobné písmu. Jestli to písmo je se neví a nebylo ani rozluštěno. Harrapané stavěli domy z cihel a patrové budovy. Domy byly vybaveny koupelnami, dokonce splachovacími záchody, skladem s potravinami a někdy i studnou. Z domů vedl odpadní systém ústící do kanalizačních kanálů vedoucích podél jednotlivých ulic pod jejich úrovní. Harappská kultura měla obchodní styky s různými zeměmi, především s Mezopotámií. Zboží se do oblasti Mezopotámie dováželo po suchozemské i mořské trase. Hlavním vývozním zbožím do mezopotámské oblasti byla bavlna, polodrahokamy a slonovina, naopak z Mezopotámie proudily do oblasti Poindí především drahé kovy.
Přesné příčiny úpadku této kultury nejsou známy, ale mohl nastat následkem klimatických změn. Ale mnohé důkazy také svědčí o tom, že její zánik byl dovršen náhlou událostí. Co přesně se stalo se stále neví, ale zatím stále nejpřijímanější teorií je, že kultura již delší dobu upadala kvůli klimatickým změnám. A poslední ránu jí dal příchod Indoevropanů- Arjů. Harrapská kultura zanikla cca 1500- 1300 let př.n.l.

ukázka harrapského pečetidla



Následující dobu , která jinak byla Dobou bronzovou a poté Dobou železnou, nazýváme Védské období, protože vznikly nejstarší indické literární památky- první hinduistické texty- Védy. Ale je těžké určit stáří těchto textů, protože se nejprve předávaly ústně, védským jazykem, ze kterého vznikl Sanskrt.
V tomto období existovalo několik kultur, třeba Kultura černě a červeně malované keramiky a Kultura šedě malované keramiky, ale největšího pokroku dosáhli Indoárijci. Především zavedli kastovní systém. V jeho čele byl rádža, ale hlavní slovo měli kněží, kteří rádžu vybírali. Konec období se uvádí kolem r. 500 př.n.l.

Někdy mezi 600- 400 př.n.l. se narodil Siddhártha Gautama, z rodu Šákjů, rodu válečníků. Mělo se tak stát v Kapilavastu, které však ještě nebylo s jistotou nalezeno. Siddhártha byl synem regenta a tedy vysoce postavený. Jeho matka zemřela krátce po porodu a matkou mu tak byla její sestra. Jako dítě žil v ohromném blahobytu. V šestnácti letech ho oženili a zapojil se do správy území, kde jeho rodina vládla. Ale i když měl nádherný život, stále ho něco trápilo. Radoval se z požitků, ale trápila ho jejich pomíjivost. Toužil po něčem trvalém a tušil, že to uprostřed blahobytu nenajde. Proto odešel a stal se dobrovolně bezdomovcem. Udělal tak okamžitě po narození syna, ani se na něj nepodíval. Bylo mu 29 let.
Šest let Siddhártha putoval, mluvil s různými větci, čaroději, filosofy a učitely. Zjistil, že svého cíle může dosáhnout jen zkušenostmi a tak zkoušel co se dalo. Narazil na teorii o znovuzrození. Někteří věřili, že když se budou chovat jako určité zvíře, zrodí se v příštím životě právě do něj. Siddhártha to vyzkoušel. Jiní tvrdili, že osvobození lze dosáhnout pohrdáním tělem. Siddhártha se tedy přestal oblékat a mýt. Podle Džinistů mohl člověk ovlivnit své znovuzrození i nechtěně. Omylem zašlápnete červa je zle. Proto dávali pozor na každý svůj krok. Stejně tak Siddhártha. Další nápad Džinistů byl oprostit se od tělesných funkcí. Siddhártha trénoval zadržování dechu tak dlouho, až měl pocit že mu vzduch proudí nohama i rukama. Také se týral hladem.
Ale jeho snahy začaly přitahovat pozornost. Přidalo se k němu pět následovníků. Ne, že by dělali co on, ale doufali, že když najde osvícení, řekne jim jak to udělal. Siddhártha, na prahu smrti, zatím sám začínal pochybovat. Nakonec zanechal svých pokusů a začal zase žít normálně. Jeho následovníci ho nepochopili, přestal pro ně být vzorem a opustili ho.
Siddhártha putoval dál, až přišel na nádherné místo. Sedl si a zavřel oči. A v tu chvíli k němu přišla vzpomínka z dětství, ve které taky takhle seděl na krásném místě, a dosáhl vyjímečného stavu. A tehdy pochopil. Ne skrze trýznění, ale naopak skrz štěstí lze dosáhnout osvobození. Klíčem bylo přestat se o něco snažit. Prostě jen sedět, spokojený s tím co je. Vnímat to a nechtít víc. Omezit se na pozorování sebe sama, svého sezení, dýchání, okamžitého myšlení a cítění. Řeč je o meditaci. Siddhártha ji popsal jako proces čtyř vnorů. V hlubokém meditativním stavu pak poznal, že kvalita současného života (karma) ovlivňuje kvalitu života příštího. Toto osvícení byl zlomový bod. Bódhi- Probuzení. Proto je od té doby nazýván Buddhou.
První týden potom Buddha přemýšlel o tom na co přišel. Druhý týden o tom řekl jednomu kolemjdoucímu kněžímu. Třetí týden pršelo a podle pověsti ho sám Nágů- král přírodních duchů s hadí podobou zaštítil svým hadím tělem. Po bouřce přišli dva obchodníci a Buddhova osobnost na ně tak zapůsobila, že se spontánně stali jeho žáky. Pak šel Buddha do města, aby našel své bývalé učedníky, tu pětici co mu utekla. Stalo se, Buddha je zasvětil a jeho nauka- Dharma, se začala šířit.
Buddha žil od svého probuzení dalších 45 let. Když nakonec zemřel, bylo jeho tělo spáleno. Dorazili poslové z různých států a začali se přít o Buddhových osm ostatků. Ale jeden z přítomných mnichů je napomenul. Nakonec byly relikvie rozděleny a v různých krajích byly vystavěny náhrobky- Stúpy.

důležitou součastí Buddhismu je meditace



Ke konci Védského období Indický subkontinent pokrývala řada menších zemí. Nakonec se jejich počet ustálil na čísle šestnáct a nazývaly se Mahádžanapady. Z většiny mahádžanapad se kolem roku 500/400 př.n.l. staly čtyři větší země, a to Vatsa, Avanti, Kóšala a Magadha. Království ležela na severo-východě podél toku Gangy, která byla hlavním zdrojem komunikace a obchodu.

Kolem let 400 a 300 př.n.l. vznikla další významná literatura, tradiční staroindické eposy Mahábhárata a Rámájana.

Když, kolem r. 520 př.n.l., v jihozápadní Asii, v Perské říši, vládl Achaimenovec král Dareios I., svými výboji se mu podařilo obsáhnout i část Indického subkontinentu, tam co je dnes Afghánistán a Pákistán.R. 334 př.n.l. dobyl říši Alexandr Veliký a dostal se se svým vojskem až na hranici dnešní Indie. Zde se mu, r. 326 př.n.l., postavil král Póros a proběhla bitva u Hydaspés. Alexandr sice zvítězil, ale ocenil Pórovu odvahu a ponechal mu vládu. Avšak Alexandrova vyčerpaná armáda se nedlouho nato vzbouřila a odmítla následovat Alexandra dále do Indie. Konflikt s Řeky i Peršany sice neměl téměř žádný politický vliv, ale měl důležitý vliv na indickou kulturu.

Z Mahádžanapad získala nakonec na síle hlavně jedna- Magadha. V této zemi vládla dynastie Šišunágů, ale tu kolem r. 424 př.n.l. nahradila dynastie Nandovců a tu zase zastoupili Maurjové. Maurjovská říše byla první říší v Indii, které se podařilo sjednotit pod jednotnou vládu takřka celý subkontinent. Existovala zhruba mezi lety 322- 185 př.n.l. a jejím zakladatelem byl Čandragupta Maurja. Ale největším panovníkem říše byl Čandraguptův vnuk, Ašóka. Ten vládl cca mezi lety 304- 232 př.n.l. Jeho význam tkví v tom, že za jeho vlády dosáhla říše největší rozlohy. Stalo se tak potom, co po hodně krvavém tažeí získal jižní stát Kalingu. Jenže pak zajal a nechal mučit jednoho buddhistického mnicha. A ten ho obrátil k Buddhismu takovou silou, že Ašoka už nikdy nepoužil násilí a začal Buddhismus masově rozšiřovat.
Kamenný sloup v Sárnáthu, který nechal Ašóka vztyčit, završovala hlavice se čtyřmi lvy stojícími na podstavci s reliéfní výzdobou. V současné době jsou tito lvi zobrazeni na státním znaku Indie a jeden z reliéfních motivů na podstavci zvaný ašokáčakra tvoří součást indické vlajky.
Po Ašókově smrti říše trvala asi 50 let a pak se začala štěpit. Ašókovým nástupcům se nepodařilo udržet jednotu impéria. Rozpadlo se na dvě části - východní s centrem v Pataliputře a západní s centrem v Taxile.
Říše skončila r. 185 př.n.l., kdy byl zavražděn poslední maurjovský vládce Brhadratha.

Následovala dlouhá doba, kdy Indickému subkontinentu vládly různé dynastie a existovalo zde několik království, ale území bylo rozdrobeno. Jsou to:
Dynastie Sátaváhanů, mezi lety cca 230 př.n.l. - 220 n.l.
Království Kunindů, mezi lety cca 200 př.n.l. - 300 n.l.
Dynastie Šungů, mezi lety 185 - 73 př.n.l.
Indo-řecké království, mezi lety 80 - 10 př.n.l.
Indoskythské království, 85 př.n.l.- 20 n.l.
Dynastie Kánvů, mezi lety 71 - 26 př.n.l.
Indoparthské království, mezi lety 21 - 130 n.l.

Další větší říší byla až říše Kušánců, mezi lety cca 100 - 300 n.l. Kušánci přišli na Indický subkontinent z Číny. Prvním kušánským králem se stal Kudžúla Kadphises a stejně jako s ním, s každým dalším králem se Kušánská říše rozšiřovala. Za nejvýznamnějšího krále bývá považován král Kaniška. Kušánci udržovali diplomatické kontakty s Římem, Čínou i Persií. Přes Kušánskou říši vedla jedna z tras hedvábné stezky a sami Kušánci obchodovali zejména s mincemi, kořením a hedvábím. Místem střetávání různých kultur včetně té indické, perské a řecké, se stala oblast Gandháry, kde začal přibližně na začátku letopočtu vznikat ojedinělý druh umění, které se označuje jako gandhárské. Revoluční změnou bylo, že se pod vlivem řecké tradice přestal Buddha zobrazovat formou symbolů a začal se zobrazovat jako člověk. Od třetího století začala říše upadat. Nejpve se rozdělila a pak se začala zmenšovat její rozloha. Z části příchodem Sasánovců, později vznikem Guptovské říše. Ve 4. století se ze zbytku říše stalo Kidaritské království.

Gandhárské umění mísilo řeckou a buddhistickou tradici



Guptovká říše se rozprostírala na většině území severní Indie přibližně v období let 320- 550. Celé období vlády dynastie Guptů je označováno jako zlatý věk Indie, jelikož velký rozmach zažila věda, matematika, astronomie, náboženství i filosofie. O původu Guptů se mnoho neví, první panovník z této dynastie nesl jméno Šrí Gupta. Avšak ani jemu, ani jeho synu Ghatótkačovi se ještě nepodařilo vybudovat stabilní říši. To dokázal až jejich společný potomek Čandragupta I. Dalšími významnými králi byli Samudragupta a Čandragupta II. Guptové vyznávali Hinduismus a za jejich vlády se do čela hinduistického panteonu dostali Šiva a Višnu. Ale byli velice tolerantní k ostatním náboženstvím.
Z doby Guptovců pocházejí jedny z nejvelkolepějších indických uměleckých památek. Ze staveb se toho moc nedochovalo, ale k nejúžasnějším památkám patří Adžanta. Jde o jeskynní komplex skalních chrámů, plný úžasných nástěnných maleb a soch. Nástěnné malby rovněž patří k největším dochovaným sbírkám buddhistického umění na světě.
Ohromnou říši zničily nájezdy Hunů.

Adžanta



Po pádu Guptovské říše byla Indie opět ovládána vícero menšími královstvími. V 7. století nastává v Indii "klasické období", kdy sever Indie dobyl a sjednotil na delší dobu jediný, král Harša. Ale jeho království vznikne a přetrvá jen s ním, mezi lety 590-647.

I přes nejednotnost v Indii kvetl mezinárodní obchod. Byly tam v té době totiž jediné známé diamantové doly na světě. A tak byla celá indická civilizace byla v rozmachu. A toho si povšimli Peršané. Jejich ovládnutí Indie nebylo nikdy úplné a trvalo několik staletí. Začalo loupežnými nájezdy. R. 708 se muslimové, pod vedením Muhammada bin Kásima, zmocnili města Débalu a postavili zde první mešitu na území Indie.
R. 1206 začalo období tzv. Dillíských sultanátů. Jednalo se o šest postupně vládnoucích muslimských dynastií. Dynastiím se podařilo vybudovat silnou říši se stabilní ekonomikou a rozsáhlou sítí obchodních tras. Dillískému sultanátu mezi lety 1236- 1240 vládla výjimečně žena, sultánka Razijja, což je v dějinách Indie věc ojedinělá. Konec sultanátu nastal r. 1526.

Bábur byl potomlem Čingischána i Tamerlána. Na vojenskou výpravu vytáhl jako vladař už ve svých třinácti letech. Nebyl zpočátku moc úspěšný, ale nakonec, r. 1526 v bitvě u Pánípatu, porazil posledního sultána Dillíského sultanátu, posledního, protože v oné bitvě i zemřel. Bábur pak založil Mughalskou říši. Ale sám zemřel už o čtyři roky později.

Mughalská říše měla několik skvělých císařů. Mezi nejvýznamnější se řadí Akbar Veliký. Podstatně rozšířil říši a přesunul hlavní město z Dillí do Ágry. Ale především se věnoval architektuře. To hlavně díky němu vznikl zvláštní sloh- Mughalská architektura, což byla architektura staveb, ale i zahrad.
Přímo v Ágře nechal Akbar r. 1565 vybudovat slavnou pevnost, někdy nazývanou Rudá pevnost. Asi 13 km od Ágry zase leží Sikandra. Je to Akbarova hrobka, kterou, podle turkického zvyku, si navrhnul, vybral místo a nechal pro sebe postavit také sám Akbar (ačkoliv nakonec jí dokončil až jeho syn).
Vedle architektury podporoval Akbar i ostatní umění a vědu. Na jeho dvoře působilo "devět klenotů", což byla skupina učenců, literátů a filosofů, například kronikář Abul Fazl, matematik Tódar Mal nebo hudební skladatel Tánsén.
Akbar proslul také jako zákonodárce a reformátor. Mughalové byli (až na jednu vyjímku) nábožensky tolerantní vládci, ale Akbar jím byl obzvlášť. Dokazuje to i fakt, že na již zmíněné Sikandře, jsou vytesána jména bohů 99 různých náboženství. Akbar zrušil sice některé zvyky jiných náboženství, které považoval za nelidské, jako dětská manželství, zvířecí oběti, nebo upalování vdov, ale jinak zavedl rovnost náboženství, zrušil daň pro nemuslimy, zasadil se o překlad hinduistických knih do perštiny, pozval do Indie Jezuity a nechal postavit Ibadat Khana (persky Dům uctívání), jakési centrum pro náboženské diskuze, jimž sám předsedal. V pozdějších letech zavedl vlastní náboženství Dín e-Illáhí (Boží víra), které spojovalo některé prvky jiných náboženství. To si sice nezískalo velkou oblibu, ale Akbar ho nikomu nevnucoval.
Akbar provedl i celou řadu ekonomických a správních reforem. Upravil daňovou soustavu, sjednotil měnu, provedl pozemkovou reformu a zavedl první policii v Indii.
Zemřel r. 1605.

Ovšem nejznámnějším bude mughalský císař Šáhdžahán, který vládl v letech 1627- 1658. Nebo když ne on, tak jeho dílo.
Šáhdžahánovou manželkou se r. 1612 stala patnáctiletá kráska Ardžumand Banú Bégam, známá spíš jako Mumtáz Mahál- Perla paláce. Císařem se Šáhdžahán stal r. 1628 a kupodivu si za své sídelní město vybral Dillí. Zde nechal vystavět palácový komplex- Červenou pevnost. Ale postavil i další stavby, jako třeba Šalimarovi zahrady. Vedle architektury byl také mecenášem malířství, především miniatur. Ale vraťme se k Mumtáz Mahál. Šáhdžahán jí moc miloval a splodili spolu čtrnáct dětí. Ale krátce po porodu toho posledního, ve věku třicetišesti let, Mumtáz zemřela. Císařovi prý u smrtelné postele jeho ženy náhle zešedivěly vlasy. Po její smrti vyhlásil vdovec dvouletý státní smutek, během kterého bylo zakázáno slavit, poslouchat hudbu, nosit šperky a používat parfémy. Jeho žal byl tak veliký, že pro ni truchlil celé dva roky a učinil slib, že postaví pomník hodný její památky, něco, čemu by se nevyrovnalo nic na světě. Tak vznikl Tádž Mahal- Koruna paláce. Je to 73 metrů vysoká stavba. V různé denní době za různého osvětlení má zajímavé zbarvení . Ráno je barva narůžovělá, navečer mléčně bílá a zlatou se stává vždy, když na ni dopadnou měsíční paprsky. Zdá se, že se vznáší mezi nebem a zemí - jeho proporce, jeho symetrické členění, okolní zahrady a zrcadlení ve vodě se spojují v dojem, který vám okamžitě vyrazí dech. Pro mnoho lidí je dnes Tádž Mahal symbolem Indie a byl zařazen mezi Nové divy světa.

Tádž Mahal