Vítejte


na stránkách věnovaných světovým dějinám, trošce historie umění a genealogii rodu Salomon von Friedberg


Ve školách se učí dějiny světově nejdůležitějších událostí a chronologicky. Chápu ten účel, ale tady na těchto stránkách to máme prostě jinak. Jedete na dovolenou do zahraničí a chcete se nejdřív dozvědět dějiny oné země? Tady je najdete. Nebo jste prostě jen nadšenec do dějepisu (jako já :-D ) a klasické studium už znáte zleva doprava a zpátky? Tady si užijete.

Původně jsem chtěla sepsat dějiny všech států, o kterých bych jen dokázala najít informace, ale to už asi nezvládnu. I tak se tu dá najít pěkný soubor zemí a byla by škoda se o to nepodělit. Také berte v úvahu, že od doby kdy jsem články psala uběhla nějaká ta troška vody a tak poslední informace jsou aktuální k době sepsání. Nakonec jsem také už nezvádla jazykovou korekturu, proto prosím tolerujte gramatické chyby a překlepy.

Podklady k článkům jsem hledala na internetu. Našla jsem si vždycky všechny informace co jsem dokázala a skládala z nich příběh. Někdy to byl pěkný oříšek, když se zdroje rozcházely, připomínalo to až detektivní práci. Ale byla to i zábava. Výsledkem by měla být ucelenost a taková pravdivost informací, jaká se při popsaném postupu jen dá.


Aktualizace k 12.6.2018
Po dějinách světa a umění jsem se vrhla na dějiny vlastního původu. Po letech genealogického výzkumu mám sestavený rodokmen a sepsanou rodinnou kroniku. Kroniku zatím nemohu zveřejnit, dokuď nevyřídím všechna potřebná povolení, ale zatím alespoň jednoduchý rodokmen dávám k dispozici.


Ať se Vám zde líbí. :-)

Španělsko část 1.

2. srpna 2012 v 2:03 | Sabina Hlavatá |  Evropa

Dějiny Španělska



Na Pyrenejském poloostrově se vystřídala řada skupin obyvatel, z nichž každá zde měla svůj vliv a s jejichž pozůstatky se, třeba byť jen v místních názvech, setkáváme dodnes.
Snad nejstarším doloženým osídlením tu byl Homo erectus, před 780 tisíci lety. 40 tisíc let př. n. l. tu byli Homo neanderthalensis (Člověk neadrtálský). Před 30 tisíci lety sem snad údajně přišli nějaké nomadické kemny lovců a sběračů, ze střední Asie. A zatímco neadrtálci postupně upadali, tito nomádi se rozvíjeli. Snad to byli právě ni, kdo zanechali své jeskynní malby, v jeskyni Altamira, které se datují do doby před 17- 14 tisíci lety. Cca před 10 tisíci lety př. n. l. se mělo těmto nomádům dařit tak, že dokonce zpětně osídlili Evropu. A možná to byli pořád ti samí, kteří zde cca 5 tisíc let př. n. l. vytvořili megalitickou kulturu, která zásadně proměnila společnost, protože se živila zemědělstvím.
R 1500 př. n. l. zde nalézáme záhadné kmeny Iberů. Byli těmi původními obyvateli (ačkoliv nepatřili k indoevropské jazykové skupině, jak by nomádům odpovídalo), nebo přišli ze severní Afriky? To je předmětem nejasností. Každopádně se brzy stali nejrozšířenějšími obyvateli poloostrova. Kmeny Iberů zahrnovaly např. Basky, Lusitány, Belly, Avaky a Kantabry.
Kolem 700 př. n. l. se na poloostrov z Francie dostali Keltové, kteří se s Ibery smísili a díky tomu se nazývají Keltiberové.

malba zubra, z jeskyně Altamira



Obyvatelům se zde dařilo výborně. Rozšířené bylo kovářství, protože, zvláště na jihu země, se nacházelo množství dolů. Vyráběly se zde výtečné zbraně a nástroje. Bohaté zdroje surovin upoutaly pozornost národů sídlících na březích Středozemního moře, které proto založily na jihu a východě poloostrova četné kolonie.
Cca 1100 př. n. l. sem dorazili Féničané a o sto let později založili kolonii Gadir (Římany přejměnováno na Gades, Araby na Kadís, dnešní město Cádiz), která se stala nejstarším stále existujícím městem Evropy.
Zhruba ve stejné době, kdy na sever přišli Keltové, tedy 700 př. n. l. začali na jihu zakládat obchodní stanice Řekové. Např. dnešní město Málaga.
Kolem 600 př. n. l. dorazili Kartaginci (Kartágo sice založili Féničané, ale Kartaginci utvořili vlastní oddělenou společnost, proto Kartaginci). S Ibery zde žili bez problémů, jako sousedé. Ovšem pouze do doby, než začali mít problémy s Římany. Po první Punské válce, která skončila r. 241 př. n. l., začali upevňovat svou moc na poloostrově, zakládáním nových měst. Nejdůležitějším bylo město Carthago Nova (dnešní Cartagena). Když r. 219 př. n. l. Hannibal dobyl římské spojenecké město Saguntum, vypukla druhá Punská válka. R. 209 př. n. l., se římský vojevůdce Scipio Africanus zmocnil Carthaga Nova a do r. 205 př. n. l. Kartagince z Pyrenejského poloostrova vyhnal.

město Cádiz, nejstarší stále existující město Evropy



Ale Římané si Hispánii, jak zemi nazvali, podmanili až po dvěstě letech bojů s místními kmeny. Obzvlášť tvrdým protivníkem byl jistý Viriathus, vůdce Lusitánů, který je dodnes v Portugalsku považován za národního hrdinu. Podmanění Hispánie Římany bylo definitivně dokončeno až za římského císaře Augusta v roce 19 př. n. l.
Romanizace v Hispánii probíhala rychle. Po celé zemi byly budovány silnice, mosty a akvadukty, z nichž mnohé se dochovaly dodnes. Když se latina stala oficiálním jazykem, původní domorodé téměř vymizely. Hispánie byla rodištěm několika význačných císařů a římských literátů, jako třeba Senecy mladšího, Lucana a Martiala.
Křesťanství se v Hispánii objevilo v 1. století, ale plně se rozšířilo až ve 4. století, když ho císař Konstantin Veliký legalizoval.

římský akvadukt v Segovii



Když se r. 395 Římská říše rozdělila na Východořímskou a Západořímskou, těžiště říše se přesunulo na východ, do Konstantinopole a západní části, včetně Hispánie, byly ponechány víceméně napospas barbarským kmenům. Ty toho jak se patří využily.
R. 409 vpadli do Hispánie kmeny Vandalů, Svébů a Alanů a vyplenili ji. Na západě vytvořily svá království, ale pouze Svébské přežilo až do 6. století. Vizigóti byli zatím usazení v Galii, ale už tehdy podnikali nájezdy do Hispánie, proti Vandalům.
R. 419 vytvořili Vizigóti Tolosánské království, které pojmenovali podle svého hlavního města, kterým bylo Tolose, dnešní francouzské Toulouse. Ačkoliv uznávali oficiálně římskou nadvládu, prakticky byli nezávislí. A čím víc se Západořímská říše blížila ke konci, tím víc se Vizigótské království rozšiřovalo, ve Francii, i v Hispánii. Vandalové a Alani byli vyhnáni do severní Afriky a Vizigóti ovládli celou Hispánii, vyjma Svébského království. Ale z Francie byli sami vyhnáni, Franky v čele s Chlodvíkem I. R. 554 se zmocnili jihovýchodního pobřeží Hispánie Byzantinci, ale jen na přechodnou dobu. Mezi lety 568- 585 vyvrátili Vizigóti konečně i Svébské království a poloostrov byl cele v jejich rukách.
Většina Vizigótů byla silně romanizovaná a se zdejšími původními obyvateli se moc nemísili, proto tu obyčejný původní člověk témeř neodznal změny, mezi římskou nadvádou, nebo vizigótskou.
R. 589 ustanovil král Rekkared jako státní náboženství katolictví a katolická církev nabyla brzy velkého vlivu a již tehdy přistoupila k pronásledování Židů, kteří tvořili významnou složku obyvatelstva. Ale postupně i tady skončila doba antiky a společnost začala procházet hlubokými proměnami, které vedly k politické nestabilitě v podobě bojů moc, které oslabili říši a proto nebyli Vizigóti nakonec schopni ubránit se muslimským nájezdníkům. Jen na severu v horách přetrvalo pár pantsví, která se, ale později stala základem pro budoucí křesťanská středověká království.

Maurové- Arabové a Berberové vyvrátili Vizigótskou říši mezi lety 711- 713. Vyhráli hned první bitvu s Vizigóty, ve které padl vizigótský král a podmanit si zbytek poloostrova, který oni nazývali Al- Andalus, už nebyl větší problém. Snažili se proniknout i dál na sever, do Francie, ale tam jejich postup zarazil Karel Martel.
Maurův vládla dynastie Umajjovců, ale v občanské válce byli Umajjovci poraženi Abbásovci a poslední Umajjovec, který přežil, uprchl právě do An- Andalusa a založil tu Cordóbský emirát. Córdoba se stala jeho hlavním městem.
Na místě, kde stával pohanský římský chrám a poté vizigótský křesťanský kostel, byla vystavěna islámská Velká mešita Mezquita, která byla později přeměněna na křesťanský kostel a ještě později upravena na katedrálu, která dnes slouží Římskokatolické církvi. :-D

Mezquita



Cordóbský emirát si sice uhájil nezávislost na Abbásovské dynastii, ale kromě toho se Umájjovci museli vypořádávat i s Berbery, křesťanským vizigótsko- římským obyvatelstvem a od r. 778 ještě s Franky, kteří vedeni Karlem Velikým, podnikali na poloostrov výpady, během kterých dokázali sebrat Arabům Barcelonu a založit marku Katalánie.
R. 929 byl vyhlášen Cordóbský chalifát, čímž byly definitivně přetrhány svazky s původním chalifátem v Sýrii a Egyptě.
Chalifát byl obdobím vrcholu arabského umění a vědy. Španělská města soutěžila v přepychovosti a bohatství bylo vidět na každém kroku.
Ale současně docházelo k pomalé, zato trvalé, migraci křesťanů na severní, původně vizigótská území, která tak pomalu nabývala na síle a stávala se králostvími- León, Kastílie, Navarra a Aragón. Ale arabská Al- Andalus se nepřátel neobávala. Pořád měli Arabové převahu ve všech oblastech a rozpory mezi králostvími ještě podpořily dojem neškodnosti. V této době působil také známý El Cid, který dobyl město Valencie. R. 985 Arabové znovu dobyli a vydrancovali Barcelonu.
Po smrti posledního Umájjovce, se Cordóbský chalifát ocitl ve víru občanských válek, po kterých se, r. 1031, rozpadl na Taifas- 24 malých emirátů. A právě teď přišel čas severních království. R. 1085 dobyl kastilský král Alfonz VI. Toledo. Muslimští vládcové jen s velkou nelibostí povolali do země Almorávidy, radikální muslimské Berbery, z Afriky. Almorávidé sice Alfonze porazili, ale připojili většinu poloostrova ke své říši.
R. 1128 se od království León oddělilo Portugalské království.
R. 1147 se Almorávidská říše zhroutila a byla nahrazena vládou Almohadů.
Vojska křesťanských království Portugalska, Leónu, Kastílie, Navarry a Aragónu se r. 1212 spojila, aby Araby porazila v krvavé bitvě u Las Navas de Tolosa. Po této bitvě křesťané už sice dál v dobývání příliž nepokračovali, přezto se Almohadská říše začala hroutit. Do padesáti let zmizela. Posledním muslimským státem se stala malinká Granada.

R. 1469 došlo ke spojení Kastílie a Aragónie, když se Isabela Kastilská provdala za Ferdinanda II. Aragonského. Vláda Isabely a Ferdinanda nebyla z počátku špatná. Sjednotili dvě velká území, ve snaze sjednotit Španělsko a provedli reformy, které byly jen ku prospěchu.
V Aragonii existovala biskupská inkvizice z dob středověku, podobně jako ve zbytku Evropy, ale r. 1478 vznikla nátlakem Ferdinanda na papeže Sixta IV. samostatná inkvizice španělská, která podléhala přímo španělskému králi a nikoli papeži. Ferdinandovi a Isabele šlo o sjednocení katolíků a potření kacířů, ale především o zabrání ohromného židovského a arabského majetku a omezení židovské moci. I pokřtění křesťané byli často postaveni před vyšetřovací soud, ale většinou byli propuštěni po prvním jednání. Prvním Velkým inkizitorem, hlavou inkizice, se stal Tomás de Torquemada, paradoxně sám zřejmě z části židovského původu. Španělská inkvizice proslula svou krutostí. Určitou ochranu našlo mnoho Židů na posledním muslimském území, Granadě. A tak Isabela a Ferdinand do Granady vtrhli s vojskem. Osm měsíců město obléhali, než se jim ho poslední sultán, Mohamed XI. Boabdil, rozhodl raději vydat, než aby bylo zničeno.
Následně vydali Isabela a Ferdinand dekret, kterým vyhnali všechny Židy ze Španělska. Celkem se vyhnání týkalo cca 200 tisíc Židů. Asi 50 tisíc jich raději konvertovalo, asi 100 tisíc jich odešlo do Portugalska a zbytek do dnešního Turecka a severní Afriky. Mnoho jich po cestě zemřelo. R. 1499 bylo asi 50 tisíc Maurů v Granadě přinuceno násilím v hromadném křtu ke konverzi. Během povstání, které následovalo byli všichni ti, kdož se odmítli stát katolíky, nebo se nechat deportovat do Afriky, systematicky masakrováni. Tím byla definitvně ukončena Reconquista- vyhnání Maurů ze Španělska. Španělská inkvizice byla zrušena r. 1834.

R. 1492 se stala ještě jedna důležitá událost. Po třech odmítnutích se Isabela rozhodla vyslyšet jistého Itala, který se rozhodl objevit západní cestu do Indie. Kryštof Kolumbus přesvědčil Isabelu, aby mu dala na cestu tři lodě (Niňa, Pinta, Santa Maria) a o několik měsíců později, přesně 12. října 1492, přistál u břehu ostrova, který nazval San Salvador, a který dnes známe jako Bahamy a objevil tak pro Evropu nový kontinent, Ameriku.

Kryštof Kolumbus v Nové zemi



Po objevení nového kontinentu se papež obával, že by mohlo dojít k válce o nová uzemí, mezi námořními velmocemi té doby. R. 1494 byla tedy sepsána smlouva z Tordesillas. Tato smlouva určita hranici, od které všechno na západ, tedy Amerika, měla připadnout Španělsku a všechno na východ, Afrika a Asie, Portugalsku. Portuglaský král Jan II. se, ale proti tomuto ostře ohradil a začala jednání, při nichž se mu podařilo posunout onu hranici tak, že portugalci získali možnost obsadit část Brazílie. Spekuluje se, jestli v té době o existenci Brazílie portugalci již věděli.
Smlouva byla nakonec ratifikována Španělskem a Portugalskem. Stejně to, ale nezabránilo jistým konfliktům, např. došlo k bojům o Molucké ostrovy. Ostatní námořní mocnosti, Anglie, Francie a Holandsko smlouvu neuznali. R. 1750 byla zrušena.

Kryštofův objev neznamenal zpočátku tak velkou senzaci, jakou se ukázal později. Až když r. 1521 Hernán Cortés v Mexicu dobil Aztézkou říši a r. 1533 Francizco Pizzaro v Peru Inckou, ukázal se pravý význam objevu. Do poloviny 16. století patřila Španělsku téměř celá jižní a střední Amerika a Florida.

Za vlády Katolických králů, jak se Isabele a Ferdinandovi přezdívalo, byla největším nepřítelem Španělska Francie. Ferdinand se ještě pokusil posílit pozici Španělska, jako velmoci proti Francii tím, že se spojoval s dalšími protifancouzsky naladěnými státy Evropy, především pak provdáním svých dvou dcer s následníky těchto států.

Isabela zemřela r. 1504 a králem Kastilie se stal manžel její dcery, Habsburk Filip I. Sličný. Pro Španělsko tak začala nová éra, období nadvlády Habsburků. Filipův potomek, Karel V. Habsburský pak spojil Kastílii a Aragonii do trvalého svazku a stal se prvním španělským králem.

Karel V., který ve Španělsku panoval jako Carlos I., vládl mezi lety 1516- 1556. Díky americkým koloniím mohl prohlašovat, že "Nad mojí říší slunce nezapadá". R. 1520 byl korunován. Současně s titulem císaře získal i dědičné habsburské země, ale o rok později je přenechal svému bratrovi Ferdinandovi I. Habrburskému.
Do Karlovi vlády výrazně zasáhla i Reformace, protože Nizozemsko, kde působil vůdce Reformace, Martin Luther, bylo v té době provincií Španělska a tudíž Karlova vláda zasahovala i tam. Karel by eventuelně nebyl proti myšlenkám Reformace, ve smyslu omezení papežské moci, ale nelíbilo se mu zpochybňování dogmat a zapojování nižších vrstev do celé akce. Proto uvalil r. 1521 na Martina Luthera klatbu, zakázal jeho učení a stal se nepřítelem Reformace. S Francií byl Karel také v konfliktu, obzvlášť se svým francouzským protějškem Františkem I., se kterým se utkal ve válkách o Itálii. R. 1530 byl korunován na císaře a stal se tak posledním císařem Svaté říše římské, kterého korunoval papež. Krátce po korunovaci začali Habsburská území ohrožovat truci Osmanské říše a tak musel Karel bojovat i proti nim. Když osmany vytlačil, podnikl Karel r. 1535 úspěšný výpad, kdy se mu podařilo pronikout do Tunisu. Ale postup proti Alžíru, r. 1541 se mu nepodařil. R. 1556 přenechal Karel španělskou korunu svému synovi a o dva roky později zemřel.

první král Španělska, Karel V. (Carlos I.)



Filip II. ukončil válku proti Francii, která byla dlouhodobě finančně vyčerpávající. Ve Francii pak propukly Hugenotské války a pro Španělsko přestala představovat hrozbu. R. 1554 se Filip oženil s anglickou královnou Marií Tudorovnou. Šlo o čistě politický sňatek, Marie prosazovala v Anglii rekatolizaci a tak bylo spojenectví s katolickým Španělskem žádoucí. Ovšem, Marie o čtyři roky později zemřela a Španělsko svého významného spojence ztratilo.
Osmanská říše představovala ve Středozemním moři stále hrozbu, proto papež inicioval spojení států v tzv. Svatou ligu. Vůdčím státem této ligy se stalo Španělsko a r. 1571 došlo k významné námořní bitvě u Lepantu, která tureckou hrozbu vyvrátila.
Filip měl po matce právo na portugalský trůn a když zemřel portugalský král jindřich, Filip se dokázal prosadit a r. 1581 byl korunován i portugalským králem. Došlo tak ke sjednocení všech úzamí na Pyrenejském poloostrově a spolu se sjednocením zámořských území, dosáhla země svého největšího rozsahu a významu.
Ovšem absolutistická vláda Filipa a jeho katolické snahy vyvolaly v protestantském Nizozemsku odpor a došlo ke zdlouhavému boji za Nizozemskou nezávislost, trvající mezi lety 1568- 1648. R. 1581 bylo Nizozemí rozděleno na jižní španělské a severní povstalecké. A k povstacům se přidala Anglie. Alžběta I. v bojíc proti Španělsku dokonce otevřeně podporovala pirátství. Angličtí piráti, jako Francis Drake, nebo Henry Morgan se stali oficiálními pověřenci jako korzáři, nebo kapverové a za své ničivé snahy byli odměňováni boatstvím, slávou a tituly sirů.
Rozhodující vítězství měla Španělsku přinést Armada, kterou Filip sestavil a r. 1588 vyslal proti Anglii. Ovšem, Armada byla rozdrcena. Tento neúspěch znamenal vrazný hospodářský úpadek a odstaroval úpadek mocné Španělské říše. Veškeré finance, včetně těch z kolonií, tekly do válek a Španělsko se snažilo získat peníze, kde se dalo. Vysoké daně, prodej úřadů a titulů, centralizace, atd. R. 1561 bylo hlavní město přesunuto s Toleda do Madridu.
Despotismus, absolutismus, těžce náboženská politika a neúspěchy ve válkách přinesly Filipovi jen povstání. Ale paradoxně, zároveň s hroutícím se stavem probíhal obrovský kulturní rozmach, značovaný jako Siglo de Oro, nebo- li "Zlatý věk".

Filip III, vládnoucí v letech 1598- 1621, vládl zcela opačným stylem, než jeho otec. R. 1604 uzavřel mír s Anglií a r. 1609 příměří s Nizozemskem. Ale boje s těmito zeměmi nahradil svou nenávistí vůči Maurům. Krátce po vyřešení situace v Nizozemí, vypověděl ze Śpanělska 250 tisíc zbývajících Morisků- pokřtěných Maurů což, ale byla jen další rána upadajícímu hospodářství. Filip chystal výpravu proti Alžíru, ale plány mu překazilo dění v Čechách a vypuknutí Třicetileté války, r. 1618.
Zlatý věk pokračoval a asi nejvýznamnější postavou tohoto období se stal spisovatel Miguel de Cervantes.

Filip IV. vládl v letech 1621- 1665. Místo vlády se, ale víc zajímal o kulturu a umění a tak za něj prakticky vládl Gaspar de Guzmán hrabě de Olivares, který měl velké ambice. Chtěl vrátit Španělsku jeho slávu a snil o čistě katolické zemi. Ovšem slávu nešlo vrátit tak ekonomicky zdevastované zemi a prokatolické snahy vyvolaly pouze povstání v Nizozemí r. 1621 a r. 1640 v Portugalsku a Katalánii. v Katalánii bylo potlačeno, ale Portugalsko bylo ztraceno. De Olivares byl r. 1643 propuštěň.
Vestfálským mírem z r. 1648 přijalo Španělsko konečně nezávislost Nizozemí a rovnoprávnost Protestantů v Německu. Pyrenejský mír z r. 1659 ukončil dlouhý konflikt s Francií.

Poslední habsburský král Španělska, Karel II., vládl v letech 1665- 1700 a byl to velmi nemocný a slabý král, jehož využívala jeho matka a další. Prakticky celé období jeho vlády se neslo v duchu válek s rozpínající se Francií, kdy se francouzský král Ludvík XIV. snažil oslabit moc silné konkurence Habsburků.
Finanční krize v zemi se prohlubovala, navzdory velice tvrdému daňovému sistému. Na některých místech dosáhla krize takové úrovně, že se lidé vrátili ke směnnému obchodu. Král nemohl platit ani svému služebnictvu a plat nedostávali ani vojáci a úředníci.

Smrtí Karla II., r. 1700, vypukla Válka o Španělské dědictví.
Karel II. byl poslední král ze španělské větve Habsburků a zemřel bezdětný. Tento stav se očekával a tak krátce před jeho smrtí byly uzavřeny smlouvy, které měli válce zabránit. No, nepovedlo se. Karel sám ustanovil za svého nástupce Josefa Ferdinanda Bavorského, ale ten nakonec zemřel ještě o rok dřív, než Karel sám. Francie, Anglie a Holandsko pak uzavřeli smlouvu, podle které se měl příštím králem stát syn Římského císaře Leopolda I., Karel VI. Ale Karel II. určil nového nástupce, a to vnuka francouzského Ludvíka XIV., Filipa z Anjou z rodu Bourbon, který také okamžitě po Karlově smrti na trůn nastoupil, jako Filip V. Ludvík volbu samozřejmě uznal a Leopold mu vyhlásil válku, do které se postupně zapojila i Anglie s Holandskem a nakonec celá Evropa, s vyjímkou Švédska a Ruska, které vedly svou vlastní Severní válku a Osmanské říše, která se vzpamatovávala z předchozích bojů.
R. 1713 byl podepsán Utrechtský mír, ve kterém Anglie ukočila boje a uznala Filipa V. jako śpanělskéo krále za podmínky, že se Francie a Španělsko nikdy nespojí pod jedním vládcem. Rakousko připojilo svůj souhlas se smlouvou výměnou za španělské državy v Itálii a Španělské Nizozemí. Válka pak skončila definitvně r. 1714 podepsáním Rastattského míru.

Ačkoliv Filip nebyl příliž významným panovníkem, kopírovaním francouzského systému se mu podařilo poněkuď pozvednout a stabilizovat hospodářskou situaci ve Španělsku.
R. 1724 abdikoval ve prospěch svého syna Ludvíka I., ale ten onemocněl a přesně sedm a půl měsíce po svém nástupu na trůn zemřel a vlády se znovu ujal Filip V. Vládl pak do r. 1746.

Po Válkách o polské dědictví, mezi l. 1733- 1735 a Válkách o rakouské děditcví, mezi l. 1740- 1748, získalo Španělsko opět pod kontrolu území Neapolska a Sardínie.

Vláda dalšího panovníka, Ferdinanda VI. , mezi l. 1746- 1759, znamenala období vzácného klidu a míru, které dopomohlo dalšímu pozvednutí ekonomické situace.

Karel III., vládnoucí mezi l. 1759- 1788, byl osvíceneckým absolutistickým monarchou. Proběhla Sedmiletá válka, které se Španělsko účastnilo pouze v letech 1761- 1762 a ve které na čas ztratilo území Floridy, ale naopak získalo Lousiannu.
Karel byl silně nábožensky založený a r. 1767 vyhnal ze země jezuity. Ale nutno říct, že tím vyřešil některé náboženské rozpory a umožnil lepší spolupráci církve a státu, což prospělo vzdělanosti a mravnosti lidu. Další roky vlády věnoval Karel velkým reformám, které měly zemi zmodernizovat. Jeho snahy byly celkem úspěšné, ačkoliv ne všechno se mu podřilo, jak si představoval.
Mezi lety 1775- 1783 proběhla americká Válka za nezávislost, která znov spolkla velké množství španělských financí.
Dohodami se severoafrickými státy a s Osmanskou říši Karel znovu vybudoval někdejší španělský vliv ve Středozemním moři. Španělsko tím upevnilo svoje mocenské postavení v Evropě a dokázalo alespoň zčásti získat zpět svoje někdejší renomé.
Celkově Karel nastaroval zemi k možné budoucí prosperitě a úspěchu. Ale místo toho přišel další krach.

Karel IV., vládl v letech 1788- 1808, byl sice v podstatě hodný a důvěřivý člověk, ale o vládu se nezajímal. S klidem jí přenechal své manželce Marii Amálii Saské, která jako první vyházela dobré ministry Karla III. a dosadila svého milence Manuela de Godoy. Godoyovi nebyli cizí intriky a korupce a ve státních financích nadělal akorát nepořádek. Snahy Karla III. celkem rychle obrátil v prach.
Když vypukla Velká francouzská revoluce, zatáhl Godoy Španělsko do nešťastných válek s Francií, později s Anglií a Portugalskem. Španělsko se připojilo k Napoleonově kontinentální blokádě, ale po porážce u Trafalgaru, r. 1805, se ztáhlo. Země byla rozdělena. Král se chtěl spojit s Napoleonem po jeho dalším vítězství, ale tzv. Ferdinandisté chtěli spojenectví s Angliií. Nakonec králův syn, Ferdinand VII. požádal Napoleona o pomoc proti Godoyovi. Francouzská armáda vtrhla do Španělska. Král s manželkou i Godoyem prchli do Aranjuezu. Tam však vypuklo povstání, král byl zajat a donucen nechat nenáviděného Godoyu zatknout. 18. března 1808 byl Ferdinand prohlášen španělským králem, ale už v květnu ho Napoleon donutil abdikovat a na španělský trůn dosadil svého bratra Josefa Napoleona, který zde vládl jako Josef I.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Junior Junior | E-mail | Web | 1. května 2013 v 10:31 | Reagovat

Před 3 roky jsme se s partou vydali úplně na jih Španělska právě do okolí Cadizu. Ta atmosféra a historie dávno minulých staletí je tam cítit na každém kroku. Koho alespoň trochu zajímá historie, neměl by si ten zážitek nechat ujít, fakt to za to stojí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama