Vítejte


na stránkách věnovaných světovým dějinám, trošce historie umění a genealogii rodu Salomon von Friedberg


Ve školách se učí dějiny světově nejdůležitějších událostí a chronologicky. Chápu ten účel, ale tady na těchto stránkách to máme prostě jinak. Jedete na dovolenou do zahraničí a chcete se nejdřív dozvědět dějiny oné země? Tady je najdete. Nebo jste prostě jen nadšenec do dějepisu (jako já :-D ) a klasické studium už znáte zleva doprava a zpátky? Tady si užijete.

Původně jsem chtěla sepsat dějiny všech států, o kterých bych jen dokázala najít informace, ale to už asi nezvládnu. I tak se tu dá najít pěkný soubor zemí a byla by škoda se o to nepodělit. Také berte v úvahu, že od doby kdy jsem články psala uběhla nějaká ta troška vody a tak poslední informace jsou aktuální k době sepsání. Nakonec jsem také už nezvádla jazykovou korekturu, proto prosím tolerujte gramatické chyby a překlepy.

Podklady k článkům jsem hledala na internetu. Našla jsem si vždycky všechny informace co jsem dokázala a skládala z nich příběh. Někdy to byl pěkný oříšek, když se zdroje rozcházely, připomínalo to až detektivní práci. Ale byla to i zábava. Výsledkem by měla být ucelenost a taková pravdivost informací, jaká se při popsaném postupu jen dá.


Aktualizace k 12.6.2018
Po dějinách světa a umění jsem se vrhla na dějiny vlastního původu. Po letech genealogického výzkumu mám sestavený rodokmen a sepsanou rodinnou kroniku. Kroniku zatím nemohu zveřejnit, dokuď nevyřídím všechna potřebná povolení, ale zatím alespoň jednoduchý rodokmen dávám k dispozici.


Ať se Vám zde líbí. :-)

Jihozápadní Asie část 3.

2. srpna 2012 v 1:56 | Sabina Hlavatá |  Asie
Osmanská říše v době největšího rozsahu, r. 1683



R. 1683 se turci pokusili dobít Vídeň znovu, ale zvolili špatnou taktiku, byli poraženi a museli se začít ztahovat i z Uher. Jejich oslabení využily Benátky, Rakousko, Polsko a papež Inocenc XI., k vytvoření Svaté ligy a zahájili ofenzívu. Turci přišli o některá území, Liga se brzy rozpadla a některá území získali zase zpátky, ale výsledkem bylo jakés takés ustálení hranic, ačkoliv boje se vedly dál, po celá desetiletí. Největšími protivníky Osmanské říše pak byla Velká Británie a především Rusko.
V letech 1718- 1730 procházela Osmanská říše tzv. Obdobím tulipánů. Když turci přestali s expanzí, začali je evropské státy brát jako rovnocený stát. Byly navázány diplomatické styky, do Istanbulu přicházeli evropští architekti, říše prodělala reformy a vytvořila systém školství. A také se pěstovaly tupilány, které se pak posílali do Holandska, odtud název období.
Následující léta se nesla v duchu reforem, povstání a válek, většinou s Ruskem, kdy říše přicházela o někerá svá území, jako např. Řecko, r. 1830. Mezi lety 1853- 1856 probíhala Krymská válka, která byla vyvrcholením letitých snah Ruska rozdělit a ovládnout Osmanskou říši, což se mu nepodařilo. Rusko- tureckých válek bylo za celou dobu deset a většinou skončily mírem, po kterém říše přišla o další území. R. 1894 zmasakrovali vojenské oddíly říše, tvořené íránským kmenem Kurdů, tisíce křesťanských Arménů. Arméni jsou kmen, který obývá Arménskou vysočinu nepřetržitě již 3500 let. Tento čin vyvolal obrovské pobouření evropaských států a britsko-ruskou intervenci. Podobně židé, kteří přicházeli do Syrie a Palestiny do exilu, byli často napadání místními Araby. V říši se začalo prosazovat nacionalistické hnutí Mladoturků, kteří byli sice liberální, takže dosáhli např. svobody tisku, ale zároveň naprosto nerespektovali ani muslimská neturecká etnika, natož pak křesťany.
Po Balkánských válkách z let 1912- 1913 ztratila Osmanská říše poslední území v Evropě a na Balkáně jí zbylo pouze okolí Istanbulu.

Během První světové války bojovala Osmanká říše po boku Německa, Rakousko- Uherska a Bulharska, tedy na straně Ústředních mocností. Dohoda postupně otevřela několik front. Na Kavkaze, v Palestině a v dnešním Íráku. Na území říše se k nepřátelům připojovali Arabové a tak sultán Mehmed V. od r. 1915 do konce války prováděl další, strašlivou genocidu Arménců z obavy, aby se i oni nepřidali k nepříteli. Arménských obětí bylo kolem 1,2 milionů.
Ke konci války, když se fronty začaly hroutit, uzavřela Osmanská říše příměří. Byla v troskách. Istanbul byl okupován a území říše si rozebrali Francie, Británie a Řecko. Válečný hrdina Mustafa Kemal se r. 1919 rozhodl vydat Prohlášení o nezávislosti, nově zvolený parlament však Britové obsadili. Kemal byl nucen uchýlit se do Ankary, dnes hlavního města Turecka, kde zřídil Velké národní shromáždění. Mírové podmínky nepřijal a když začalo řecké vojsko zatlačovat kemalisty do hor, zahájil Kemal protiútok, který nakonec vedl k vytlačení Řeků a zrušení sultanátu, čímž Osmanská říše, r. 1922 zanikla.
Smlouva z Lausanne vymezila turecké hranice, přičemž požadavky Arménů a Kurdů na nezávislost byly ignorovány. Vznikla republika Turecko a Mustafa Kemal Atatürk byl jejím prvním prezidentem.
Do Druhé světové války se Turecko zapojilo až na samém konci r. 1945, na straně Spojenců, tedy proti Německu. Téhož roku se Turecko stalo zakládajícím členem OSN. Turecké jednotky OSN pak bojovaly i ve válce v Koreji. R. 1952 se Turecko stalo členem NATO. Systém parlamentí demokracie byl v minulosti narušen několika puči. Největší z nich proběhl r. 1984 a jeho obětí se stalo cca 40 tisíc obětí. Poslední puč pak proběhl r. 1997. Jinak si Turecko udržuje hospodářský růst a politickou stabilitu. Dlouhodobě se snaží o přijetí do EU. Současným prezidentem je Abdullah Gül.

Turecko



Následují doplňující dějiny dalších nejzajímavějších států, buď od pravěku, nebo od Ilchanátu, případně Osmánské říše.

Afghánistán
Nějaký čas po zániku Ilchanátu byl současný Afghánistán rozdělen. Na severu se usídlili Uzbeci, západní část byla pod nadvládou Safíjovců a východ patřil k Mughalské/Mogulské říši, která vznikla r. 1526. Na afghánském území Mughalské říše pak vládlo etnikum Paštunců, kterým se podařilo v 18. století vyhnat všechny ostatní a ovládnut celé území Afghánistánu. R. 1747 tu pak Ahmad Šáh Durrání založil Durránskou říši, jejíž hranice sahaly až do Indie, Pákistánu a Íránu.
V 19. století se území Afgánistánu stalo centrem tzv. Velké hry, což byl dlouhotrvající konflikt, mezi Ruskem, které expandovalo do střední Asie a Británií, která měla kolonii Britská Indie. Rusko postupovalo, Británie se obávala a tak napadla Afghánistán. To samozřejmě vedlo k válkám mezi Británií a Afghánistánem. Ačkoliv byla situace napjatá, k přímému konfliktu Ruska a Británie paradoxně nikdy nedošlo. První fáze Velké hry skončila r. 1907, kdy se Rusko a Británie dohodli o Afghánistánu, bez Afghánistánu. Byly ustanoveny hranice Afghánské monarchie a Británie se zaručila dohlédnout na dodržování této hranice afghánci. Jenže když r. 1917 Ruské impérium padlo a nahradilo ho SSSR, sověti prohlásili za neplatné všechny smlouvy z dob impéria. Tím začala druhá fáze Velké hry a opět bojoval Afghánistán s Británií. Ale konflikt se nakonec rychle urovnal, když byla uznána nezávislost Afghánistánu, r. 1919. Afghánistán potom uzavřel přátelství se SSSR.
R. 1973 provedl Muhammad Dáúd Chán nekrvavý puč. Monarchie byla zrušena, Afghánistán se stal republikou a prvním prezidentem se stal právě Muhammad Dáúd Chán. Ale r. 1978 provedla afghánská komunistická strana převrat, při kterém byl prezident s celou rodinou zavražděn. Byl nastolen sovětský komunismus.
Mudžáhidi jsou muslimové praktikující Džihád, tedy vojáci, bojující za násilné rozšíření Islámu. A právě tyto Mudžahídy v Afghánistánu začaly tajně podporovat a cvičit USA pomocí své CIA, ve snaze donutit Rusko k intervenci, což byla součást Studené války. Sověti provedli invazi, zavraždili prezidenta Hafizulláha Amína a začala Sovětská válka v Afghánistánu, trvající mezi lety 1979- 1989. Válka skončila ztažením rusů ze země, protože tu byl velký mezinárodní tlak na ukončení války a obě ztrany měly vysoké ztráty. Ačkoliv afghánských obětí bylo mnohem víc, protože rusové ve válce postupovali nesmírně brutálně. Když sověti odešli a USA přestaly podporovat Mudžahídy, založil v Afghánistánu Usáma bin Ládin vojenskou islámskou organizaci Al- Káida. V zemi zatím začaly mezi sebou frakce Mudžahídů bojovat o moc a boje přerostly v občanskou válku. V islámských náboženských školách se začalo formovat hnutí Tálibán, které mělo původně zastavit bratrovražedné boje. Jenže po r. 1994 se do vedení Tálibánu dostali radikální muslimové a začali usilovat o převzetí moci v zemi. První útok na hlavní město Kábul se jim nezdařil, ale poté začal Tálibán podporovat finančně i vojensky Usáma bin Ládin a r. 1996 se útok podařil a Tálibán moc v zemi převzal. 11. září 2011 provedla Al- Káida teroristické útoky v USA. Ty na to reagovaly vyhlášení Války proti terorismu. Provedly do Afghánistánu invazi, svrhli Talibán. Afghánské politické strany si pak zvolili prozatimního prezidenta Hamída Karzaího, který byl r. 2004 potvrzen řádnými volbami. Ale Talibán znovu nabírá sílu a tak je situace v zemi napjatá.

Afghánistán



Gruzie
Území od pravěku obýval kmeny Iberů a Kolchidů. Nejprve spadaly pod říši Urartu, ale poté Iberové vytvořili vlastní říši Kartli/Ibérii a Kolchidové Kolchidu. Poté byla Gruzie pod nadvládou Římské říše, po rozdělení Byzanstké říše, Sásánovské říše, i Chalifátu. R. 888 zde vzniklo Gruzínské království, které se rozpadlo r. 1466 po mongolských nájezdech. V 18. století se území stalo součástí Ruského impéria, ale národnostní snahy vypukly r. 1905 v ozbrojený konflikt. R. 1918 byla Gruzie součástí Zakavkazské demokratické federativní republiky. Poté vyhlásila samostatnost jako Gruzínská demokratická republika, ale r. 1921 rusové přolili Gruzii násilím k SSSR. Rusové rozdělili zemi na regiony Adžar, Abcházii a Jižní Osetii. R. 1990 vznikl stát Gruzie, jehož prezidentem se r. 1995 stal bývalý ruský ministr zahraničí Eduard Ševarnadze. Ovšem jeho vláda přinesla zemi chudobu a korupci, proto r. 2003 vypukla tzv. Růžová revoluce. Ovšem v pravděpodobně zmanipulovaných volbách byl zvolen prezidentem Michail Saakašvili a jeho vláda přinesla demonstrace za svržení, r. 2006. To se nekonalo, protože v dalších, opět zřejmě zmanipulovaných volbách, byl Saakašvili znovu potvrzen prezidentem. V r. 2008 probíhala válka v Jižní Osetii, jejíž snahou bylo osamostatnění této oblasti. Do války se na straně Osetie přidalo i Rusko. Válka skončila vyhlášením Jižní Osetie, i Abcházie, jako autonomních oblastí Gruzie. Michail Saakašvili je stále prezidentem Gruzie a politické machinace v zemi jsou terčem kritiky mnoha států.

Gruzie



Irák
Írák byl součástí Ilchánátu a od r. 1534 Osmanské říše. Během První světové války obsadili zemi Britové a po skončení války se Írák stal britským mandátním územím. R. 1921 byla ustanovena monarchie pod vládou Hášimovců. Nezávislost Iráckého království byla vyhlášena r. 1932. Během Druhé světové války se Irák přikláněl spíš k Německu, proto ho opět okupovali britové. Od r. 1948 probíhaly demonstrace, které vyvrcholily r. 1958, kdy byl král Falsaj II., bývalý regent priinc 'Abd al-Ilah a několik žen z královské rodiny zastřeleni. Od r. 1967 se Irák účastnil Arabsko- izraelských válek, jako protivník Izraele, který se snažil o nezávislost. R. 1979 se prezidentem stal Saddám Husajn a hned rok na to napadl Irák Írán. Vypukla Irácko- íránská válka, nebo-li Válka v Perském zálivu. Důvodem bylo pohraniční území Chúzistán, které je bohaté na ropu a které se Irák snažil získat už dlouho. Válka skončila r. 1988 nerozhodně, protože OSN nařídla zastavení bojů. Ztráty a dluhy se Husajn rozhodl kompenzovat další válkou a r. 1990 napadl, opět ropně bohatý, Kuvajt. Ve válce v zálivu už se proti Iráku postavili i USA, Saúdská Arábie, Británie, Egypt a další. Když USA napadly Irák, Husajn reagoval napadením Izraele a doufal tak v rozbití nepřátelské koalice, ale tento plán mu nevyšel. Před koncem války nařídil Husajn zapálení ropných vrtů v obsazeném Kuvajtu a vypuštění ropy do zálivu, čímž způsobil obrovskou ekologickou a ekonomickou škodu. Válka skončila r. 1991 osvobozením Kuvajtu. Ovšem r. 2003, po dlouhém jednání, napadla koalice vedená USA Irák, bez souhlasu OSN. Důvodem bylo údajné vlastnictví zbraní hromadného ničení a napojení na Al- Kaidu. Vypukla Válka v Iráku, nebo též Druhá válka v zálivu. Hlavním cílem války bylo svržení režimu Saddáma Husajna a nastolení demokracie. Husajn byl sesazen ještě r. 2003. Byl prohlášen válečným zločincem a zajat. Stanul před sousem, kde byl obviněn z genocidy, vraždy a týrání civilistů. Hájil se sám, celou dobu popíral obvinění a tvrdil, že soud je zmanipulovaný. R. 2006 byl shledán vinným a odsouzen k trestu smrti oběšením. Válka skončila r. 2010. Současný režim je republika a prezidentem je Džalál Talabání. Ovšem válka v Iráku vedla také k občanské válce, která trvá, spolu s útoky povstaeckých skupin a teroristů.

Irák



Írán
Po období Ílchanátu byl Írán součástí Tímúrovské říše a poté Sáfiovské říše, která existovala v letech 1501- 1722. Nejsilnějším panovníkem Sáfivské říše byl Abbás I. Veliký, který podnikal úspěšné expanze do většiny sousedních států, navázal vztahy s Evropou, především Británií, prováděl reformy, přestavěl hlavní město říše Ísfahán a mnoho dalšího. Za jeho vlády se říše stala rovnocenou Osmánské. Konec říše byl zapříčiněn afghánci, kteří vpadli do země a svrhli slabého vládce. Afghánce vyhnal Nádir Šáh z Afšárovské dynastie r. 1730 a ustanovil se v Íránu vládcem. Podnikl potom úspěšné tažení do Indie, ale r. 1747 byl zavražděn. Po dalším vládci se k moci dostala dynastie Kadžárovská. Za jejich vlády se zem musela bránit pokusům o ovldánutí, jak Británie, tak Ruska, ale ubránila se. Avšak parlament se snažil omezit šáhovu moc, což vyvrcholilo v Konstituční revoluci, mezi lety 1905- 1911. Výsledkem byl zmatek a změna vládnoucí dynastie na dynastii Páhlaví. První z této dynastie, Réza Chán, byl příznivcem modernizace a tak rozjel v zemi průmysl, dal vystavět železnice, vzdělávací instituce a r. 1935 přejmenoval zemi na dnešní název, Írán. Během Druhé světové války stála zem na straně Německa a Rusko s Británií se obávali ohrožení svých pozic, proto r. 1941 vnikla spojená vojska obou impérií do Íránu a donutila Rézu Chána k rezignaci. R. 1943 se v Íránu konala Teheránská konference, které se účastnili Roosvelt, Churchill a Stalin. Okupační jednotky zůstaly v zemi do konce války. R. 1951 se předsedou vlády stal Muhammad Mosaddek, který anglo- íránskou ropnou společnost, později British Petroleum. Británie reagovala uvalením embarga a plánovala svrhnutí Mosaddeka. Za tímto účelem britská skupina Secret Intelligent Service přesvědčila prezidenta USA Eisenhowera, že Mosaddeka drží u moci íránská komunistická strana TÚDE. R. 1953 Eisehower schválil operaci Ajax, jejímž provedením bylo pověřeno CIA. Ta potom podnítila v zemi řadu povstání. Šáh uprchl do exilu a Íránská krize vyvrcholila státním převratem. Mosaddek se vzdal a byl odsouzen pro velezradu ke třem letům vězení. Šáh se vrátil k moci, posílen o podporu USA a Británie. Politickou opozici začal potírat pomocí tajné policie SAVAK. Hlavním šáhovým kritikem se stal Rúholláh Chomejní, kterého šáh nakonec odeslal do exilu. Ale nevraživost v zemi vůči panovníkovi rostla a vyvrcholila demonstrací r. 1979, kdy byl šáh nucen opustit zemi a Chomejní se vrátil. Po této Íránské islámské revoluci byla odhlasována změna režimu z monarchie na teokracii. Přímo v ústavě bylo zahrnuto, že duchovní vůdce bude mít větší moc, než prezident. A prvním duchovním vůdcem se stal Chomejní. Ale nový režim byl velmi tvrdý. Opozice byla umlčena, řada intelektuálů uvězněna a ženám bylo nakázáno nosit šátky. K tomu se přidala otevřená podpora nenávisti vůči všemu neislámskému. Skupina islámských bojovníků se zmocnila Amerického velvyslanectví v Teheránu a rukojmí držela až do r. 1981, kdy došlo k dohodě. Mezitím ovšem r. 1980 vypukla Irácko- íránská válka, nebo-li Válka v Perském zálivu, která skončila r. 1988 nerozhodně. Irák utočil chemickými zbraněmi a tak se Íráns počtem cca 100 tisíc obětí na cvilistech i vojácích, stal druhou nejvíce postiženou zemí zbraněmi hromadného ničení, hned po Japonsku. Celkový počet obětí se však odhaduje na půl milionu až milion. Když Chomejní r. 1989 zemřel, některé pravomoci přešly na prezidenta, čímž jeho úřad získal na důležitosti. R. 1997 se prezidentem stal Muhammad Chátamí, který se snažil znovu přiblížit evropských zemím a spojeným státům, stejně jako uvolnit náladu v Íránu, ale jeho snahy byly omezovány konzervativní Radou dohlížitelů. R. 2005 vyhrál prezidentské volby Mahmúd Ahmadínežád, který proslul tvrdými výroky na adresu zraele a západu. Prezidentem je dosud. Ka napětí přispívá i Íránský jaderný program, o kterém íránci tvrdí, že je neškodný. No, USA jim to nevěří.

Írán



Izrael
Země izraelská je pro židy posvátnou už od dob Abraháma, Izáka a Jákoba. Toto období se tradičně klade do 2. tisíciletí př.n.l. Území Izraele pak bylo součástí mnohých říší, včetně Byzantské a právě byzantský císař Heraklios nařídil masakrování a vyhnání Židů z Palestiny. Následovala období dalších říší, až tu nakonec byla Osmánská. Po celou dobu se Židé toužili vrátit, což se jim částečně dařilo a tyto vlny vždycky vzrostly po pogromech, kterých bývali v Evrpě často obětí. V 19. století vzrostl počet odpůrců židovských práv, kteří sami sebe nazývali Antisemity. R. 1870 založila francouzská společnost Alliance Israelite Universelle na území Izraele několik židovských center a právě sem mířila první vlna moderní imigrace Židů, tzv. První alija, r. 1881 po pogromech ve východní Evropě. Na přelomu století dal Theodor Herzl vzniknout myšlence Sionismu, což byla idea založení samostatného izraelského státu. Následovala řada dalších Alijí. Během První světové války podpořila Británie sionistické snahy Židů. Problémem bylo, že Židé sice cítili Izrael jako svou domovinu, ale po celá staletí už tu sídlili arabové a ti samozřejmě nechtěli jen tak odejít z míst, která obývali celá staletí a přenechat je někomu, kdo odtud byl kdysi dávno vyhnán. Proto se sionismu tvrdě bránili. Když První světová válka skončila, Británie získala mandát nad Izraelem a začala koordinovat příliv Židů. Ovšem arabské akce ji přiměly omezit příliv Židů na území západně od Jordánu a výrazně omezit jejich počet. To bylo pro Židy fatální v období nacismu a Druhé světové války. Britská omezení počtu imigrantů byla obcházena a ke konci války už bylo v Izraeli 33% Židů. Ovšem nepřátelství a pogromy v Evropě pokračovaly i po válce a zoufalí Židé začali napadat britská mandátní sídla. Britové reagovali raziemi a velkým zatýkáním o tzv. Černé sobotě. Vyvrcholením byl židovský útok na hotel King David. Británie se rozhodla předat věc OSN a ta ustanovila komisi, která následně doporučila zrušení mandátu a vytvoření dvou nezávislých států, židovského a arabského, s hospodářskou koalicí, přičemž Jerusalem měl být pod mezinárodní kontrolou. OSN návrh přijala, ale arabové ostře domítli a zahájili útoky na židovské obyvatele. Ovšem Židé se dokázali docela slušně bránit a tak probíhala vlastně jakási nevyhlášená válka, kterou se ztahující se britové nesnažili nijak zmírnit. Naopak ještě podporovali araby a např. zadrželi židovské imigranty na Kypru. R. 1948 konečně první premiér David Ben Gurion slavnostně přečetl Prohlášení nezávislosti a vznikl stát Izrael. Egypt, Zajordánsko, Syrie, Libanon, Irák, Saúdská Arábie a Jemen reagovali vytvořením Ligy arabských států a vyhlášením války. Tak začala První arabsko- izraelská válka. Ke konci války Egypt anektoval Pásmo Gazy a Jordánsko anektovalo Západní břeh Jordánu a východní Jerusalem, včetně Starého města, ale ke vzniku samostatného arabského státu, jak bylo v plánu OSn, nedošlo. Válka skončila r. 1949 příměřím a vyměřením hranice Izraele, tzv. Zelené linie. Následoval mohutný exodus na obou stranách. Židé žijící na arabském území byli ve velkém přesouvání do Izraele a naopak. R.1950 byl vyhlášen Zákon o návratu, který dovoloval Židům z celého světa přestěhovat se do Izraele. Ale masovou migraci, která se po tomto ztrhla, nebyl mladý a nezkušený stát schopen zvládnout. Nastala ekonomická krize, nezaměstnanost, nedostatek bytů. Nakonec byl Izrael nucen sám omezit a začít kontrolovat příliv uprchlíků do své země. Tím a také dalšími opatřeními, jakože třeba Izrael vymohl peníze od Německa jako náhradu za holokaust, se situace stabilizovala. Po r. 1952 sehrál Izrael malou roli v Suzské krizi, při které chtěl Egypt znárodnit Suezský průliv, což se mu nakonec nepodařilo. Ovšem celá věc měla dohru v Šestidenní válce z r. 1967, kdy se arabové pokusili zničit Izrael, který se ovšem ubránil a navíc obsadil jistá arabská území, z nichž největší byl Sinajský poloostrov. Ovšem r. 1972 podnikla organizace Fatah, hlavní frakce Organizace za osvobození Palestiny (OOP, předsedou je Jásir Arafat), Mnichovský masakr na izraelské sportovce účastnící se Olympiády v Mnichově, r. 1972. Arabské státy se také nehodlali vzdát území, po Šestidení válce okupovaných izraelci a proto r. 1973 proběhla Jomkipurská válka, ve které je ovšem nedokázali získat zpět, ačkoliv Izrael utrpěl těžké ztráty. Součástí příměří bylo vytvoření nárazníkových území a tak vznikly Palestinské autonomie. Když to nešlo po vojensku, rozhodl se Egypt uzavřít s Izraelem příměří. Tak se také r. 1979 stalo a Izrael předat Sinajský polostrov Egyptu, na oplátku. Už od vzniku byl Izraelský stát trnem v oku svým arabským sousedům a po okupaci území po Šetidenní válce začala OOP nabývat na síle, až nakonec zcela ovládla část Libanonu, která se tak vymkla kontrole libanonské vlády. To vedlo Izrael ke snaze potřít OOP a r. 1982 proběhla První libanonská válka. Výsledkem sice bylo vyhnání OOP z Libanonu, ale ne jeho zničení. Oslabení OOP pak vedlo palestince/araby k vytvoření Hamásu, který pak podnítil intifády, nebo-li povstání. Během Války v Zálivu zaútočil Irák na izraelské oblasti Haifa a Tel Aviv. Izrael chtěl odpovědět protiútokem, ale k tomu by potřeboval souhlas Saúdské Arábie, kvůli přeletu nad jejím územím, který nedostal. Americký George Bush potom slíbil izraelcům, že USA provedou útok za ně, finanční kompenzace a protiraketový systém Patriot. R. 1991 proběhla Madridská konference států Jihozápadní Asie. Dlouhá debata ovšem nepřinesla žádný výsledek, kromě navázání diplomatických vztahů s Evropskými státy. Ovšem výměna vlády v Izraeli napomohla dalším jednáním, která se konala mezi Izraelem a OOP v Oslu a byla tajná. Jednání vedla r. 1993 k podepsání mírové dohody. Bohužel, ne všichni s touto dohodou souhlasili. Na palestinské straně se odklonil Hamás a Palestinský islámský džihád a na izraelské pravicové strany a hnutí Guš Emunim. Rozmohly se teroristické útoky a jako novinka, sebevražedné. Ovšem oficiálně mírová jednání pokračovala. Izraelci odešli z Pásma Gazy a z Jericha, Izrael a Jordán podepsali mír a Jordán byl ustanoven jako dohlížitel nad svatými místy v Jerusalémě a Západní břeh byl předán palestincům. Ovšem v Libanonu se zformovala další teroristická organizace, Hizballáh. R. 2006 proběhla Druhá libanonská válka. V současné době panuje křehké příměří. Je pravda, že za této situace, kdy Izrael a ostatní státy učinili tolik přešlapů už se těžko dá říct na čí straně je právo, ale je smutné, že mírová jednání, ke kterým by evidentně byly všechny strany ochotné, komplikují islámští radikálové a obětmi jsou pak samozřejmě především civilisté. Současným prezidentem Izraele je Šimon Peres.

Izrael



Jemen
Na tomto území nikdy nežily jiné kmeny, než semitské. První lidé sem přišli patrně kolem r. 33 tisíc př.n.l. Domestikace zvířat a zemědělství se klade mezi 6 tisíc- 4 tisíce př.n.l. Dvě pouštní oblasti Jemenu jsou považovány za domov semitských kmenů, které se někdy po r. 2 tisíce př.n.l. vydaly na sever do Mezopotámie, kde se asimilovaly a pomáhaly založit Akkadskou říši. Kolem r. 2300 př.n.l. ovládal oblast kmen Katan, pojmenovaný po jeho příslušníku, který se ztotožňuje s biblickým Joktamem a arabové ho považují za svého praotce. Kmen Katan čile obchodoval na březích Rudeho moře a zde se setkával s féničany, od kterých někdy po r. 800 př.n.l. převzal písmo. Pokuď opravdu žila Královna ze Sáby, kolem r. 1000 př.n.l., tak podle některých údajů by to mohlo být právě v Jemenu. S písem přichází i první království, a to Sabejské. Hlavní město tohoto království, Marib, podle legend založil Noemův syn Šém. Jemen svou prosperitou a bohatstvím lákal i římany, kteří ho nazvali Arabia Felix. Spolu s nimi se o dobytí údajně pokoušeli i židovtí vojáci krále Heroda Velikého. Dobytí se nepodařilo, ale právě tito židé zde údajně zůstali a stali se základem pro legendu o Habbanských židech. Sábské království přetrvalo až do r. 275 n.l. Ve stejné době tu existovalo dalších šest království z nichž, po Sábském, bylo nejdůležitější Himjarské království. To vzniklo kolem r. 200 př.n.l. Získat ho pro sebe chtěla Byzantská říše, ale himrajský král Jusúf se byzantskému císaři Justinusovi otevřeně vzepřel. Ovšem byzantinci v té době bojovali s Persií a tak císař požádal o pomoc etiopany a Aksumské království. Těm se Josúf nedokázal ubránit, v bitvě padl a r. 525 Himjarské království přešlo pod Aksumské, čímž zaniklo. Existenci Aksumského království zase ukončila invaze peršanů z r. 570 a Jemen se stal vazalem perské Sásánovské říše. Následovala období Chalífátu i Osmanské říše a britské nadvlády, jako kolonie. Ve dvacátém století došlo k rozdělení území na Severní a Jižní Jemen. Obě části spolu pak vedly divoké občanské války. Ke sjednocení a vzniku Jemenu, jak ho známe dnes, došlo r. 1990. Státním zízením je republika a prezidentem je Alí Abdalláh Sálih.

Jemen



Jordánsko
Jordánsko bylo součástí Osmánské říše a když ta po První světové válce zanikla, vládu zde přejali britové. R. 1921 byla ustanovena monarchie pod vládou Hášimovců, jako britský protektorát a emirát Zajordánsko. Emírem se pak stal Abdalláh I. Během Druhé světové války stálo Jordánsko plně na straně Británie. Nezávislost získalo Jordánsko r. 1946 a současným králem je Abdalláh II.
V Jordánsku se také nachází známé skalní město a naleziště Petra. Město bylo postaveno kmenem Nabatejců mezi 300 př.n.l.- 100 n.l. Původně bylo postaveno jako pohřebiště, ale později se stalo hlavním městem Natabejského království. Největšího rozkvětu a významu dosáhla Petra kolem r. 62 př.n.l., kdy tu žilo asi kolem 30 tisíc lidí. Ovšem v 6. století n.l. tu proběhla dvě ničivá zemětřesení, město bylo opuštěno a posléze zapomenuto. Pamatovali si ho jen místní beduíni, kteří jeho existenci tajili. Znovuobjevena byla Petra až r. 1812 švýcarem Johannem Ludwigem Burckhardtem, který tudy cestoval v přestrojení za araba.

Jordánsko



Omán
Omán spolu s Jemenem, patří po Mezopotámské oblasti k nejstaršímu osídlení. Nejstarší osídlení bylo ve Watajah a datuje se do doby před cca 10 tisíci lety. Tato oblast byla osídlena přibližně do r. 7500 př.n.l., proto se tu dají najít věci z různých dob. Dají se zde nalézt, podobně jako ve Španělsku, Francii, Austrálii a pod. i jeskynní malby. Od 6. století přn.l. byl Omán součástí různých říší. Po přechodu k islámu, kolem r. 630, se panovnickou funkcí, podobně jako v okolních arabských státech, stala funkce imáma, která je ekvivalentem k evropskému knížeti, podobně jako sultán je ekvivalentem titulu král, nebo někdy také vládce celého muslimského světa. V šíření islámu hráli ománci významnou roli. Jako poslové tohoto náboženství se dostali až do Číny. Mezi lety 750- 967 se tu Abbásovci střídali s Karmatiany a potom tu až do r. 1053 vládla dynasie Bujidů. V 16. století podlehl Omán invazi portugalců, kteří ovládali zdejší pobřežní oblast a město Maskat až do r. 1648. R. 1624 se v jiné části prosadila dynastie Jarúba, jejíž příslušník nakonec portugalce porazil, ale vyhnáni byli až r. 1650. Od té doby je Omán samostatným státem. R. 1741 se k moci dosatala dynastie al- Busaidů, která v Ománu vládne dodnes. V 19. století se Ománská říše rozšířila až do východní Afriky, do Tanzánie a do Zanzibaru a na sever Madagaskaru. R. 1798 učinili britové z Ománu svůj protektorát. I zde byla objevena ropa, opět podobně jako v okolních arabských státech. V Ománu se tak stalo r. 1962. R. 1970 se sultánem pomocí převratu stal Kábús ibn Saíd, který se ustanovil nejen sultánem, ale i předsedou vlády a ministrem tří rezortů. V tomto stavu přetrvává dodnes.

Omán



Saúdská Arábie
Saúdská Arábie je význačná především tím, že ve zdejších městech Mekce a Medině vznikl islám. Další zajímavostí je plukovník Thomas Edward Lawrence, známý jako Lawrence z Arábie. Brit, který byl natolik nadšen arabskou kulturou, že vedl místní povstání beduínů proti turecké Osmanské říši, z r. 1916. Dynastie Saúdů, po které je země pojmenována, se tu dostala k moci r. 1744 a od té doby je vládnoucí dynastií. Současným králem je Abdalláh ibn Abd al-Azíz a vznik království se datuje do r. 1932, kdy byla země sjednocena.

Saúdská Arábie



Zdroj: Wikipedie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama