Vítejte


na stránkách věnovaných světovým dějinám, trošce historie umění a genealogii rodu Salomon von Friedberg


Ve školách se učí dějiny světově nejdůležitějších událostí a chronologicky. Chápu ten účel, ale tady na těchto stránkách to máme prostě jinak. Jedete na dovolenou do zahraničí a chcete se nejdřív dozvědět dějiny oné země? Tady je najdete. Nebo jste prostě jen nadšenec do dějepisu (jako já :-D ) a klasické studium už znáte zleva doprava a zpátky? Tady si užijete.

Původně jsem chtěla sepsat dějiny všech států, o kterých bych jen dokázala najít informace, ale to už asi nezvládnu. I tak se tu dá najít pěkný soubor zemí a byla by škoda se o to nepodělit. Také berte v úvahu, že od doby kdy jsem články psala uběhla nějaká ta troška vody a tak poslední informace jsou aktuální k době sepsání. Nakonec jsem také už nezvádla jazykovou korekturu, proto prosím tolerujte gramatické chyby a překlepy.

Podklady k článkům jsem hledala na internetu. Našla jsem si vždycky všechny informace co jsem dokázala a skládala z nich příběh. Někdy to byl pěkný oříšek, když se zdroje rozcházely, připomínalo to až detektivní práci. Ale byla to i zábava. Výsledkem by měla být ucelenost a taková pravdivost informací, jaká se při popsaném postupu jen dá.


Aktualizace k 12.6.2018
Po dějinách světa a umění jsem se vrhla na dějiny vlastního původu. Po letech genealogického výzkumu mám sestavený rodokmen a sepsanou rodinnou kroniku. Kroniku zatím nemohu zveřejnit, dokuď nevyřídím všechna potřebná povolení, ale zatím alespoň jednoduchý rodokmen dávám k dispozici.


Ať se Vám zde líbí. :-)

Itálie část 2.

2. srpna 2012 v 2:05 | Sabina Hlavatá |  Evropa
Vláda dynasti Severovců, kteří vládli mezi lety 193- 235 přinesla jen hospodářský úpadek. Patrhy nahradili Sásánovci a Germánské kmeny dál útočily.

R. 235 začalo neblahé období vlády tzv. Vojenských císařů, známé jako Krize třetího století. Nepřetržitá série občanských válek, vzpour a vraždění císařů oslabila obranu říše a učinila jí tak bezmocnou vůči útokům jejích nepřátel. Během padesáti let se na trůně vystřídalo v rychlém sledu celkem dvacet jedna legitimních císařů a nesčíslné množství nelegitimních uzurpátorů. Vnitřní konflikty a vnější ohrožení přivedly říši na pokraj záhuby.

R. 284 nastupil na trůn Diocletianus. Tímto rokem končí Krize třetího století a začíná období pozdní antiky. Římský Principát nahradil Dominát. Vládu jedince nahradil Diocletianus tzv. Tetrarchií, když si vyvolil svého spoluvládce a oba pak své zástupce. Každý pak vládl nad jednou čtvrtinou říše, přičemž sídlo panovníka bylo z Říma přesunuto blíž k hranicím, do Trevíru, Mediolanumu, Soluně a Nikomédie. Reorganizoval uspořádání provincií, zvýšil jejich počet a každá provincie měla civilní a vojenskou správu, což mělo zabránit vzpourám proti ústřední vládě. Provedl daňové reformy, kdy se sice daně zvýšily, ale byly spravedlivější. Ale nedělal jen dobré. Taky uspořádal poslední, ale zato největší a nejkrvavější pronásledování křesťanů, které to, ale kupodivu nezlomilo, naopak, v budoucnu se stalo preferovaným náboženstvím. Celkově se dá jeho vláda, ale hodnotit pozitivně a v podstatě svými radikálními zásahy prodloužil život Římské říše. Byl také prvním císařem, který se svého titulu dobrovolně vzdal, r. 305.

sousoší Tetrarchové, Benátky



Systém Tetrarchie se zhroutil krátce poté, co Diocletianus odešel do ústraní. Během následných zmatků a občanských válek byl r. 306 prohlášen za císaře Konstantin I. Veliký, ale stále musel o svou pozici bojovat. R. 312 vyhrál důležitou bitvu u Milvijského mostu, proti svému dlouholetému odpůrci, Maxentiovi. V této bitvě také naposledy bojovali Pretoriáni, protože Konstantin je hned po bitvě rozpustil.
R. 313 přijal Edikt milánský, který ztvrzoval svobodu vyznání pro celou říši. Díky tomu byly konečně ukončeny perzekuce křeťanů a křesťanské náboženství, které Konstantin celý život vydatně podporoval, se značně rozmohlo a získalo i politickou moc. Konstantin kvůli tomu bývá označován za prvního křesťanského římského císaře.
R. 325 Konstatin definitivně skoncoval s dalším svým dlouholetým nepřítelem, Liciniem a stal se, od doby kdy byla založena Tetrarchie, jediným vládcem říše.
Téhož roku byl také svolán první koncil- setkání všech biskupů křesťanské církve. Stalo se tak v městě Nikaia, proto název 1. nikajský koncil. Bylo na něm dohodnuto datum Velikonoc, odsouzeno Ariánství jako hereze a zformulováno Nicejské vyznání víry, které, ale Ariánství znova popřelo.
R. 330 vybudoval nové hlavní město říše, na Bosporu, na místě řecké kolonie Byzantia. Konstantin ho pojmenoval Nova Roma, ale po jeho smrti bylo město přejmenováno na jeho počest na Konstantinopol (dnes ho známe jako Istanbul). Těžiště říše se tak přesunulo na bohatší a perspektivnější východ.
Po zbytek vlády Konstantin pokračoval v Diocletianových reformách, předvším v oblasti vojenství a veřejné zprávy. Avšak výdaje spojené s výstavbou Konstantinopole, zvýšené náklady na vojsko a byrokracii a štědré příspěvky církvi pohlcovaly obrovské množství finančních prostředků, ož se odrazilo na vysokých daních.
Konstantin zemřel r. 337.

Po Konstantinově smrti se mezi jeho třemi syny rozhořel boj o moc. R. 353 se poslední z nich Constantius II. stal opět jediným vládcem říše. Je považován za prvního člena Constantiovské dynastie. Zemřel r. 361.

Jako další nastoupil Julianus, řečený Aposata, což znamená Odpadlík. Toto přízvisko si získal snahou o návrat k pohanskému náboženství, což se mu, ale za celou dobu jeho krátké vlády nepodařilo. R. 363 podnikl největší tažení proti Sasánovské Persii, v celých římskýh dějinách. V jeho průběhu, ale toho roku padl. S ním zanikla i Constantiovská dynastie.

Jeho následník, Jovanius, vládl pouhých osm měsíců. Ale za tu dobu stačil stornovat všechny Juliánovi pohanské snahy a uzavřít se Sasánovci mír.

R. 364 nastoupil Valentinianus I. a dynastie valentiniansko-theodosiovská, ale uznal, že říši, která v té době musela čelit stálým útokům barbarů, nemůže jeden člověk zvládnout a tak si vzal jako spoluvladaře svého bratra Valense, kterému určil vládu nad východní částí říše. Římská říše tak byla poprvé oficiálně rozdělena.
R. 375 Valentinianus zemřel a téhož roku vpadli do východní Evropy Hunové, kteří tak zapříčinili stěhování národů. V jeho důsledku bylo cca 200 tisícům germánských Gótů povoleno překročit Dunaj a usadit se na území Římské říše. Ale nedostatek potravin a postoj římských úředníků, vyústily r. 377 k povstání a nakonec k porážce Římanů, r. 378 v bitvě u Adrianopole (dnešní Edirne v Turecku), kde Valens padl.

Nový císař Theodosius I. byl nucen, r. 382, uzavřít s Góty smlouvu, která jim umožnila pobývat na římském území jako tzv. Foederati, vojenské barbarské jednotky v římské armádě. Za Theodisia bylo křesťanství povýšeno na jediné státní náboženství. Theodosius byl poledním císařem, který vládl celé Římské říši.

Po smrti Theodosia I., r. 395, byla říše definitivně rozdělena na Západořímskou říši, kde vládl Honorius a Východořímskou říši, kde byl vládcem Arcadius.

Východořímská a Západořímská říše



Východořímská říše byla bohatší a hustěji obydlená, než Západořímská a proto byl západ ponechán víceméně napospas. Vojenského oslabení barbarské kmeny samozřejmě využily. Jednu po druhé ztrácel Řím své provincie. R. 406 byla germánskými kmeny prolomena Rýnská hranice na severu Galie. Z Británie se vojska ztáhla po r. 411 a nechala ji napospas Anglům a Sasům. Porušením míru z r. 418 Vizigóti útočili v Hispánii. R. 439 dobyli Vandalové Kartágo a říše tak přišla o provincii Afriku.
Samotná Itálie byla několikrát napadena a Řím vypleněn, nepř. r. 410 Vizigóty. A s tím, jak přicházela říše o území, přicházela i o daňové příjmy a možnost financovat vojsko. A jako by nestačil tlak zvější, vnitřní politická situace byla také napjatá. Západořímská říše trvala pouhých 81 let, ale za tu dobu se v ní vystřídalo 12 vládců a 3-4 uzurpátoři. Vraždy tu byly na denním pořádku.
R. 451 proběhla ve Francii bitva na Katalaunských polích. Poslední vítězná bitva Říma. Západořímským vojskům se v ní podařilo zastavit postup Hunů, v čele s obávaným Attilou.
Západořímská říše zanikla oficiálně r. 476, vynucenou abdikací posledního západořímského císaře, Romula Augustula, ačkoliv fakticky jí byl konec už po rozdělení. Většinu území, které dřív patřilo k říši, ovládli Vandalové a Vizigóti.
Důsledky to mělo samozřejmě i pro Řím. R. 455 vydrancovali Vandalové bohatství, r. 472 zdecimoval mor obyvatele. Ale význam města přetrval, až do r. 535.

K abdikaci Romula Augustula přiměl Odoaker, germánský vojevůdce z kmene Skirů. Byl prohlášen za krále, ale titul císaře nepřijal. Insignie poslal do Konstantinopole a uznal tak Východořímskou svrchovanost. Mezi 490- 493 bojoval proti Ostrogótům, ale nakonec uzavřel s jejich králem Theodorichem Velikým dohodu o společném panování nad Itálií. Ještě toho roku, ho Theodorich zavraždil.

Theodorich Veliký vládl v Itálii mezi lety 493- 526. R. 498 uznal Východořímský císař Anastasius jeho vládu a vrátil mu císařské insignie. Za Theodoricha vznikla samostatná Ostrogótská říše, která obsahovala území Itálie i Sicílie, Dalmácii a Noricum. Ve vnitřní politice Theodorich navázal na římské tradice. Obyvatelstvo bylo tvořeno většinou Římany, kteří byli katolíky a Ostrogóty, kteří vyznávali Ariánství. Ale Theodorich usiloval o romanizaci Ostrogótů a katolíky respektoval. Sídelním městem byla Ravenna, kde nechal Theodorich vystavět některé významné stavby pozdní Antiky. Ale ke konci se jeho vztahy s Východořímskou říši zhoršily, dokonce natolik, že nechal bez oudu ppravit několik významných mužů, především senátorů.

Po Theodorichově smrti, r. 526, se měl králem stát Athalarich, ale protože byl nezletilý, vládla za něj jako regentka Amalaswintha. Ale Athalarich r. 534 zemřel a Amalaswintha se stala královnou. Jenže vláda ženy byla v té době přinejmenším něco zvláštního. A tak si Amalaswintha vybrala spoluvládce, svého příbuzného Theodada. Ale nebyla to dobrá volba. Theodad ji dal uvěznit na jezerním ostrově v Toskánsku a ještě ten rok, nebo o rok později zde byla zavražděna. A Theoded panoval sám.

Ale Theoded panoval pouhé dva roky. Rok po jeho převzetí vlády, tedy r. 535, zaútočil na Ostrogótskou říši vojevůdce Belisarius, z rozkazu císaře Východořímské říše Justiniána I., který měl v úmyslu získat zpět dřívější území Římské říše. Když Římané dobyli Řím, Neapol a Milán, Theodad byl sesazen a zavražděn.
Ostrogóti si zvolili za krále Vitigese se proti Belisariovi pokusil bránit, ale nakonec byl zajat a odvezen do Konstantinopole. r. 540. Dalším králem se stal Totila. Ten byl proti Belisariovi mnohem úspěšnější. Když ovládl skoro celou Itálii a další území, Justinián vyměnil Belisaria za Narsése. R. 552 proběhla bitva u Tadiny. Ostrogóti byli poraženi a Totila padl. Po dalších bitvách byla r. 554 Itálie znovu součástí Římské říše, tentokrtá té Východní.
Ostrogóti se za tu krátkou dobu své vlády nestačili dostatečně smísit s Římany a proto to byl jejich konec. Byli rozprášeni a nakonec ztraceni v hlubinách dějin.
I pro Řím znamenala Justiniánova válka katastrofu. Řím byl během ní několikrát obležen a byly zničeny tolik důležité akvadukty. Pro krásné město Řím to byl konec. Na Forum Romanum se proháněl dobytek, antické stavby se používaly jako kamenolomy, obyvatel tu bylo sotva 20 tisíc.

Justinián I. zemřel r. 565 a r. 568 přitáhli do Itálie Langobardi a postupně ovládli většinu území.
Po r. 590 papež Řehoř I. obnovil městský život v Římě a upevnil papežství. R. 609 byl Pantheon vysvěcen na křesťanský kostel.

R. 774 vládl Langobardské říši král Desiderius, ale sever Itálie dobyl a připojil ke své Francké říši Karel Veliký, který se nechal jmenovat langobardským králem. Ale r. 781 nechal králem Italského království, které bylo dílčím územím Francké říše, jmenovat svého syna Pipina II.
Italské království zahrnovalo většinu Itálie, s vyjímkou Papežského státu, Benátska a jihu Itálie, který ovládala Byzantská říše.
R. 843 byla Francká říše rozdělena na tři části. Italské království bylo částí Středofrancké říše a králem Lothar I. Franský.

Posledním králem Italského království byl Karel III. Tlustý. Když r. 887 abdikoval, střídali se ve vládě nad Itálií víceméně samí vévodové a vzodorokrálové. Moc Itálie tak upadala. Toto období se nazývá dobou "Malých císařů".

Zásadní zlom nastal až r. 962 kdy papež Jan XII. korunoval císařem jednoho z nejmocnějších panovníků západní Evropy, původem Němce, východofranckého krále, Otu I. Velikého. Tímto aktem vznikla Svatá říše římská.

Italské území tedy náleželo do Svaté říše římské a Řím byl jejím formálním hlavním městem, ale ve skutečnosti zůstávalo nadále rozdrobeno na samostatné politické útvary, feudální panství, biskupství a města. Část jižní Itálie byla součástí Byzance a na Sicílii vznikl Sicilský emirát. Závislost na císaři byla pouze formální a navíc nebyly vyjasněné vztahy mezi papeži a císaři. Papež císaře korunoval a císař měl papeže a víru bránit. Ale kdo komu podléhal? Tato otázka se stala zásadním kamenem úrazu a vyvolala řadu sporů. Dílčí součástí sporu byl i Boj o investituru, který započal za papeže Řehoře VII., r. 1075.

R. 1071 vyhnali Normani ze Sicílie muslimy a ustanovili tu Sicilské hrabství, které se po připojení jižní Itálie stalo, r. 1130, Sicilským královstvím.

Pokus o sjednocení a ovládnutí Itálie je připisován Fridrichu I. Barbarossovi. Od r. 1167 podnikal výboje do Itálie, za významného přispění Vladislava I. který za to získal titul českého krále. Barbarossa dobyl Milán a dostal se až do Říma, ale pak se v jeho vojsku rozmohla malárie a císař byl nucen se ztáhnout. Itálie se rozdělila na dvě protistrany. Procísařské Ghibellini a propapežské Guelfy. Mezi Guelfy by se dala počítat i Lombardská liga. Ta nakonec r. 1176 porazila císaře v bitvě u Legnana.

R. 1266 se sicilským králem stal francouzský Karel I. z Anjou, ale sicilské obyvatelstvo nechtělo nadvládu cizince, ani vysoké daně, které Karel nastolil. R. 1282 proto proběhlo povstání známé jako Sicilské nešpory. Bylo to velice krvavé a jeho obětí se stalo několik tisíc francouzů. Tímto povstáním bylo Sicilské království také rozděleno na dvě části. Pevninské Neapolské království, které zůstalo v rukou francouzů a ostrov Sicílie se jako království Trinacria stal součástí Španělského království, pod vládnou Petra III. Aragonského.

V 16. století byla Itálie rozdělena mezi Francii, Španělsko, Svatou říši římskou a Papežský stát. Vyjma Papežského státu se pak další tři ztřetávali v bojích o ovládnutí Itálie, především pak v Italských válkách. Jejich vyvrcholením byla r. 1525 bitva u Pavie, ve které byla Francie poražena a František I. Francouzský zajat.
R. 1559 byla mezi Španělskem a Francií pdodepsána mírová smlouva z Cateau Cambrésis, která potvrdila španělskou převahu v Itálii.

Díky propojení se Španělskem se i území v Itálii staly součástí války o španělské dědictví, která trvala mezi lety 1701- 1714. Španělským králem se sice stal Filip V. Španělský, ale jeho protivník, Habsburk Karel VI (král český jako Karel II.) dostal jako odškodné Neapolsko, Milánsko a Sardínii, později vyměněnou za Sicílii.
V letech 1733- 1735 proběhla válka o polské následnictví, která vrátila Neapol a Sicílii pod španělskou korunu.

R. 1806 formálně zanikla Svatá říše římská. Pro Itálii to nemělo žádný význam. Svatá říše římská zanikla v podstatě už r. 1648 po podepsání Vestfálského míru. Od té doby byla totiž jen formálním uskupením samostatných států a císař byla v podstatě jen čestná funkce.

Řádění Napoleona Bonaparte se odrazilo i v italských dějinách. Mezi lety 1806- 1815 vládli v Neapolském království dva Napoleonovi příbuzní, Josef Bonaparte a Joachim Murat. R. 1815 byly Vídeňským kongresem Neapolské a Sicilské království vráceny Ferdinandu IV. a ten je o rok později spojil se Sicílií do Království obojí Sicílie.
Podobně na tom byl Papežský stát, který se stal součástí říše stvořené Napoleonem a jako takový fakticky zrušen. Obnoven byl také Vídeňským kongresem r. 1815.

Ale od r. 1815 začalo Risorgimento. Hnutí za svobodu a národní jednotu Itálie, které vyvrcholilo r. 1861 sjednocením Itálie do Italského království. Významnými představiteli hnutí byli Giuseppe Garibaldi, vůdce republikánů a hrabě Camilo Cavour, který se po sjednocení stal prvním ministerským předsedou. Na italský trůn nastoupila Savojská dynastie a prvním králem sjednocené Itálie se stal Viktor Emanuel II.

Viktor Emanuel II.



R. 1866 se Itálie přidala, na pozvání Otto von Bismarcka, na stranu Pruska v Prusko- Rakouské válce. Ačkoliv italská podpora nebyla moc vydatná, Prusko válku vyhrálo a Itálie dostala za odměnu Benátsko, které do té doby patřilo k Rakousku. R. 1870 Itálie získala, opět díky válce na straně Pruska, tentokrát s Francií, poslední území ke svému úplnému sjednocení, a to Řím, který do té doby spadal pod vládu francouzského Napoleona III. Sjednocení bylo tedy dokončeno a Řím se mohl stát hlavním městem.

Itálie byla jednotná a samostatná, ale v mizerném stavu. Neměla žádný průmysl, hlavně v jižní Itálii panovala velká chudoba a hlad a až 78% obyvatel bylo negramotných. Volební právo mělo jen několik procent Italů. Vatikán nebyl spokojený s připojením Říma ke království, papežové se cítili jako zajatci a odmítali jednat s vládou. Chladné vztahy přetrvaly až do r. 1929 kdy konečně začalo vyjednávání. R. 1873 italská vláda snížila námořní sazby a do Evropa se začalo dovážet levné americké obilí. Levný dovoz se odrazil v domácím zemědělství několika evropských států, ale v Itálii tato situace znamenala zemědělskou krizi a dlouhodobě mizerné životní podmínky, které přinutili mnoho lidí k emigraci. Lidé odcházeli buď do USA jako dělníci, nebo do jižní Ameriky, jako zemědělci. Italové ze severu spíše odcházeli za lepším životem do Německa, Francie a Švýcarska. Mezi lety 1889- 1901 opustilo Itálii na 2 miliony emigrantů.

R r. 1876 vyhrávala patrně zmanipulované volby levicová strana Agostina Depretise, který se stal ministerským předsedou a v Itálii nastala éra socialismu, která se vyznačovala korupcí, politickou nestabilitou, vzrůstající chudobou v jižní Itálii a užívání autoritářských prostředků. Bylo to období zákazu veřejných shromáždění, internace "nebezpečných" osob a osvojení vojenského režimu. Na druhou stranu bylo zrušeno zatýkání za dluhy, zavedena povinná základní školní docházka, ale zrušena povinná náboženská výuka.

Další ministerský předseda, Francesco Crispi a další italský král, Umberto I., spojily, r. 1882, Itálii s Německem a Rakouko- Uherskem do tzv. Trojspolku a utvořili alianci Centrálních mocností, která byla jednou ze dvou stran bojujících proti sobě v První světové válce. Crispi pokračoval ve vládě tvrdé ruky. Soustředil se na vojenskou oblast a zahraniční vztahy. Doma pak zavedl zákon o veřejném zdraví a zřídil tribunál pro nápravu křivd ze strany vlády.

Itálie se zapojila i do tzv. Rvačky o Afriku, kdy se snad každý významnější stát Evropy snažil získat nějakou tu kolonii v neobsazené Africe.
R. 1880 získala Itálie část Somálska (druhou měla Británie), jako Italské Somálsko.
R. 1888 získala Itálie jako kolonii africký stát Eritrea.
Mezi lety 1895- 1896 proběhla První Italsko- Etiopská válka, ale Etiopie se dokázala Italům ubránit. Alespoň zatím.
R. 1911 vyhlásila Itálie válku Osmanské říši a získala Lybii a řecké ostrovy Dedokanés. Okupace Libye přinesla řadu zákonů diskriminující domorodé Libyjce a jejich násilné odsuny. Každý třetí z těchto uprchlíků zemřel na podvýživu. Díky válce v Lybii vyčerpala Itálie své vojenské rezervy a proto se do První světové války mohla zapojit až později.

Do První světové války se Itálie zapojila 23. května 1915 (tedy rok od vypuknutí), překvapivě vyhlášením války svému spojenci z Trojdohody, Rakousko- Uhersku (za slib získání některých území na Balkáně). Itálie pak bojovala především na frontě u rakouské řeky Soči, kde vybojovala 11 bitev a na hranicích mezi oběma zeměmi v Alpách. Ale zásadní průlom se jí nepodařil. Naopak, po bitvě u Caporetta, r. 1917, byli Italové nuceni prchnout před rakousko- uhersko- německými vojsky a do konce války bojovali u Piavy, kde se snažili zastavit rakouský postup.

R. 1919 založil Benito Mussolini organizaci Bojové svazky, která se r. 1921 přeměnila na politickou fašistickou stranu Partito Nazionale Fascista a ještě toho roku byl Mussolini zvolen do Parlamentu. R. 1922 zorganizoval převrat Pochod na Řím, kterým si vynutil jmenování předsedou vlády. Poté zahájil velké reformy, během nichž neustále zvyšoval své pravomoci a od r. 1925 vládl již jako diktátor. Král Viktor Emanuel III. ho podporoval.

R. 1929 byly Luteránskými smlouvami vymezeny hranice Vatikánu a formálně tak vznikl tento stát.

Mezi lety 1935- 1936 proběhla Druhá Italsko- Etiopská válka, po které se Etiopie stala Italskou kolonií. Kolonie Etiopie, Italské Somálsko a Eritrea byly pak spojeny jednotné kolonie Italská východní Afrika, jejímž hlavním městem bylo etiopské Addis Abeba.

R. 1939 anektovala Itálie Albánii a v následném tažení připojila Kosovo a další území. Celý celek se pak stal Velkou Albánií.

R. 1936 uzavřela Itálie spojenectví s Německem a Německo spojenectví s Japonskem. Tak vznikla Osa Berlín- Řím- Tokio. R. 1936 následoval Ocelový pakt, který určil postup v případě války a r. 1940 Pakt tří, který znovu stvrzoval spojení nacistického Německa, fašistické Itálie a militaristického Japonska.
Itálie začala s válkou na africkém území, když italští vojáci pronikli do britkého Egypta, odkuď, ale byli Spojenci zatlačeni zpátky do Lybie a posléze téměř zničeni. Mussolinimu nezbylo, než požádat o pomoc Hitlera. Ten vyslal generála Rommela a jeho Afrikakorps. Rommel začal hned jednat a dostal se až k pevnosti Tobrúk. O tuto významnou pozici se pak sváděli dlouhé boje.
Mezitím, r. 1940, Italové obsadili Britské Somálsko, ale v držení ho měli pouhý rok. Potom Britové získali celou Italskou východní Afriku. Ale cca 7 tisíc italských vojáků odmítlo kapitulovat a bojovalo dál. Doufali v posilu Afrikakorps z Egypta, ale r. 1943 proběhla druhá bitva u egyptského El Alamejnu, ve které bylo Německo poraženo a italský odpor se definitivně zhroutil. Německé a Italské jednotky pak ustoupili do Tuniska, ale když Spojenci vstoupili i tam, síly Osy zde kapitulovali. Do zajetí padlo 275 tisíc italských a německých vojáků a Itálie ztratila všechny africké kolonie.
Během války podpora italského krále Mussolinimu opadla.
R. 1943 podnikli britsko- kanadsko- americká vojska invazi na Sicílii. Vilém Emanuel III., ve snaze zachránit svou zem, odvolal Mussoliniho z funkce a nechal ho uvěznit, ale Němci ho osvobodili a převezli do Mnichova. Musolinni pak vyhlásil v severní Itálii Italskou sociální republiku.
Král podepsal kapitulaci a Němci obsadili zbývající Italské kolonie, v Evropě. po zbytek války se pak Spojenci pokoušeli vytlačit Němce z Itálie.
Když už byl konec války na dohled, r. 1945, Mussolini chtěl prchnout do Švýcarska, ale po cestě byl i se s svou milenkou zajat a popraven.

Benito Mussolini



R. 1946 Viktor Emanuel III. abdikoval ve prospěch svého syna Umberta II., ale krátce na to bylo svoláno lidvé referendum, které odhalsovalo konec monarchie. Umberto odešel do švýcarského exilu, kde zemřel r. 1983. Viktor zemřel r. 1947 v Egyptě.
Italské království zaniklo a místo něj vznikly republika Itálie, Socialistická republika Slovinsko (dnes republika Slovinsko) a Svobodné území Terst (r. 1954 rozdělen mezi Itálii a Jugoslávii).

R. 1949 se Itálie stala zakládajícím členem NATO, r. 1955 se stala součástí OSN a r. 1958 byla spoluzakladatelem Evropského hospodářského společenství, předchůdce EU.

R. 1986 se odehrál velký soudní proces, který byl vyvrcholením boje proti sicilské mafii Cosa Nostra. Kořeny sicilské mafie lze dohledat až do 8 století, kdy se proti arabské a později francouzské okupaci zakládali ozbrojené skupiny. Když na přelomu 18. a 19. století Italové mohutně emigrovali, emigrovala s nimi i mafie a uchytila se zvláště ve velkých městech USA, zvláště v Chicagu, New Yorku a New Orleans. Rozkvět americké Cosa Nostry pak nastal během Prohibice, mezi lety 1920- 1933. Cosa Nostra, sicilská i americká, je aktivní dodnes.

Současným prezidentem Itálie je od r. 2006 Giorgio Napolitano. Vatikán je zdí uzavřený městský stát, uvnitř Říma. Je teokratickou absolutní monarchií, v čele s papežem, kterým je od r. 2005 Benedikt XVI.

Itálie



Zdroj: Wikipedie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama