Vítejte


na stránkách věnovaných světovým dějinám, trošce historie umění a genealogii rodu Salomon von Friedberg


Ve školách se učí dějiny světově nejdůležitějších událostí a chronologicky. Chápu ten účel, ale tady na těchto stránkách to máme prostě jinak. Jedete na dovolenou do zahraničí a chcete se nejdřív dozvědět dějiny oné země? Tady je najdete. Nebo jste prostě jen nadšenec do dějepisu (jako já :-D ) a klasické studium už znáte zleva doprava a zpátky? Tady si užijete.

Původně jsem chtěla sepsat dějiny všech států, o kterých bych jen dokázala najít informace, ale to už asi nezvládnu. I tak se tu dá najít pěkný soubor zemí a byla by škoda se o to nepodělit. Také berte v úvahu, že od doby kdy jsem články psala uběhla nějaká ta troška vody a tak poslední informace jsou aktuální k době sepsání. Nakonec jsem také už nezvádla jazykovou korekturu, proto prosím tolerujte gramatické chyby a překlepy.

Podklady k článkům jsem hledala na internetu. Našla jsem si vždycky všechny informace co jsem dokázala a skládala z nich příběh. Někdy to byl pěkný oříšek, když se zdroje rozcházely, připomínalo to až detektivní práci. Ale byla to i zábava. Výsledkem by měla být ucelenost a taková pravdivost informací, jaká se při popsaném postupu jen dá.


Aktualizace k 12.6.2018
Po dějinách světa a umění jsem se vrhla na dějiny vlastního původu. Po letech genealogického výzkumu mám sestavený rodokmen a sepsanou rodinnou kroniku. Kroniku zatím nemohu zveřejnit, dokuď nevyřídím všechna potřebná povolení, ale zatím alespoň jednoduchý rodokmen dávám k dispozici.


Ať se Vám zde líbí. :-)

Jihozápadní Asie část 1.

2. srpna 2012 v 1:50 | Sabina Hlavatá |  Asie

Dějiny Jihozápadní Asie



Jihozápadní Asie je součástí prostoru česky zvaného Blízský východ. Někdy se užívá termín z angličtiny Střední východ a aby se to nepletlo, používá se u nás smíšený název Blízký a Střední východ. Tvoří ho státy: Afghánistán, Ázerbájdžán, Arménie, Bahrajn, Gruzie, Irák, Írán, Izrael, Jemen, Jordánsko, Katar, Kuvajt, Kypr, Libanon, Omán, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Sýrie, Turecko a Palestinská autonomie, která se skládá ze Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy.

Jestli je Afrika kolébkou člověka, pak Jihozápadní Asie je kolébkou civilizace. Ačkoliv se v této oblasti nacházejí mnohá zajímavá naleziště, jedná se o jedno z nejméně prozkoumaných a přitom tolik zásadních míst pro počátky lidstva na světě. Prozatimní nálezy naznačují, že se jedná o jednu z nejstarších osídlených oblastí na světě a některé objevy už nyní přepisují dějiny.
V jihovýchodním Turecku, poblíž hranic se Sýrií, se u města Şanlıurfa našlo Göbekli Tepe, nejstarší chrámový komplex na světě. Jeho výstavba započala téměř 12 tisíc let př.n.l. a pokračovala po celou dobu provozu, kdy byl celý komplex 8 tisíc let př.n.l. zasypán. Pro naleziště jsou typické sloupy ve tvaru T, které jsou zdobeny překrásnými reliéfy zvířat a neznámými piktogramy. Každý sloup váží až 7 tun a bylo potřeba je přepravit 100- 500 m daleko. Do chrámu putovalo mnoho lidí, snad až 160 km daleko.
Podobný nález byl učiněn v Nevali Cori, ale tam se jedná o vesnici s menším náboženským centrem ve středu a výstavba započala o 500 let později.
Zhruba stejně staré jako Göbekli Tepe je Jericho v Izraeli, ale zdaleka se mu nemůže rovnat v uměleckosti, ani v mohutnosti prvků.
Çatalhöyük je opět vesnice, ale je dokonce o 2 tisíce let mladší, než Göbekli Tepe.
Karadža Dag je sopka vzdálená 32 km od Göbekli Tepe, na jejímž úpatí dodnes rostě divoká pšenice, u které bylo pomocí DNA prokázáno, že má nejblíž k dnešní pěstované pšenici. Neolitická revoluce, tedy přechod od živení sběrem a lovem na zemědělství a chov, se v této oblasti datuje do 9 tisíc let př.n.l.
Co to všechno znamená? Že nejstarší chrám na světě postavili lovci a sběrači. Je naprostou záhadou jak něco s tak velkými prvky a tak uměleckého, vůbec dokázali a jak zajistili provoz z hlediska potravy. Že Neolitická revoluce proběhla právě v této oblasti. Změna v životním stylu také pravděpodobně zapříčinila ztrátu významu Göbekli Tepe a jeho zasypání. Ale proč zasypání? Když už stavitélé, kteří na místě pracovali prakticky nepřetržitě, cítili potřebu přestat, proč jednoduše neodešli? Z celého komlexu Göbekli Tepe bylo odhaleno zatím jen nějakých 5%. Ale už teď nabízí víc otázek, než odpovědí.

sloup z Göbekli Tepe



Dnes je Jihozápadní Asie poměrně suchá a na mnoha místech pokrytá pouští, ale v pravěku se jednalo o velmi úrodnou oblast, především v tzv. Úrodném půlměsíci. Proto se zde spolu se zemědělstvím kultura zdejších Semitských kmenů velmi rychle vyvíjela. Byly vynalezeny různé nástroje, zavlažovací systém, keramika, rozvinulo se tkalcovství, vyznávalo se náboženství, lidé žili v mnoha skupinách a panoval celkem klid a mír. Známých je několik center a kultur. Např. Natufská kultura, Elam, Obeidská kultura, Tilmun.
A do tohoto stavu, jako první nesemitský kmen, přišli ve 4. tisíciletí př.n.l. Sumerové, kteří ovládli jižní Mezopotámii. Z piktogramů vyvinuli klínové písmo, vůbec nejstarší písmo na světě a r. 2750 př.n.l. bylo také sepsáno nejstarší dochované kulturně- literární dílo lidstva, Epos o Gilgamešovi. Sumerové také zdokonalili zemědělství, zavedli kalendář a matematické základy, vynalezli vůz s koly, používali hrnčířský kruh a centra, ve kterých lidé žili, dostala podobu městských států- Eridu, Nippur, Šuruppak, Uruk, Kiš, Lagaš, Umma, Ur. Ale tato města už mezi sebou často bojovala, především o vedoucí postavení. Dlouholetá válka mezi městy Umma a Lagaš, o jeden zavlažovací kanál, je první doloženou válkou lidstva.

klínové písmo



Ve 3. tisíciletí př.n.l. zatím na pobřeží Středozemního moře vznikla Fénicie, ačkoliv nikdy vlastně nešlo o jednotný stát, nýbrž spíš konfederaci měst, většinou okupovaných někým jiným. Féničané byli výborní mořeplavci a kolonizátoři. Cca r. 814 př.n.l. založili známé město Kartágo, v severní Africe, v dnešním Tunisu.

Sousedem Fénicie byl Kanaán, který měl s Fénicií mnoho společného. Kanaánci hovořili fénickým dialektem a vyznávali stejné bohy.

Správcem v Kiši byl jistý semita jménem Sargon, který se za nejasných okolností stal králem Kiše. Jako král pak dobil mnohá sumerská i sousední města a r. 2334 př.n.l. založil Akkadskou říši, pojmenovanou podle hlavního města Akkadu (dosud nebylo nalezeno). Akkadská říše byla obrovská, zahrnovala celou Mezopotámii, sousední Elam, část Sýrie a dokonce možná i Tilmun, kam Sargon vedl první doloženou vojenskou námořní výpravu v dějinách. Akkadská říše měla 11 králů, z nichž po Sargonovi byl nejvýznamnějším jeho vnuk, Narám- Sín, který vybudoval města Ninive a Ebla. Ovšem, ke konci jeho vlády už země plála pod náporem vzpour. To dalo okolním kmenům příležitost.

zlomek stély z období Akkadské říše



V Sýrii sídlili celkově kočovní Amorité, ale katastrofální sucho kolem r. 2200 př.n.l. je donutilo tlačit se na sever Mezopotámie. Na jihu, z pohoří Zargos, zase útočil bojovný kmen Gutejců, který od r. 2150 př.n.l. na téměř století tuto oblast ovládl. Ale je tu město Ur, které má svého krále a kde snad vládne 2. urucká dynastie. A tento král, Utu- chengal, Gutejce porazil a celkem rychle získal i další města. Ovšem za zakladatele 3. urucké dynastie se pokládá až jeho následník. Na krátkou dobu byl Sumer obnoven, ale nedal se udržet. Tlak Amoritů a Churritů na severu a Elamitů na východě, sílil. R. 2003 př.n.l. Elam dobil Ur a poslední sumerský král byl odvlečen do zajetí. Na severu vznikla Asýrie, na jihu Babylónie.

Asyrská říše žila hlavně obchodem a bylo založeno několik přístavních měst. Dovážely se kovy, jako olovo a cín a vyvážely se látky. Hlavním městem se stal Aššur a nejvýznamnějším panovníkem byl Šamší- Adad, který k říši připojil království Mari. Ovšem trvání říše nebylo nijak dlouhé. Po smrti Šamší- Adada se říše začala hroutit a pro babylonského panovníka Chammurapiho nebylo nijak těžké, získat většinu bývalé Asyrské říše pro svou Babylonskou.

asyrský válečný vůz



Hlavním městem Babylonské říše byl Babylon a Chammurapi byl nejvýznamnějším panovníkem. Proslul především vydáním jednoho z nejstarších zákoníků. Zákony měly podobu pravidla oko za oko a zub za zub a zákoník dělil obyvatelstvo do tří vrstev, na awily- nejbohatší a plnoprávnou vrstvu, muškény- svobodné lidi a wardy- otroky. Mimoto Chammurapi rozdělil říši do správních celků a byrokracie se rozvinula naplno.

Babylonská věž



Ovšem za panování Chammurapiho, na severu v Turecku, jistý Annitaš sjednotil kmeny Chetitů a založil novou, Chetitskou říši. Chetitská říše porazila Churrity a rychle se rozšiřovala. R. 1594 př.n.l. Chetité dobili Babylon.

Porážky Babylonu využil kmen Kassitů, který měl svou domovinu v pohoří Zargos. Kassité Babylon ovládli, dobili i další města a na cca 400 let ovládli celou Babylonii. Vybudovali nové hlavní město Dur- Kurigalzu a udržovali styky s Egyptskou říší, ale jinak po nich nemáme mnoho písemných památek, což naznačuje, že patrně nebyli zrovna moc vzdělaní.

Kassité také uzavřeli spojenectví s Chetitskou říší a společně se postavili Churritům, kteří na severu stále dělali problémy. Ale Churrité byli početní a kolem r. 1580 př.n.l. se jim podařilo založit království Mitanni.

V Africe se zatím již dlouhou dobu formovala a nabývala na síle mocná Egyptská říše. Když se egypťané konečně zbavili Hyksósú, vytáhli do Jihozápadní Asie, do dnešní Sýrie. Zde se setkali jak s Churritskou Mitanni, tak s Chetity.

R. 1375 se králem Chetitské říše stal Šuppiluliumaš, který dobil Mitannské hlavní město a z Mitanni udělal vazalský stát. Z této pozice už se Mitanni nikdy nevymanilo a r. 1275 př.n.l. definitivně zaniklo. Krátce poté se odehrála největší vozová bitva v dějinách, bitva u Kadeše, ve které se Chetitská říše utkala s Egyptskou. Události v Mitanni dovolili vymanění asyřanům. Ovšem nějakou dobu jim trvalo, než dokázali obnovit svou Asyrskou říši.

V Babylonské říši zatím končila vláda Kassitů. R. 1155 př.n.l. vypálili Babylon Elamité. Mnoho památek bylo převezeno do elamského hlavního města Súsy a odvlečen do zajetí byl i poslední kassitský král Babylonie, což umožnilo návrat na trůn babylonským vládcům, z nichž první byl Nebukadnezar I. Ten r. 1110 př.n.l. vytáhl na Elam a v bitvé u Sús odvrátil elamskou hrozbu, když byl elamský král zabit.

Kolem r. 1000 př.n.l. tedy existovaly v Jihozápadní Asii říše Elam, Babylonie, Chetitská říše a Nová Asýrie. V následující době získala největší rozsah a vliv Nová Asýrie a na čas dokonce ovládla Babylonii, ale jistého vlivu dosáhl i kmen Aramejců, který ovšem nikdy nevytvořil jednotnou říši.

zbytky hlavního města Chetitské říše, Chattušaš



Na sever od Nové Asýrie vznikla nová říše Urartu.

Nová Asýrie se stala mocnou a rozsáhlou říší, ale podmaněné země se stále snažili osamostatnit a bouřili se. Asyrští vládci to řešili obrovským přesídlováním skupin a jako dorozumívací řeč se prosadila Aramejština. Ovšem války neustávaly.

Chetitskou říši už od 12. století př.n.l. ohrožovaly tzv. Mořské národy, neznámé bojovné kmeny, pocházející pravděpodobně z ostrovů ve Středozemním moři, které ohrožovali nejen Chetitskou, ale i řeckou Mykénskou a Egyptskou říši. V Izraeli to byl především kmen Filištínů/Pelištejců. Ale zatímco Egypt a Mykény odolali, Chetitská říše zanikla. Definitivně r. 717 př.n.l., dobitím města Karchemiš asyřany.

Kolem r. 680 dosáhl v západním Turecku vlivu rod Mermovců a založil zde významnou Lýdskou říši.

Kolem r. 650 se od asyrské nadvlády osamostatnil kmen Médů a vybudoval mocnou Médskou říši.

Elam asyrskému ovládnutí dlouho celkem úspěšně odolával. Když už asyřané dosáhli nějakého ovládnutí, elamští je zase vytlačili, ale nakonec byl kolem r. 639 Elam zpustošen, obyvatelstvo vyvražděno a Súsy dobity, přičemž padl i poslední elamský král. To byl definitivní konec Elamu.

Babylonie se osamostatnila r. 626 př.n.l. jako Novobabylonská říše. Novobabylóňané se spojili s Médy a r. 612 př.n.l. spojenými silami vyvrátili Novoasyrskou říši. Následně se vrhli i na Urartu a zničili i tu. Tím nástává období tří mocných říší, Lýdie v západním Turecku, Médské říše na severu a východě a Novobabylonské na jihu a západě. Zdálo se, že nic nemůže suverenitu těchto tří říší vyvrátit.
Jedním z vládců Novobabylonské říše byl i Nebukadnezar II., který byl zároveň partně nejvýznačnějším králem Mezopotámie vůbec. Mimo jiné nechal vystavět Visuté zahrady Semiramidiny, které patří mezi sedm starých divů věta.

Visuté zahrady Semiramidiny



V Médské říši, tam co dřív býval Elam, vládla dynastie perských Achaimenovců. Kde se Peršané vzali, stejně jako jaká byla jejich počáteční role v Médské říši, je předmětem nejasností, ale jisté je, že peršané umocnili svou vládu a to Kýrovi II. umožnilo rychlý postup. Je až neuvěřitelné, jak rychle se Kýrovi II. podařilo vyvrátit celou mocnou Médskou říši, následně připojit pod svou nadvládu Lýdii a r. 539 př.n.l. obsadit Babylon. Perská říše, část první- Achaimenovská, byla na světě.

Kýros II. Veliký



Po úspěšném ovládnutí tří velkých říší zbývalo Kýrovi již pouze zabezpečit severovýchodní hranice státu, které stejně jako v médských dobách ohrožovala různá etnika, většinou skythského původu. Vytáhl do boje... a r. 530 př.n.l. v bitvě u Massagety nečekaně padl. Jeho syn Kambýses II. hodlal pokračovat v otcových dobyvatelských plánech. Vždyť tu byl ještě Egypt, ale nejprve bylo třeba upevnit svou moc, zabitím svého mladšího bratra. Následné tažení dopadlo výborně a k Achaimenovské říši byl připojen celý mocný Egypt, ale sotva král vytáhl paty z hlavního města, jakýsi mág Gaumáta, který se vydával za Kambýsova zavražděného bratra, podnítil v centru říše revoluci. Jak se o tom král doslechl, okamžitě se začal vracet, ale v po cestě nešťastnou náhodou zahynul. Tak nastala první krize mladé Aichaimenovské říše.
Dva roky se říše potácela v bojích o vládu, mezi různými nárokovateli. Gaumáta byl zavražděn jedním kandidátem, Dareiem I. a ten se také nakonec stal dalším králem. Dareios provedl reformu v členění říše, která se teď dělila na tzv. Satrapie a dal vystavět novou královskou rezidenci, nádhernou Persepolis. Reformoval i vojenství a hospodářství. Skythy sice neporazil, ale podařilo se mu získat Thrákii a tím se Achaimenovská říše stala sousedem Řecké, která na úspěch svého orientálního souseda pohlížela pochopitelně s obavami. Napětí vyústilo v Řecko- perské války, probíhající mezi lety 499- 448 př.n.l. Z počátku války měla Persie navrch, ale prohrála v bitvě u Marathonu, což dodalo Řecku sebevědomí. Válka pak byla přerušena kvůli povstání v Egyptě, z r. 485 př.n.l., které se, ale podařio potlačit a mohlo se bojovat dál. Další postup peršanů byl drtivý. Athény byly obsazeny, Akropolis v Athénách vypálena a v bitvě u Thermophyl z r. 480 př.n.l. utrpělo spojené spartsko- athénské vojsko drtivou porážku. Ovšem řekům se potom podařilo zničit perské loďstvo v bitvě u Slamíny a zvítězili i v bitvě u Platají. To znamenalo obrat ve válce. Persie už nebyla útočníkem, ale naopak obráncem, když řekové nejen osvobodili svá území, ale i řecké osady v dnešním západním Turecku. Jenže Spatra a Athény v této sitauci začali vést válku mezi sebou. Peloponéská válka ukončila Řecko- perské války. Persie si mohla oddechnout a znovu ovládnout řecké osady na svém území. Ovšem Egypt se už potřetí pokusil "trhnout" a na 60 let se mu to díky mocenským bojům achaimenovských vládců podařilo. Znovupřipojit Egypt a celkově ztmelit a dát dohromady říši, se podařilo Artaxerxésovi III., r. 343 př.n.l., ale než mohl podniknout víc, jeden eunuch ho dal otrávit.

Persepolis



R. 334 př.n.l. se na pobřeží Středozemního moře vylodil mladý makedonský král Alexandr III. Následující tři bitvy a zhruba 5 let, znamenali konec obrovské a mocné Achaimenovské říše, která víc než 200 let určovala osud Jihozápadní Asie. Oním makedonským králem, byl Alexandr Veliký.
Poslední král Dareios III. byl zabit, stejně jako jeho perský vrah, Persepolis byla zničena. Ale jinak je nutno říct, že Alexandr Veliký převzal říši spíš jako pokračovatel, v tradicích. Takže přeměna se v podstatě žádná nekonala, jen se vyměnili vládci.
Alexandr Veliký učinil hlavním městem Babylon a r. 323 př.n.l. tu také, měsíc před svými 33 narozeninami, zemřel. Správu rozsáhlé Alexandrovi říše svěřili makedonští vojáci Alexandrovu nevlastnímu bratrovi, duševně nemocnému Filipovi III. Arrhidaiovi a Alexandrovu posmrtně narozenému synovi Alexandru IV. Regenty se pak stali pro Asii Perdikkás a pro Evropu Antipatros. Perdikkás dál záhy popravit řadu svých oponentů a patrně usiloval získat královský titul, jako skutečný dědic Alexandrovy říše. Ale r. 321 př.n.l. byl zavražděn vlastními vojáky, během války proti Ptolemaiovi, který do Egypta unesl Alexandrovy ostatky uložené ve zlatém sarkofágu. Alexandrovi generálové poté opanovali jednotlivé části říše. V následných válkách těchto Diadochů, přišla o život většina Alexandrových velitelů a rodinných příslušníků.

Achaltekinský plnokrevník, plemeno, na kterém Alexandr Veliký dobýval svět



Pánem Babylonu se prohlásil Seleukos I. Nikátor a založil Seleukovskou říši, s novým hlavním městem Antiochií, nacházející se v Sýrii. Seleukovská říše byla díky Alexandrovým úspěšným výbojům obrovská a protože ji obývalo mnoho různých národů, bylo třeba tyto národy nějak stmelit. Tak započala tzv. Helenizace. Byla budována řecká města, která sloužila jako centra obchodu a kultury, řecké samozřejmě. Filozofie, náboženství, všechno řecké bylo mnohdy násilím národům vnucováno. Někde to bylo přijato, někde tato opatření provázela povstání.

R. 278 př.n.l. vpadl do říše keltský kmen Galatů. Byli sice poraženi nasazením bojových slonů o tři roky později, ale bylo jim umožněno usadit se ve Frýgii, v dnešním centrálním Turecku. R. 262 př.n.l. si nezávislost vymohl Pergamon a následovali Baktrie a Parthie. Říše neustále vedla válku s egyptskými Ptolemaiovci v Syrských válkách. Zkrátka bylo těžké udržet říši jakž takž pohromadě. Říše se rozpadala a pomalu se zdálo, že to bude její konec.

Skythský kmen Parnů vedl r. 245 př.n.l. Arsakés I. Ten využil slabosti Seleukovské říše a se s vým kmenem ji napadl. R. 238 př.n.l. se mu podařilo získat Parthii a Parthská říše se pomalu začala formovat. Ale skutečné moci dosáhla až o sto let později, za Mithrdata I.

Parthové



Obrat k lepšímu pro Seleukovskou říši nastal až s Antiochem III. Velikým, který upevnil říši při hranicích, pronikl i do Indie a spolu s Filipem V. Makedonským konečně vyhnal egypťany ze Sýrie a Palestiny. Jenže r. 197 př.n.l. byl Filip poražen římany a Antiochos toho chtěl využít k expanzi do Řecka. Špatný nápad. Po vpádu do Řecka byl drtivě poražen římskými vojsky v bitvě u Thermopyl, r. 191 př.n.l. Po další bitvě, u Magnésie, o rok později, byl Antiochos nucen uzavřít s Římskou říší mír. Území mimo Asii musela být předána Římu a asijská území na sever od pohoří Taurus, římskému spojenci Pergamu. Navíc musel zaplatit obrovské sankce. Aby získal finance, podnikl Antiochos r. 187 př.n.l. další výpravu na východ, ale padl. Toho využili některé vazaské státy, jako třeba Arménie, Parthie a Baktrie ke svržení Seleukovské nadvlády. Zbytek říše se ocitl v rozvratu. Podařila se sice válka s Ptolemaiovci, ale helenizace vyvolala povstání Makabejských v Judsku a Párthové se postupně roztáhli po většině říše. Následoval chaos občanských válek, kdy se svrhávalo, uzurpovalo, vydávalo za mrtvé a definitivní ránu Seleukovské říši zasadil aramejský král Tigranés I., který r. 83 př.n.l. obsadil většinu zbytků Seleukovské říše.
Ovšem Tigranés se dostal do konfliktu s Římskou říší a r. 69 př.n.l. byl římem poražen. Řím dosadil jako vládce vazalského Seleukovce Antiocha VIII., ale i v tuto chvíli vypukla mezi ním a jiným Seleukovcem občanská válka. Řím shledal vládu Seleukovců jako příliž problémovou, Antiocha VIII. nechal zavraždit a z kdysi mocné Seleukovské říše se stala římská provincie Sýrie.

zbytky města Apamea, založeného Seleukem I.



Podle legendy nařídil římský císař Augustus sčítání lidu v Izraeli a protože Josef byl potomkem Davida, který pocházel z Betléma, musel se s těhotnou Marií vydat právě tam. V judském Betlémě (dnes Palestinská autonomie) se pak Ježíš, 25. prosince r. 0, narodil. Ale králem Judei byl Herodes. Josef byl varován, že Herodes přijde do Betléma dítě hledat s úmyslem ho zabít a rodinka uprchla do Egypta, kde vyčkali Herodovi smrti. Když zemřel, Josef s Marií a Ježíšem se přesunuli do Nazaretu, v dnešním Izraeli, kde Josef patrně zemřel a Ježíš vyrůstal.
U řeky Jordán působil Jan Křtitel, který zde křtil kajícníky a čekal na mesiáše. A pak se seznámil s Ježíšem. Také ho pokřtil a Ježíš s ním nějakou dobu spolupracoval, ale poté začal vystupovat jako putující kazatel, bylo mu v té době kolem třiceti. V této své roli Ježíš nejen, že konal zázraky, jak je známo, to jest různá uzdravování, zmrtvýchvstání apod., ale rozhodně působil rozruch, protože dělal věci, které se v té době a společnosti neslušely. Dnes bychom řekli, že byl docela výtržník. Nicméně od počátku jeho působení se kolem něj srocoval okruh příznivců, z nichž nejblížších mu bylo 12 apoštolů. Na tu dobu zvláštní, měl Ježíš vztah k ženám. V jeho blízkosti se jich pohybovalo několik a Ježíš s nimi jednal jako s rovnocenými mužům.
Ovšem Ježíšovi praktiky ho nakonec přivedly k soudu před prefekta judské provincie, Piláta Pontského. Ten byl známý svým nepřátelským postojem vůči Židům a pro svou krutost byl později odvolán z funkce. Důvodů pro odsouzení Ježíše mohlo být několik, Ježíšovo vyhnání penězoměnců z Jeruzalémského chrámu, spory s Farizeji a Saduceji, kteří měli jiné náboženské a politické názory, tyto důvody mohli naštvat i samotné Židy. Ukřižován byl Ježíš pravděpodobně 7. dubna r. 30.
Ježíšovo tělo bylo pak sňato z kříže, zabaleno do látek a uloženo ve skalním hrobě Josefa z Arimatie. Ovšem, když šly některé ženy tento hrob navštívit, našly ho prázdné. To ještě nebylo důvodem k uznání Ježíšova zmrtvýchvstání. Tím se stalo až Ježíšovo zjevení učedníkům.
Tolik legenda, teď, co by tak mohlo být pravda? Samotná existence postavy Ježíše je většinou přijímána. Sčítání lidu Augustus mohl nařídit, ale Ježíšova příbuznost s králem Davidem není příliž pravděpodobná. Ježíš se také možná nenarodil v Betlémě a rozhodně to nebylo r. 0. Pokuď jde o rok, nejčastěji se uvažuje o letech 4- 7 př.n.l. Ani den 25. prosince není pravděpodobný. Herodes Veliký skutečně žil, ale je vnímán jako velmi dobrý panovník. Jeho nejznámějším činem je rekonstruování jeruzalémského chrámu, do kterého sám ani nesměl vstoupit. Ježíšovo dětství v Nazaretu a pokřtění v Jordánu bude nejspíš pravdou a jeho působení putujícího kazatele rovněž. Jak to bylo se zázraky, se neví, ale že Ježíš působil rozruch, to je jisté. Ukřižování bude rovněž pravda, ale není od věci si uvědomit, že to v té době byla běžná praktika, včetně bičování, které ukřižování předcházelo. Zmizení těla z hrobu je možné. Zajímavější je to s oním zjevením, protože to by se sice dalo lehce vysvětlit, halucinací, podvodem apod. Ale to, jak o tom učedníci vyprávěli a hlavně, že o tom vyprávěli, což je ohrožovalo na životě, dělá tuto věc pravděpodobnou, ač vědecky nevysvětlitelnou. Třešničkou na konec je samotné Ježíšovo učení. Ačkoliv z něj křesťanství vychází, bylo poněkuď upraveno a dokonce některé jeho části byly církví odmítnuty jako heretické. Jinak, Ježíš je nejdůležitější postavou křesťanství, ale Ježíš křesťanství nevymyslel. Spíš by se dalo říct, že rozvinul původní myšlenku monoteismu a zpopularizoval ji.
Místem, kde byl Ježíš ukřižován je hora Golgota, kde byla ve 4. století vystavěna Bazilika Svatého hrobu. Hrob samotný se snad údajně nachází na jižním předmětí Jerusaléma zvaném Talpiot.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama