Vítejte


na stránkách věnovaných světovým dějinám, trošce historie umění a genealogii rodu Salomon von Friedberg


Ve školách se učí dějiny světově nejdůležitějších událostí a chronologicky. Chápu ten účel, ale tady na těchto stránkách to máme prostě jinak. Jedete na dovolenou do zahraničí a chcete se nejdřív dozvědět dějiny oné země? Tady je najdete. Nebo jste prostě jen nadšenec do dějepisu (jako já :-D ) a klasické studium už znáte zleva doprava a zpátky? Tady si užijete.

Původně jsem chtěla sepsat dějiny všech států, o kterých bych jen dokázala najít informace, ale to už asi nezvládnu. I tak se tu dá najít pěkný soubor zemí a byla by škoda se o to nepodělit. Také berte v úvahu, že od doby kdy jsem články psala uběhla nějaká ta troška vody a tak poslední informace jsou aktuální k době sepsání. Nakonec jsem také už nezvádla jazykovou korekturu, proto prosím tolerujte gramatické chyby a překlepy.

Podklady k článkům jsem hledala na internetu. Našla jsem si vždycky všechny informace co jsem dokázala a skládala z nich příběh. Někdy to byl pěkný oříšek, když se zdroje rozcházely, připomínalo to až detektivní práci. Ale byla to i zábava. Výsledkem by měla být ucelenost a taková pravdivost informací, jaká se při popsaném postupu jen dá.


Aktualizace k 12.6.2018
Po dějinách světa a umění jsem se vrhla na dějiny vlastního původu. Po letech genealogického výzkumu mám sestavený rodokmen a sepsanou rodinnou kroniku. Kroniku zatím nemohu zveřejnit, dokuď nevyřídím všechna potřebná povolení, ale zatím alespoň jednoduchý rodokmen dávám k dispozici.


Ať se Vám zde líbí. :-)

Španělsko část 2.

2. srpna 2012 v 2:03 | Sabina Hlavatá |  Evropa
Josef I. se stal králem r. 1808, ale lid ho odmítl akceptovat a vypuklo povstání označované jako Španělská válka za nezávislost, která se stala jednou z Napoleonských válek. Povstalce podporovala i Anglie. Válka pak trvala po zbytek Napolenovi vlády, až do r. 1813, kdy se vlády znovu chopil Ferdinand VII.

Ferdinand neakceptoval ústavu, kterou vytvořila povstalecká armáda a hodlal pokračoval v klasické monarchistické vládě. Španělsko se s tím smířilo, ale v amerických španělských koloniích došlo k povstání. Ferdinand vyslal do Ameriky vojsko, ale neměl na jeho zaplacení a tak se, r. 1820, vojáci obrátili proti němu a donutili ho přijmout ústavu. Liberální vláda pak vyústila r. 1823 do občanské války, která byla potlačena až zásahem francouzských vojsk. Ferdinand znovu vládl absoluticticky, ovšem americké kolonie byly ztraceny. Poslední španělští vojáci podlehli Bolívarovi v Peru, r. 1824. Všichni očekávali, že se po Ferdinandovi stane králem jeho bratr Don Carlos, ale Ferdinand určil za svého nástupce svou dceru Isabelu II.

Isabela II. nastoupila na trůn po smrti svého otce, r. 1833 a tím vypukla první ze tří občanských Karlistických válek. Isabele byly v době nástupu na trůn tři roky a tak za ní vládla její matka, Marie Kristýna Neapolsko- Sicilská. Země byla opět rozdělena. Část označovaná jako Karlisté podporovala zachování španělské politické tradice v podobě Dona Carlose a Cristinos podporovali regentku a malou královnu.
Když Isabela dosáhla plnoletosti a ujala se vlády, moc se neosvědčila. Byla příliž spjatá s konzervativci a popularitu si nezískala, protože se o potřeby poddaných moc nezajímala.
Mezi lety 1864- 1866 se v První tichomořské válce snažila získat zpět Chile a Peru, bojem s koalicí těchto zemí a Ekvádoru a Bolívie, ale Španělsko ve válce pohořelo.

Isabela II., jediná královna oficiálně sjednoceného Španělska



R. 1868 vyústila Isabelina vláda v povstání tzv. Slavnou revoluci, během kterého byla svržena z trůnu.
I přes odpor republikánů byla přijata ústava, jež přeměnila Španělsko v konstituční monarchii. Králem byl r. 1870 zvolen Amadeus I. Amadeus nebyl ovšem schopen obnovit pořádek a na pozadí probíhající třetí Karlistické války r. 1873 abdikoval. Španělsko se poté stalo republikou. Období První republiky pak trvalo necelé dva roky a byl to stav totálního chaosu, během kterého se vystřídalo pět prezidentů.

Nakonec došlo k restauraci Bourbonů a králem byl ustanoven Isabelin syn, Alfonz XII. A vládl dobře. R. 1876 vydal novou ústavu. Podle anglického vzoru byl vytvořen systém dvou parlamentních stran, konzervativců a liberálů. Ostatní strany byly zrušeny. Také byla vyhlášena náboženská a tisková svoboda. Ovšem, byly zakázány odbory, což vedlo v buducnu k nepokojům. Zbytek Alfonzovi vlády se vyznačoval mírem a prosperitou.

Alfonz XIII. se narodil jako pohrobek a tak se v podstatě okamžitě stal králem, ale samozřejmě za něj vládla jako regentka jeho matka, až do r. 1902.
R. 1898 proběhla Španělsko- americká válka, odehrávající se především na Kubě, kterou vyhrály USA. Kuba získala nezávislost a poslední španělská kolonie Portoriko, byla i s Filipínami postoupena USA.
Během První světové války zachovalo Španělsko absolutní neutralitu, díky čemuž došlo k dočasnému zvýšení ekonomické sitauce, ale ani Španělsku se nevyhlo napětí v podobě sociálních nepokojů. Jinak ovšem Alfonz zavedl Úřad púro zajatce a mohutně pomáhal válečným uprchlíkům.
R. 1918 propukla epidemie Španělské chřipky.
R. 1919 došlo ve španěly držené části afrického státu Maroko ke vzpouře domorodých obyvatel. Španělsko vyslalo na potlačení povstání vojsko, ale to bylo r. 1921 poraženo. Tato vcelku nevýznamná událost odstarovala konec monarchie ve Španělsku.
Král poznal nedostatečnost ve vojenské oblasti a obával se propuknutí anarchistického, nebo socialistického povstání. Nechal proto generála Miguela Primo de Riveru provést vojenský puč. Primo de Rivera se stal prakticky vojenským diktátorem, ale za ním stál stále král. Činnost všech opozičních hnutí byla okamžitě zakázána. Ačkoliv si Primo de Rivera získal své příznivce, uklidnit politickou situaci se mu nepodařilo. Hrozil státní bankrot a král byl nakonec r. 1930 nucen Primo de Riveru propustit. Přesto se situace nadále vyhrocovala.

R. 1931 byl ve volbách zvolen prezident, Alfonz uprchl do exilu a Španělsko bylo podruhé vyhlášeno republikou.
Druhá republika byla lidem velmi vítána a oslavována. Nová ústava oddělila církev od státu, dávala volební právo ženám a zavedla občanský sňatek. Katalánie a Baskicko získaly statut autonomie. Ovšem klid nepřicházel. Reforma agrárního zákona a špatná hospodářská situace v důsledku Velké hospodářské krize, dál podněcovala horkou španělskou krev.

R. 1936 vypukla Španělská občanská válka. Generál Francisco Franco, působící v té době v Maroku, nejprve vyměnil své poddůstojníky za monarchisty, pak vyvolal povastání a s podporou nacistického Německa a fašistitcké Itálie vytáhl na Španělsko. Občanskou válku vyhrál, r. 1939 se stal prezidentem a zavedl vojenskou diktaturu.
Francův režim se neoznačuje za přímo fašistický, nebo totalitní, ale spíš za klerofašistický. Vyznačoval se sice totalitními znaky jako násilné potlačování politické konkurence, ale významnou roli hrála katolická víra, ze které přímo vycházely některé zákony. Např. byly zrušeny občanské sňtaky, ale mohly být obnoveny jako církevní a nadále se uznávaly pouze ty. Ženy se ocitly ve zvláštní situaci. Byly zakázány rozvody a omezena interupce a používání antikoncepce. Žena tu byla nejprve pro rodiče a potom pro svého manžela a rodinu. Na otci a poté manželovi byla finančně závislá. Ženy neměly volební právo a nemohly zastávat vysoké funkce. Mimomanželské styky se trestaly vězením. Zkrátka jakákoliv emancipace nepřipadala v úvahu. Trestným činem byla i pedofilie, homosexualita a prostituce.

Během druhé světové války vyhlásilo Španělsko opět neutralitu. Vyslalo sice na pomoc Německu dobrovolnickou Modrou divizi, ale odmítlo antisemitické zákony, čímž zůstalo významným státem pro židovské uprchlíky. R. 1943, kdy už Německo sláblo, se Španělsko vrátilo k naprosté neutralitě.
Po válce byl Španělsku zakázán vstup do OSN. Následně OSN odmítlo Francův režim. Pouze Portugalsko a Perónova Argentina se k odsouzení nepřipojily. Španělsko se tak dostalo do izolace a dokonce byly uzavřeny hranice s Francií.
Ekonomická situace byla po válce ve Španělsku zoufalá. Přídělový systém potravinových lístků byl využíván až do r. 1952.

R. 1741 se Alfonz XIII. oficiálně vzdal svého titulu krále, ve prospěch svého syna Jana Bourbonského.

Během Studené války hledaly USA spojence v Evropě. Francův režim shledali jako antikomunistický a tím se Španělsko dostalo z izolace.

Období mezi lety 1959- 1973 se označuje jako Španělský zázrak. Jednalo se ohromný úspěch Francova režimu v podobě ekonomického rozkvětu. Platy rostly, země se otevřela turismu. Ovšem stále pokračovaly politické procesy a potlačování kultury a jazyka Katalánců, Basců a Galicijů. V Bascicku vznikla r. 1959 organizace ETA. Původně vznikla za účelem potlačení Francova režimu, ale dnes má klasifikaci teroristické organizace.
Španělský zázrak zastavila ropná krize z r. 1973, která vedla k dalším stávkám.

R. 1960 nabídl stárnoucí Franco vládu vnukovi Alfonza XIII. a synovi Jana Bourbonského, Juanu Carlosovi, který se také po Francově smrti r. 1975 španělským králem stal.

Francisco Franco



Současným španělským králem je tedy Juan Carlos I., z rodu Bourbonů, který vládne ve Španělsku už od r. 1700. Stal se králem hned po Francově smrti, ale otec mu titul oficiálně předal až r. 1977. Franco vkládal do Juana naděje, jako do absolutistického vládce, ale Juan zavedl reformy a vládne jako demokrat. Španělsko je konstituční monarchií. Španělské oblasti dostaly získali statusy autonomií a země je fakticky federací autonomií.
Juanovou manželkou je od r. 1962 Sofie Řecká. Spolu mají tři děti. Elenu, která v současnosti žije s manželem v odluce a má s ním dvě děti. Kristýna je provdaná za sportovce a mají čtyři děti. Dědicem trůnu pak má být Filip. R. 2004 se oženil s novinářkou Letizií Ortiz Rocasolano. Mají dvě dcery, Leonor, druhou v nároku na trůn a Sofii, třetí v pořadí na trůn.

R. 1981 proběhl vojenský puč, který král odsoudil. Odmítl násilí a vyslovil se pro demokracii. Tak byl konflikt zažehnán.
R. 1982 se Španělsko stalo součástí NATO, r. 1986 potom Evropského společenství.
R. 1999 zde bylo zavedeno Euro.
R. 2004 proběhl teroristický útok v Madridu. Za útokem stáli islamisté.

král Juan Carlos I. s manželkou Sofií



Dějiny Portugalska



Ranní řečtí mořeplavci nazývali území dnešního Portugalska termínem Ophiussa, což v řečtině znamená Země hadů a název se odvíjel od kultu Hada, který vyznávali místní obyvatelé.

Římané nazývali celou oblast Pyrenejského poloostrova Hispánie a toto území, které ovládali, dále dělili na dvě provincie, Hispania Citerior a Hispania Ulterior. R. 15 př. n. l. císař August území Hispania Ulterior ještě dále rozdělil na další dvě provincie, Lusitánia a Baetica. A většina dnešního Portugalska spadala právě pod Lusitánii. Lusitánie svůj název dostala podle místního kmene Lusitánů, kteří proti římské nadvládě dluhá léta tvrdě bojovali. Dál tu byla významná naleziště zlata, mědi a stříbra.

Za Cordóbského emirátu ovládali většinu Pyrenejského poloostrova Maurové, ale na severu přece přetrvávala malá území, náležející původním křeštanským obyvatelům. Ti se snažili o Reconquistu, vytlačení Maurů z celého poloostrova. Významně jim s tím pomohl Karel Veliký, který osvobodil celý sever a založil zde Katalánskou marku.
V rámci Reconquisty poslal jistý Vímara Peres skupinu bojovníků do města Porto, které bojovníci osvobodili a Peres zde potom založil První portugalské hrabství.

R. 1093 založil kastilský král Alfonz VI. Druhé portugalské hrabství, Portucale. Ale Alfons v té době neměl syna a tak provdal své dcery za Burgundská hrabata, vedlejší větev Kapetovské dynastie, vládnoucí ve Francii. Urracu za Raimunda a Terezu za Jindřicha. Portucale přešlo pod Burgundskou dynastii a jeho pozdějším dědicem se stal syn Terezy a Jindřicha, Alfons I. Portugalský. R. 1128 vyhlásil Alfons nezávislost Portugalska a r. 1193 se Portugalské hrabství královstvím a Alfons prvním Portugalským králem.
Za pomoci anglických a německých křižáků pokračoval Alfons v Reconquistě. R. 1147 dobyl Lisabon, ale s Maury se muselo potýkat ještě několik jeho následovníků.

Druhým Portugalským králem byl Sancho I. Vládl v letech 1185- 1211. Sancho pokračoval v Reconquistě, podporoval řytířské řády, především Johanity, Templáře a Calatravský řád a zakládal města a vesnice.

Alfons II., zvaný Tlustý, vládl v letech 1211- 1223. Alfons vyřešil koonflikty o majetek mezi svými příbuznými- jeho konfiskací. Ve vládě se na rozdíl od svých předchůdců soustředil na ekonomickou a sociální prosperitu. Reformoval právní systém a snažil se navazovat obchodní styky s ostatními evropskými královstvími. Ale také se snažil o nezávislost své země na papežském stolci, protože moc církve neustále rostla, už od dob Alfonse I. Za to papež Honorius III. nechal exkomunikovat.

Sancho II., zvaný Mnich, vládl v letech 1223- 1248. Byl schopným vojákem a v rámci Reconquisty osvobodil většinu země. Snažil se usmířit církev, ale vlivem intrik byl nakonec exkomunikován, stejně jako jeho otec a vinnou nevalné vlády se nakonec šlechta spojila s církví a krále svrhli z trůnu.

Alfons III. vládl v letech 1248- 1279. Dovršil Reconquistu a definitivně osvobodil Portugalsko od Maurů, roku 1249, o 243 let dříve, než se to podařilo ve Španělsku.

Dinis I, vládl 1279- 1325, snažil se upevnit nezávislost země a posílit královskou moc. Podporoval zemědělství a r. 1288 založil první universitu v Portugalsku, v Lisabonu.

Po Dinisovi následovali ještě další tři králové, než Burgundská dynastie vymřela po meči a po dvou letech bezvládí a době regenství se r. 1385 králem stal Jan I., který tak založil dynastii Avizů a vládl do r. 1433.

Janovým synem, který ovšem kvůli pořadí, neměl moc šancí na trůn, byl Jindřich Mořeplavec. Založil proslulou Námořní akademii, organizoval a financoval obchodní a objevitelské námořní výpravy a právě on položil základ, díky kterému se později stalo Portugalsko námořní elitou. I první kolonii, kterou se stala severoafrická Ceuta, získalo Portugalsko, r. 1415, díky Jindřichovi.
R. 1488 obeplul portugalský mořeplavec Bartolomeo Dias, jako první evropan, Mys Dobré naděje.
R. 1498 další portugalský mořeplavec, Vasco de Gama, jako první doplul do Indie.
Portugalské kolonie vznikaly především v Africe a Indii. Po objevení Ameriky získalo Portugalsko sice Brazílii, ale ta byla v podstatě chudá.

Další králové ovšem nedokázali dosáhnout výnosů, které jim kolonie mohly přinést. Představovali typicky středověké panovníky, především pak Sebastián I., který vládl v letech 1557- 1578. Měl nepokrokové myšlení a místo reforem a vlády toužil jen po boji s Muslimy a všechno vkládal do rukou Boha. To se stalo osudným jemu i Portugalsku. Sebastián ani nepomyslel na to, že nemá dědice a r. 1578 podnikl válečnou výpravu proti Maroku. Muslimové vojsko rozdrtili, král zmizel ve válečné vřavě. Tělo se nenašlo a tak mohla vzniknout legenda o rytíři, který se jednou vrátí pomoci svému lidu.

Protože Sebastián zemřel bez dědice, ujal se vlády jeho strýc, Jindřich I. Ale Jindřich byl v té době už starý a nemocný a bylo jasné, že je to jen dočasné řešení. Další nárok na trůn měli především dva vnkové Manuela I. Filip, král Španělska a Antonín. Antonín se po smrti Jindřicha chopil vlády, ale Filip vyslal vojsko, porazil Antonína a dobyl Lisabon. Nakonec bylo sjednáno, že se králem stane Filip, v Portugalsku jako Filip I., ale za podmínky, že Portugalsko a Španělsko utvoří unii, ne, že bude Portugalsko kolonií. Tak se také stalo. Portugalsko se tudíž sjednotilo pod jedním králem, z rodu Habsburků.

V době sjednocení prožívalo Španělsko Zlatý věk a tak to bylo pro Portugalsko spíš výhodou, ale spolu se španělskými výhodami získalo Portugalsko i španělské nepřátele. Anglii a Nizozemí, se kterým mělo dosud dobré obchodní styky. Zničení Aramdy znamenalo pro španělsko- portugalské válečné loďstvo takové oslabení, že umožnilo nepřátelům ovládnou zahraniční obchod. Koloniální říše Španělska i Portugalska se začala hroutit.
S narůstající španělskou krizí rostla i chuť návratu k samostatnosti. Situace vyvrcholila mohutným povstáním r. 1640, kdy se Portugalsko osamostatnilo a králem se stal Jan IV.
Španělsko se samozřejmě nedalo snadno a další léta byla roky bojů, ale Portugalsko nakonec vyhrálo a Lisabonskou mírovou smlouvou z r. 1668 byla konečně uznána portugalská nezávislost.

V následujících letech dosáhlo Portugalsko významného spojenectví s Anglií, obzvlášť po Válkách o španělské dědictví, když na španělský trůn nasoupil anglický rod Bourbonů, ale pokuď šlo o obchod, Portugalsko nedokázalo konkurovat ostatním evropským zemím, výnosy z kolonií klesaly a pomalu se blížila krize.

Josef I. úspěšně přestál válku se Španělskem během Sedmileté války a směle se vrhl do doby osvíceneckého absolutismu. Prvním ministrem se stal Sebastião José de Carvalho e Melo, později markýz de Pombal, který úspěšně prováděl reformy za účelem modernizace, ale jeho snahy přerušila katastrofa.
R. 1755 otřáslo Lisabonem obrovské zemětřesení. Zemětřesení samotnému a následným tsunami a požárům, padlo za obět cca 60 tisíc obyvatel a město bylo totálně zničeno. Tato katastrofa byla poprvé v dějinách vědecky zkoumána, což předznamenalo počátky moderní seismologie. Zemětřesení v Lisabonu se považuje za jedno z nejničivějších a nejvíce smrtících v historii.
A právě první ministr zahájil novou výstavbu Lisabonu, které tak získalo podobu moderního velkoměsta. Dál potom pokračoval ve svým reformách. Omezil moc šlechty a církve, reformoval hospodářství, v obchodě zdůrazňoval význam loďařství, podporoval vznik manufaktur, zřídil systém základního vzdělání, reformoval university a vůbec podporoval vzdělanost. R. 1761 zrušil otroctví a formálně osvobodil i brazilské Indiány.
Ovšem to vše mohl provádět za života Josefa I. Jeho následníci Marie I. s manželem Petrem III. měli blízko k ministrovým nepřátelům, šlechtě a církvi. De Pombal byl obžalován z mnoha zločinů. Pro své stáří a nemoc unikl trestu smrti, ale pro hanbu stejně už pak moc dlouho nežil. Zemřel r. 1782.

De Pombalovy reformy, ale zanechaly Portugalsku dobrý základ. Během Americké války za nezávislost se Portugalsko stalo vyhledávaným dodavatelem.

Coby tradiční spojenec Anglie, bylo Portugalsko r. 1808 napadeno Napoleonem. Král Jan VI. i s rodinou a celým dvorem emigroval do Brazílie. Brazílie byla zrovnoprávněna s Portugalskem a tak r. 1815 vzniklo Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarves (Algarves je dnešní jižní Portugalsko).
Po Napoleonově pádu byl r. 1820 král vyzván k návratu do Portugalska, což učinil a Brazílie se tak měla stát znovu kolonií. Ovšem, to se brazilanům nelíbilo a r. 1822 vyhlásili nezávislost.
V Afrických koloniích začali dominovat angličani a francouzi.
Po těchto neúspěších byla v Portugalsku r. 1834 vyhlášena konstituční monarchie a volby vyhrála strana republikánů, která si dala za cíl zrušit monarchii úplně.

1. 2. 1908 byl proveden úspěšný atentát. Král Karel I. se vracel se svou manželkou a oběma syny z venkovského sídla, když byli napadeni dvěma republikány s automatickými zbraněmi. Král a starší syn, následník trůnu Ludvík Filip, byli na místě mrtví. Mladší syn Manuel byl zraněn.
Manuel II. nastoupil na trůn, ale dny království byly sečteny. Po dvou letech vlády, kdy se mu nepodařilo uklidnit situaci, byl Manuel r. 1910 revolucí svržen. Uprchl do exilu do Anglie, kde nakonec r. 1932 celkem šťastně zemřel.

Portugalsko se stalo republikou a jejím prvním prezidentem Teófilo Braga. Vláda byla demokratická, ale u převážně zemědělského a věřícího obyvatelstva narazila se svými moderními přístupy a pronásledováním katolíků, kteří byli monarchisty, na odpor. Ale návrat monarchie se nezdařil.

Do První světové války vstoupilo Portugalsko r. 1916, na straně Dohody, tady proti Německu. Za odměnu dostalo po válce dnešní Tanzánii, kterou připojilo ke svému Mosambiku.

Ale zemí zmítala ekonomická krize, která r. 1926 vyvrcholila revolucí, kterou vedl Manuel de Oliveira Gomes da Costa. Byla nastolena Druhá republika. Da Costa se prohlásil prezidentem, zavedl cenzuru a zmemí dál zmítaly nepokoje. Da Costa byl za své jednání zatčen a poslan do vyhnanství. Novým prezidentem se stal António Óscar de Fragoso Carmona a zůstal jím až do své smrti, r. 1951. Ministrem financí se stal António de Oliveira Salazar, který si dal za cíl vyvést zemi z ekonomické krize, což se mu za použití kolonií i částečně podařilo. Vrcholu moci dosáhl r. 1932, kdy byl jmenován ministerským předsedou a nastolil režim, který byl směsí konservatismu, nacionalismu a imperialismu, ve spojení s církví. Tento Estado Novo, jak se režim nazýval, trval 41 let.
V tomto režimu byla sice omezována opozice, ale její příslučníci končili ve vězení v Africe, ne na popravišti. Fungoval nechvalně známý systém státní policie, ale byly tu i autonomní subjekty, jako církve a university. Chyběl absolutní vůdce, i vojenská expanze. Režim umožňoval podnikání.

Během Druhé světové války si Portugalsko udrželo neutralitu.

R. 1949 se Portugalsko stalo součástí NATO.

Salazar se dlouho snažil o připojení státu k OSN, ale to se mu nedařilo. Jedním z problémů, kdy všechny ostatní státy podstupovaly dekolonizaci, byly právě kolonie, kterým Portugalsko odmítlo dát svobodu. Salazar přeměnil status kolonií na provincie, čímž je postavil na úroveň Portuglaska. Přihláška k OSN byla přijata. Ale už o dva roky později OSN neuznalo status provincií. To jen podpořilo osvobozenecké snahy, především v Angole, Mosambiku a problém byl i v Indii. Portugalská koloniální válka trvala mezi lety 1961- 1974. Krvavou válku nakonec kolonie vyhrály.

Země byla ekonomicky vyčerpána a neúspěch lidé přičítali Salazarovi. Nový prezident Américo Thomaz obvinil Salazara z manipulování voleb a ten byl zbaven funkce. Karafiátová revoluce pak svrhla režim a nastolila demokracii. Portugalsko tak přestoupilo do období Třetí republiky.

R. 1986 přstoupilo Portugalsko k Evropské unii. Od té doby patří ke klidným a stabilním státům Evropy.

R. 1999 předalo Portugalsko svou poslední a jedinou kolonii Macao, Číně. Jinak k Portugalsku patří ještě Azory a Madeira.

Současným prezidentem je Aníbal Cavaco Silva.

Zdroj: Wikipedie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jan Hanuš Jan Hanuš | 7. prosince 2014 v 11:18 | Reagovat

Současným králem je Felipe(Filip).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama