Vítejte


na stránkách věnovaných světovým dějinám, trošce historie umění a genealogii rodu Salomon von Friedberg


Ve školách se učí dějiny světově nejdůležitějších událostí a chronologicky. Chápu ten účel, ale tady na těchto stránkách to máme prostě jinak. Jedete na dovolenou do zahraničí a chcete se nejdřív dozvědět dějiny oné země? Tady je najdete. Nebo jste prostě jen nadšenec do dějepisu (jako já :-D ) a klasické studium už znáte zleva doprava a zpátky? Tady si užijete.

Původně jsem chtěla sepsat dějiny všech států, o kterých bych jen dokázala najít informace, ale to už asi nezvládnu. I tak se tu dá najít pěkný soubor zemí a byla by škoda se o to nepodělit. Také berte v úvahu, že od doby kdy jsem články psala uběhla nějaká ta troška vody a tak poslední informace jsou aktuální k době sepsání. Nakonec jsem také už nezvádla jazykovou korekturu, proto prosím tolerujte gramatické chyby a překlepy.

Podklady k článkům jsem hledala na internetu. Našla jsem si vždycky všechny informace co jsem dokázala a skládala z nich příběh. Někdy to byl pěkný oříšek, když se zdroje rozcházely, připomínalo to až detektivní práci. Ale byla to i zábava. Výsledkem by měla být ucelenost a taková pravdivost informací, jaká se při popsaném postupu jen dá.


Aktualizace k 12.6.2018
Po dějinách světa a umění jsem se vrhla na dějiny vlastního původu. Po letech genealogického výzkumu mám sestavený rodokmen a sepsanou rodinnou kroniku. Kroniku zatím nemohu zveřejnit, dokuď nevyřídím všechna potřebná povolení, ale zatím alespoň jednoduchý rodokmen dávám k dispozici.


Ať se Vám zde líbí. :-)

Německo

5. září 2013 v 23:13 | Sabina Hlavatá |  Evropa


Dějiny Německa





Německo. Náš soused, také leží v srdci Evropy, a přesto je tolik jiné než naše země. Proč? Něco nám napoví už původ českého názvu této země. Český název Německa je odvozen od slova němý z příčin nerozumění jazyku cizinců. Nejen jazyk, ale i historie této země je dost jiná, ačkoliv začátek byl dost podobný. Pojďme si o tom přečíst...



Archeologické výzkumy ukazují, že oblast dnešního Německa byla osídlena už v Pravěku, v Době kamenné. V dnešním středním Německu byly nalezeny pozůstatky kultur Šňůrkové keramiky a Zvoncových pohárů, z období 2500 - 2200 př. n. l.. Z Doby bronzové pak pochází naleziště zemědělské usedlosti slovanské Únětické kultury, z doby 2200 - 1600 př.n.l.



hrob z Doby bronzové, střední Německo






Období keltského osídlení, to je Doba halštatská, která trvala mezi 700- 450 př.n.l. Svůj název dostala podle velice významného střediska Hallstatt, které se nachází v dnešním Rakousku. Ale Halstatská kultura se rozšířila na obrovské území, Francie, Švýcarsko, Čechy a Moravu, západní Slovensko, Rakousko a Německo. Toto obrovské území je považováno za pravlast Keltů. Obývaly ho jazykově a kulturně velmi příbuzné kmeny. Tyto kmeny migrovaly, bojovaly společně i proti sobě a obchodovaly spolu. A Hallstatt byl jedním z nejvýznamnějších středisek, protože se tu těžila a rozvážela na celé území sůl.



Halstatská doba plynule přešla do období Laténské kultury, která se vyvýjela zhruba od 5. století př.n.l. Svůj název dostala podle naleziště La Téne, v dnešním Švýcarsku, ale vyskytovala se na přibližně stejném uzemí, jako kultura Halštatská, území, které Caesar nazval Galie. A právě římané a germánské kmeny byly příčinou, že se těžiště této kultury začalo přesouvat. Nejprve více do Francie a nakonec na Britské ostrovy, kde pod vlivem římské nadvlády a hlavně později germánských kmenů Anglů a Sasů, keltská kultura definitivně vymizela.



Původ názvu Germánů je pravděpodobně zkomolenina raného germánského slova Gaizamannoz- muži s oštěpy. Jde o označení celé řady kmenů, které hovořily vzájemně srozumitelnými dialekty a sdílely stejnou mytologii, ale každý z těchto kmenů byl nezávislý a měl vlastního, dědičného nebo voleného, vůdce. Z germánské mytologie potom vycházejí i legendy Beowulf, Píseň o Nibelunzích a Sága o Vølsunzích.

Severní Germáni jsou nejstarší obyvatelé severní Evropy- Skandinávie, ze kterých se později vyvynuli Vikingové. Východní Germáni obývali jižní Skandinávii a severní Německo a tuto oblast osídlili vlnou migrace mezi 600- 300 př.n.l. R. 12 př.n.l. pak začalo římské tažení do této Germánie, jak oblast nazvali, za účelem vytvoření další provincie. R. 9 n.l. pak došlo k významné bitvě u Teutoburského lesa, kdy náčelník germánského kmene Cherusků Arminius, spojil čtyři Germánské kmeny a rozdrtil tři legie Římanů které vedl Publius Quinctilius Varus. Díky tomuto drtivému vítězství se Římané z Germánie stáhli a řeka Rýn se stala hranicí. Obyvatelé Germánie pak byli občas ve válce s impériem, ale také provozovali se svým jižním sousedem čilý vzájemný obchod, docházelo ke kulturní výměně a někdy i k vojenským spojenectvím.



přibližná poloha Germánie






Jak se blížil konec Římské říše, stávala se stále slabší. Kvůli nutnosti neustálé obrany se nedostávalo vojáků a když ještě začali z východu útočit Hunové, čímž spustili velké Stěhování národů, byla Římská říše nucena uzavírat se svými germánskými nepřáteli spojenectví a dokonce je najímat jako Foederati. Zařazování federátů do římského vojska bylo nouzovým řešením, které v sobě neslo mnohá nebezpečí. Pomoc s obranou se postupně změnila ve správu a nakonec vládu, která sice fungovala podle římských tradic, ale dostala se do rukou germánských kmenových vůdců. Když Římská říše nakonec r. 476 přece jen padla, byli to právě Germáni, kdo zde vybudoval novou, Ostrogótskou říši.



I Frankové, jejichž Chlodvík I. založil Franskou říši, byli Germánským kmenem. A jak se Franská říše, především v 6. století rozšiřovala, podmaňovala si další Germánské kmeny. Ty byly pod franskou nadvládou nuceni vzdát se svých pohanských bohů a přijmout křesťanství. V jižním Německu a Rakousku přijali křesťanství už ve 4. století, ještě pod vlivem Římanů.

Během období rozdělení Franské říše za pozdních Merovejců náležela germánská území Austrasii.

Ještě Karel Veliký bojoval proti germánským kmenovým svazům Sasů a Bavorů. Když je přemohl, dosáhla Franská říše svého největšího územního rozmachu.

R. 843 byla Franská říše rozdělena Verdunskou smlouvou mezi Karlovy vnuky. Králem Východofranské říše se stal Ludvík II. Němec.

R. 936 se králem stal Ota I. Veliký a tomu se podařilo nechat se r. 962 korunovat v Římě císařem a navázat tak na tradici římských císařů. To se označuje za vznik Svaté říše římské, ačkoliv se tak ještě nejmenovala. Saskou dynastii císařů (také Liudolfovci nebo Otoni), kterou nastolil Ota, vystřídala r. 1024 dynastie Sálská a Konrád II. Ten r. 1034 připojil k říši Burgundsko a teprve tehdy se Východofranské království přejmenovalo na Římskou říši. Přídomek Svatá získala ještě později, v době panování císaře Fridricha I. Barbarossy, který byl císařem mezi lety 1155- 1190. Od 15. století se pak užíval rozšířený název Svatá říše římská národa německého, avšak pouze pro části obývané Němci.

R. 1220 byl císařem korunován Fridrich II. Štaufský. Byl to velice zvláštní člověk, snažil se obnovit původní antickou Říši římskou a chtěl spojit Německo s Itálií a Sicilským královstvím. Obě snahy však skončily nezdarem Fridrich pak vládl už především na Sicílii. R. 1212, ještě jako římský král, vydal Zlatou bulu sicilskou, kterou vymanil Čechy z říše a zajistil jim výsadní postavení. Ale r. 1227 se také dostal do sporu s církví, která ho pak opakovaně exkomunikovala a tak jen prohloubil propast mezi papežským státem a Svatou říší římskou. S Fridrichem také skončila vláda Šlaufské dynastie. Dalšími císaři už byli panovníci z různých koutů Evropy.

R 1273 byl poprvé korunován císařem Habsburk, Rudolf I., r. 1308 to byl první Čech, Jindřich VII. Lucemburský.



Kolem r. 1350 proběhla Evropou vlna tzv. Černé smrti- moru. Samozřejmě zasáhla i Německo. Zemřela asi třetina obyvatel. Tady z toho byli viněni místní židovští obyvatelé a začalo jejich kruté pronásledování a vraždění. Mnozí byli nuceni uprchnout do Polska.

R. 1484 vydal papež Inocenc VIII. bulu, kterou podpořil úsilí dominikánů Heinricha Kramera a Jakoba Sprengera, kteří pronásledovali čarodějnice v severním Německu. Ti pak v r. 1486 vydali knihu Malleus maleficarum, Kladivo na čarodějnice. Kniha nikdy nepředstavovala oficiální učení katolické církve, dokonce byla již r. 1490 odsouzena inkvizicí hned ze dvou důvodů: knihou doporučované právní proceduře, již tehdy považované za neetickou, a démonologii, která je v rozporu s katolickým pojetím. Přesto se stala bestselerem a bernou mincí při mnoha čarodějnických procesech, které následně vypukly v Německu a i na jiných místech Evropy.



Malleus maleficarum- Kladivo na čarodějnice






Proti poměrům v církvi vystupovali už William Ockham nebo u nás Jan Hus. V Anglii udělal velký kus práce Jan Viklef. Ale až když r. 1517 vyvěsil Martin Luther na dveře kostela ve Wittenbergu svých 95 tezí, odstartovala se tím oficiálně Reformace. O čtyři roky později byl za to z církve vyloučen, nicméně Reformace se v té době už nezadržitelně šířila Německem a zbytkem Evropy. Jejímu šíření výrazně napomohl i vynález Gutenbergova knihtisku, na přelomu let 1447/1448.

Na vlnu Reformace, jak známo, Katolická církev zareagovala Protireformací. Katolíci a Protestanti spolu pak na mnoha místech Evropy vedli dlouhé boje, ve všech vrstvách společnosti. V Německu to byla především Německá selská válka z r. 1524 a Šmalkaldská válka mezi lety 1546- 1547. Druhé jmenované se na straně katolíků zůčastnil i císař, Karel V. Habsburský. A vyhrál. Ale už r. 1555 byl Augšpurským mírem nucen uznat Protestanství. To později vedlo k jeho abdikaci. Ale situace mezi oběma tábory byla nadále napjatá. To vedlo r. 1608 k založení Protestantské unie a o rok později Katolické ligy.



Třicetiletá válka vypukla r. 1618 v Čechách, ale rychle se rozrostla po většině Evropy. Protestantské české stavy povstaly proti císaři Ferdinandu II. Štýrskému a ten je potom porazil r. 1620 v bitvě na Bílé hoře.
Kristián IV. Dánský chtěl využít situace a r. 1625 vytáhl na Německo od severu. Ale byl poražen císařskými vojsky, kterým velel Albrecht z Valdštejna. Císař už si myslel, že má vyhráno a r. 1629 vydal Restituční edikt, kterým měl být veškerý majetek zabavený protestanty, vrácen do rukou katolíků.

Podobný nápad jako Kristián, měl i švédský král Gustav II. Adolf. Aby podpořil protestantskou věc, také r. 1630 vtáhl do Německa. A i on byl císařskými vojsky, vedenými Albrechtem z Valdštejna, poražen. Utkali se spolu r. 1632 v bitvě u Lützenu a Gustav v ní dokonce padl. Jenže dostat Švédy z Německa nebylo tak jednoduché. Už to vypadalo nadějně, když se na stranu Švédska přidala Francie. Ani jedna strana pak nebyla schopná získat přesvědčující vítězství. Konec přinesl až r. 1648 a Vestfálský mír. A v podstatě to byl konec i pro Svatou říši římskou, i když ještě ne oficiální. Od té doby byla totiž jen formálním uskupením samostatných států a císař byla v podstatě jen čestná funkce.



Bitva u Lützenu, důležitá bitva Třicetileté války






V dalších letech směřovala veškerá pozornost k Habsburské monarchii v Rakousku. V Německu mělo význam snad jen Braniborsko- Prusko, k jehož spojení došlo r. 1640 a které se r. 1701 stalo Pruským královstvím. To se potom stalo konkurentem Marie Terezie, nejprve ve Válkách o rakouské dědictví, mezi lety 1740- 1748, ve kterých Marie Terezie obhájila svou vládu. A potom v Sedmileté válce z let 1756- 1763, ve kterých Marie Terezie byla s konečnou platností přinucena vzdát se Slezska ve prospěch pruského krále Fridricha II. Velikého. Prusko se tak stalo velice významným a začalo období vzájemného soupeření mezi Pruskem a Rakouskem o vedoucí pozici v Německu.



To se změnilo r. 1792, když se právě Prusko a Rakousko spojili proti Francii, kde vypukla Velká francouzská revoluce. Věc se začala pro koalici i nadějně, ale v bitvě u Valmy utrpěla porážku a všechna německá území na levém břehu Rýna připadla Francii. A když se dostal k moci Napoleon, pěkně tu změnil pořádek. Hlavně však Bavorsko, Sasko a Württembersko povýšil na království. Bitva u Slavkova z r. 1805 znamenala pak další velké změny. Císař František I. Rakouský byl Napoleonem nucem vzdát se titulu císař Svaté říše římské, zůstal mu titul rakouský císař, a Svatá říše římská konečně oficiálně zanikla. Místo toho začal v Německu vznikat Rýnský spolek. Do r. 1808 už k němu náleželo většina německých státečků, ovšem kromě významného Pruska. Rýnský spolek byl pod ochranou Napoleona a jeho spojencem. Německo tak bylo rozpolceno na dvě protistrany.

Do r. 1812 proběhla řada reforem, především bylo zrušeno nevolnictví a židé byli zrovnoprávněni. Také armáda byla reorganizována.

Ale Napoleon začal pomalu oslabovat. Zdrcující neúspěch v Rusku vyvolal v Prusku povstání a r. 1813 proběhla bitva u Lipska, jinak zvaná též Bitva národů, kde proti sobě stáli mimo jiné Rýnský spolek po boku Francie, proti Prusku, Rusku, Rakousku a Švédsku. Bývalí nepřátelé ve spojení a bratrovražedná bitva nakonec přinesli úspěch, Napoleon byl drtivě poražen. To byl konec Rýnského spolku a francouzské nadvlády.



Francouzská revoluce a Napoleonské války měly, ale ještě svou dohru. Na přelomu let 1814/ 1815 proběhl Vídeňský kongres. Jako nástupce Rýnského spolku byl ustanoven Německý spolek. Jeho součástí bylo Rakousko ve vedoucím postavení a dál Prusko a německé státy. Ale němci už měli dost pořád nějaké nadvlády. Pomalu se začala formovat myšlenka na sjednocení německých států a osamostatnění. Ale těmto snahám ještě nějakou dobu úspěšně bránil rakouský ministr Klemens Wenzel von Metternich.



Evropské revoluce z r. 1848 přispěly k rozsáhlé revoluci i v německých zemích. Ve Frankfurtu nad Mohanem se sešlo národní shromáždění. Byla vypracována ústava a ustanoveny hranice budoucího německého národního státu. Uvažovalo se o třech variantách sjednocení. Velkoněmecká koncepce počítala s německými státy, Pruskem i všemi rakouskými zeměmi (tedy i Čechami). Maloněmecká koncepce vylučovala Rakousko. A nakonec koncepce Třetího Německa vylučovala jak Rakousko, tak Prusko. Ale třetí varianta nezískala prakticky žádnou podporu. Vyhrála druhá varianta. V čele nového státu měl stát císař. Ale ke vzniku nového sjednoceného státu nakonec nedošlo, protože pruský král Fridrich Vilém IV. odmítl převzít císařskou korunu z rukou lidu (byl přece vládcem z Boží vůle), no a taky se bál Rakouska. Shromáždění ve Frankfurtu bylo rozpuštěno a všechna povstání potlačena vojenskou silou. R. 1850 byl obnoven Německý spolek.



R. 1862 se v Prusku stal prvním ministrem jistý Otto von Bismarck. O dva roky později došlo k válce Německého spolku s Dánskem. Spolek vyhrál a Rakousku připadly Šlesvicko a Holštýnsko. Bismarck je chtěl od Rakouska odkoupit, ale to na nabídku nepřistoupilo. To vedlo k Prusko- Rakouské válce, r. 1866. Prusko zvítězilo a toto vítězství znamenalo zánik celého Německého spolku. Vznikl Severoněmecký spolek a Rakousko- Uhersko.



Různé drobné události vedly k napjatému vztahu mezi Severoněmeckým spolkem a Francií. Pak už stačilo jen malé popíchnutí a r. 1870- 1871 došlo k Prusko- francouzské válce. Němci zase zvítězili a konečně... bylo dne 18. ledna 1871 vyhlášeno Německé císařství. Jeho prvním císařem se stal pruský král Vilém I. Pruský a prvním říšským kancléřem kdo jiný, než Otto von Bismarck. Ovšem to, že k vyhlášení došlo potupně ve francouzském Versailles a že prohrou v bitvě musela Francie přenechat novému císařství Alsasko a Lotrinsko, rozhodně k dobrým vztahům mezi oběma zeměmi neprospělo, naopak.



V prvních letech od svého vzniku žilo Německé císařství pod taktovkou svého kancléře. Bismarck přivedl zemi z hospodářskému rozkvětu a zavedl sociální a nemocenské pojištění, ale také bojoval proti katolické církvi a národní menšiny byly vystaveny tvrdé germaniazci a diskriminaci. Povaha státu byla striktně monarchní a demokracie byla dokonce postavena mimo zákon. Ale nejobratnější byl Bismarck v zahraniční politice. Dokázal Francii, která stále toužila po odplatě, politicky izolovat. Potom spojil Německo dohodou s Ruskem a Rakousko- Uherskem, aby r. 1879 utvořil Dvojspolek- spojenectví mezi Německem a Rakousko- Uherskem, v případě potřeby proti Rusku. R. 1882 se přidala Itálie a Dvospolek se změnil na Trojspolek, nebo- li Centrální mocnosti.



Vilémovým nástupcem po jeho smrti se stal r. 1888 jeho syn Fridrich III. Pruský. Ale byl už v té době těžce nemocný a vládl, nebo spíš žil potom, už jen pouhých 99 dní. Proto se ještě toho roku stal novým císařem Vilém II. Pruský. A tenhle Vilém silně toužil po tom, aby i Německo mělo své kolonie, stejně jako ostatní evropské velmoci. Jenže si vyvzpomněl dost pozdě, už skoro nebylo co zabírat. Nakonec se ještě našlo něco v Africe a nějaké ty ostrovy v Oceánii a východní Asii. Ale kolonizace zrovna neprospěla mezinárodním vztahům. Ani vztahům mezi císařem a Bismarckem. Nakonec císař odstavil Bismarcka na vedlejší kolej. Sjednotitel Německa zemřel r. 1898.



sjednotitel Německa- Otto von Bismarck






Křehkou rovnováhu mezi evropskými státy, kterou Bismarc vyjednal, Vilém během pár let pohřbil svou kolonizační politikou a tvorbou silné armády. R. 1893 se Rusko spojilo s Francií. R. 1904 totéž učinila Velká Británie. A r. 1907 se propojilo ještě Rusko s Velkou Británií a Trojdohoda, protipól Cenrálních mocností, byla na světě. Pak už stačila jen drobná zámnka a světová válka mohla začít.



První světová válka začala r. 1914. Oficiální příčinou se stal atentát spáchaný na následníka rakousko- uherského trůnu, Františka Ferdinanda d'Este,v Sarajevu. Hned na začátku války se malinko promíchaly strany. K Mocnostem se přidala Osmanská říše a Bulharsko a naopak, opustila je a na stranu Dohody se připojila Itálie.

Přes značný postup byly německé armády zadrženy Francouzi na řece Marně. Německo bylo nuceno bojovat na 2 frontách. Díky námořní blokádě začalo Německo už roku 1915 hladovět. R. 1916 proběhla bitva u Verdunu, jedna z nejkrvavějších bitev celé války. Rusko sice v roce 1917 z války vystoupilo, ovšem díky vstupu Spojených států amerických do války v témže roce bylo jasné, že Centrální mocnosti nemůžou vyhrát. V Berlíně došlo k ovstání. Vilém byl nucen abdikovat a prchl do exilu. To byl konec císařství a o pár měsíců později, r. 1918 skončila oficiálně i celá válka.

Z Německého císařství se stala německá republika. Prvním prezidentem byl Friedrich Ebert.



Oficiální název německého státu zněl Německá říše, ale daleko známější je pod názvem Výmarská republika, protože ústava byla přijata ve městě Výmar. Byly přijaty další reformy, jako třeba osmihodinová pracovní doba a volební právo žen.

Ale situace v mladém státě byla chaotická a složitá. Kvůli stranickým sporům došlo k tzv. Povstání spartakovců, které sice bylo potlačeno jednotkami Freikorps (dobrovolníci vracející se z války), ale umožnilo vznik Komunistické strany Německa. A také došlo k účtování za rozpoutání Světové války. Německo plně přijalo zodpovědnost a bylo potrestáno. Muselo se vzdát mnohých území, byla mu okleštěna armáda, přišlo i o své kolonie a muselo zaplatit reparace. To všechno samozřejmě vyvolalo nespokojenost občanů Německa a došlo k pokusu o převrat, tzv. Kappův puč. Ovšem každá stávka a povstání byly krvavě potlačovány.
Ani ekonomicky na tom nebylo Německo dobře, naopak. Po válce bylo zchudlé, což mu neumožňovalo platit reparace. Francie a Belgie obsadily centrum německého průmyslu Porúří a tak bylo Německo v začarovaném kruhu. A chudoba se prohlubovala.

A v tomto ovzduší ekonomické a politické nestability o sobě dal poprvé vědět Hitler...



Adolf Hitler se narodil r. 1889, v tehdejším Rakousko- Uhersku, v městečku Braunau am Inn. Jeho otec se narodil jako nemanželské dítě a Hitlerův děd byl neznámý. To umožňuje spekulace o Hitlerově původu. Často se uvádí, že byl z části žid. Podle rodokmenového výzkumu to nevypadá jako pravdivá informace, genetický výzkum zase naznačuje, že by to tak být mohlo. Také se někdy tvrdí, že měl české předky. I to je, vzhledem k tehdejšímu územnímu uspořádání, možné. Dál se říká, že Hitlerovi rodiče byli příbuzní. Jak se to vezme. Formálně tomu tak bylo, Hitlerova matka byla vzdálenou příbuznou svého manžela a aby se mohli vzít, museli si opatřit úřední povolení. Ale jestli byli pokrevně příbuzní, se vzhledem k již zmíněnému neznámému dědovi zase neví.

Hitlerovo dětství a mládí nebylo zrovna ideální. Rodina se často stěhovala a otec byl silný alkoholik, který svou ženu a syna bil a týral. Prospěch na základní škole měl Adolf vcelku dobrý, ale na střední škole v Linci se značně zhoršil a nakonec školu nedokončil. Pouze v dějepise a výtvarné výchově měl výborný prospěch. Také byl vášnivý čtenář. Narozdíl od otce, matka svého syna milovala a plně podporovala.

V 17 letech se Hitler vydal do Vídně, splnit i svůj sen stát se umělcem- malířem. Nepochyboval že bude přijat a negativní rozhodnutí ho naprosto překvapilo a zdrtilo. Zkusil to podruhé, ale ani ho nepustlili před komisi. Matka mu zemřela (otec už o několik let dřív) a došli mu peníze. Pět let žil jako bezdomovec a živil se jak se dalo.

R. 1913 se přestěhoval do německého Mnichova, ale jeho životní situaci změnilo až vypuknutí První světové války. V Rakousku byl Hitler vojenské povinnosti ze zdravotních důvodů zbaven, ale v Německu se přihlásil jako dobrovolník. Stal se z něj polní kurýr. Dostal dva Železné kříže, jeden druhé a jeden první třídy, přesto to nedotáhl dál než na desátníka. Ale válku miloval, líbilo se mu bojovat za svou (prohlašoval se za Němce) vlast a prohra ho zdrtila. Umínil si, že se dostane do politiky.

Začínal jako spolupracovník sociálních stran, ale díky svému nepopiratelnému řečnickému umění se rychle dostával výš a výš. R. 1919 se stal členem malé levicové Německé dělnické strany- DAP, a přebudoval jí na Národně socialistickou německou dělnickou stranu- NSDAP, v podstatě svou stranu. A začal řádit. V ohnivých proslovech od r. 1920 volal po revoluci a poprvé zmínil antisemitismis a nastínil svou myšlenku na vytvoření Velkého Německa. Jeho strana přijala jako svůj znak prastaré kultovní znamení hákového kříže- svastiku, která byla do té doby vnímána jako symbol štěstí. No potom už v západním světě ne.

R. 1921 se vedení strany pokusilo Hitlera zbavit, ale ten už měl příliž velkou moc a dopadlo to tak, že se Hitler stal oficiálním a jediným vůdcem strany.

R. 1923 se Hitler pokusil se svojí stranou převzít moc v Bavorsku. Vypukl tzv. Pivní puč, ale byl potlačen. Strana byla rozpuštěna azakázána a Hitler byl zatčen a odsouzen na pět let do vězení, za velezradu. Ve věznici v Landsbergu pak nadiktoval svojí známou knihu Mein Kampf, jejíž první vydání věnoval padlým pučistům. Ale z věznice byl nakonec propuštěn na podmínku, už po devíti měsících.

Po propuštění Hitler obnovil NSDAP a pronesl projev, ve kterém oznámil, že hodlá získat moc legálně. Pokračoval ve své řečnické politice, ale v dalších letech se straně moc nedařilo. Německo hospodářsky rostlo a spělo k demokracii. Ačkoli se radikální členové strany pokoušeli o rozvrat republiky, neznamenali pro ní větší problém. R. 1925 vzniklo z fanatických stoupenců Hitlera SS, které mělo sloužit jako jeho osobní stráž. Vůdcem SS se později stal Heinrich Himmler. R 1928 získala strana jen 12 (1,9 %) poslaneckých mandátů.

Radikální obrat přišel s Vekou hospodářskou krizí r. 1929. Strana slibovala bojovat s nezaměstnaností, což zaujalo rolníky a střední vrstu. Průmyslníky zajímalo, že NSDAP nechce mít nic společného s komunisty a neslibuje podporu dělnictvu. Mládeži imponovalo odhodlání a charismatický vůdce. Zkrátka strana dokázala postupně pokrýt většinu obyvatelstva. V dalších volbách, r. 1930, získala už strana 107 (17,5 %) poslaneckých mandátů a stala se tak druhou nejsilnější stranou v Německu.

R. 1931 zkrachovaly německé banky. To nahrávalo Hitlerově protistraně. Ale díky svému neustálému řečnění a tiskové podpoře se Hitler dokázal udržet v pozici. V prezidentských volbách r. 1932 skončil druhý. Prezidentem se stal Paul von Hindenburg. Ale už o rok později , 30. ledna 1933, jmenoval Hindenburg Hitlera říšským kancléřem.

Tímto zlomovým bodem se končí období Výmarské republiky a začíná Nacistické Německo. Oficiální název- Německá říše, však zůstal nezměněn. A Hitler okamžitě začal dokazovat, že nemluvil celé roky naprázdno. Už v březnu vydal zmocňovací zákon, kterým převzal vládu. Vyřešil sice problém nezaměstnanosti, ale tím, že zahájil mohutné zbrojení. NSDAP byla ustanovena jako jediná strana v Německu, ostatní byly zakázány. Hermann Göring přeměnil pruskou tajnou policii na známé Gestapo. O rok později se dostalo pod správu SS. Vznikly i první koncentrační tábory, úplně prvním byl Dachau. Do konce války jich nacisté založili kolem 20 tisíc. Koncentráky se dělily na několik druhů, byly tu tábory pracovní, průchozí (kde se jen čekalo na přesun), ale samozřejmě ty nejhorší- vyhlazovací, které sloužily vyloženě k hromadným popravám. V některých táborech probíhaly experimenty na lidech, známý je Josef Mengele, ale těchto "doktorů" bylo víc. Tábory nesloužili jen pro likvidací židů, byli sem umisťovány i jiní "podřadní" a nehodící se lidé, jako třeba romové, Svědci Jehovovi, postižení a různě nemocní lidé, homosexuálové, komunisté a sociální demokraté, apod.

R. 1934 zemřel prezident Hindenburg a Hitler se nechal jmenovat Führerem, neboli Vůdcem. O rok později vstoupily v platnost Norimberské rasové zákony. Židé v nich přišli o německé občasntví a bylo jim zakázáno uzavírat manželství s Němci. R. 1936 proběhly v Berlíně letní olympijské hry, které se staly obrovskou propagandistickou akcí (vůdcem nacistické propagandy byl Joseph Goebbels). Ještě toho roku se nacistiské Německo spojilo s fašistickou Mussoliniho Itálií a pak i s militaristickým Japonskem, a tak vznikla Osa Berlín- Řím- Tokio, spojenectví jedné strany v brzy vypuknuvší válce. R. 1938 se odehrála Křišťálová noc. Pogrom, při kterém bylo vypáleno značné množství synagog a během akce i po ní zavražděno velké množství židů. A také tento rok se k Německé říši připojilo Rakousko. Hitler tak naplnil ideu Velkého Německa. Následovala Mnichovská dohoda a r. 1939 obsazení Československa a vznik Protektorátu Čechy a Morava. Po celou tu dobu nevystoupil jediný stát proti tomuto příšernému jednání Německa. Pomyslný džbánek přetekl až s napadením Polska.



Druhá větová válka vypukla 1. září 1939 a Německu ji vyhlásily Velká Británie s Francií. Rusko (v té době Sovětský svaz), podepsalo s Německem pakt o neútočení. Se začátkem války Hitler pokračoval s obsazováním evropských států. Nejprve to bylo Dánsko a Norsko. Následovala Belgie, Nizozemsko a Lucembursko. Následovala Francie, která nemohla jinak než uzavřít s Německem příměří. V následné letecké bitvě o Británii musel však Hitler strpět svoji první porážku. Ale pokračoval v okupaci, podlehly mu Jugoslávie a Řecko. V severní Africe dosáhl úspěchů Erwin Rommel se svými Afrikakorps.

R. 1941, smlouva nesmlouva, Hitler napadl Rusko. A postupoval úspěšně vpřed, ale nakonec zamrzl před Moskvou.

Toho roku napadlo Japonsko americký přístav Pearl Harbor a USA vstoupily do války. Hitler zatím pokračoval v tažení Ruskem. Ale r. 1942 došlo k bitvě u Stalingradu, kde byl poražen a musel se stáhnout. Stejně dopadl v Africe, kde byl poražen v bitvě u El Alameinu. Karta se začínala obracet. Rusové dokázali dobýt značnou část svého území zpět. R. 1944 došlo k tzv. Dni D, kdy se spojenecká vojska Britů a Američanů vylodili ve francouzské Normandii a následně Francii osvobodili. Němci se sice pokusili obnovit svou nadvládu nad Francií, ale v bitvě v Ardenách byli opět poraženi.

A to byl konec. R. 1945 provedla sovětská Rudá armáda závěrečný útok na Berlín. 30. dubna spáchal Hitler, i se svou novomanželkou Evou Braunovou (vzali se den před tím), v bunkru pod říšským kancléřstvím sebevraždu a o dva dny později se posádka Berlína vzdala. Oficiálně válka v Evropě skončila 8. května 1945, kdy vstoupila v platnost bezpodmínečná kapitulace Německa.

Většina Evropy ležela v ruinách a více než 60 milionů lidí bylo zabito.



Adolf Hitler






Po skončení války byla politická a ekonomická infrastruktura Německa totálně zničena. Z někdejších německých území na východě bylo odsunuto kolem 12 milionů lidí, ale odsun Němců neproběhl zdaleka klidně. Ostatní lidé se ve snaze pomstít mnohdy chovali právě tak ohavně, jako v době války Němci a tak bylo cca 2 miliony Němců během odsunů zavražděno. A ti co se vrátili se vrátili do strašných podmínek. Hlad, bída a pocit vinny. V hlavních Norimberských procesech bylo odsouzeno 19 čelních nacistů, většina těch skutečně nejvyšších však spáchala sebevraždu.

Američani, britové, francouzi a sověti rozdělili Německo a Rakousko do okupačních zón. V Německu byly čtyři, ale r. 1947 se americká a britská zóna spojily do tzv. Bizónie. O rok později se k tomuto území připojila francouzská část a vznikla Trizónie. Studená válka mezi USA a Sovětským svazem vedla k územnímu a politickému rozdělení Německa. Trizónie se r. 1948 stala základem nově vzniklé Spolkové republiky Německo. Ze Sovětské okupační zóny vznikla r. 1949 Německá demokratická republika.



Západní Evropa se z poválečných útrap vzpamatovala rychleji a úspěšněji, díky americké pomoci na základě tzv. Marshallova plánu. Spolková republika Německo, neboli Západní Německo, vstoupilo r. 1955 do NATO. R. 1957 se podílelo na založení EHS, předchůdce Evropské Unie. R. 1963 došlo k historickému smíření mezi Německem a Francií.

Německá demokratická republika, tedy Východní Německo, nemělo svobodné volby tak jako na západě, nýbrž veškerou moc pevně svírala komunistická SED. Nespokojenost východních Němců s totalitní mocí vyústila r. 1953 v povstání, jež bylo ale po zásahu sovětských tanků tvrdě potlačeno. Třebaže v rámci východního bloku zastávala NDR postavení nejbohatší země, mnoho jejích občanů dalo přednost odchodu za politickou svobodou a ekonomickým blahobytem na západ. Do počátku 60. let proto východní Německo opustilo kolem 3 milionů lidí. Aby východoněmecká vláda zabránila tomuto pokračujícímu masovému úprku, nechala r. 1961 vztyčit Berlínskou zeď.



R. 1989 otřásaly Východním Německem demonstrace stejně jako tomu bylo v dalších zemích východního bloku. Generální tajemník SED byl nucen rezignovat a bezradná komunistická moc svým občanům neočekávaně povolila vstoupit do západního Berlína. Tisíce lidí této příležitosti využily, načež se Berlínská zeď zhroutila stejně jako totalitní režim ve východním Německu. Ale dědictví zdi přetrvává. Dodnes je rozdíl mezi východním a západním Berlínem markantní.



19. listopadu 1989- pád Berlínské zdi






R. 1990 byly obě německé republiky sjednoceny.



Spolková republika Německo patří v současné době mezi nejslinější evropské státy. R. 2002 nahradilo německou marku euro. Rozšířením EU na východ, uskutečněným r. 2004, se Německu a jeho východoevropským sousedům naskytla historická příležitost definitivně zahladit své staré rány a traumata a vytvořit tak pevné a trvalé partnerství a spojenectví, jež zabrání opakováním minulých tragedií.

Zajímavostí je, že podle genetické analýzy vědců z curyšské společnosti Ingea, jsou germánské geny u Němců jen menšinové. Pouze šest procent Němců je po otci germánského původu.U třetiny lze vysledovat původ ve východní Evropě, 45 procent "německých" genů je keltského původu a každý desátý Němec má židovské předky.



Zdroj: Wikipedie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama