Vítejte


na stránkách věnovaných světovým dějinám, trošce historie umění a genealogii rodu Salomon von Friedberg


Ve školách se učí dějiny světově nejdůležitějších událostí a chronologicky. Chápu ten účel, ale tady na těchto stránkách to máme prostě jinak. Jedete na dovolenou do zahraničí a chcete se nejdřív dozvědět dějiny oné země? Tady je najdete. Nebo jste prostě jen nadšenec do dějepisu (jako já :-D ) a klasické studium už znáte zleva doprava a zpátky? Tady si užijete.

Původně jsem chtěla sepsat dějiny všech států, o kterých bych jen dokázala najít informace, ale to už asi nezvládnu. I tak se tu dá najít pěkný soubor zemí a byla by škoda se o to nepodělit. Také berte v úvahu, že od doby kdy jsem články psala uběhla nějaká ta troška vody a tak poslední informace jsou aktuální k době sepsání. Nakonec jsem také už nezvádla jazykovou korekturu, proto prosím tolerujte gramatické chyby a překlepy.

Podklady k článkům jsem hledala na internetu. Našla jsem si vždycky všechny informace co jsem dokázala a skládala z nich příběh. Někdy to byl pěkný oříšek, když se zdroje rozcházely, připomínalo to až detektivní práci. Ale byla to i zábava. Výsledkem by měla být ucelenost a taková pravdivost informací, jaká se při popsaném postupu jen dá.


Aktualizace k 12.6.2018
Po dějinách světa a umění jsem se vrhla na dějiny vlastního původu. Po letech genealogického výzkumu mám sestavený rodokmen a sepsanou rodinnou kroniku. Kroniku zatím nemohu zveřejnit, dokuď nevyřídím všechna potřebná povolení, ale zatím alespoň jednoduchý rodokmen dávám k dispozici.


Ať se Vám zde líbí. :-)

Rusko 2. část

10. srpna 2012 v 15:40 | Sabina Hlavatá |  Asie
Kateřina I. Ruská vládla pouhé dva roky a jejím největším počinem bylo patrně otevření Petrohradské akademie věd. Ani její nálsedovník Petr II. nevládl dlouho. pouhé dva roky a navíc byl nezleptilý, takže byl spíš loutkou v rukách šlechticů, než skutečným vládcem. Jeho hlavní náplní času byly hry, plesy, hony a podobné radovánky. Zemřel r. 1730 na pravé neštovice a s ním vymřel rod Romanovců po meči. Podobný styl vlády měla i další carevna, Anna Ivanovna. Za její vlády se se rozšířila privilegia šlechty, Rusko vedlo válku s Tureckem, odstoupilo Persii část území dobytého za Petra Velikého, prohrálo válku o následnictví na polském trůnu. Byla rovněž uzavřena Loewenwoldova smlouva (zvaná též smlouvou Tří černých orlů), v níž se Rusko, Rakousko a Prusko spojilo v záležitostech Polska.
Ivan VI. se ruským carem stal r. 1740, když mu byly pouhé dva měsíce. Zpočátku za něj vládl oblíbenec Anny Ivanovny, ale Ivanova matka Anna Leopoldovna provedla ještě téhož roku revoluci a převzala vládu jménem svého syna. Ale už za rok proběhla další revoluce, tentokrát vyvolaná Alžbětou I. Petrovnou, dcerou Petra Velikého, která se stala carevnou. Anna Leopoldovna a její rodina byly vyhnáni na sever a malý car byl do konce svého života vězněn. Zemřel r. 1764, když v pevnosti kde byl vězněn vypukla vzpoura a jeho dva strážci ho na příkaz carevny, která byla v té době už dva roky po smrti, ubodali, dřív než ho vzbouřenci stačili osvobodit. Dodnes se spekuluje, jestli ona vzpoura nebyla vyvolána záměrně.
Po svém nástupu na trůn Alžběta prominula odsoouzencům trest smrti. Šlo předevšim o velmože odsouzené Annou Ivanovnou na smrt a za "temné zločiny Lopuchinových". Místo smrti jim byl "jenom" vyříznut jazyk a byli zbičováni důtkami. Svou vládou se částečně vrátila k metodám svého otce Petra Velikého a Rusko hospodářsky pozvedla. Díky otevření Moskevské univerzity a Umělecké akademie došlo i k rozkvetu v kulturní oblasti a vědy. Ale Rusko se také zapojilo, po boku Pruska a proti Rakousku, do Sedmileté války. Zemřela r. 1762 jako jedna z nejoblíbenějších panovnic v dějinách Ruska. S ní vymřeli Romanovci po přeslici.

Obraz od Eugenyho Lanceraye- Alžběta Petrovna vychází ze svého zámku (u tohoto obrazu se objevilo více názvů).



S Petrem III. Ruským, který vládl pouhým sedm měsíců r. 1762, začíná Romanovsko- holštýnsko- gottorpská dynastie. Petrův život byl už od dětsví těžký. Jeho matka zemřela pouhé tři týdny po jeho narození a otec ho zanedbával. Petrovu výchovu obstarávali učitelé a ta byla velice krutá. Petr byl za každou maličkost bit a týrán. To se podepsalo na jeho zdraví i psychice. Když mu bylo 11 let, jeho oec zemřel a poručníkem se stal jeho strýc. Ale pro chlapce se nic nezměnilo. Situace se trochu zlepšila, až když byl Petr o dva roky později, po nástupu své tety Alžběty na trůn, převezen do Moskvy. Začal být vzděláván v ruské kultuře, ale tu nesnášel a celý život to dával najevo, čímž si popularitu zrovna nezískal. Jeho vášní byli vjáci. Navíc byl díky narušené psychice infantilní, takže si často s lidmi hrál jako s hračkami na vojáky. R. 1744 mu byla vybrána nevěsta, budoucí carevna Kateřina II. Když přijela na ruský dvůr, okamžitě všechny okouzlila, včetně Petra. Ani on jí z počátku nebyl lhostejný, ale brzy odhalila jeho slabosti a znechutil se jí. Ale také uviděla svou příležitost k vládě a tak ke sňatku nakonec r. 1745 došlo. Ale manželovi Kateřina svou lásku a tělo opravdu téměř nevěnovala. Raději se obklopovala mladými milenci a u jejích dvou dětí se už tehdy pochybovalo, jestli je jejich skutečným otcem Petr.
Carem se Petr stal po smrti své tety Alžběty, r. 1762. Ukázal se jako vládce tolerantní a velkorysý. Zrušil zničující daň ze soli a zakázal mučení při výsleších. Povolil návrat všem, které jeho předchůdkyně vyhnala ze země. Uvězněnému caru Ivanovi VI. zajistil alespoň slušné zacházení. Vydal zákon o svobodě šlechty. Šlechtici se mohli sami rozhodnout zda budou či nebudou sloužit státu jako úředníci nebo vojáci a také směli bez povolení vycestovat do zahraničí. Dalším opatřením bylo zrušení obávané "tajné" kanceláře, jejímž úkolem bylo vyšetřovat přečiny proti panovníkovi. Vyhlásil také náboženskou svobodu, čímž si zajistil nenávist mocné pravoslavné církve. Ale udělal zásadní chybu. Během ještě trvající Sedmileté války uzavřel mír s nepřítelem, pruským Fridrichem II. Velikým, který byl už skoro poražený, protože ho obdivoval. Dosavadní spojenectví byla ztracena. Prusko tak sice zachránil od zkázy, ale totálně i pobouřil Rusko proti sobě. Došlo k převratu, Kateřina II. se dostala na trůn a Petr byl donucen k abdikaci a uvězněn. Nedlouho potom byl v hádce se svými strážci zabit. Patrně na příkaz Kateřiny, protože strážci byli bohatě odměněni.

Kateřina II. Veliká je ceněná jako osvícenecká panovnice, protože udržovala písmený kontakt s předními mysliteli tehdejší Evropy. V dopisech byla velice osvícenecká, ale nikdy nikoho z těchto intelektuálů do Ruska nepozvala, protože skutečnost její vlády už tak osvícenecká nebyla. R. 1767 třeba svolala velkou komisi, aby mohla vydat nový zákoník, díky kterému by se Rusko stalo jednou z nejsvobodomyslnějších zemí Evropy. Ale tato komise byla rychle zase rozpuštěna, pod záminkou začínající války s Osmanskou říší. V těchto válkách byla Kateřina ale velice úspěšná a Rusko obohatila o další území. Ale to, a další zlepšení mezinárodních vztahů, bylo také asi jediným úspěchem její vlády. Domáci ruská situace zůstávala mizerná. Hospodářství, školství, asi 97 % obyvatel Ruska neumělo číst a psát, na tom se vůbec nic nezměnilo. Kateřiny reformy se buď nedaly uskutečnit, nebo zůstaly jen na papíře.
Za příklad může sloužit událost s Potěmkinovými vesnicemi. Kateřina potřebovala oslnit a získat na svou stranu rakouského císaře Josefa II. pro boj s Osmanskou říší. A tak vyslala svého milence Grigorije Potěmkina na Krym, aby tam zbudoval něco, co by Josefovi ukázalo bohatství a moc Ruska. Potěmkin by byl i rád poslechl, ale finance říše byly omezené. A tak došlo k bizarní situaci. Když Kateřina s Josefem a doprovodem cestu po Krymu r. 1787 vykonali, to co viděli bylo skutečně úžasné. Jenže... paláce, nové domy, opravené cety a fasády, všechno co bylo vidět na břehu Dněpru, po kterém se výprava plavila... byly kulisy. Stáda krav, vojáci a svátečně oblečení vesničané, kteří mávali a zpívali písně... byli stále titíž, protože se v noci přemisťovali. Vozy s pytli obilí obsahovali písek. Ve vsích nebo městech, kudy průvod přímo projížděl, byly "pravé" jen hlavní ulice, v průčelí bočních ulic stály opět jen kulisy. Ve vesnických chalupách se pak carevna a její doprovod nestačily divit tomu, že na stole vždy stála pečená husa. Byla to opět jedna a táž pečeně dle potřeby přenášená přes zadní dvorky. Při námořní přehlídce v Sevastopolu obstály jen první řady válečných lodí, v posledních řadách byly již jen lodě obchodní "upravené" na bitevní koráby. Nakonec i dnes výraz Potěmkinova vesnice označuje snahu falešně přikrášlit skutečnost a zastírat pravdivý stav věcí. Ale buďme fér. Pravdou také je, že toto měl na triku vyloženě Potěmkin. Má se za to, že Kateřina o skutečném stavu věcí nejprve nic nevěděla, stejně jako obluzený Josef. A později, když jí věci patrně došly, prostě zůstala ticho, protože plán vycházel.
Kateřina zemřela po dlouhých letech vlády, r. 1796. Dodnes bývá často neprávem popularizovaná.

Ruští vládci (po sobě), Petr III., jeho žena Kateřina II. Veliká a syn Pavel I. Ruský



Kateřininyým následníkem se stal její syn, Pavel I. Ruský. Dostalo se mu vynikajícího vzdělání a už od dětství nesnášel nespravedlnost a byl štědrý. Sotva byl r. 1797 korunován, začal provádět reformy. Ve své první nařídil dědictví trůnu pro nejstarší mužské potomky a žena se mohla stát vládkyní pouze kdyby mužský potomek nebyl. Stejně jako jeho matka v případě Alžběty I., také amnestoval mnohé lidi, jeho matkou odsouzené. Omezil práva a moc šlechty a potom, co se ve Francii dostal k moci Napoleon, rozvázal Pavel vztahy s Anglií a spojil se právě s ním. Dále, jako jeden z mála, byl velice šetřivý a silně omezil vydání dvora. R. 1798 se stal velmistrem Maltézského řádu. R. 1801 byl zavražděn svými nepřáteli z řad šlechty.

Také Alexandr I. Pavlovič prováděl významné reformy. K nejdůležitějším patří reforma školství, díky které byly otevřeny univerzity v Kazani a Charkově. Ale především musel řešit, stejně jako všechny ostatní evropské státy, situaci plnynoucí z Napoleonské Francie. Alexandr byl ze začátku váhavý. Napoleona obdoivoval. Ale později svůj názor změnil. Začal ho považovat za tyrana a to znemožnilo veškeré případné spojenectví. R. 1805 vznikla nová protifrancouzská koalice, Rusko bylo jeí součástí. V bitvě u Slavkova však Napoleon Alexandra a rakouského císaře Františka I. rozdrtil a Rusko s Francií uzavřeli příměří. Ovšem už další rok začala Francouzsko- Pruská válka. Alexandr vyhlásil Francii válku a vydal se Prusku na pomoc. Ale Napoleon opět vyhrál a byl znovu podepsán mír s Ruskem. Vztahy však byly nadále napjaté a r. 1812 vše vyvrcholilo Napoleonovým tažením do Ruska. Zpočátku se Napoleonovi dařilo. Proběhla pro něho úspěšná bitva u Borodina a Napoleon se dostal až do Moskvy, ale poté začal být postupně zatlačován zpět, až se ústup změnil na útěk. Alexandr, spolu s vládci dlších evropských států, pokračoval v pronásledování Napoleonovi armády až do Paříže, do které vstoupili r. 1814. Alexandr zemřel r. 1825 na tyfus.

Vláda Alexandra I. byla poznamenána především válkami s Napoleonem



Mikuláš I. Pavlovič vedl dlouhé války s Osmanskou říší, jejímž výsledkem byly další územní zisky pro Rusko. Když se však pokoušel podmanit Turecko úplně, Británie a Francie se postavili proti němu v Krymské válce. Problémy měl Mikuláš i v Polsku, kde vypuklo povstání. Zemřel r. 1855.

Také Alexandr II. Nikolajevič bojoval úspěšně s Osmanskou říší. Dál poskytl značnou autonomii Finsku, kde ruští carové také jako velkoknížata vládli, ale povstání z r. 1863 v Polsku krutě potlačil. R. 1861 zrušl nevolnictví a r. 1867 prodal USA Aljašku. Zemřel r. 1881 na následky bombového atentátu, který byl spáchán krajně levicovou organizací Narodnaja volja (Vůle lidu). Ve stejném roce, ošem na nemoc, zemřel i Fjodor Michajlovič Dostojevskij, který proti carovi hodně vystupoval.

Pro vládu Alexandra III. Alexandroviče bylo typické, že Rusko nebojovalo v jediném konfliktu, ačkoliv se to několikrát zdálo nevyhnutelné. Proto byl tento car svými součsníky zván "mírotvůrce".

Mikuláš II. Alexandrovič se ukázal být posledním carem. R. 1894 se oženil, jeho manželka přijala, jak bylo v Rusku zvykem, pravoslavné jméno, Alexandra Fjodorovna. Měli spolu čtyři dcery, Olgu, Taťánu, Marii a Anastázii, než se jim r. 1904 narodil toužebně očekávaný syn, Alexej. Bohužel se záhy ukázazalo, že malý carevič trpí hemofilií. A zhruba právě v té době se Mikuláš a především jeho žena, sblížili se zvláštní postavou ruských dějin. Grigorij Jefimovič Rasputin byl od mala vychováván jen svým opileckým otcem a sám alkoholu silně holdoval. To se náhle změnilo v jeho 28 letech kdy, podle jeho vlastních slov, nastal obrovský zlom v jeho životě. Obrátil se k Bohu, začal putovat po sibiřských klášterech a údajně získal léčitelské schopnosti. To se velce hodilo r. 1909, kdy už byl v přízni carské rodiny. Malému Alexejovi se stala nehoda, což díky jeho nemoci byl vážný problém. Nikdo si nevěděl rady. Nakonec byl povolán Rasputin, kterému se podařilo svými modlitbami a hypnotickými schopnostmi chlapce uzdravit. Je otázka, zda-li to byla pouhá náhoda, či zda měl Rasputin opravdu takový léčitelský dar. Důležité je ale to, že od té doby mu byli car s carevnou velmi nakloněni a nedali na něj dopustit. Rusko se zatím potácelo v problémech. Průmyslový vzestup byl vystřídán krizí v letech 1900- 1903. R. 1902 došlo k selkému povstání. V letech 1904- 1905 probíhala Rusko- japonská válka. R. 1905 začali stávkovat dělníci. To vyvrcholilo při Krvavé neděli, kdy dělníci při demonstraci chtěli carovi předat petici, ale carská vojenská stráž začala do poklidného davu střílet. Počet obětí se odhaduje asi na 1000 mrtvých a několik tisíc vážně zraněných.Následovala vzpoura na křižníku Potěmkin a ozbrojené povstání v Moskvě. R. 1913 oslavilo Rusko třísté výročí panování Romanovců a všechno se zdálo nadějné.
Když začala 1. světová válka, Rusko se, proti radě Rasputina, přidalo na stranu Anglie a Francie a sám car Mikuláš odjel na frontu. Carevna se svými dcerami zatím vypomáhala ve vojenské nemocnici. Rasputn v té době získal největší vliv, protože, ačkoliv Alexandra nebyla hloupá, nechala se Rasputinovými radami ovlivnit a v podstatě dělala všechno co jí řekl. Svým skandálním životem Rasputin diskreditoval carskou rodinu. Nakonec na něj r. 1916 skupna atentátníků, ve které byli i dva příslušníci carské rodiny, spáchali atentát. Rasputinova smrt se stala legendou. Jeho vrazi se jej snažili otrávit cyankáli ve víně a koláčích, ale jed na něj nepůsobil. Poté jej čtyřikrát střelili, z toho dvakrát do srdce, jednou do zad a do hlavy, a tělo vhodili do řeky Něvy. Důvod, proč nepůsobil jed, není zcela zřejmý - předpokládá se, že částečně byl kyanid neutralizován cukrem a je také možné, že jako silný piják měl Rasputin sníženou kyselost žaludku, takže cyankáli se nerozložilo na smrtelný kyanovodík, existuje i teorie že jed byl příliš starý a proto neúčinný. Když byl Rasputin vhozen do Něvy, ještě žil - vyplynulo to z výpisu pitvy. Dokonce se pokusil dostat i ven z řeky, podle odřenin na konečcích prstů. Zajímavostí je, že Rasputin nakonec zemřel na nedostatek kyslíku - utopení.
R. 1916 se Mikuláš vrátil z fronty, kde utrpělo Rusko silné ztráty. Válečné poměry vzbudili v Rusku jen další vlnu protestů. 8. března 1917 byla v Petrohradě vyhlášena generální stávka a do ulic vyšlo cca 90 tisíc žen. Tak začala Unorová revoluce. Carská rodina byla uvězněna v Carském selu a Mikuláš 15. března podepsal abdikaci. Předal vládu svému bratrovi Michailovi Alexandrovičovi, ale ten abdikoval hned druhý den na to a vznikla republika. Moc převzala Prozatimní vláda a vznikly tzv. Sověty- rady dělnických, rolnických a vojenských zástupců. Mikuláš a jeho rodina byli v srpnu přesunuti na Sibiř, do města Tobolsk. S nimi odjeli dobrovolně i některé dvorní dámy a služebnictvo. Někteří z nich se už nikdy nevrátili.
Vládu zatím vedli dvě politické strany. Eseři a Menševici. Jenže tu byla ještě třetí strana. Bolševici, vedení Vladimirem Iljičem Leninem. 7. listopadu zazněl výstřel z křižníku Aurora. Signál pro Rudou armádu k útoku na Zimní palác. Proběhlá Říjnová revoluce a Bolševici převzali vládu. Jenže stále ještě pokračovala První světová válka. V únoru 1918 Němci zaútočili na Rusko a 3. března Rusko podepsalo Brestlitevský mír. Tím sice přišlo o značná území, ale Lenin získal čas k upevnění svého režimu.
Mikuláš a Alexandra byli v květnu posláni do města Jekatěrinburg a v dubnu za nimi byly poslány i děti. Jejich vězením se stal Ipaťjevův dům a hlídačem krutý Jakov Jurovskij. Neznámý člen bolševické tajné policie Čeky dostal úkol. Měl před bývalým carem vystupovat jako vysoce postavený monarchistický spiklenec a nabídnout rodivě útěk do Británie. Mikuláš mu bohužel uvěřil a tím sobě i své rodině podepsal rozsudek smrti. V noci z 16. na 17. července bylo manželům, všem pěti dětem a čtyřem členům služebnictva, nařízeno, aby si zabalili věci a sešli do sklepa, že budou přesunuti někam jinam. Když se tam octli, Jurovskij zahájil palbu. Osobně zastřelil bývalého cara a jeho ženu. Byli na místě mrtví. I do dětí vojáci stříleli, ale ty pořád ne a ne umřít. Nakonec byli ubodány bajonety. Později se ukázalo, že měli v oblečení ukryté diamanty a šperky, které jim sloužili jako brnění. Nejstarší Olze bylo 23 let, nejmladší Anastázii 17 a Alexejovi 14 let. Deset dní po vraždách dorazily jednotky Československé legie. Pozdě. O pouhý den později než Mikuláš s Alexandrou a jejich dětmi, byli zavražděni i další členové carské rodiny. Mikulášův bratr Michail, Alexandřina sestra Alžběta a další čtyři příbuzní. Byli vězněni ve městě Alapajevsk. Podobně ako v prvním případě, vrahové vtrhli v noci do školy, kde věznění spali, a řekli jim, že budou převezeni na bezpečnější místo. Zavázali jim oči a spoutali ruce. Na to museli jít až k ústí šachty dolu, kde je uhodili do hlavy, živé svrhli do šachty a hodili za nimi dva granáty. Ti které granáty trefili zemřeli rychle. Horší to měli ti, kdo byli z jejich dosahu. Rolníci z okolí vyprávěli, že několik dní se z šachty ozýval zpěv modliteb. Když byla těla po čtyřech měsících vytažena bylo zjištěno, že některé oběti pád přežily a umíraly dlouze v důsledku zranění a hladem.
Bolševici zavraždění carské rodiny dlouho tajili. Nakonec přiznali zavraždění cara, ale tvrdili, že rodinu nechali odjet do Británie. Objevila se také řada falešných dětí carského páru. Nejznámější byla asi polská dělnice Anna Andersonová. Vydávala se za nejmladší Anastázii a byla velice přesvědčivá, měla jen jedinou chybičku. Neuměla rusky. Naděje vyhasly až r. 1991 kdy bylo prokázáno, že nalezený hrob obsahuje pozůstatky carského páru a tří jejich dcer. R. 2007 byly nalezeny i ostatky posledních dvou zbývajících dětí, Alexeje, a Anastázie nebo spíš zřejmě Marie. R. 2000 byly zavraždění členové carské rodiny prohlášeni Pravoslavnou církví za svaté. Ipaťjevův dům byl r. 1977 z rozhodnutí Borise Jelcina stržen. Na jeho místě dnes stojí chrám. Důvod, proč data revolucí neodpovídají názvům tkví v tom, že v Rusku platil jiný, Juliánský kalendář, v té době.

Poslední car Mikuláš II. Alexandrovič z dynastie Romanovců, s manželkou a dětmi



Po Říjnové revoluci se tedy Rusko stalo Ruskou sovětskou federativní socialistickou republikou (RSFSR). Hlavním městem se stala Moskva. Zemi vedli Bolševici, kteří se přejmenovali na Komunistickou stranu Ruska, a vůdcem se přirozeně stal Vladimir Iljič Lenin. Vojenskou složkou země byla Rudá armáda, která nasilím rozšiřovala komunistický režim do dalších zemí.
Leninovou politikou byl teror. Vedle vzniku již zmíněné tajné služby Čeky, nechal znovu zavést krátce před tím zrušený trest smrti, dále zavedl popravy "nepřátelských elementů" bez soudu jako standard. 30. srpna 1918 na Lenina spáchala atentát eserka Fanny Kaplanová. Bohužel neúspěšný. Za svůj čin byla popravena. Každý pkus o povstání nechal Lenin krvavě potlačit. Zlegalizoval umělé potraty. R. 1922 vydal směrnice pro boj s církvemi. V nich nařídil odstranit cenné věci z kostelů a vyzval přitom k vraždění kněžích. Z jeho ekonomických snah vyšla jen elektrifikace Ruska. Zbytek skončil krachem. Lenin zemřel r. 1924. Jeho tělo bylo nabalzamováno a dodnes je vystavováno v Leninově mauzoleu v Moskvě.
R. 1922 vznikl Sovětský svaz, spojením RSFSR a dalších socialistických republik. A ten se postupně zvětšoval, jak k němu byly přidávány a přidávali se další státy, včetně Československa, které se součástí tzv. Východního bloku stalo po převratu Únoru 1948.

Novým vůdcem Ruska se po Leninovi stal Stalin. Už r. 1922 se stal Generálním tajemníkem Komunistické strany a funkci plně využíval k upevnění své moci, přičemž se neštítil těch neodpornějších prostředků, jako odposlouchávání, křivého obviňování a vražd. Střetl se dokonce i s Leninem a možná by ho svrhl, ale Lenin už byl po zdravotní stránce na tom špatně, takže zvládl jen před Stalinem varovat ve své závěti. Té později Stalin paradoxně využil k tomu, že právě byl potvrzen ve své funkci. V následujících letech si zcela podřídil světové komunistické hnutí, zničil všechny potenciální stranické i ideové odpůrce a začal budovat říši a armádu, která měla znovu ovládnout nejdříve bývalé carské impérium a posléze vyvézt revoluce do celého světa. Jeho metody přitom byly až neuvěřitelně kruté. Za účelem kolektivizace vesnic, tzn. přeměnu soukromých zemědělství na kolektivní, docházelo k tak absurdním věcem, jakože třeba sebrali rolníkům obilí i na setbu a pak je postihovali za sabotáž. Postihem bylo vraždění a posílání do sibiřských Gulagů- pracovních a koncentračních táborů. Později se přidala metoda umělého hladomoru. Ten nejstrašnější proběhl r. 1932 na Ukrajině. Počet obětí kolektivizace se odhaduje na deset miliónů mrtvých, ale čísla se pohybují mezi 3- 27 miliony osob. Výsledkem byl výrazný pokles zemědělské produkce i počtu obyvatelstva. To se TSalinovi samozřejmě nelíbilo a tak začaly být údaje falšovány.
Stalinovou obětí se stala i jeho druhá manželka Naděžda Allilujeva, která Stalna otevřeně kritizovala. R. 1932 byla nalezena s průstřelem u srdce, mrtvá. Oficiální verze byla apenticitida, protože sebevražda se považovala za zradu. Ale jestli šlo o sebevraždu, nebo v tom měl prsty Stalin, se už jistě nedozvíme.
Cca r. 1936 začala Velká čistka. Její součástí byla série Moskevkých procesů. Vykonstruované procesy lidí obviněných z trestných činů, které nespáchali. Za oběť jim padli Stalinovi dřívější odpůrci, ale i spolupracovníci a armádní generálové, čímž si Stalin podrobil nejen úplnou moc, ale i armádu. Celkový odhad obětí stalinského teroru v letech 1929-1953 je 22 miliónů lidí.
V dalším kroku se Stalin začal soustředit na zahraničí. Nejprve se omezil na podporu komunistických stran v Evropě a jejich postupné ovládnutí. Potom se začal zapojovat do světového dění. Silně ovlivnil dění ve Španělsku Španělské občanské války. Číknsko- japonskou válku využil k uchvácení Mongolska. A nakonec podpořil italskou agresi v Etiopii.
R. 1939 podepsalo SSSR a Německo Pakt Ribbentrop-Molotov o vzájemném neútočení a ještě téhož roku Stalin napadl Polsko. Hrozbou násilím si vynutil spojenecké smlouvy a rozmístění svých jednotek Litvě, Lotyšsku a Estonsku a napadl Finsko, které se mu odmítlo podřídit stejným způsobem, v Zimní válce. Za tuto agresi bylo SSSR vyloučeno ze Společnosti národů. Tím ruská expanze tak nějk skončila, protože další cíle byly pod ochranou Německa a Stalin se na Hitlera necítil. Proto se raději soustředil na upevnění režimu v dobytých územích. To zase provázel neuvěřitelný teror.

Ačkoliv se Stalin, alespoň zatím, necítil na Hitlera, Hitler se evidentně cítil na Stalina. R. 1941 Německo přepadlo SSSR. Druhá světová válka byla zpočátku pro SSSR zdrcující, ale díky zahraniční podpoře jí ustálo a dokonce nakonec získalo zpět ztracená území. Díky tomu Stalin proslul ve světě jako bojovník za svobodu a osvoboditel národů. Británie, USA a SSSR to byla Velká trojka. Ale tato situace se brzy změnila. Stalinovi snahy o podřízení států střední a východní Evropy Sovětskému svazu, vyústily ve Studenou válku.
Další Stalinovo řádění zastavila jeho smrt, r. 1953.

Lenin a Stalin, dva ruští hrůzovládci



Stalinův nástupce, Nikita Sergejevič Chruščov, v r. 1956 na uzavřeném jednání komunistické strany kritizoval Stalina a jeho vládu a později nechal propustit miliony vězňů z Gulagu. Ačkoliv začal opatrně uvolňovat tvrdý vojensko-policejní režim a jeho domácí politikou bylo zvýšení životní úrovně obyvatel, především v zemědělství, neváhal ani on třeba Maďarské povstání r. 1956 krvavě potlačit a své oponenty také popravoval. V zahraniční politice prosazoval politiku koexistence kapitalismu a komunismu, a dostal se tak do konfliktu s maoistickou Čínou. Takže proti Stalinovy tu jité zlepšení bylo (A to by bylo asi v případě kohokoliv), ale vícéméně se toho moc nezměnilo. Za Chruščovovi vlády byla postavena Berlínská zeď a proběhla Karibská krize. Z funkce byl nakonec odvolán r. 1964, kvůli vnitřním reorganizacím ve straně, které prováděl a které se ostatním straníkům nelíbily.

Dalším Prvním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu, se stal Leonid Iljič Brežněv. Jeho počáteční nesmělé pokusy o ekonomickou reformu byly následovány dlouhou stagnací, takzvanou epochou ustrnutí. Nebyla již provázena represemi ve velkém měřítku, nespokojenci byli vystaveni postihu většinou již bez smrtelných rozsudků. V Zahraniční politice prosazoval Brežněv snahu o zlepšení vztahů s USA. Mezi lety 1979- 1989 proběhla Sovětská válka v Afghánistánu. Brežněv zemřel r. 1982.

Jurij Vladimirovič Andropov byl Generálním tajemníkem jen do r. 1984, kdy zemřel. Podobně Konstantin Ustinovič Černěnko vydržel ve funkci jen rok, než také zemřel.
R. 1985 se Vůdcem SSSR stal Michail Sergejevič Gorbačov. V té době už bylo docela evidentní, že SSSR vývojově a ekonomicky nestíhá za kapitalistickým "západem". Přes veškerou propagandu a vymyšlené výsledky, bylo na první pohled evidentní, že komunismus v praxi prostě nefunguje. Gorbačovovým cílem bylo tuto situaci změnit, a nechtíc tak nastartoval sovětský pád.
Na sjezdu strany v r. 1986 představil Gorbačov tři reformy. Glasnosť- otevřenost, označuje politiku maximální otevřenosti o činnosti státních orgánů a minimálního potlačování svobod slova a informací. Perestrojka- přestavba, znamenala především restrukturalizaci sovětské ekonomiky. A nakonec Uskorenije- zrychlení ekonomického vývoje. Všechny tyto změny znamenaly jisté uvolnění režimu, ovšem stále pod ideálem komunistické utopie. K jedné z nejrevolučnějších změn patřilo povolení soukromého podnikání. Dál tisíce politických vězňů bylo propuštěno a tisk měl větší svobodu slova. R. 1990 poprvé proběhly dokonce volby a Gorbačov byl zvolen prvním (a jediným) prezidentem SSSR.
Ale úplně nejradikálnějším byl r. 1988, kdy Gorbačov vyhlásil, že Sovětský svaz umožňuje zemím východní Evropy rozhodovat o svých vlastních vnitřních otázkách. V průběhu r. 1989 proběhly revoluce a byly svrženy komunistické vlády ve většině zemí Sovětského svazu. Někde to bylo poklidnější, někde divočejší, nejhůře to proběhlo asi v Rumunsku. Tento vývoj ukončil Studenou válku.
Dění dospělo až k r. 1991, kdy proběhlo Všesvazové referendum o zachování Sovětského svazu, kde bylo drtivou většinou zvoleno jeho zachování, jako federace rovnoprávných suverénních republik a také proběhly volby, ve kterých byl prezidentem zvolen Boris Jelcin. Není divu. Ačkoliv na západě je Gorbačov vnímán jakomírotvorce za jehož panování skončila Studená válka, doma je viněn z rozpadu impéria a později z bídy, která na Rusko přišla poté.

Michail Sergejevič Gorbačov, který nechtíc nastartoval konec SSSR



Rusko tedy od r. 1991 nadále pokračuje jako součást Společenství nezávislých států, které obsahuje 9 z 15 bývalých svazových republik Sovětského svazu. V prvních letech po rozpadu, čekala Rusko ekonomická krize. Trh se sice začal naplňovat spotřebním zbožím, ale ceny rapidně stouply. Privatizaci provázelo mohutné úplatkáství. Daně byly zvýšeny. Z důvodu nedostatku prostředků se neplnily sociální závazky, došlo k omezení financování školství, zdravotnictví, vědy a kultury a k růstu vnějšího zadlužení. Zkrátka v Rusku vznikly dvě vrstvy. Většina byla až příšerně chudá a minimum na situaci vydělalo a stalo se bohatými, jde o tzv. Oligarchy. K částečnému vyvážení začalo docházet až po r. 1999. S koncem tohoto roku Jelcin rezignoval na svou funkci prezidenta.

Dalším prezidentem Ruska se stal Vladimir Putin. Za jeho vlády se Rusko vymanilo z 15 let trvající hospodářské krize. Přestože se nepodařilo vyřešit mnoho problémů, které trápí hlavně běžné Rusy, celoruské hospodářství se zbavilo svých chronických problémů, které trápily období vlády Borise Jelcina. Již první rok svého působení v prezidentském křesle nastartoval Putin ruskou ekonomiku tak, že experti mluví o ruském zázraku, tento vzestup ovšem úzce souvisí se stoupajícími cenami plynu a ropy v posledních letech. Jeho éra byla na druhou stranu svázána s některými kritizovanými kroky, hlavně v oblasti omezování svobody tisku a médií, boji proti Oligarchům a nevyjasněným úmrtím. Putinova éra je také spjata s válkou v Čečensku.
Mezi lety 2008- 2012 přerušil Putinovu vládu Dmitrij Medveděv.

Současný prezident Ruska, Vladimir Putin



Zdroj: Wikipedie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama