Vítejte


na stránkách věnovaných světovým dějinám, trošce historie umění a genealogii rodu Salomon von Friedberg


Ve školách se učí dějiny světově nejdůležitějších událostí a chronologicky. Chápu ten účel, ale tady na těchto stránkách to máme prostě jinak. Jedete na dovolenou do zahraničí a chcete se nejdřív dozvědět dějiny oné země? Tady je najdete. Nebo jste prostě jen nadšenec do dějepisu (jako já :-D ) a klasické studium už znáte zleva doprava a zpátky? Tady si užijete.

Původně jsem chtěla sepsat dějiny všech států, o kterých bych jen dokázala najít informace, ale to už asi nezvládnu. I tak se tu dá najít pěkný soubor zemí a byla by škoda se o to nepodělit. Také berte v úvahu, že od doby kdy jsem články psala uběhla nějaká ta troška vody a tak poslední informace jsou aktuální k době sepsání. Nakonec jsem také už nezvádla jazykovou korekturu, proto prosím tolerujte gramatické chyby a překlepy.

Podklady k článkům jsem hledala na internetu. Našla jsem si vždycky všechny informace co jsem dokázala a skládala z nich příběh. Někdy to byl pěkný oříšek, když se zdroje rozcházely, připomínalo to až detektivní práci. Ale byla to i zábava. Výsledkem by měla být ucelenost a taková pravdivost informací, jaká se při popsaném postupu jen dá.


Aktualizace k 12.6.2018
Po dějinách světa a umění jsem se vrhla na dějiny vlastního původu. Po letech genealogického výzkumu mám sestavený rodokmen a sepsanou rodinnou kroniku. Kroniku zatím nemohu zveřejnit, dokuď nevyřídím všechna potřebná povolení, ale zatím alespoň jednoduchý rodokmen dávám k dispozici.


Ať se Vám zde líbí. :-)

Mongolsko

2. srpna 2012 v 0:48 | Sabina Hlavatá |  Asie

Dějiny Mongolska



Přesto, že Mongolsko je druhým největším vnitrozemským státem na světě, přes svoji nehostinnost má velice malou hustotu osídlení. Velká část obyvatel žije v hlavním městě Ulánbátaru, ale i to je nejchladnějším hlavním městem světa. Zbytek země tvoří jak část pohoří Altaj, náhorní plošiny, velká jezera a údolí, tak jedna z největších, nejstarších a nejnehostinějších pouští, Gobi.

Poušť Gobi je členitá, nejsou to jen duny písku jako na Sahaře, přesto je to nehostinné místo



Přes svou nehostinnost patří oblast Mongolska k nejstarším obydleným částem světa. Pralidé tu pobývali už před 800 tisíci lety, v době plaeolitu a podobně jako jinde ve světě, se i tady zachovalo množství pravěkých maleb. Nejvýznamnější jsou v jeskyních Khoid Tsenkheriin Agui a Tsagaan Agui. Mongolské malby představují savce, ptáky, ale i lidské postavy a otisky rukou. Obyvtelstvo se tehdy kládalo jak z mongoloidní, tak z europodní rasy. I po vzniku zemědělství se množství obyvatel živilo lovem a rybolovem.
Kolem r. 2ooo př.n.l. zde probíhala Dba brnzová a na západě se nalézala kultura Karasuk. Z této doby také pocházejí mongolské megality, tzv. Jelení kameny, Deer stone, s vyřezávanými symboly. Jejich účel je neznámý, ale bylo jich ve střední Asii a jižní Sibiři nalezeno přes 900. A dále také Keregsürens, malé pohřební mohyly.

Jelení kameny jsou mongolské záhadné megality



Od cca r. 700 př.n.l. se tu začala vyvíjet společnost kočovných kmenů, jejíž příslušníky sousední číňané nazývali Xirong. Kolem r. 300 př.n.l. v Době železné, se sem dostala znalost železných zbraní. Kočovné kmeny se občas spojovaly do nestálých konfederací. První silnější a trvalejšíí konfederací pak byl tzv. Xiongnu. Titul nejvyššího vládce konfederace byl Chanyu. Za trvání konfederace se vyvynula znalost písma a společnost se tak volně přenesla do Starověku. Zajímavé bylo náboženství tohoto období. Jednalo se o Černé náboženství, formu šamanismu. Hlavní, nejuctívanější božstvo bylo Věčné modré nebe, které určovalo osud národa a jeho vladařů. Druhořadé božstvo byli Tengri, bohové války, chrabrosti a osudu, ochránci vojenských praporů. Dále bohyně země Etugen, která odpovídala za materiální blahobyt. Byl to kult slunce, měsíce, ohně a hvězd (zejména Plejád). Koně byli pro obyvatele vždy zásadní a nepostradatelní, proto se bohům vládcům hor, řek, jezer a dalších významných míst přinášely oběti býlých koní a obřadně se pila jejich krev. Také se stavěly obětní hromady Ovó (obó). V mytologii vládla představa stromu světa, který spojuje tři oblasti vesmíru - nebe, zemi a podsvětí. Vedle bohů panovala i víra v existenci různých démonických sil a zlých duchů.
Kolem r. 100 př.n.l. se posilou konfederace, alespoň podle některých teorií, stal kmen Hunů, který do sřední Asie přitáhl údajně snad z Korejského poloostrova. Konfederace zaznamenala výrazné úspěchy v boji se sousední Čínou a dynastií Han. Číňanům nepomohla ani stavba Velké čínské zdi. Když se konfedraci r. 198 př.n.l. dokonce téměř podařilo zajmout čínského císaře, byl podepsán mír. Velká zeď se stala hranicí, Čína platila Xiongnu roční renty a vznikl systém tzv. Aliance manželství, kdy si čínští vladaři museli vybírat princezny z Xiongnu. Přes tuto dohodu však konfederačníí nájezdy (a tady už se mluví především o Hunech) do vnitra Číny pokračovaly a to až do cca r. 48 n.l.

Vznikaly a rozpadaly se další konfederace, nejdůležitějším kmenem se stali Hunové a když se v Číně nedařilo, pozornost nájezdníků se začala obracet na východ, do Evropy. Jestli z potřeby dobývat, otázky přežití, nebo údajnému vyschutí důležité řeky, to už se asi nedozvíme. R. 370 porazili kmen Alanů, o něco později i kmen Gótů a r. 395 vyplenili Balkán. Tak začala hunská expanze do Evropy, která zapříčinila Stěhování národů a definitivní koncec Římské říše.
Nejslavnějším a nejůspěšnějším vůdcem Hunů se stal jistý Attila. Jeho jméno znamená Tatíček a přezdívalo se mu Bič Boží. Jediným vládcem Hunů se stal po bratrovraždě, cca r. 445. Attilovi nájezdy směřovaly především do nitra tehdejší mocné Římské říše, která ovládala velkou část Evropy. Pozastavit hunský postup se podařilo Západořímské říši, zastoupené Flaviem Aetiusem, r. 451, ale ačkoliv to bylo významné evropské vítězsví, o rok později Atilla zaútočil na Itálii. Jeho vojsko po cestě plenilo neuvěřitelným způsobem a chystalo se na samotné jádro říše, Řím. Ale papež Lev I. vystoupil před jeho brány, aby s Attilou promluvil. V jeho vojsku údajně začaly propukat nemoci a to byl snad důvod, proč Attila na mír přistoupil.
O další rok později, r 453, se Attila oženil, již po sedmnácté, s germánskou dívkou. Ráno po svatební noci byl nalezen mrtvý v kaluži krve. O důvodu jeho smrti se spekuluje. Existuje názor, že Attilu zavraždila jeho novopečená manželka, ale odborníci se více přiklánějí k tomu, že se Attilovi spustila krev z nosu a on se udusil. Záhada panuje i v otázce místa Attilova hrobu. Po Attilově smrti Hunové nebyli schopní udržet jednotu, začali mezi sebou bojovat a evropská území která dobili postupně převzali zpět Germánské kmeny, které žili v hunském područí.
Pokuď jde o Huny jako takové, byli to naprsto vynikající jezdci. Jezdeckému umění se učili už od útlého dětství a prakticky na koních a s koňmi žili. Ale nešlo o dnešní koně. Jezdili na podivných malých koních, které pravděpodobně vyšlechtili z divokých prakoní. Výborní byli i jako bojovníci. Používali především luky a dvousečné meče. Ovšem strach z nich probouzely i jiné faktory. Hunové například považovali vodu za posvátnou a vykupat se v ní by bylo znevěcením, proto se vůbec nemyli a tím pádem značně zaváněli. Obzvlášť když jedli syrové maso a krví se pomazávali před bojem. Mimo to se rádi zdobili jizvami. Jedním z hunských zvyků bylo pořezat chlapcům obličej a rány zasypat popelem, což zamezilo úplnému zhojení jizvy. Mladí Hunové také rádi podnikali vražedné hony na civilní obyvatelstvo.

Attila a strašliví Hunové



V Mongolsku se zatím vystřídalo několik kaganátů a pokračovaly boje s Čínou, střídavě úspěšné a neúspěšné.

6. - 8. století - říše starých Turků
8. -9. stol. - říše Ujgurů
9. - zač. 10. stol - říše Kirgizů
10. stol. - říše Kitanů (původem z Mandžuska (dnešní SV Čína))

Ale Mongolsko v té době nebylo Mongolskem a Mongolové nebyli Mongolové. Šlo o obrovské území obývané několika rasami, vyznávajícími různé víry. Základní jednotkou byl rod, potom klan, kmen a nakonec kmenový svaz. Nejsilnějšími svazy byli Tataři a Kerejtové. Kerejtové byli asi nejkulturnějším kmenem s vlastním písmem, ale nejznámějšími byli Tataři. Až ve 12. století vznikl nový kmenový svaz Khamag (Chamag) Monggol.
Svazy mezi sebou bojovaly, dokuď se někdy mezi lety 1152- 1167 nenarodil jistý Temüdžin z klanu Bordžiginů, jehož otec Jesügej byl vůdcem kmene Tajčiutů a jeho praděd Chabul pomáhal dotvořit svaz Mongolů. Bordžiginové se od svých sousedů dost lišili a rozhodně neodpovídají současným představám o Mongolech. Byli poměrně vysocí, se světlými nebo rezavými vlasy, modrýma očima a mohutnými plnovousy. Temüdžin dostal své jméno podle vůdce Tatarů, kterého jeho otec Jesügej zabil poté, co jednomu jeho bojovníkovi ukradl nevěstu, Temüdžinovu budoucí matku. Temüdžinův otec se vyznamenal ještě tím, že pomohl vyhnanému vůdci Kerejtů získat zpět svou pozici a o několik let později domluvil zasnoubení svého malého syna s Bőrte, dcerou vůdce mongolského kmene Chongirátů se svazu Kerejtů. Na zpáteční cestě se, ale setkal s Tatary. Ti ho pozvali na hostinu, při níž ho otrávili. Tajčiutové, Jesügejův kmen, se ale o zbytek rodiny odmítli starat a sebrali jí prakticky veškerý majetek. Zůstala malá skupinka dvou žen a sedmi dětí. Živili se jak se dalo, ale uvnitř nedrželi při sobě. Z vypočítavosti se Temüdžin s jedním z bratrů spojil a společně zabili svého nejstaršího sourozence. Tajčiutové, kteří předtím rodinu o vše obrali a lhostejně přihlíželi jejímu strádání, nehodlali trpět vraždu a Temüdžina zajali. Ale tomu se nakonec podařilo uprchnout. Našel svou rdinu a skrývali se. Někdy v té době se spřátelil s Džamuchou, pozdějším vůdcem kmene Džadžirát (Džadaran). Oba chlapci se stali pobratimy, což bylo považováno za ještě pevnější pouto než mezi přímými příbuznými. Poté se konečně oženil se svou snoubenkou Bőrte. Bylo mu cca 20 let.... dál pokračovat nebudu, protože sepsat Temüdžinův (který se později proslavil jako Čingischán) životopis je domácím úkolem. Pokuď máte zájem se dozvědět o Čingischánově dalším životě víc, nebo hledáte pomoc pro úkol, výborný zdroj je zde. Vynikající je také film Čingischán. A v neposlední řadě kniha Tajná kronika Mongolů (někdy uváděna jako Tajná historie Mongolů či Tajná zpráva Mongolů) - historie Čingischánovy rodiny a jeho života, dokončená zřejmě kolem r. 1240.

Činchischánova socha v dnešním hlavním městě Mongolska, Ulánbátaru



Vznik Mongolské říše, sjednocení všech kmenů, se událo r. 1206. Od té doby se už mluví jen o Mongolech, původní titul kagan nahradil titul chán a státním útvarem už nebyly kaganáty, ale chanát. Celá říše měla v té době cca 400 tisíc obyvatel a z toho byla schopná dát dohromady armádu čítající cca 95 tisíc kavaleristů. Čingischán ustanovil první zákoník Velkou Jasu. Ale dějinně nejdůležitějšími se staly mongolské výboje a válečná tažení, se kterými začal Čingischán ještě v roce založení říše.
S taženími začal sice Čingischán, ale později se do nich úspěšně zapojili i jeho rodinní pokračovatelé. Mongolské výboje znamenaly konec několika menších říší, ukončení několika vlád a vyplenění několika měst. Mongolům v postupu nezabránila ani Velká Čínská zeď, kterou pronikli mezi lety 1213- 1215 hned na pěti místech. Při tažení do Ruska bylo mongolské tažení vůbec jediné úspěšné zimní tažení do Ruska v lidských dějinách. Mongolům se nezdařilo jen dobytí Vietnamu, Japonska, Jihovýchodní Asie a Egypta, ale jinak byli neuvěřitelnou hrozbou pro celý tehdejší známý svět.
Kolem r. 1220 založil Čingischán hlavní město Mongolské říše, Karakorum.
Čingischán zemřel náhle r. 1227 v Číně. Přesné příčiny jeho smrti nejsou známy, snad nezdravé klima, či následky těžkého úrazu po pádu z koně v r. 1225. Umístění Čingischánova hrobu, je stejně jako toho Attilova, předmětem legend, neznámé a spojené s údajným pokladem. Druhým velkým chánem se r. 1229 stal Činchischánův syn Ögedej.
Tažení do Střední Evropy se odehrálo po úspěšném tažení do Ruska, po ovládnutí většiny Ruských knížectví. Hlavní vojsko, zhruba 50 tisíc bojovníků, vedené Čingischánovým vnukem Bátúem a generálem Subutaiem, směřovalo do Sedmihradska, Moldávie a Uher. Menší část, asi 10 tisíc bojovníků, vpadla pod velením dalšího Čingischánova vnuka Khadana do Polska. Polský král nevyčkal na pomoc českého krále Václava I. a byl poražen. Václav se potom utkal s mongoly sám a podařilo se mu jejich postup odklonit, takže místo aby táhli rovnou na Čechy, protáhli Moravou a spojili se s hlavním vojem v Uhrách. Celá oblast jihozápadního Slovenska byla vystavená několikaměsíčnímu plenění mongolských hord. Vypálili velké množství vesnic, úrodu zničili, lid pobili, někteří se zachránili jen útěkem do lesů nebo močálů. Jediná sídla, která se Mongolům nepodařilo dobýt, byly opevněné hrady. Jejich odchod nastal až se smrtí velkého chána Ögedeje.

Čagatajský chanát 1227- 1687
Vzniknul jako první osamostatněním od Mongolské říše. Vládli mu potomci Čingischánova syna Čagataje, ale r. 1369 svrhnul chána Tamerlán, který založil svou vlastní Tímúrovskou říši, která obsahovala velkou část dobitého mongolského území v Jihozápadní a Střední Asii, mimo velké části Čagatajského chanátu i část Zlaté hordy. Ovšem sama Tímúrovská říše zanikla r. 1526. Na jejím území už ale potom mongolská nadvláda obnovena nebyla.

Čagatajský chanát



Ílchanát 1256- 1335
Za vznikem této části říše stál Čingischánův vnuk Hülegü. Za dobu své existence se Ílchanát značně přiblížil zvykům většiny svých obyvatel a jeho vládci dokonce přešli k islámu. Ílchanát se rozpadl po úpadku, do kterého se dostal po smrti posledního vládce.

Ílchanát



Zlatá horda 1260- 1502
Původní název této části byl Ulus Džuči a vznikl už r. 1242, ale až r. 1260 se stal samostatnou částí říše. V 15. století se však rozpadl na čtyři menší části. Nejednotnost nakonec znamenala konec celé Zlaté hordy. R. 1502 byl zajal a popraven poslední chán Zlaté hordy a to se považuje za rok jejího zániku.

Zlatá horda



Dynastie Jüan 1271- 1368
R. 1234 dobili Mongolové severočínskou říši Ťin. R. 1260 se posledním Velkým chánem všech Mongolů stal Kublaj a r. 1271 byl prohlášen i čínským císařem a založil dynastii Jüan, ačkoliv v jižní Číně stále panovala dynastie Sung. Tu všal r. 1279 Kublaj definitivně porazil a Čínu sjednotil. Čína za Kublajovi vlády znamenala obrovské území, včetně např. Mongolska samozřejmě, Tibetu, Mandžuska, Koreji a částí dnešních Myanmaru a Thajska. Zajímavá je Kublajova neschopnost dobít Japonsko, viz Dějiny Japonska. Jinak Kublaj byl právě ten vládce, který na svém dvoře hostil mezi lety 1279- 1292 Marca Pola, který o tom pak napsal cestopis Milion. Kublaj zemřel r. 1294. Vláda dynastie Jüan pak přetrvala v Číně až do r. 1368, kdy ji po povstání Rudých turbanů vystřídala slavná dynastie Ming. Tento rok se také uvadí jako konec Mongolské říše.

Čína za panování Kublajchána, zakladatele mongolské dynastie Jüan



Když se Mongolská říše rozpadla, Mongolsko samotné jakoby se vrátilo v čase. Opět tu existovaly kočovné kmeny, které spolu soupeřily. Především dvě uskupení, východní Chalchové a západní Ojrati, kteří byli združení do kmenového svazu Čtyři Ojraté. Ti r. 1606 Chalchy vytlačili a založili Džúngarský chanát, který ovšem z počátku nebyl moc stabilní a tak byl znovu vyhlášen r. 1935. To se ovšem nelíbilo jednomu Ojratskému kmenu, který si r. 1936 založil vlastní Chošúdský chanát. A zatímco Džúngarové bojovali v Mandžusku s číňany, Chošúdové r. 1640 obsadili Tibet.
Tímto činem se do Mongolska, kde dosud fungovalo jako náboženství Šamanismus, dostal Buddhismus a nakonec se stal zdejším státním náboženstvím. Mongolské buddhistické kláštery postupem času získaly obrovskou ekonomickou i politickou moc. Dnešní mongolský Ulánbátar (hlavní město Mongolska) a Erdenedzú se staly nejvýznamnějšími lámaistickými centry hned po tibetské Lhase.
Kvůli Tibetu se nakonec také oba chanáty dostaly do války. R. 1717 se odehrála u Lhasy rozhodující bitva, ve které Džúngaři Chodúše porazili a zabili jejich chána.Čínský císař zamezil zvolení nového a Chodúšský chanát proměnil v čínskou provincii. Džúngarský chanát odolával číňanům až do r. 1756, kdy ve třetí Ojratsko- Mandžuské válce podlehl.
Po válce nastal rozsáhlý rozvrat spojený s nemocemi a vyhlazováním Džúngarů. Odhaduje se, že z 600 tisíc jich 20 % uprchlo, 40 % podlehlo epidemii neštovic a 30 % bylo vyhlazeno čínskou armádou.

Bitva u Oroj Džalatu mezi Čínou a Džúngary v r. 1756



Roku 1911 byla v Číně mandžuská dynastie Čching svržena. Vzniku Čínské republiky využili Mongolové k vyhlášení nezávislosti Vnějšího Mongolska. Vnitřní Mongolsko je dodnes součástí Číny jako autonomní oblast, kde žije paradoxně víc etnických Mongolů, než v samotném státu Mongolsku. Ovšem samostatnost Mongolska uznalo Rusko a Čína až o čtyři roky později a r. 1919 ho Čína znovu anektovala. Mongolští revolucionáři v čele se Süchbátarem rozpoutali protičínské povstání a v r. 1921 s pomocí sovětských vojsk vyhlásili nezávislost znovu a tentokrát definitivně (každoročně 11. července se proto slaví státní svátek Nádam, při němž se soutěží v zápase, lukostřelbě a v koňských dostizích).
Ovšem díky sovětské pomoci se Mongolsko dostalo z čínského vlivu pro změnu pod vliv SSSR. Mongolové začali pod taktovkou stalinistické Internacionály budovat nezávislý lidový stát a později socialismus a komunismus. Často se pak chlubili, že k němu přeskočili rovnou z feudalismu a jako jediná země světa tak vynechali kapitalistickou fázi vývoje. Ještě před pár lety byl na silnici z letiště do Ulánbátaru velký bilboard s jezdcem na koni v mongolském národním kroji, který přeskakuje kapitalismus. R. 1924 byla Velkým státním churalem (parlamentem) zrušena náboženská vláda, vyhlášena lidová republika a přijata první ústava v dějinách země. Cesta ke šťastným zítřkům ale vedla v 30. letech přes zničení více než sedmi set padesáti buddhistických klášterů a vybíjení mnichů. Pod vlivem sovětských poradců začalo násilné zavádění azbuky (1941) a zemědělských družstev (1956) a došlo k vytvoření kultu osobnosti vůdce Čojbalsana atd. V 60. letech Mongolsko sloužilo jako nárazníkové pásmo mezi znepřáteleným SSSR a Čínou. De facto se stalo sovětskou kolonií - bylo zde umístěno několik set tisíc sovětských vojáků, SSSR těžil nerostné suroviny atd. Tneto stav trval až do rozpadu SSSR r. 1991.

Monument přátelství v Ulánbátaru z dob sovětského vlivu



V Mongolsku vznikl systém více politických stran, byla přijata nová ústava a zahájen bolestný přechod k demokratické společnosti s tržní ekonomikou (část průmyslu v něm zkrachovala). Nejdřív se zdálo, že politická moc Mongolské lidové revoluční strany (MsLRS) je u konce, ve volbách pak ale znovu zvítězili komunisté (ti se v roce 1991 zřekli marxismu-leninismu a přihlásili se ke konfucianismu). Nezávislým mongolským kočovníků, rozesetým v jurtách uprostřed nekonečných plání, může být totiž vlastně docela jedno, kdo právě v dalekém Ulánbátaru vládne. V současnosti probíhá snaha o obnovení lámaistické víry (prohlášené v roce 1994 zvláštním zákonem za státní náboženství), jsou opravovány zničené kláštery atd. MoLRS (tj. bývalé komunisty) se povedlo odstavit až ve volbách v roce 1996, kdy zvítězila demokratická opozice. Teprve roku 2009 byl zvolen první nekomunistický prezident, který slibuje boj s korupcí.

Cachjagín Elbegdordž, prezident a naděje státu Mongolsko

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliška Eliška | E-mail | Web | 27. června 2017 v 15:35 | Reagovat

Super zajímavé stránky, pokračujte ve psání dál :-) Moc ráda bych si přečetla o dalších zemích Asie

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama