Vítejte


na stránkách věnovaných světovým dějinám, trošce historie umění a genealogii rodu Salomon von Friedberg


Ve školách se učí dějiny světově nejdůležitějších událostí a chronologicky. Chápu ten účel, ale tady na těchto stránkách to máme prostě jinak. Jedete na dovolenou do zahraničí a chcete se nejdřív dozvědět dějiny oné země? Tady je najdete. Nebo jste prostě jen nadšenec do dějepisu (jako já :-D ) a klasické studium už znáte zleva doprava a zpátky? Tady si užijete.

Původně jsem chtěla sepsat dějiny všech států, o kterých bych jen dokázala najít informace, ale to už asi nezvládnu. I tak se tu dá najít pěkný soubor zemí a byla by škoda se o to nepodělit. Také berte v úvahu, že od doby kdy jsem články psala uběhla nějaká ta troška vody a tak poslední informace jsou aktuální k době sepsání. Nakonec jsem také už nezvádla jazykovou korekturu, proto prosím tolerujte gramatické chyby a překlepy.

Podklady k článkům jsem hledala na internetu. Našla jsem si vždycky všechny informace co jsem dokázala a skládala z nich příběh. Někdy to byl pěkný oříšek, když se zdroje rozcházely, připomínalo to až detektivní práci. Ale byla to i zábava. Výsledkem by měla být ucelenost a taková pravdivost informací, jaká se při popsaném postupu jen dá.


Aktualizace k 12.6.2018
Po dějinách světa a umění jsem se vrhla na dějiny vlastního původu. Po letech genealogického výzkumu mám sestavený rodokmen a sepsanou rodinnou kroniku. Kroniku zatím nemohu zveřejnit, dokuď nevyřídím všechna potřebná povolení, ale zatím alespoň jednoduchý rodokmen dávám k dispozici.


Ať se Vám zde líbí. :-)

Rusko 1. část

10. srpna 2012 v 15:39 | Sabina Hlavatá |  Asie

Dějiny Ruska



Rusko je největší zemí na světě. Je tak obrovské, že sahá přes dva kontinenty, ale protože jeho větší část se nachází v Asii, zařadila jsem ho sem.

Když je tak obrovské, přirozeně sahá hodně hluboko i jeho minulost, ale zpráv o pravěkých dobách z tohoto území není mnoho. Na Sibiři byly učiněny významné pravěké objevy, byla zde objevena kultura, která měla velmi starou keramiku, starší, než v Japonsku, která se dlouho považovala za nejstarší na světě, ale naopak zase mladší, než byla ještě později objevena ve Střední Americe. Mnoho podrobností se o této kultuře neví, ale zanikla náhle, bez jasného důvodu. Možná kvůli klimatickým změnám. V evropské části Ruska se první obyvatelé usadili kolem 20 tisíc let př.n.l. Jinak se na území Ruska vyskytovalo mnoho kmenů, Skythové, Hunové, Chazaři, a mnoho dalších.

Ale dějiny vlastního Ruského státu začínají proti jiným územím poměrně pozdě. Až v 9. století údajně, podle legendy, pozvali Slované z Novgorodu, kteří zde sídlili, na své území švédské Vikingy (ti se zde nazývali Varjagové), aby jim vládli. Tato legenda vychází z jediného zdroje, nejstaršího ruského letopisu Povesť vremennych let (Pověst dávných let), který sepsal mnich Něstor, dvěstě let po popisovaných událostech. Ačkoliv skandinávské prameny o Rurikovi a jeho bratrech mlčí, o jeho existenci se dnes už nepochybuje. Rurik patřil nepochybně mezi Varjagy, kteří přicházeli do východní Evropy za obchodem a k tomuto účelu si budovali podél dlouhých obchodních cest opevněné základny. Mezi nejstarší a nejznámější patřil Aldeigiuborg/Stará Lagoda, kde se Rurik původně usadil. Později se Varjagové v některých starých slovanských centrech zmocnili vlády a začali vybírat od místních obyvatel tribut v naturáliích, které byly následně využívány jako zboží v dálkovém obchodu. Zda byl Rurik do Novgorodu skutečně pozván (ovšem ne ze zámoří, ale z nedaleké Ladogy), nelze dokázat. Je možné, že ho sem pozvala jedna ze znepřátelených skupin místních velmožů a poté, co přispěl k jejímu vítězství, mu nabídla podíl na vládě. Nebo si poté, co zvítězil, moc nad Novgorodem sám uzurpoval. Je však možné i to, že přišel nezván, aby využil místních rozbrojů k vlastnímu prospěchu. Ať se stalo cokoliv, Rurik byl vládcem Novgorodu od r. 862 do své smrti r. 879.

Rurik, Truvor a Sineus, švédští vikingové- varjagové, kteří podle legendy Pověst dávných let, přišli do Novgorodu na pozvání Slovanů, aby tu vládli



R. 860, nebo 866 podnikli dva bratři, členové Rurikovi družiny, takže opět varjagové, Askold a Dir útok na Konstantinopol. Ten byl sice neúspěšný, ale podařilo se jim ovlánout město Kyjev.
Po Rurikově smrti ovládl severoruská centra další varjag Oleg, snad Rurikův příbuzný, který vládl jako regent za Rurikova syna Igora. Nejdřív si začal podmaňovat kmeny žijící v okolí Novgorodu, ale r. 880 podnikl výpravu proti Smolensku a po jeho dobití táhl dál, na Kyjev. Tam se r. 882 utkal s Askoldem a Direm, oba je zabil a stal se vládcem Kyjeva. Došlo ke spojení Kyjeva a Novgorodu, Oleg se začal nazývat Velikým ruským knížetem a tento rok se považuje za vznik prvního Ruského státu, Kyjevské Rusi. I Olega lákala Konstantinopol. První výprava z r. 907 nebyla úspěšná, ale při druhé, r. 911, se mu podařilo Konstantinopol obléhat a nakonec byla uzavřena, pro Rusinesmírně výhodná smlouva, která umožnila obchodní styky mezi oběma změmi. Oleg se potom vydal na sever své říše, kde krátce na to, r. 912, zemřel. Podle legendy byl snad uštknut hadem, který vylezl z lebky mrtvého koně.
Rurikův syn Igor tak konečně mohl převzít vládu. Igor, stejně jako jeho předcůdce, také zaútočil dvakrát na Konstantinopol. Poprvé r. 941 byla jeho amráda zničena pověstným Řeckým ohněm. Podruhé r. 944 sebral větší sílu a tak, než mohlo dojít ke střetnutí, bylo dohodnuto obnovení předchozí smlouvy, i když tentokrát už nebyla pro Rusi tolik výhodná. Igor pak byl zabit při cestě za výběrem daní, r. 945. Jeho syn Svjatoslav byl nezletilý a regentskou vládu převzala jeho manželka Olga.
První co Olga udělala, když převzala vládu, bylo vypořádání se s vrahy jejího manžela. Krvavá záležitost, ale u svých lidí si tím získala vážnost. Ovšem Olga také později převzala křesťanství a to ještě před tzv. Svěcením Rusi. Za to byla r. 1547 prohlášena za svatou. R. 962 převzal vládu její syn Svjatoslav, ale protože ten byl často na vojenských tažením, fakticky vládla Olga až do své smrti r. 969.
Svatoslav I. Igorevič, jak už bylo řečeno, se věnoval především vojenským tažením. Měl velký podíl na pádu Chazarské říše i První bulharské říše a za jeho vlády se Kyjevská Rus stala největším státem Evropy, ale než mohlo být nové území připojeno trvale, byl Svatoslav náhle uprostřed boje r. 972 zabit. Také přesunul sídlo panovníka z Kyjeva do Preslavce a zajímavostí je, že se dochoval jeho popis. Svjatoslav byl prý modrooký, průměrné výšky, ale mohutné stavby těla. Hlavu i bradu měl celou oholenou, jen pod nosem si vypěstoval hustý knír a na jedné straně kadeř vlasů jako znak příslušnosti k vyššímu stavu. Na jednom uchu nosil velkou zlatou náušnici s rubínem a dvěma perlami. Dával přednost bílým oděvům, přičemž tyto oděvy byly čístší než oděvy jeho družiníků.

Svjatoslav I. Igorevič, obraz z 19. století, ale odpovídající dobovému popisu



Svjatoslavještě za svého života rozdělil svá uzemí mezi své syny. Nejstarší Jaropolk dostal Kyjev, Oleg vládu nad Drevljany a nejmladší Vladimir Novgorod, o který jeho bratř nestáli. Ale když byl Svjatoslav zabit, Jaropolk a Oleg se dostali do konfliktu. Ten vyvrcholil r. 977 v Olegovo zabití. Vladimir se obával o svůj život a proto uprchl do Švédska. Jenže, stejně jako jeo bratr, toužil po vládě nad celou Kyjevskou Rusí. Proto si ve Švédsku najal varažské vojsko a r. 980 se vrátil. Postupně získával celou zemi a když se Jaropolk vydal do jeho tábora vyjednávat, varjagové ho zabili. Tak se Vladimir stal jediným vládcem. Když upevnil svou vládu a hranice země, začal uvažovat o křesťanství, které se zdálo neodvratné. Nejprve se prý pokusil oživit pohanství zavedením nového pantheonu, ale to se neujalo a křesťanství nakonec zůstalo z praktického hlediska jako jediná možnost. Vladimirův křest a Svěcení Rusi se odehrálo zřejmě r. 988. Za tento čin byl Vladimir prohlášen svatým. Vládu nad územím pak postupně předal svým dvanácti synům. Nedělalo to dobrotu už za jeho života, ale to dokázal ještě své syny držet jakž takž na uzdě. Ale r. 1015 zemřel.
Svatopluk Vladimirovič Prokletý nechal zavraždit své bratry Svjatoslava, Borise a Gleba, Boris a Gleb byli později svatořečeni. Vládl mezi 1015- 1019. Jenže Jaroslav, který od otce dostal vládu nad Novgorodem, nechnechal bratra řádit a vytáhl na něj. Svatopluk uprchl do Polska a Jaroslav se stal vládcem, jako Jaroslav I. Moudrý, přičemž přízvisko získal za mezinárodní vztahy, které navázal díky sňatkové politice svých dětí, za sepsání nejstaršího dochovaného ruského zákona, zvaného Ruská pravda a za kulturní rzkvět, ke kterému pod jeho vládou došlo. Jaroslav hodně dbal na vzdělanost a pomáhal rozšířit písemnictví, hojně se věnoval i výstavbě a snažil se vymanit svůj stát z Byzantského vlivu, i když to se mu podařilo jen částečně. Jaroslav I. Moudrý zemřel r. 1054.

rozsah Kyjevské Rusi v 11. století



Po Jaroslavově smrti se ještě nějakou dobu, do r. 1072, dařilo jeho třem synům (někdy se toto období označuje jako Doba ruského triumvirátu) udržet jakž takž pohromadě, ale nakonec se Kyjevská Rus jako celek rozpadla. K dočasnému sjednocení došlo jen v letech 1113- 1125, v době vlády Vladimíra II. Monomacha. Po jeho smrti a krátké vládě jeho syna, do r. 1132, se Kyjevská Rus definitivně rozpadla. Nejprve na 12 knížectví, kterým vládli většinou knížata z rodu Rurikovců. Mezi nimi zaujímalo nejsilnější postavení knížectví Vladimirsko-suzdalské, kde vládl Jurij Dolgorukij. Ten se, dokonce několikrát, zmocnil samotného Kyjeva. Totéž se podařilo i jeho synovi Andreji Bogoljubskimu r. 1169 a teprve tento rok se oficiálně považuje za konec Kyjevské Rusi. Veliká knížata vladimirská byla v Rusku od té doby v podstatě vládci.
Rozpad na několik knížectví by nebyl zemi až tak škodu. Problém byl, že knížata se mezi sebou nesnášela a bojovala o moc a nadvládu. Nejen, že tak dělení pokračovalo, ale neschopnost jednoty hrála také důležitou roli při vpádu Mongolů. K nejvýznamnějšímu střetnutí mezi Mongoli a Rusi došlo r. 1223 v bitvě na řece Kalce. Výrazně početnější Rusové v ní nedokázali Mongoli porazit a duch porážky zřejmě působil i r. 1237, kdy Mongolové vpadli do Ruska. Mongolové v Rusku řádili a krev tekla v proudech. Mnoho slibně se rozvíjejících měst bylo vypáleno a vypleněno a na životě nešetřili nikoho. Ale přesto, že Mongolové táhli Ruskem a nebylo kdo by je zastavil, součástí Mongolské říše se Ruské země nikdy nestaly. Zachovaly si svoji politickou i sociální strukturu, nedotčeno zůstalo také pravoslavné vyznání obyvatel. Byly však podřízeny Mongolům formálně politicky. Pokud chtěla rurikovská knížata vládnout ve svých zemích, musel je mongolský chán potvrdit v jejich postech zvláštní listinou, tzv. jarlykem, poté co uznala jeho svrchovanou moc.
Ale Mongolové nebyli jediní nepřátelé. Také Švédové a Řád německých rytířů se pokoušeli o expanzi do Ruska. A právě s těmito dvěma silami se utkal Alexandr Něvský. Se Švédy se utkal r. 1240 v bitvě na řece Něvě, odtud jeho přídomek Něvský. S Livonskými rytíři se potom utkal r. 1242 při tzv. Ledové bitvě, odehrála se totiž na zamrzlém Čudském jezeře. R. 1252 se stal Velikým knížetem vladimirským. Alexandr zemřel r. 1263 a už krátce po své smrti začal být silně popularizován. To trvalo několik staletí, nakonec se z něj stal přímo kult a dnes je považován přímo za legendu a jednoho z největších panovníků v historii Ruska.

Alexandr Něvský, je považován za jednoho z největších panovníků v historii Ruska



Titul Velikého knížete vladimirského ztrácel díky mongolské nadvládě na významu, protože nedával naprostou a plnou moc svému vlastníkovi, ten se pořád zodpovídal Mongolům. Poznat to bylo třeba i na tom, že nová Veliká knížata vladimirská už se neusazovala ve Vladimiru, ale vládla ze svých domovských měst. Jeho význam, stejně jako celého knížectví, tak hluboce klesl. Na počátku 14. století začalo na významu nabírat Moskevské knížectví. Nejvíc posílilo r. 1328, když sem z Vladimiru přesídlila hlava pravoslavné ruské církve a veškerý význam se začal centralizovat k tomuto bodu.
Mongolská Zlatá horda, pod jejíž nadvládou ruská knížectví byla, začala mít vnitřní problémy a této chvilky slabosti využil Dmitrij Donský. R. 1380 se s Mongoly utkal v bitvě na Kulikově poli a protože zvítězil, zbavil na čas rusko mongolské zátěže. Ale už o dva roky později se Mongolové vrátili, v trestné výpravě vyplenili Moskvu a obnovili svoji nadvládu.
R. 1462 se Velikým knížetem moskevským stal Ivan III. Tomu se podařily dvě velké věci. Za prvé, r. 1480, konečně zbavil Rusko mongolské nadvlády. Ta v té době sice už nebyla tak silná, v podstatě už šlo jen o daňovou povinnost, ale přesto to byl úspěch. Za druhé připojil k Moskevskému knížectví většinu ostatních knížectví. A to s některými byl problém, protože se nacházeli v polském a litevském područí, takže bylo třeba vojenského zásahu. Ale podařilo se. Ivan díky tomu začal užívat titul Veliký kníže vší Rusi a v podstatě tak sjednotil Rusko, i když k úplnému sjednocení došlo až za jeho následovníků.

Ivan III. Veliký, sjednotitel ruských knížectví



Za Ivana IV Hrozného vládla nejprve jako regentka jeho matka. Ale ta r. 1538 zemřela a na mladého budoucího vládce dohlíželi jako regentská rada Bojarové. Ale toho měl r. 1543 Ivan dost a provedl státní převrat, aby mohl převzít vládu. R. 1547 se nechal korunovat a začal jako první užívat titul Car. Jeho první reformy nebyly nic velkého, přesto zvýšení daní vyvolalo takovou reakci a zvýšení zločinnosti, že si vyžádalo mnohem přísnější reformy. Došlo ke zpřísění zákonů, reorganizaci soudnictví, územní reorganizaci,... Reforma armády přinesla úspěch v podobě dobití dvou sousedních tatarských chanátů. Na oslavu tohoto úspěchu nechal Ivan vystavět Chrám Vasila Blaženého, dnes asi nejznámnější dominantu Ruska. I další věci Ivanovi vlády byly pozitivní. Rusko navázalo významné obchodní styky, nejprve s Anglií, později s Holandskem. Do Ruska se za jeho vlády také poprvé dostal knihtisk.
Jenže Ivan nemá přídomek Hrozný jen tak. Jedním z jeho průšvihů byla těžká paranoia. I ta stála za zrodem Opričniny. Šlo v podstatě o rozdělení státu na dvě části. Zemštinu, kterou dostali na starost Bojarové a Opričninu, která podléhala přímo Carovi. Jeho hlavním mocenským nástrojem se stalo opričné vojsko, původně tisíc mužů tvořících carovu osobní gardu, jejichž počet se rychle rozrostl na šest tisíc. A paranoidní Ivan toto vojsko používal v podstatě jako tajnou policii. Pátrali po nepřátelích, vyslýchali je a mučili. Stáli mimo zákon, a proto si nikdo na ně nesměl stěžovat. Na denním pořádku byly konfiskace majetku a masové popravy Ivanových odpůrců, a to skutečných i domnělých, konaly se trestné výpravy proti městům či celým újezdům. Jedna z nejznámějších výprav se odehrála r. 1570, kdy bylo odhaleno údajné spiknutí v Novgorodu. Účtování s údajnými zrádci trvalo šest týdnů. Po dobytí města byly tisíce obyvatel mučeny a topeny v mrznoucím Volchovu i s celými rodinami. O život tehdy přišlo na 4000 lidí.
Ivanovi se nepodařilo ani získat přístup k Baltskému moři. Za ímto účelem vedl války postupně s Livonskem, Litvou, Polskem a Švédskem. R. 1571 napadli a vypálili Moskvu Tataři. Nakonec přístup k moři Ivan získal, ale jen dočasně, na 23 let.
Opričnina a neúspěšné války pak přivedli Rusko k hospodářskému úpadku. R. 1572 byla Opričnina zrušena a dále se o ní nesmělo ani mluvit. Velitel opričných vojsk kníže Čerkasskij byl popraven, další přední osobnosti opričniny stihly těžké tresty. Opričnina se tak v konečné fázi obrátila proti svým tvůrcům, málokdo z prvních opričníků ji přežil. Území státu se opět dostalo pod jednotnou správu, část půdy zabrané pro opričninu byla vrácena původním vlastníkům.
Ale hlavní ůvod proč je car Ivan IV. nazýván Hrozným, tkví v rodinné tragédii. Stalo se to r. 1581. Ivanova snacha se ve vysokém stupni těhotenství procházela ve svých komnatách nedostatečně oděna. Ivan jí načapal a zbil jí tak strašně, že potratila. Jeho syn se manželky zastal. Ivan na něj vzal železnou tyč a smrtelně ho zranil. Následně se car nad svým strašným činem zbláznil. Zemřel r. 1584, možná na otravu.

První ruský car Ivan IV. Hrozný nechal vystavět moskevskou dominantu- Chrám Vasila Blaženého



Po Ivanovi IV. se stal carem jeho syn Fjodor I. Na panování se nehodil, byl patrně chatrného rozumu i zdraví. Jeho význam tkví pouze v tom, že byl posledním vládcem z rodu Rurikovců. Ale Fjodor byl carem, Boris vládcem - to věděli všichni na Rusi i za hranicemi. Borisem se myslí Boris Godunov. Byl rádcem už Ivana IV., později se stal Fjodorovým švagrem a r. 1598, po Fjodorově smrti, se stal carem. Ale ještě než se tak stalo, odehrála se jedna důležitá věc. Fjodor měl bratra a když se stal carem, tento bratr, carevič Dimitrij, byl i s matkou poslán do Ugliče, kde setrvali sedm let, než r. 1591 careviče někdo zavraždil. Tato vražda není dodnes úplně objasněna, ale matka obvinila jisté lidi a tvrdila, že to celé zařídil Godunov. No buď jak buď, stalo se. Godunov se stal tedy carem a nevedl si špatně. Rozšířil území Ruska a zlepšil jeho mezinárodní postavení. Jenže r. 1605 náhle zemřel. A začaly se dít věci.
Novým carem se stal syn Borise Godunova, Fjodor II. Borisovič. Byl to velice vzdělaný muž, osobně třeba nakreslil první mapu Ruska stvořenou rusem. Už od mládí byl připravován na kariéru cara. Ale ta nakonec byla velice krátká. Trvala pouhých 49 dní a stala se tak nejkratší vládou cara v ruských dějinách. Proč vládl tak krátce? Na dvoře polského krále Zikmunda III. Vasy se totiž objevil muž, který tvrdil, že je údajně mrtvým carevičem Dimitrijem. Ačkoliv nebyl první kdo s takovým tvrzením přišel, Zikmund mu kupodivu uvěřil. Vyslal do Moskvy vojáky. Ti Fjodora nejprve uvěznili a pak ho i s matkou úkladně zavraždili uškrcením. Údajný carevič Dimitrij, který byl ve skutečnosti podvodníkem a jmenoval se Jurij Boganovič Otrepjev, přicestoval do Moskvy vzápětí. Nechal se korunovat carem jako Dmitrij II., ale dějiny ho znají jako Lžidimitrije I. No, snažil se. Bojoval proti korupci a snažil se dát dopořádku fungování úřadů. Jenže jeho vláda se omezovala v podstatě jen na Moskvu, protože zbytek země se potácel v krizi a občanské válce. Aby se odvděčil Polsku, bez kterého y se na trůn nedostal, nechal na vysoké pozice jmenovat polské šlechtice. Tím samozřejmě zrovna nepotěšil ruské bojary. Když se ještě oženil s polskou šlechtičnou Marinou Mniszkovou, byla to pro bojary poslední kapka. Spiklenci ho už r. 1606 zavraždili.

První mapa Ruska stvořená rusem, Fjodorem II. Borisovičem, carem který vládl nejkratší dobu ruských dějin



Novým carem se stal bojar Vasilij IV. Ivanovič Šujskij. První rok musel Šujskij řešit povstání, které jeho korunovace vyvolala v Rusku. Ale r. 1607 se do dění opět vložilo Polsko a podniklo na Rusko tažení, s dalším podvodníkem Lžidimitrijem II., tentokrát neznámého původu. V bitvě na Volchovu r. 1608 bylo Rusko poraženo a Šujskijho vláda byla omezena na Moskvu. Ale Šujskij se dohodl se Švédskem. Za podstoupení části ruského území si najal švédské vojsko a začal proti Polsku bojoval. Ale věc se zkomplikovala dalším polským tažením, ruským lidovým povstáním a zradou, které se dopustila část bojarů, zkrátka r. 1610 byl Šujskij svržen z carského trůnu, svržen a spolu s dvěma bratry převezen do Polska před krále Zikmunda III. Vasu. V Polsku pak také on a jeden z jeho bratrů jako zajatci zemřeli.
Dva roky Polsko okupovalo Moskvu a panovalo bezvládí. Ale pak vzniklo ruské lidové vojsko a Moskva byla osvobozena. Zemským sněmem byl volen nový car. A stal se jím první z dynastie Romanovců, Michail Fjodorovič. Korunován byl r. 1613 a jeho vláda byla patrně úspěšná, protože trvala až do r. 1645.

První car z dynastie Romanovců, Michail I. Fjodorovič



Následující léta ruských dějin se nesla v duchu územního rozmáhání, ale také vnitřních nepokojů a povstání.
R. 1682 se carem stal, po právu staršího, Ivan V. Jenže ten na tom nebyl zdravotně ani duševně moc dobře a tak bylo navrženo, aby se místo něj stal carem jeho poloviční bratr Petr I. Veliký. Ale ten byl zase moc mladý. Jeden nemocný, druhý mladý, ani jeden se bojů o trůn zůčastnit nemohl, ale tyto boje za ně statečně vedli jejich příbuzní. Šlo o tzv. Povstání střelců. Výsledkem bylo, že se cary stali oba a vládla za ně jako regentka jejich sestra Sofie Alexejevna. Ale r. 1689 se Petr se Sofií nepohodl a odstavil jí. Neoficiální, i když faktickou vládu převzala jeho matka. Ta ale r. 1694 zemřela a o dva roky později jí následoval i Ivan V. Petr I. Veliký zůstal sám.
Po dvou Petrových taženích se Rusko zase o kousek zvětšilo. A pak se Petr vydal inkognito na cesty. Ty ho dovedly do západní Evropy, kde se seznámil s technickým pokrokem, kontaktoval se s významnými vojenskými a politickými osobnostmi, vědci, umělci, techniky a pozval je do Ruska, kde se měli podílet na celkové modernizaci země. K návratu domů ho přiměla vzpoura sestry Sofie, kterou posléze potlačil a Sofii poslal do kláštera. A začal se připravovat na Severní válku.
Švédsko mělo v té době v Evropě výsadní posatvení a Petr si usmyslel právě na něj. Nechal zbudovat flotilu a spojil se nepřáteli Švédska, Polskem a Dánskem. Severní válka začala r. 1700 a po první prohrané bitvě byla už nadále pro Rusko úspěšná. Rusko v ní získalo některá švédská území, včetně místa kde nechal Petr r. 1703 vybodoval "Výstavní skříň ruského pokroku", Petrohrad, který se později r. 1712 stal hlavním městem Ruska. Severní válka skončila r. 1721, kdy se součástí Ruska stalo celé Livonsko.
Toho roku byl Petr také prohlášen Imperátorem celé Rusi a začal se věnovat domácím záležitostem. Vytvořil nový systém šlechtických pozic a reformoval státní a soudní systéém. Zavedl také Juliánský kalendář, výrazně upravil do té doby používané písmo Cyrilici na Gradžanku (Azbuku) a zavedl jako měnu rubl.
Ale ačkoliv si Petr přál proslout jako absolutistický vládce a reformátor, což se mu samozřejmě podařilo, měl i svou druhou tvář. Proti jakékoliv opozici dokázal být až neuvěřitelně krutý. Svého vlastního syna, kerý stál proti němu, nechal umučit.
Car Petr I. Veliký zemřel r. 1725. Následnicí se stala jeho žena, carevna Kateřina I. Ruská.

Jantarová komnata



Tuto překrásnou Jantarovou komnatu daroval Petru Velikému pruský král Fridrich Vilém I. r. 1716. Petrova dcera Alžběta ji nechala instalovat nejprve v Zimním paláci v Petrohradu, ale r. 1755 byla přenesena do Kateřinského paláce v Carském Selu, cca 25 km od Petrohradu. A právě odtud jí r. 1944 ukradli nacisti. Od konce války je komnata nezvěstná a hledači pokladů po ní pátrají. Zatím však marně. Podle některých teorií by mohla být celá komnata, nebo alespoň její část, ukryta i u nás v Čechách. V r. 2003 byla zhotovena věrná kopie Jantarové komnaty, která se opět nachází v Kateřinském paláci.

Carské Selo- Kateřinský palác (pohled ze zahrad)



Carské Selo, neboli Carská vesnice, byla letním sídlem ruských carů. Pozemky dnešního palácového komplexu dostala Kateřina I. od svého manžela Petra I. Velikého r. 1710 jako dar. Postupně zde vzniklo množství parků a paláců, z nichž nejhonosnější Kateřinský palác byl dokončen r. 1756. Ale carským sídlem se Carské Selo stalo až za vlády dcery Petra Velikého Alžběty. Na konci 19. století se Carské Selo stalo prvním plně elektrifikovaným městem v Evropě. R. 1937 bylo město přejmenováno na Puškin.

Zimní palác



Tento palác na břehu řeky Něvy byl vystavěn na pokyn Petra I. Velikého, ale až po jeho smrti, opět jeho dcerou Alžbětou, v letech 1754 - 1762. Sloužil jako zimní sídlo ruských carů a jako první v něm sídlila Kateřina II. Veliká. Ta začala r. 1764 také dávat dohromady sbírku umění která se stala základem pro dnešní muzeum Ermitáž. Zimní palác je jednou ze šesti budov muzejního komplexu. Ovšem, svou roli v dějinách měl ještě sehrát, jak si o tom povíme později.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ahj ahj | 25. listopadu 2013 v 9:20 | Reagovat

dobrá stránka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama