Vítejte


na stránkách věnovaných světovým dějinám, trošce historie umění a genealogii rodu Salomon von Friedberg


Ve školách se učí dějiny světově nejdůležitějších událostí a chronologicky. Chápu ten účel, ale tady na těchto stránkách to máme prostě jinak. Jedete na dovolenou do zahraničí a chcete se nejdřív dozvědět dějiny oné země? Tady je najdete. Nebo jste prostě jen nadšenec do dějepisu (jako já :-D ) a klasické studium už znáte zleva doprava a zpátky? Tady si užijete.

Původně jsem chtěla sepsat dějiny všech států, o kterých bych jen dokázala najít informace, ale to už asi nezvládnu. I tak se tu dá najít pěkný soubor zemí a byla by škoda se o to nepodělit. Také berte v úvahu, že od doby kdy jsem články psala uběhla nějaká ta troška vody a tak poslední informace jsou aktuální k době sepsání. Nakonec jsem také už nezvádla jazykovou korekturu, proto prosím tolerujte gramatické chyby a překlepy.

Podklady k článkům jsem hledala na internetu. Našla jsem si vždycky všechny informace co jsem dokázala a skládala z nich příběh. Někdy to byl pěkný oříšek, když se zdroje rozcházely, připomínalo to až detektivní práci. Ale byla to i zábava. Výsledkem by měla být ucelenost a taková pravdivost informací, jaká se při popsaném postupu jen dá.


Aktualizace k 12.6.2018
Po dějinách světa a umění jsem se vrhla na dějiny vlastního původu. Po letech genealogického výzkumu mám sestavený rodokmen a sepsanou rodinnou kroniku. Kroniku zatím nemohu zveřejnit, dokuď nevyřídím všechna potřebná povolení, ale zatím alespoň jednoduchý rodokmen dávám k dispozici.


Ať se Vám zde líbí. :-)

Itálie část 1.

2. srpna 2012 v 2:05 | Sabina Hlavatá |  Evropa

Dějiny Itálie



V oblasti dnešní Itálie bylo nějaké původní obyvatelstvo, ale první záznamy máme až o Italicích, indoevropských kmenech, které sem přišly kolem r. 1200 př. n. l., ze střední Evropy a původní středomořské obyvatele vytlačili z jejich center.
V severní Itálii vytvořili tito Italikové Protovillanovskou kulturu, která se vyznačovala používáním železa a pohřby žehem.
Tato kultura se vyvinula v 10. století př. n. l. v kultury Villanovskou a Latijskou. Obě používaly bronz a pohřbívaly své mrtvé v hliněných urnách, které případně ukládaly v šachtových hrobech. V té době začalo docházet ke styku s Ylirijskými kmeny ze sousedního Balkánu. Od nich přišla znalost jízdy na koních a výroby kvalitních zbraní.
V 1. tisíciletí př. n. l. se začaly pomalu odlišovat jazyky, až nakonec bylo poznat dvě hlavní skupiny. Latino- Falická skupina, do které patřili Latinové a Umbro- Sabelská skupina, do které patřili Umbrové, Sabinové (z období založení Říma je pak známá legenda o únosu Sabinek a od tohoto kmenu také pochází dnešní jméno Sabina), Lukánové, Samnitové a další. V té době se také začalo rozvíjet jednoduché zemědělství a pastevectví.

Je předmětem dohadů, kde se vlastně vzali, ale od 8. století př. n. l. se v oblasti Toskánska rozvinula vyspělejší civilizace, vedle Latinů, Sabinů a ostatních kmenů, civilizace Etrusků. Nejpravděpodobnější je, že Etruskové do Itálie odněkuď přicestovali, protože jejich jazyk nebyl indoevropského původu.
Etruskové sami sebe nazývali Rasenna, později Římané jim říkali Etrusci, nebo Tusci (odtud Toskánsko) a u Řeků to byli Tyrrhenoi (odtud Tyrhénské moře).
Etruskové vytvořili konfederaci městských států. Základem hospodářství bylo zemědělství a těžilo se železo, měď a cín. Etruskové byli i výborní námořníci.

Podle legendy bylo Římské království založeno 21. dubna 753 př. n. l. Když pomineme legendu o Romulovi a Remusovi, opět se vedou dohady, kdo vlastně, tehdy království Řím, založil. Jedna verze hovoří o spojení osad Latinů a Sabinů, které se spojily s Etruskými a tak vznikl Řím, druhá verze přikládá založení Říma pouze Etruskům.

socha Romula a Rema, které podle legendy odkojila vlčice



Tradičně se uvádí, že Římskému království vládla v prvních stoletích existence, řada sedmi králů.
Prvním měl být Romul (753- 717 př. n. l.).
Druhým pak Numa Pompilius (716- 671 př. n. l.), který byl z kmene Sabinů.
Třetím Tullus Hostilius (670- 639 př. n. l.), který ke království připojil město Alba Longa tím, že ho vypálil a jeho obyvatele Latiny, přesunul do Říma.
Čtvrtý, Ancus Marcius (639- 617 př. n. l.) bojoval s Latiny, položil první most přez řeku Tiberu dějinách a založil Ostijský přístav.
Pátý, Lucius Tarquinius Priscus (616- 579 př. n. l.) byl Etrusk, ale proti Etruskům a Latinům, nepřátelům Říma, bojoval. Započal také se stavbou mohutného Jovova chrámu na Kapitolu a stoky Cloaca Maxima, která se stala základem nejstarší kanalizace na světě.
Šestý, Servius Tullius (578- 535 př. n. l.) byla adoptovaným synem otrokyně, původem snad Latin. Jsou po něm pojmenovány Serviovy hradby, ale vystavěny byly patrně později. Servius provedl řadu významných reforem, kdy obyvatele přerozdělil podle majetku a místa narození, na tzv. Tribue, přičemž každá Tribue musela v době války vyzbrojovat určité množství Centurií- setnin a podle tohoto počtu měly pak počet hlasů v Senátu.
Poslední, Lucius Tarquinius Superbus (534- 509 př. n. l.) se na trůn dostal, když zavraždil svého předchůdce, Serviuse. Superbus uzavřel smlouvu s Etrusky, díky čemuž mohl porazit Latiny. Ale zachoval se k nim laskavě a díky tomu získal spojence pro případnu válku s Etrusky. Potom dokončil stavbu Jovova chrámu. Jeho syn znásilnil Lukrécii, ženu římského šlechtice, která si potom vzala život a to zapříčinilo Superbovo vyhnání z Říma a konec Římského království a nadvlády Etrusků.
Někdy se uvádí jako král ještě Lars Porsenna, který možná vládl mezi lety 509- 504/3 př. n. l.

pozůstatky etruského města Bagnoregio



Římské království nahradila (tedy r. 509 př. n. l.) Římská republika. Úřad krále nahradil úřad Konzula, který zastávaly dvě osoby, volené na jeden rok Lidovým shromážděním. Prvními konzuly byli Iunius Brutus a Tarquinius Collatinus. Dalším důležitým orgánem byl římský Senát. Společnost se dělila na tři vrstvy. Patricije, nejpočetnější Plebejce a otroky. Otroci byli nejčastěji váleční zajatci, ale mohl je jím stát v podstatě kdokoliv, třeba pro neplacení dluhů. Naopak otrok se mohl v některých případech stát svobodným. Se šířením křesťanství se i chápání osoby otroka měnilo. V mnoha oblastech otrokářský systém plynule přešel do feudálního.
Ústředním místem všeho dění bylo Forum Romanum.

Forum Romanum dnes



R. 450 př. n. l. byl sepsán Zákon dvanácti desek. Tento zákon poprvé písemně zachycoval zvykové právo a vyvolal třídní boj mezi Patriciji a Plebejci, který se v průběhu dějin několikrát opakoval. Plebejci si nakonec vymohli nějaká ta práva a poprvé se konzulem stal Plebejec r. 366 př. n. l.
Ačkoliv Řím založil nějaký, nebo několik kmenů, postupně se obyvatelé Říma distancovali a utvořili samostatnou skupinu, Římany. Římané potom s ostatními kmeny dlouhou dobu bojovali. Po porážce v bitvě u řeky Allie, r. 387 př. n. l. Galové pod vedením náčelníka Brennuse dobyli a vydrancovali Řím. Odolal pouze Kapitol a Galové odtáhli až po zaplacení výkupného. Po bojích, r. 290 př. n. l. získali Římané kontrolu nad celou Itálií.
R. 282 př. n. l. se Řím zapletl do soupeření řeckých obcí v oblasti zvané Magna Graecia, což byla jižní Itálie a Sicílie. Oblast byla v té době řeckou kolonií. V této válce se Římané utkali s králem Pyrrhem (od něj přísloví Pyrrhovo vítězství). Po bitvě u Beneventa, r. 275 př. n. l. získali Římané celou oblast pro sebe.
Rozšiřující se vliv Římské říše se nehodil ostatním mocným říším té doby, hlavně pak severoafrickému Kartágu. Předmětem sporu se stala Sicílie, kde se stále více střetával vliv obou států. Spory nakonec přerostly v První punskou válku, trvající mezi lety 264- 241 př. n. l. ve které Řím vyhrál, když rozdrtil kartaginskou flotilu, v bitvě u Aegatských ostrovů.
Kartágo žádalo mír, ale Řím mu určil obrovskou částu, kterou mělo Kartágo platit. Jenže díky tomu nemělo na vyplacení žoldnéřské armády a během její vzpoury získal Řím i Sardinii.
Kartágo se celkem rychle postavilo na nohy a aby kompenzovalo ztrátu Sicílie, zaměřilo své síly na Hispánii (Španělsko), kde vybudovalo novou část své říše. Řím se pokusil omezit vliv Kartága a r. 226 př. n. l. byla řeka Ebro, na Pyrenejském poloostrově, ustanovena jako hranice.
Ale i Řím pokračoval v rozšiřování své říše. Získal si tzv. Předalpskou Galii, dnes severní Itálii, a posílil svůj vliv na západním pobřeží Řecka.
R. 219 př. n. l. napadl Hannibal město Saguntum, které sice leželo na jih od řeky Ebro, ale bylo římským spojencem. Řím požadoval Hannibalovo vydání. Kartágo požadavek zamítlo a vypukla Druhá punská válka, trvající mezy lety 218- 201 př. n. l. Hannibal podnikl svoji strastiplnou a známou cestu s vojskem a bojovými slony, a po překročení Alp vpadl do Itálie. Po několika vítězných bitvách, především rozhodující byla bitva u Kaan, r. 216 př. n. l., přivedl Hannibal Řím na pokraj záhuby. A právě v té chvíli ukázal Řím co dokáže. Sebral své poslední síly a rozdělil je. Část zaměstnávala a vyčerpávala Hannibala pochody, fingovanými útoky a hladem a ostatní síly se soustředily na zničení spojenců a kolonií Kartága. Proběhla První makedonská válka, protože Filip V. Makedonský se spojil s Hannibalem. Trvala deset let a skončila nerozhodně, ale Makedonie tak měla u Říma vroubek. Po vyhnání Kartaginců z Hispánie, která se tak stala další římskou provincií, se římský vojevůdce Scipio Africanus přesunul do severní Afriky. Hannibal se zatím vrátil domů a r. 202 př. n. l. se odehrála bitva u Zamy, nedaleko Kartága. Poslední a rozhodující bitva Druhé punské války, ze které vyšli Římané, jako vítězové. Kartágo bylo zlomeno. Muselo se vzdát všech mimoafrických území, rozpustit flotilu a zaplatit Římu obrovské sankce.
Scipio Africanus je považován za jednoho z největších vojevůdců Starověku a geniální taktiky, které se odehrály na obou stranách, se učí na vojenských školách ještě dnes.

freska Hannibala na válečném slonovi



Následovaly tyto války a události:
*Druhá makedonská válka, trvající mezi lety 200- 196 př. n. l. Skončila římským vítězstvím v bitvě u Kynoskefal. Makedonie po ní ztratila vedoucí pozici.
*Syrská válka, trvající mezi lety 192- 188 př. n. l. Ve výsledku se král Seleukovské říše Antiochos III. Veliký, musel vzdát většiny území v Malé Asii.
*Třetí makedonská válka, trvající mezi lety 171- 168 př. n. l. Vítězství Říma v bitvě u Pydny znamenala definitivní zánik království Makedonie. Ta byla rozdělena na čtyři republiky.
*Čtvrtá makedonská válka, trvající mezi lety 149- 148 př. n. l. Makedonské čtyři republiky byly zrušeny a Makedonie se stala římskou provincií.
*Třetí punská válka, trvající mezi lety 149- 146 př. n. l. Město Kartágo bylo totálně zničeno a z území se stala provincie Afrika.
*Achajské povstání, r. 146 př. n. l. Skončilo zničením města Korint, v Řecku.
*R. 133 př. n. l. se díky závěti posledního krále, stal Pergamon (Malá Asie) součástí Římské říše a provincií Asie.

Tak rychlý územní růst, ale přestávala říše zvládat. Dosavadní systém na tak rozsáhlou říši nestačil, docházelo k mnoha vnitřním problémům a rapidnímu růstu nespokojenosti. Vedle válek se sousedy, jako Numidií v severní Africe a Germánskýmy kmeny, začaly i různé vnitřní konflikty, např. povstání otroků, z nichž největší bylo Spartakovo.

Spartakus byl otrok a gladiátor. R. 73 př. n. l. se se 70 spoluotroky vzbouřili, uprchli a skryli se na svahu Vesusu. Řím proti nim vyslal 3 až 4 tisíce vojáků, ale díky nečekanému útoku se otrokům podařilo vojáky porazit. Po tomto vítězství se ke Spartakovi přidávali další a další otroci. Ale nebyli to jen muži, byli mezi nimi i děti, ženy a staří. Brzy jich bylo cca 70 až 120 tisíc. Dav se rozdělil na dvě části, Spartakovu a Crixusovu, ale ta Crixusova byla římskými legiemi pobita. Spartakus se potom rozhodl vydat do Galie, kde by konečně získali opravdovou svobodu. Římské vojsko jim bylo v patách. V soutěsce u města Mutina (dnešní Modena), otroci římany porazili. Měli možnost pokračovat do Galie, ale z neznámých důvodů se rozhodli vrátit, což se ukázalo jako osudová chyba.
Otroci prošli kolem Říma, ale z něj vytáhli legie pod vedením Marca Licinia Crassa a hnali je až na jihoitalské pobřeží, kde je doslova uzavřeli. Spartakovi a jeho lidem nezbylo, než podstoupit předem prohraný, sebevražedný boj. Šest tisíc zajatých otroků nechal Crassus ukřižovat na Via Appia, jako výstrahu. Tak skončilo největší povstání otroků v dějinách.

socha Spartaka



Bratři Gracchusové se pokušeli prosadit Italickým kmenům, které byli spojenci Říma, římská občanská práva, která by je ochránila před zlovolnými vymahači daní a zabránila rozkrádání jejich půdy. Ale oba bratři byli zavražděni, dřív než mohli práva prosadit. To vedlo, r. 90 př n. l., ke vzpouře kmenů a následné válce. Během té si Italikové vytvořili vlastní stát, zvaný Italia, s římským politickým systémem. Razili dokonce vlastní mince, na kterých býk, symbol Italie, drtil římskou vlčici. Nicméně válku Italikové, r. 88 př. n. l. prohráli, ale římská občanská práva získali. Od té doby se i tyto Italické kmeny označují jako Římané.

R. 88 př. n. l. bylo díky ponstkému králi Mithridatésovi VI. povražděno 80 až 150 tisíc římských kolonistů v provincii Asia. V Římě to vedlo k občanské válce mezi stranou Populárů a stranou Optimátů, jejichž vůdcem byl Lucius Cornelius Sulla. Sulla vyhrál a vypravil se proti Mithridatovi, který již pokročil do Řecka. Ale během jeho nepřítomnosti se vlády znovu ujali Populárové. Když se Sulla z vítězného tažení vrátil, Populáry porazil a byl prohlášen diktátorem. Populárům se krvavě pomstil. Poté se funkce vzdal a odešel do ústraní.
Místo se tak uvolnilo. Marcus Licinius Crassus bojoval proti Spartakovi. Gnaeus Pompeius Magnus, definitivně porazil Mithridata a reorganizací na východě vytvořil provincii Sýrie. Gaius Iulius Caesar měl velice slušně nastartovanou kariéru, po bojích v Malé Asii a Hispánii. Tito tři mocní muži se r. 60 př. n. l. spojili a vytvořili První truimvirát. O rok později se Caesar stal prvním konzulem a zabezpečil si velení v Galii, kterou si během několika následujících let v Galských válkách úplně podmanil a r. 51 př n. l. připojil k Římské říši, jako provincii.
R. 53 př. n. l. vedla Římská říše válku proti Párthům v Malé Asii a římským vojákům velel Crassus, který v bitvě u Karrh padl. Mezi Caesarem a Pompeiem se rozhořelo otevřené nepřátelství. Caesar r. 49 př. n. l. překročil řeku Rubikon, údajně se svým Alea iacta est (Kostky jsou vrženy) a vypukla občanská válka. R. 48 př. n. l. porazil Caesar Pompeia v bitvě u Farsálu. Pompeius uprchl do Egypta, ale byl tam zavražděn.
Caesar, který ho pronásledoval, se o tom dozvěděl až v Alexandrii. Tam se následně zapletl do občanské války mezi Ptolemaiem, který dal zavraždit Pompeia a jeho sestrou, manželkou a spoluvládkyní, královnou Kleopatrou. Přidal se na stranu Kleopatry. Během obléhání byla, r. 47 př. n. l., zničena slavná Alexandrijská knihovna. Ale Caesar nakonec nad Ptolemaiem zvítězil a ten sám pak při útěku utonul v Nilu. Caesar dosadil Kleopatru na egyptský trůn a počal s ní dítě, Caesariona.
Po Egyptě se Caesar vrátil do Malé Asi, kde porazil pontského krále Farnaka II., který napadl tamní římské občany. Caesar po jeho porážce poslal římskému Senátu zprávu se slavným Vini, vidi, vici (Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem).
V Africe potom udělal z království Numidie další římskou Provincii.
R. 45 př. n. l. se konečně vrátil domů. Na počest Caesarových velkolepých vítězství byly uspořádány honosné hry a jiné slavnosti. Caesarovi bylo přiznáno právo nosit při všech veřejných příležitostech roucho triumfátora včetně purpurové roby (do níž se odívali římští králové) a vavřínového věnce a Senát mu přiznal titul doživotního diktátora. Měsíc jeho narození byl přejmenován na Julius. Caesar sám provedl několik reforem, jejich výsledkem byla mimo jiné, romanizace římských provincií. Dal znovu postavit město Korint, r. 46 př. n. l. zavedl Juliánský kalendář, který platil až do 16. století, realizoval mnoho staveb a tak dále. Lid ho miloval, ale Senát se obával stylu jeho vlády, kdy se republika pomalu měnila na monarchii a kdyby se tak stalo, Senát by ztratil veškerou moc.
15. března r. 44 př. n. l. se Caesar vydal na zasedání Senátu do Pompeiova divadla. Asi 60 osob bylo zapleteno do komplotu plánujícího Caesarovo zavraždění. První se na něj vrhl Lucius Tillius Cimber. Spiklenci prý zasadili Caesarovi 23 bodnutí noži. Poslední Caesarova slova nejsou jistá, ale patrně se vztahovala k Marcu Iuniovi Brutusu (neplést s Decimusem Juniusem Brutusem Albinusem, který byl také vrahem). Přesnou větu Et tu, Brute? (I ty, Brute? mu do úst vložil William Shakespeare ve svém dramatu.

obraz "Smrt Caesara" od Vincenza Camucciniho



Po Caesarově zavraždění témeř okamžitě znovu vypukla občanská válka. R. 43 př. n. l. založili Marcus Antonius, Caesarova pravá ruka a bratranec, Marcus Aemilius Lepidus, další Casearův přívrženec, jehož otec proslul vzpourou proti Senátu a Augustus, Caesarův prasynovec, který měl po Caesarovi zdědit vládu, Druhý triumvirát. Na rozdíl od Prvního, byl tento oficiálně vyhlášen a přivlastnil si mnoho funkcí zvláště na úkor Senátu.
1. ledna 42 př. n.l. byl Caesar Senátem prohlášen za Boha.
Ke spojení tří Caesarových přívrženců došlo, ale hlavně z důvodu potrestání vrahů. Za hlavní dva vrahy byli označeni Marcus Iunius Brutus a Gaius Cassius Longinus. R. 42 př. n. l. se Marcus Antonius a Augustus utkali s oběma vrahy, v dnešním Řecku, v bitvě u Fillip, kde zvítězili a oba vrahové si po prohrané bitvě vzali život. Tento okamžik se také považuje za definitivní konec republického systému v Římské říši.
V Římě se republikáni stali nepřáteli státu a byli popravováni. Asi nejznámějšími oběťmi jsou Marcus Tullius Cicero a jeho mladší bratr. Caesar byl pomstěn a spojenectví, které vzniklo jen pro ten důvod se začalo rozpadat.
První odpadl Lepidus. Nejprve byl odsunut na vedlejší kolej k administrativním záležitostem a r. 36 př. n. l. byl vyloučen s Triumvirátu.
Marcus Antonius odešel řešit problémy na východ říše, s Parthy, kteří u Fillip bojovali na straně republikánů, napadli římskou provincii Sýrie a v Judei dosadili na trůn loutkového krále Antigona. Ale Augustus nedokázal Marcovi vojensky pomoc a tak se Marcus vydal pro pomoc do Alexandrie, k někdejší Caearově milence, Kleopatře. Ačkoliv byl Marcus po čtvrté ženatý a se současnou manželkou. Augustovou sestrou, měl dvě děti, zamiloval se do Kleopatry. Manželku opustil a vzal si Kleopatru za ženu. Měli spolu tři děti. Dvojčata Kleopatru Seléné a Alexandra Helia a chlapce Ptolemaia Filadelfa. Kleopatra dotovala Marca a tak se mohl konečně vypořádat s Patrhy. Dobil Judeu a krále Antigona nahradil Herodem Velikým. Výpad přímo do Parthského království se mu nevydařil a tak se vrátil ke Kleopatře.
R. 33 př. n. l. Druhý Triumvirát oficiálně skončil. A opět se rozhořela občanská válka. Marcus Antonius se rozvedl s Augustovou sestrou, v závěti rozdělil část Římské říše a další území, která získal, mezi Kleopatřiny děti a Cesariona uznal za legitimního Caesarova potomka, čímž nejvíc ohrozil Augustovu vládu. Augustus v Římě zase obviňoval Marca z velezrady. Obě strany na sebe házely špínu.
R. 32 př. n. l. zbavil Senát Marca Antonia pravomocí a vyhlásil Egyptu válku, která vyvrcholila o rok později námořní bitvou u Actia, ve které Augustův vojevůdce Marcus Vipsanius Agrippa zvítězil. Marcus Antonius s Kleopatrou uprchli do Egypta, ale r. 30 př. n. l. tam za nimi Agrippa a Augustus vpadli. Marcus Antonius už neviděl východisko a zavraždil se probodnutím mečem. Zemřel v Kleopatřině náručí. Několik týdnů na to si vzala život i Klepatra, když se nechala uštknout hadem.
Caesarion byl popraven, děti, které měla Kleopatra s Marcem, dal Augustus na výchovu své sestře, Marcově bývalé manželce, která tak vychovávala pět dětí Marca Antonia.

Marcus Antonius



Lepidus byl ze hry, Marcus Antonius mrtvý a tak zbyl jen Augustus, aby vládl. Stal se prvním císařem Říše římské a nastolil Principát, zřízení, kde hlavní slovo měl císař, ale stále rozhodoval i Senát, Konzul, Tribun lidu.
Ačkoliv nezačal nejlépe, dále byl Augustus výborným vládcem. S jeho samostatnou vládou začalo období tzv. Římského míru. Lidu zajistil mír a blahobyt, dále posunul hranice říše, s Parthskou říší sjednal mír, reformoval systém daní, dal rozšířit síť silnic, přestavět řadu měst, založil stálou armádu a Pretoriánskou gardu, což byla osobní stráž císařů. Po své smrti byl prohlášen Senátem za boha a měsíc Sextilis byl na jeho počest oficiálně přejmenován na August.

první císař Římské říše, Augustus



Po Augustově smrti. r. 14, vládl Tiberius. Provedl hospodářské reformy, díky kterým naplnil státní pokladnu, ukončil politiku vojenské expanze a omezil se na obranu stávajících hranic.

Dalším vládcem byl, od r. 37, strašlivý a obávaný Caligula. Caligulova vláda byla očekávána s radostí a prvních šest měsíců byla opravdu báječná, ale pak Caligula onemocněl, patrně Encefalitidou a totálně se změnil. Z mírného a laskavého člověka se stal tyran. Po čtyřech letech násilí a sexuálních skandálů (údajně spal se všemi svými třemi sestrami a svým přátelům strkal do postele své dvě dcery, mimo jiného), byl Pretoriány zavražděn.

Caligulův aureus



Claudius vládl v letech 41- 54. Byl jedním z nejschopnějších reformátorů a proslul i svými stavbami. Za jeho vlády byla připojena k Římské říši Británie, Thrákie (Balkánský poloostrov) a Mauretánie (Afrika). Za štědré udělování římského občanství byl dokonce kritizován samotným Senecou. Rovněž během jeho vlády vyvstaly první problémy s Křesťany a tak všechny Židy Claudius z Říma vypověděl. Claudia zavraždila jeho manželka, aby se císařem mohl stát její syn, Nero.

S Nerem je to složité. Na jednu stranu podporoval umění a kulturní rozvoj, diplomacii a obchod. Nerozšířil sice říši, ale zvládl několik povstání, např. v Británii a r. 66 v Judei, které přerostlo v První židovskou válku. Vedl válku s Parthskou říší. Na druhou stranu nechal povraždit svou rodinu a mnoho dalších osob. R. 64 se odehrál velký požár Říma. Není jisté, jestli požár nechal založit Nero. Moc pravděpodobné to není, ale je fakt, že díky němu mohl vystavět obrovský palác, Zlatý dům- Domus Aurea. Nero sám obviňoval křesťany a tak začalo jejich pronásledování. Ke konci vlády musel Nero čelit rozsáhlému Pisonovu spiknutí a když se proti němu následně vzbouřili i některí místodržitelé provincií a Pretoriáni mu vypověděli poslušnost, vzal si, r. 68, život. S Nerem skončila i Juliovsko-claudiovská dynastie.

Po Neronově smrti nastal v říši chaos, označovaný jako Rok čtyř císařů. Z bojů mezi uchazeči o trůn vyšel vítězně Vespasianus, který vládl mezi lety 69- 79 a s nímž nastoupila na trůn Flaviovská dynastie.

R. 74 Skončila První židovská válka, vítězstvím Říma. O vítězství se zasloužil Vespasianův syn a pozdější císař Titus. Jeho bratr Domitianus, který byl císařem po něm, mu nechal na počest velkého vítězství vybudovat Titův vítězný oblouk. Titus vládl mezi 79- 81 a byl jedním z nejmírnějších císařů.

24. srpna 79 vybuchla sopka Vesuv, která pohřbila města Pompeje, Herculaneum a Stabie. Vesuv zůstává dodnes nebezpečím. V jeho blízkosti se nachází město Neapol a v celé ohrožené oblasti žije miliony lidí.

R. 80 byl dokončen Flaviovský amfiteátr, který dnes známe pod názvem Koloseum a s jehož výstavbou započal Vespasianus.

Koloseum dnes



Traianus, který vládl mezi lety 98- 117, nepatřil k žádné dynastii, ale k tzv. Adoptivním císařům. Traianus byl prvním císařem, který nepocházel z Itálie, ale z provincie, v tomto případě z Hispánie. Tradičně je oslavován jako nejlepší císař a za jeho vlády, r. 117, dosáhla Římská říše největšího územního rozsahu. Traianus mimo jiné, nechal přebudovat Řím. Vystavěl např. Trajánovo fórum, nebbo Trajánův sloup. Po své smrti byl prohlášen za Boha.

Římská říše r. 117



Traianův nástupce Hadrianus, vládnoucí mezi lety 117- 138, se území východně od Eufratu vzdal, protože bylo neudržitelné. Hadrianus byl inteligentní vládce, který kulturně pozvedl říši. Nechal vystavět mnoho nádherných staveb. Výsavbě se věnoval i na hranicích říše, když nechal vybudovat několik pohraničních opevnění, např. Hadriánův val, v Británii. I Hadrianus byl po smrti prohlášen Bohem.

Za vlády Marca Aurelia, mezi lety 161- 180, skončilo Šťastné a mírové období. Ihned po Aureliově nástupu na trůn napadli říši Patrhové, ale ty si nakonec Římská říše podmanila a ovládla Mezopotámii. Ale ztažení vojáků z Dunajské hranice, využily Germánské kmeny a r. 166 vypukly Markomanské války, které trvaly po zbytek Aureliovi vlády. Z Orientu zase přitáhli vojáci morovou nákazu, která byla pojmenována Antoniniánská epidemie. V různých částech impéria dcházelo k nepokojům vyvoláným pronásledováním křesťanů. A do toho všeho se začaly objevovat problémy i v nitru impéria. Mimo to, je dnes Marcus Aurelius ceněn za své dílo Hovory k sobě. Spis, který sepsal na svých vojenských taženích.

Markomanské války ukončil až Aureliův syn, Commodus, vládnoucí v letech 180- 192, když ihned po plném převzetí moci podepsal s Germánskými kmeny mír.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama