Vítejte


na stránkách věnovaných světovým dějinám, trošce historie umění a genealogii rodu Salomon von Friedberg


Ve školách se učí dějiny světově nejdůležitějších událostí a chronologicky. Chápu ten účel, ale tady na těchto stránkách to máme prostě jinak. Jedete na dovolenou do zahraničí a chcete se nejdřív dozvědět dějiny oné země? Tady je najdete. Nebo jste prostě jen nadšenec do dějepisu (jako já :-D ) a klasické studium už znáte zleva doprava a zpátky? Tady si užijete.

Původně jsem chtěla sepsat dějiny všech států, o kterých bych jen dokázala najít informace, ale to už asi nezvládnu. I tak se tu dá najít pěkný soubor zemí a byla by škoda se o to nepodělit. Také berte v úvahu, že od doby kdy jsem články psala uběhla nějaká ta troška vody a tak poslední informace jsou aktuální k době sepsání. Nakonec jsem také už nezvádla jazykovou korekturu, proto prosím tolerujte gramatické chyby a překlepy.

Podklady k článkům jsem hledala na internetu. Našla jsem si vždycky všechny informace co jsem dokázala a skládala z nich příběh. Někdy to byl pěkný oříšek, když se zdroje rozcházely, připomínalo to až detektivní práci. Ale byla to i zábava. Výsledkem by měla být ucelenost a taková pravdivost informací, jaká se při popsaném postupu jen dá.


Aktualizace k 12.6.2018
Po dějinách světa a umění jsem se vrhla na dějiny vlastního původu. Po letech genealogického výzkumu mám sestavený rodokmen a sepsanou rodinnou kroniku. Kroniku zatím nemohu zveřejnit, dokuď nevyřídím všechna potřebná povolení, ale zatím alespoň jednoduchý rodokmen dávám k dispozici.


Ať se Vám zde líbí. :-)

Řecko

2. srpna 2012 v 0:59 | Sabina Hlavatá |  Evropa

Dějiny Řecka



Dějiny Řecka jsou nejdéle zaznamenanými dějinami ze všech evropských zemí.
V 7 tisíciletí př.n.l. se na území dnešního Řecka vyskytovali lidé, kteří tvořili osady, živili se chovem a také již znali zemědělství. Během následujících dvou tisíc let dorazily z Jihozápadní Asie další znalosti a technologie, jako třeba tvoření hliněných nádob a tkalcovských závaží. Z hlíny se dělali i sošky představující zvířata, nebo bohyni plodnosti, kterážto víra zde byla patrně tou nejstarší.
Z doby Bronzové pak známe několik tzv. Egejských civilizací, které se v Řecku vyskytovaly. Byly to Kykladská, Mínojská, Mykénská a blízké jim byly i Trójská a Kyperská.
Kykladská civilizace se vyskytovala na souostroví Kyklady, mezi cca 3000- 2000 př.n.l. Významná byla těžba obsidiánu a zřejmě také zlata a stříbra a jako první sem přišla znalost zpracování bronzu. Pro tuto civilizaci jsou typické mramorové sošky, nejčastěji žen, které ale, na rozdíl od Venuší jiných civilizací, nemají zvýrazněné pohlavní znaky a jsou štíhlé. Civilizace nezanikla, ale posléze splynula s Mínojskou civilizací.

soška ženy, Kykladská civilizace



Mínojská civilizace se vyskytovala na ostrově Kréta, mezi cca 2700- 1450 př.n.l. Odkuď se civilizace, nazvaná po bájném králi Mínoovi na ostrově vzala, není známo. Centrem společnosti byly honosné paláce vládců, v několika městech, jako např. Knóssos, který byl nejdůležitější, dále Mallia, Faistos, Hagia Triada, Kató Zakros. Mínojská civilizace vyvinula vlastní písmo z obrázkového písma, zvané Lineární písmo A, jehož jazyk je neznámý a nebylo nikdy rozluštěno. V náboženství stál v popředí kult uctívání bohyně Matky Země. Z tohoto důvodu měly ženy vysokou společenskou vážnost. Mínojci byli i výborní mořeplavci a v dobách svého největšího rozmachu ovládali velkou část Středozemního moře. Kolem R. 1700 př.n.l. došlo v Krétském moři k obrovské katastrofě. Na ostrově Thera vybuchla sopka, která ostrov rozmetala tak, že z něj zbylo jen souostroví, které dnes známe jako Santoriny. Síla tohoto výbuchu se rovnala 160 tisícům bomb svržených na Hirošimu! Následovala vlna tsunami, zemětřesení a klimatické změny v celé oblasti. Tato událost se vážně odrazila právě na Mínojské civilizaci. Nebylo to porvé, co paláce zničilo zemětřesení a mínojci je pokaždé znovu vystavěli, ale tentokrát už se vzpamatovat nedokázali. Navíc na ostrov začali pronikat národy z pevniny, především Achájské kmeny s Mykénskou kulturou, kteří nakonec ostrov obsadili a to byl definitivní konec Mínojské civilizace. Existenci Mínojské civilizace objevil ve 20. století britský archeolog sir Arthur Evans.

takto zřejmě vypadal palác Knóssos, Mínojská civilizace



Mykénská civilizace se vyskytovala na řecké pevnině, mezi cca 1600- 1000 př.n.l. Nejprve se jednalo o civilizaci zemědělskou, ale po pádu Mínojské civilizace mykénští převzali obchod ve Středozemním moři a nastal rozkvět společnosti. Zhruba od r. 1400 př.n.l. začali mykéňané stavět metodou tzv. Kyklopského zdiva, zvláštní metodou, bez použití zdivového pojiva. Tato metoda se v některých případech používá dodnes. A tímt způsobem vystavěli honosné, silně opevněné paláce, jako třeba právě Mykény, po kterých nese civilizace svůj název. Vedle Mykén to byly paláce např. Tíryns, Athény, Sparta, Arg, Théby, Nestorův palác v Pylu, atd. Achajci, kteří osídlili Krétu, jak už bylo řečeno, tam vyvinuli z minojského písma Lineární písmo B a to převzali i mykénští. Pokuď jde o náboženství, dvanáct olympských bohů má údajně svůj původ v mykénské kultuře. Tato civilizace byla zničena ve dvou vlnách. První měly na svědomí tzv. Mořské národy, které v té době řádily v celé oblasti Středozemního moře a Řecko těžce vyplenili a ve druhé vlně přišli ze severu Dórové, kteří se zde usadili. Mykénskou kulturu objevil v 19. století amatérský německý archeolog Heinrich Schliemann.

slavná Lví brána, Mykény



Nejvyšší bůh Zeus vybral dva lidi, aby přežili potopu světa, Deukalióna a Pyrrhu. Zachránili se na velké truhle, která po devíti dnech velkých dešťů a přívalů vody s nimi přistála na vrcholku hory Parnas. Prosili o možnost nového zalidnění světa a na radu bohů házeli za sebe kameny, ze kterých povstávali noví lidé. Deukalión a Pyrrha měli vlastního syna Helléna, který je praotcem všech Řeků. Se svou ženou, nymfou Orseidou, měl tři děti. Aiola, zakladatele kmene Aiolů, Dóra, zakladatele kmené Dórů a Xútha, jehož synové Achaios a Iónos založili kmeny Achájů a Iónů. Tolik samozřejmě legenda, ale ony zmíněné čtyři kmeny byly skutečně hlavními zakládajícímy kmeny dnešního řeckého etnika. Doba, po kterou osidlovali Řecko a přilehlé ostrovy a souostroví, se pro úpadek řemesel, umění a obchodu nazývá Temným obdobím řeckých dějin, a spadá do doby Železné. Je tedy poslední dobou pravěkou v Řecku. Až v 9. století př.n.l. se začala kultura a obchod vzpamatovávat. Řekové začali navazovat styky s okolními státy, zvláště pak se Sýrií a Fenicií. Od feničanů pak převzali písmo, které si přizpůsobili a tak vzniklo Řecké písmo, kterou se jen s malými změnami používá dodnes a které se stalo základem mimo jiné i pro slovankou Cyrilici a námi používanou Latinku.

řecká abeceda



Řecko se pomalu přehouplo do Starověku, začalo se vzpamatovávat z úpadku a postupně se tu rozvinula tak kulturně bohatá a vědecky vzdělaná civilizace, že se stala inspirací pro celý tehdejší svět a jejího příkladu následoval nejen Řím, ale inspiroval umělce i v době renesance a dodnes nás nepřestává fascinovat. O Antice, jak se období Starověku v Řecku a Římě nazývá, by se dala napsat samostatná učebnice. Proto to vezmeme jen stručně.
Asi nejslavnější vědou antiky je filosofie. Na otázky o světě a člověku do vzniku filosofie odpovídaly mýty, ale jak se rozvinul obchod a řekové se dostali mimo svůj svět, setkávali se s jinými mýty a začali hledat pravdu. A tak vznikla filosofie. Časem se od ní oddělily další obory, jako astronomie, matematika a geometrie a filosofové položili základ většině dalších věd. Filosofie se dělí podle období na Předsokratovské, trvající mezi 5.-6. stoletím př.n.l., během kterého vzniklo několik škol a působil např. Pýthagorás. Klasické období athénské filosofie, trvalo mezi 5.-4. stoletím př.n.l. a působili např. Sókratés, Platón a Aristotelés. Helénistické období mezi 3. stoletím př.n.l.- 2. stoletím n.l. a nakonec za pokračování se považuje Latinská filosofie, mezi 1.stoletím př.n.l.- 5. stoletím n.l. Filosofie se dělila na několik proudů, např. Stoicismus zastával Seneca a Eklekticismus Cicero.
Z věd bych uvedla ještě lékařství. Zakladatelem lékařství se stal Hippokratés, který působil v 5. století př.n.l. a bývá mu přisuzováno autorství Hippokratovy přísahy, slibu, který dodnes skládají lékaři a zavazují se tím k dodržování etických principů svého povolání.
Zvláštní disciplínou by mohlo být Řečnictví, nebo-li Rétorika. Obor, který ve Středověku patřil mezi učivo na universitách. Mezi nejslavnější řečníky antického Řecka patřil např. Démosthenés. Trpěl vadou řeči a tikem, ale zapracoval na sobě, aby se těchto vad zbavil a svou řečí pak dokázal vyvolávat vzpoury. Obzvlášť se proslavil svými Filipikami, projevy, kdy upozorňoval na nebezpečí od Filipa II. Makedonského. Ale mezi slavné řečníky mnohem pozdější doby, patří i třeba Fidel Castro, Winston Churchill, nebo Adolf Hitler.
Pro nás důležitý je vznik Dějepisectví. Za otce dějepisu označil Cicero Hérodota, autora spisu Dějiny. Ale byli tu i mnozí další, o dvou bude ještě řeč dále.
Ale pojďme k umění. Když se řekne antika, leckomu se vybaví typická architektura. Řečtí atničtí architekti stavěli své stavby na základě přesných matematických výpočtů a využívali optické klamy. Bezesporu nejslavnější stavbou je Parthenon v Akropolis v Athénách. Byl postaven mezi 447 - 438 př.n.l. a zasvěcen bohyni moudrosti Athéně. Bohužel, jeho osud nebyl zrovna šťastný. Ve Středověku byl přestavěn na kostel, v 15. století na mešitu. Turci v něm pk zřídili prachárnu, která vybuchla během obléhání Athén a proto si dnes můžeme prohlédnout pouze jeho trosky. Mezi další slavné stavby patří např. Artemidin chrám v Efesu, nebo Delfy.
Nejslavnějším antickým autorem je jistě Homér. Jeho Ilias a Odysseia jsou nejstaršími evropskými literárními památkami. Ilias líčí průběh Trojské války, Odysea potom další dění.
Slavnosti Dionísie doprovázel mimo jiné i sborový zpěv a tanec. Časem se přidal dramatický děj a divadlo bylo na světě. K tragédiím a komediím nebylo daleko a slavnými dramatiky byli Thespis, Aischylos, Sofoklés a Aristofanés. Řecké divadlo bylo zvláštní tím, že se hrálo pod otevřeným nebem, v bohatých kostýmech a maskách a všechny role hráli muži a to dva. Teprve Sofoklés zavedl třetího herce.
Poslední o čem bych se zmínila a přesto to vzbuzuje nadšení, někdy až šílené, je sport a slavná Olympiáda. Od 8. století se pořádali Všeřecké hry. Velká slavnost kdy se nejlepší zástupci městských států utkávali ve sportovních hrách. Nejznámějšími se staly Olympijské hry, pořádané v Olympii každé čtyři roky, k poctě boha Dia. První olympiáda, která je doložena, se konala r. 776 př.n.l. a od toho roku se počítá i řecký kalendář. Ovšem podoba Olympiády byla v té době jiná než dnes. Soutěžilo se třeba v rychlosti koňských čtyřspřeží, běhu těžkooděnců, nebo o nejlepšího trubače a hlasatele. Ovšem některé disciplíny byli už tehdy, třeba běh, hod diskem, oštěpem, skok do dálky a další. Od 4. století př.n.l. soutěžilo stále víc profesionálů, Athlétés a od 3. století př.n.l. se mohli zůčastňovat i neřečtí sportovci. Během konání her se udržovalo příměří, zvané Okecheiria a sportovcům byla zajišťená volná cesta na hry i když museli překonat nepřátelské území. Vítězové her pak byli vysoce ceněni a oslavováni.

Akropolis v Athénách se známým Parthenonem



Samostatnou kapitolou která, ale souvisí s antickou řeckou kulturou a uměním, je řecká mytologie. Jako u mnoha jiných národů, i ve starověkém řecku se tehdejší náboženství odráželo ve všech aspektech života a právě z umění se o něm dozvídáme. Hlavním zdrojem je literatura, ale dál třeba i keramika. Mytologický námět měly divadlení hry antických autorů. I známý řečtí historici se zabývali mýty. Nejvíc pak asi Hérodotos, který cestoval po celém Řecku a porovnával místní, méně známé legendy. Řecká mytologie se samozřejmě během věků vyvíjela. Pravěká řecká společnost věřila v animismus a duši přisuzovala všemu v přírodě. Zakládající řecké kmeny přinesly první panteon bohů. Ve starověku se vyprávěly příběhy o bozích, bohyních, hrdinech a mytologických stvořeních. V Hómérově době se oddělil Olymp a Podsvětí. Propracovanost a jedinečnost antické řecké mytologie se projevila tím, že ji v podstatě s minimálními změnami přejali římané, ale i tím, že její příběhy zůstávají populární do dnešních dnů a jen málokdo nezná alespoň nějaký ten příběh.

nejvyšší hora pohoří Olymp, Mytikas



Přelidněnost na pobřežích, nedostatek orné půdy a hlad pak vedli ke vzniku městských států- Polis a především pak ke kolonizaci, která proběhla ve dvou vlnách. První vlna směřovala na východ a proběhla cca mezi lety 1100- 900 př.n.l. Založena byla města jako Efes, Mílétos, Pergamon a další. Tato města byla zakládána jako Polis, ale stále udržovala styky s mateřským městem- Metropolí.
Druhá vlna, tzv. Velká kolonizace, již probíhala v celém Středomoří a v Černém moři, cca mezi lety 754- 535 př.n.l. Tyto kolonie už byly dva typy, nezávislé městské státy Apoikiai a obchodní kolonie Emporia. Z Polis pak hlavní slovo získaly dvě- Athény a Sparta.

V 6. století př.n.l. se řecké osady v dnešním Turecku dostaly pod nadvládu Perské říše. To se jim samozřejmě nelíbilo a došlo k Iónskému povstání, které odstartovalo Řecko- perské války, které trvaly mezi lety 499- 448 př.n.l. Povstání bylo sice potlačeno, ale perský vládce Dareios I. se rozhodl k výpravě do Řecka. R. 490 př.n.l. přistál s vojskem na pobřežním ostrově Euboi a dobyl město Eretrie. Do boje vytáhli athéňané s platajci a s peršany se pak utkali v bitvě u Marathónu, kde peršané prohráli. Ani následný útok na Athény se peršanům nepodařil a athéňané začali budovat válečné loďstvo. Deset let byl jakž takž klid, až r. 480 př.n.l. podnikl nový perský vládce Xerxés I. další invazi a došlo ke slavné bitvě u Thermopyl, ve které utržili řekové porážku a všech 300 zůčastněných sparťanů, včetně vůdce Leónidase, padlo. V další bitvě, námořní bitvě u Salamíny, řekové opět zvítězili a v poslední bitvě, u Platají také a to byl konec Řecko- perských válek, které řekové i přes značnou přesilu peršanů dokázali vyhrát.

památník bitvy u Thermopyl



Ještě během Řecko- perských válek vznikl r. 478 př.n.l. Athénský námořní spolek, což bylo společenství přístavních Polis, které mělo původně za úkol vysvobození řeckých osad od perské nadvlády, ale udrželo se i po konci perských válek, aby zajišťovalo obranu. Jenže praktiky spolku, který vedly Athény a nakonec ho využívaly pro udržení svého výsadního postavení, byly trnem v oku Spartě, druhému nejdůležitějšímu městu. Proto Sparta založila jako protiváhu Peloponéský spolek. Některá města potom měnila strany a to vyvolalo první konflikty, jako předehru velké války.
Peloponéská válka vypukla r. 431 př.n.l., když spojenec Sparty Théby, zaútočily na spojence Athén, Plataje. Válka pak trvala s různými přestávkami, až do r. 404 př.n.l. a skončila vítězstvím Sparty, čímž skončila vůdcovská éra Athén a Athénský námořní spolek se rozpadl. Peloponéská válka je zajímavá tím, že to byla první událost v dějinách, která byla odborně popsána a zdokumentována. Učinil tak nejprve Thúkýdidés ve svém díle Dějiny peloponéské války, na které r. 411 př.n.l navázal Xenofón se svým dílem Řecké dějiny. Válka se vyznačovala také neuvěřitelnou krutostí a morálním úpadkem. Za příklad může sloužit zmasakrování vesnice Mykalessos, ve které Thrákové, žoldáci Athén, zmasakrovali veškeré obyvatele, včetně žen a dětí. Ale krutostí se dopouštěly obě strany. Vedoucí postavení, které Sparta vítězstvím získala, si, ale nedokázala udržet. V následných sporech vůdčí pozici přebraly Théby. Ovšem konflikty mezi stranami napomohly k posílení oblasti na severu- Makedonii.

spartský voják- hoplit



Ačkoliv je dnes Makedonie součástí Řecka, ve starověku se jednalo o oddělené oblasti a díky sporům řeckých měst Makedonie mohla v klidu posilovat svou pozici. Obzvlášť na vzestupu se ocitla za vlády Filipa II., který reorganizoval armádu a díky tomu ovládl část svého východního souseda Thrákie, kde se nacházely zlaté doly a souseda z druhé strany Ilýrii. Potom začala Filip zasahovat i do záležitostí Řecka. Polis se proti Makedonii spojily do Helénského spolku a tyto dvě strany se r. 338 př.n.l. utkaly v bitvě u Chairóneie, kde makedoňanci zvítězili. Filip tak získal v Řecku značný vliv a vytvořil Korintský spolek, prostřednictvím kterého vyhlásil válku Perské říši. Než se však stihl vydat na válečné tažení, byl r. 336 př.n.l. na svatbě své dcery zavražděn. Jeho poslední slova patřila jeho synovi: "Můj synu, žádej pro sebe jiné království, neb to, které jsem opustil je pro tebe moc malé." Jeho syn, Alexandr Veliký, otcovo přání nejen splnil, ale jeho sny jistě i předčil.

Filip II. Makedonský



Když Alexandr převzal po svém otci makedonský trůn, bylo mu pouhých dvacet let, ale okamžitě ukázal, že není radno si s ním zahrávat. Pár dní po korunovaci nechal popravit každého, kdo ho otevřeně spojoval s vraždou jeho otce a když se řecké státy, Thrákie, i Ilýrie pokusily o osamostatnění, srovnal se zemí řecké město Théby, které podnítil ke vzpouře známý řečník Démosthenés. 6000 obyvatel bylo zavražděno, 30000 jich bylo posáno do otroctví. Když si takto Alexandr zajistil loajalitu, konečně mohl podniknout plánované tažení do Persie.
V Perské říší zatím vládla dynastie Achaimenovců, s vládcem Dareiem III. Alexandr brzy získal pobřeží Malé Asie, ale táhl dál a bylo to vítězné tažení. Alexandrův postup jako by se nedal zastavit. Jedno po druhém získával Alexandr asijská území, až r. 332 př.n.l. vtáhl do Egypta, kde byl vítán jako osvoboditel. Na severu Egypta, na pobřeží, pak vyrostlo město Alexandrie (jedna z mnoha Alexandrií, která Alexandr založil, ale nejznámnější), které bylo ryze helenistické. Ale Alexandr pokračoval dál. R. 331 př.n.l. vstoupil do Babylonu a prohlásil se králem Asie. Babylonem padla Alexandrovi do rukou největší metropole tehdejšího světa a Alexandr ji určil jako nové hlavní město své říše. Dareios zatím uprchl a hledal úkryt u svého příbuzného v Baktrii, Béssose. Ale Béssos Daria zradil a chtěl ho vydat Alexandrovi, výměnou za vládu nad Baktrií. Alexandr na to nepřistoupil, Béssos Daria zavraždil a prohlásil se králem. Ale na to se sám ocitl na útěku a o rok později byl Alexandrem dopaden a jeho vojáky popraven. V té době už ovládal Alexandr všechna perská území. Ale stále neměl dost a vydal se dobýt Indii. Ale postup neznámou zemí byl obtížný a tak po dobytí části Pandžábu a založení další Alexandrie, se Alexandr nechal svými vojáky přesvědčit k návratu. R. 323 př.n.l. se Alexandr nacházel v Babyloně a plánoval ovládnutí Arábie, po kterém se snad chtěl pokusit i o Kartágo, Sicílii a Itálii. Ale k tomu již nedošlo, protože Alexandr nečekaně onemocněl a zemřel. Přesná příčina jeho smrti není známa.
Hodnocení Alexandrova života jsou rozporuplná. Na jednu stranu byl neuvěřitelně úspěšným vojevůdcem, ale na druhou to bylo i díky tomu, že měl schopné velitele. Při svých taženích postupoval často nesmírně krutě což, ale zase nebylo v té době nijak vyjímečné a Alexandr někdy prokazoval milost a odpouštěl svým protivníkům. Obecně se poukazuje na jeho toleranci vůči podrobeným národům, ale to mohlo vycházet i z čistě praktických důvodů. Přinesl do Asie helenistickou kulturu, což bylo částečně k prospěchu, ale také tím přetrhl vlastní domácí vývoj na dobytých územích. Každopádně hodně pil, měl tři manželky, udržoval intimní vztahy s chlapci (opět nic divného v té době), byl megaloman a svůj život žil naplno.

říše Alexandra Velikého



Když Alexandr zemřel, zanechal po sobě obrovskou říši a přitom jasně neurčil svého nástupce. Nejžhavějšími adepty tak byli Alexandrův bratr Filip III. Arrhidaios a Alexandrův syn Alexandr IV. Aigos, který se narodil jako pohrobek. Nakonec byli za krále prohlášeni oba, jako spoluvládci. Ale ani jeden z nich nebyl vlády schopen. Alexandr byl dítě a Filip byl mentálně postižený. Regenství nad oběma proto získal Perdikkás a spolu s tím správu nad asijskou částí říše. Evropskou měl spravoval Antipatros. Jako správci provincií pak byli určeni další Alexandrovi bývalý velitelé. Následné spory mezi všemi těmito veliteli- diadochy, jsou nazývány Války diadochů, měly čtyři fáze a trvali mezi lety 322- 301 př.n.l. Výsledkem válek bylo rozdělení Alexandrovi říše na čtyři části. Kassandros vládl v Řecku a Makedonii, Lýsimachos v Thrákii s částí dnešního Turecka, Ptolemaios především v Egyptě a Seleukos obrovskému území v jihozápadní Asii, kde vznikla Seleukovská říše. V těchto částech pak probíhala tzv. Helenizace, nebo- li přijímání řecké kultury a jazyka.

Kassandros, který vládl v Makedonii a měl rozhodující vliv i v Řecku, r. 297 př.n.l. zemřel a na trůn se dostala dynastie Antigonovců. Ale r. 215 př.n.l. se Filip V. Makedonský z této dynastie, spojil s Hannibalem v jeho boji proti Římské říši zavlekl tak zemi do série čtyř Makedonských válek, trvajících do r. 148 př.n.l., po kterých se Makedonie stala provincií Říma jako Macedonia.
Řecká města, aby se proti novým možným nadvládcům ubranila, probudila znovu k životu své spojenectví- Achajský spolek. Díky tomu dokázali řekové římanům odolat o dva roky déle, než Makedonie, ale nakonec, r. 146 př.n.l., po tažení římského vojevůdce Lucia Mummia a jeho zničení Korintu, římanům přece jen podlehli. Z počátku byly řecké městeské státy součástí provincie Macedonia, ale od r. 31 př.n.l. vytvořily vlastní provincii Achaea.
Následující dějiny jsou totožné s dějinami Římské říše. Pod římskou nadvládou se Řecko mělo nejlépe za císaře Hadriána, který obdivoval helenistickou kulturu, mimo jiné dal vystavět mnoho nových chrámů a rekonstruovat starých.
Když se r. 476 Římská říše rozpadla, Řecko se stalo součástí Byzantské říše a další dějiny jsou opět totožné.

Jak se Byzantská říše rozpadala, několikrát střídavě o Řecko přišla a zase ho získala a celkově bylo řecké území hodně rozdrobené na několik státních celků. Během Křižáckých válek byl mezi lety 1204- 1261 ustanoven Křižácký stát Latinské císařství, k tomu vzniklo Trapezuntské císařství, Epirský despotát, Achajské knížectví a několik dalších celků. R. 1308 už byly na řeckém území pouze dva celky- Trapezuntské císařství a vznikl Morejský despotát. Morejský despotát se stal součástí Osmanské říše r. 1460, Trapezuntské císařství o rok později. S ostrovy, které dnes patří Řecku, to bylo trochu jinak. Kypr byl připojen až r. 1571 a Kréta r. 1669.

Osmani sice ponechali řekům jejich Pravoslaví křesťanskou víru, která tu byla díky příslušnosti k Byzantské říši ztěžejní již od r. 1054, ale vyměřili jim zvláštní daně a jejich chlapce odváděli na převýchovu. Tito chlapci byli vychováváni jako muslimové a tvořili vojenské oddíly tzv. Janičářů. Díky těmto opatřením řada řeků řaději přešla k islámu. Za osmanské nadvlády také vznila skupina řeckých zbojníků, kteří vystupovali proti turkům, tzv. Kleftové. Na jejich potlačení nechal zbudoval Murad II. oddíly Armatolů, ale ti paradoxně často přebíhali.
V 17. století se Řecko na krátkou dobu stalo součástí Benátské republiky, díky válečným střetům, které Evropa s Osmanskou říší vedla.

příslušník oddílu Armatolů



Od 17. století se k vysadnímu postavení v Osmanské říši dostala vrstva tzv. Fanariotů. Protože Osmanská říše čím dál tím víc ovládala obchod, potřebovala se dorozumívat. Ale islám nepodporoval učení cizích jazyků a v tu chvíli se velmi hodili řekové, kteří byly součástí říše, ale nebyli muslimové. A to byli právě Fanarioté. Fanarioté sice pracovali v osmanských službách, ale zároveň toužili pozvednout řeky na vyšší úroveň a tak podporovali jejich vzdělávání a zároveň, tak trochu nechtíc, spustili proces nacionalismu. Nacionalisté, kteří toužili zbavit se turecké nadvlády a snili o vytvoření vlastního státu, se združovali do tajných spolků. Nejvýznačnější z nich byl spolek Filiki Eteria. Řada povstání pak r. 1821 vedla k vyhlášení nezávislosti a Řecké osvobozenecké válce. Válka se vyznačovala krutostmi na obou stranách, snad nejhorším bylo vyvraždění řeků na ostrově Chios. Svět se k otázce řecké nezávislosti stavěl zpočátku odmítavě, ale díky snaze Filhelenů, jakým byl třeba lord George Byron se nakonec na řeckou stranu přidaly Rusko, Francie a Británie. Zatímco Osmanská říše bojovala po boku s Egyptem. Osmanská říše se dlouho odmítala Řecka vzdát, ale po prohrané námořní bitvě u Navarina z r. 1827 začal sultán konečně ustupovat. Válka nakonec skončila řeckou nezávislostí r. 1830. Řecko bylo svobodné, ale zdevastované a rozhádané.

obraz bitva u Navarina



Během Osvobozeneck války byl ustanoven provizorní stát, První helénská republika a když válka skončila, jejím vůdcem se stal Ioannis Kapodistrias. Ale ten byl r. 1831 zavražděn a vypukla občanská válka. Velmoci, které tehdy rozhodovali o politice světa- Británie, Francie a Rusko, se dohodli a r. 1932 vyhlasili Řecké království. Trůn nabídli mladému bavorskému princi Otovi I. z rodu Wittelsbachů, ten přijal a stal se tak prvním oficiálím panovníkem v řeckých dějinách.
Důvod proč řekové vládu cizího krále a cizí dynastie přijali byl, že doufali v urovnání nepokojů ve své zemi. Ale za nějaký čas se jim absolutistická vláda a bavorské protěžování začalo zajídat. R. 1843 vypukla vzpoura, díky které byl absolutismus zrušen, byla vydána ústava a cizinci byli propuštěni se státní správy. Ale moc se toho nezměnilo. Ota se dál potácel mezi tím, aby se zavděčil řekům, ale i mocnostem, jejich podporu potřeboval. Ty navíc požadovaly, aby se rozšířilo řecké území a vláda se vrátila do Konstantinopole. Řečtí dobrovolníci se r. 1853 zapojili do Krymské války, ale Rusko, po jehož boku do ní šli prohrálo a žádný z cílů tak nebyl splněn. R. 1862 řekové nejprve provedli neúspěšný aentát na Otovu manželku a následně ho svrhli a poslali do vyhnanství.

Ota I., první král Řeckého království



Po vyhnání Oty se do Řecka vrátila občanská válka a trojice velmocí, která stále držela ruku nad řeckým osudem- Rusko, Francie, Británie, rozhodly o novém králi. R. 1863 byl dosazen syn budoucího dánského krále, Wilhelm Christian Ferdinand Adolf z rodu Glücksburků, který při křtu přijal jméno a titul Jiří I. Británie pak jako dobré gesto r. 1864 vrátila Řecku Jónské ostrovy. Díky dobrým vztahům s Británií, ostatně jako s ostatními evropskými dvory, nakonec s většinou z nich byl on, nebo jeho žena příbuzenecky spjatí, se mu podařily jisté územní zisky. Rusko- turecké války z let 1877- 1878 se Řecko sice neúčastnilo, ale získalo díky ní oblast Olympu. Ale ani jisté úspěchy nedokázaly napravit situaci v této chudé zemi. R. 1909 vypukla revoluce Gudi a do země byl pozván krétský politik Eleftherios Venizelos.

Venizelos se stal řeckým premiérem a okamžitě po svém nástupu začal s reformami. Přepracoval ústavu, vydal kolem tří stovek nových zákonů. Reorganizoval armádu a námořnictvo, což se výborně hodilo během Balkánské války z let 1912- 1913. V té době se totiž státy na Balkánském poloostrově snažily vymanit z nadvlády Osmanské říše. Řecko zase motivovala snaha o naplnění Megae idea, nebo-li vytvoření Velkého Řecka, sjednocením všech území obývaných řeky. Díky válce Řecko získalo ostrovy v Egejském moři a část Makedonie. Rozsah Řecka se zvýšil o 68%.
Ovšem r. 1913 byl Jiří I. zavražděn. Úspěšný atentát na něj spáchal anarchista jménem Alexandros Schinas. Bylo to v době, kdy Jiří plánoval odejít na odpočinek a předat svou více než padesátiletou úspěšnou vládu svému synovi, Konstantinu I.

Před začátkem První světové války došlo v Řecku k tzv. Národnímu rozkolu. Nový král Konstantin byl totiž úzce spjatý s Německem. Studoval tam, měl za manželku dceru německého císaře. Ale nakonec se rozhodl být oficiálně neutrální. Toho využil Venizelos a začal vystupovat jménem občanů, kterým se toto nelíbilo. Řecko se tak rozdělilo na dva tábory. Dvě vlády pak trvaly až do r. 1917, kdy byl král přinucen k ústupu. Záhy odstoupil z trůnu a emigroval.

Na trůn nastoupil Konstantinův druhý syn, Alexandr I., ale veškerou faktickou moc měl v rukách Venizelos. Řecko se konečně otevřeně zapojilo do První světové války, která před sebou měla už pouhý rok trvání. R. 1918 se Dohodě, včetně Řecka, podařilo prolomit Soluňskou frontu a osvobodit Srbsko, které bylo v té době okupováno Mocnostmi.
Řecko sice získalo díky válce další území, ale hospodářství to nijak nepomáhalo a tak se nakonec začal zvedat odpor i proti Venizelovi a jeho vládě. Když r. 1920 proběhly volby, Venizelos je prohrál a odešel do zahraničí. Toho roku zemřel i král Alexandr. Konstantin byl pozván k návratu do země a zde se znovu ujal vlády. Mezitím se Řecko, ale dál pokoušelo o naplnění Magea idea a snažilo se získat bývalá osmanská území. Jenže nově se formující Turecko r. 1922 odpovědělo ofenzívou. Obsadilo město Smyrna a vypálilo řeckou a arménskou část tohoto města. Pádem Smyrny Řecko od Magea idea upustilo.

Špatné situace využili někteří představitelé armády, vyvolali ozbrojené povstání a Konstantin byl znovu nucen odejít do exilu. Vládu převzal jeho prvorozený syn, Jiří II. a tentokrát to byl Venizelos, který se vrátil. Byl povolán, aby hájil řecké zájmy při jednáních Sèvreské smlouvy, která měla konečně vyřešit územní situaci po bývalé Osmanské říši. Ovšem s touto smlouv si Řecko nijak nepomohlo.
R. 1923 opět proběhl převrat. Nebyl úplně úspěšný, ale byla zrušena monarchie a nastolena republika. Král Jiří II. odešel do exilu. Nastalo období dvou diktátorů a jednoho prezidenta. Zapleten do dění byl opět známý Venizelos. Toho r. 1928 pověřil prezident setavením kabinetu a celkově došlo ke kulturnímu a hospodářskému příznivému vývoji, ale do toho zasáhla Světová hospodářská krize.

Během následujících let proběhly další dva puče a Venizel nakonec v exilu zemřel. R. 1935 byla znovu nastolena monarchie s králem Jiřím II. Po Venizelovi přebral hlavní slovo v zemi Ioannis Metaxas, který nastolil vládu totality.

Během Druhé světové války zůstávalo Řecko neutrální, ale r. 1939 bylo obsazeno Itálií. To byl konec Metaxova režimu. Řekové byli sice ze začátku proti italům úspěšní, ale když se do toho vložil Hitler a jako jeho spojenci bulhaři, kteří byli už dlouho s Řeckem v napjatém vztahu, Řecko se muselo podřídit. K osvobození Řecka došlo až r. 1944.

nacistická vlajka vlaje nad Athénami, během Druhé světové války



Ovšem po válce vypukla v Řecku další občanská válka. Po té yl monarchistický režim upevněn. R. 1947 Jiří II. zemel a králem se stal jeho bratr Pavel I.
Řecko bylo po válce totálně zničené a zbídačené, ale díky americkému Marshallově plánu se přece jen začalo zotavovat. R. 1952 se Řecko stalo součástí NATO.
R. 1964 se po smrti Jiřího druhého dostal na trůn jeho syn, Konstantin II. Ale už o tři roky později provedli tři řečtí plukovníci převrat. Parlament byl rozpušen, vládu převzala vojenská diktatura- Junta a král uprchl. R. 1968 byla vyhlášena ústava, která sice monarchii nezrušila, ale odebrala králi veškerá práva a pravomoci. R. 1973 pak proběhlo všelidové hlasování, které bylo ovšem zfalšováno, a na základě jeho výsledků byla monarchie zrušena. Prezidentem republiky se prohlásil jeden z oněch tří plukovníků, Georgios Papadopulos. Ovšem ještě téhož roku byl dalším převratem svržen. Junta padla a demokracie byla obnovena.

V dalších ltech se Řecko potácelo v politické nestabilitě, kdy se po funknčním období pěti let střídali prezidenti a vládnoucí strany a hospodářská situace se tak spíš zhoršovala, než zlepšovala. Napjaté vztahy s Tureckem kvůli ostrovu Kypr, který je dodnes rozdělen na dvě části, tureckou a řeckou, se uklidnil až v 90.-tých letech 20. století.
R. 2002 bylo v Řecku zavedeno Euro. Dlouhodobě nepříznivou finanční situaci státu ještě zhoršila poslední Světová hospodářksá krize z r. 2008. EU Řecku vypomohla půjčkou za výrazné finanční škrty, ale proti tomu se vzbouřil lid. V současné době se uvažuje, zda se má krachujícímu Řecku znovu vypomoci. Přes lepší vztahy s Tureckem není ani problém Kypru vyřešen. Navíc má Řecko i další problémy, např. s korupcí.
Posledním prezidentem Řecka je od r. 2005 Karolos Papulias.

Karolos Papulias, současný prezident Řecka



Zdroj: Wikipedie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Destinátor Destinátor | E-mail | Web | 24. května 2013 v 20:09 | Reagovat

V Řecku jsem byla loni s našima na ostrově Zakyntos.
Bylo tam moc hezky a Řekové jsou fajn

2 nadovolenou nadovolenou | E-mail | Web | 16. června 2014 v 14:13 | Reagovat

Řecko mě svoji historií strašně láká. skrývá se tam mnoho.

3 Garth Garth | Web | 11. července 2017 v 13:10 | Reagovat

Historie ostrova Rhodos - http://www.kalimera-recko.cz/rhodos-historie/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama