Vítejte


na stránkách věnovaných světovým dějinám, trošce historie umění a genealogii rodu Salomon von Friedberg


Ve školách se učí dějiny světově nejdůležitějších událostí a chronologicky. Chápu ten účel, ale tady na těchto stránkách to máme prostě jinak. Jedete na dovolenou do zahraničí a chcete se nejdřív dozvědět dějiny oné země? Tady je najdete. Nebo jste prostě jen nadšenec do dějepisu (jako já :-D ) a klasické studium už znáte zleva doprava a zpátky? Tady si užijete.

Původně jsem chtěla sepsat dějiny všech států, o kterých bych jen dokázala najít informace, ale to už asi nezvládnu. I tak se tu dá najít pěkný soubor zemí a byla by škoda se o to nepodělit. Také berte v úvahu, že od doby kdy jsem články psala uběhla nějaká ta troška vody a tak poslední informace jsou aktuální k době sepsání. Nakonec jsem také už nezvádla jazykovou korekturu, proto prosím tolerujte gramatické chyby a překlepy.

Podklady k článkům jsem hledala na internetu. Našla jsem si vždycky všechny informace co jsem dokázala a skládala z nich příběh. Někdy to byl pěkný oříšek, když se zdroje rozcházely, připomínalo to až detektivní práci. Ale byla to i zábava. Výsledkem by měla být ucelenost a taková pravdivost informací, jaká se při popsaném postupu jen dá.


Aktualizace k 12.6.2018
Po dějinách světa a umění jsem se vrhla na dějiny vlastního původu. Po letech genealogického výzkumu mám sestavený rodokmen a sepsanou rodinnou kroniku. Kroniku zatím nemohu zveřejnit, dokuď nevyřídím všechna potřebná povolení, ale zatím alespoň jednoduchý rodokmen dávám k dispozici.


Ať se Vám zde líbí. :-)

Francie 2. část

11. srpna 2012 v 17:58 | Sabina Hlavatá |  Evropa
16.tému století dominovaly války o Itálii. Konkrétně šlo o severoitalské království Neapol a vévodství Milán. Tato území lákala Francii nejen značným bohatstvím, ale především o ně bojovali, aby zastavili rozpínavost Španělska a Habsburků. 60 let bojů skončilo vítězstvím Španělska, r. 1559 podepsáním míru v Cateau- Cambrésis. Moc Habsurků vzrostla obrovsky a Francie se octla v habsburském obležení.

Ale vedle válek o Itálii panovala ve Francii také renesance. Ztělesněním renesančního rozkvětu se stal František I.

František I.



Podporoval umění a vzdělanost, udržoval přepychový dvůr a dbal o zahraniční politiku. Bylo tehdy normální, že královský dvůr byl kočovný. František proto nechal vystavět slavné a nádherné zámky na Loiře a zámek Fontainebleau. Také několikrát přestavěl pařížský Louvre. František si ke dvoru zval takové umělce, jakými byli Leonardo da Vinci (ten tu zůstal až do své smrti), Michelangelo, Rafael, či Tizian. Za Františkovi vlády kvetl také obchod, v Lyonu byla aložena první burza. A Francie také získala nové území- Kanadu. Ale vše nebylo jen růžové. Za Františkovi vlády se Francie také nesmírně zadlužila a tak rostly daně, ceny a nespokojenost obyvatel. A aby toho nebylo málo, za Františkovi vlády, pronikla do Francie také Reformace.

zámek Fontainebleau



Reformace neproběhla hladce nikde, ani ve Francii. Luteránství se ještě podařilo potlačit, ale Kalvinismus se uchytil a jeho příslušníci se ve Francii nazývají Hugenoti. Hugenoty vedli především Bourbonové, příbuzní královské dynastie z Valois, panující v Navarském království, kteří se snažili zlomit francouzskou královskou moc. Francii vládla jako regentka Kateřina Medicejská, která prostřednictvím rodiny de Guisů, podporovala Katolíky. Jako akt smíření obou znepřátelených stran, proběhla svatba mezi dcerou Kateřiny, Markétou z Valois a Jindřichem Navarrským, 23. srpna 1572. Jenže smíření se nekonalo. Naopak, vypuklo hromadné masakrování Hugenotů, které se brzy rozlilo po celé Francii. Bartolomějská noc, jak se tato událost nazývá, byla startem pro Hugenotské války. Po krátkých vládách Kateřininých synů a rychlých úmrtích (čímž skončila dynastie Valois), nastoupil na francouzský trůn Jindřich Navarrský, jako Jindřich IV. Aby si katolíky a Paříž naklonil, přestoupil, ale ke katolictví.
Ale Jindřich IV. byl skvělý král. R. 1598 vydal Edikt Nantský, který zaručoval svobodu vyznání. Dále snížil daně, bojoval proti korupci ve vládě, začal stavět loďstvo a podporoval kolonizaci v Kanadě.

Jindřich IV.



Dalším francouzským králem se stal, r.1610 Jindřichův syn, Ludvík XIII., ale v prvních letech panovala jako regentka jeho matka, Marie Medicejská. Významných rádcem jí byl Richelieu. Marie se snažila prodloužit svou vládu na co nejdelší dobu a tvrdila, že král je zaostalý, až nakonec musel Ludvík udělat státní převrat, aby se mohl ujmout vlády. Richelieu se musel na chvíli odklidit, ale pak se mu podařilo vetřít do královi přízně, stal se jeho prvním ministrem a měl zásadní vliv. Trnem v oku mu byli Hugenoti. R. 1628 dobil jejich přístavní pevnost La Rochelle.

Ludvík XIII. a Richelieu



Jak už bylo řečeno, Francie se nacházela v habsburském obležení a Richeliu s tím chtěl něco udělat. Spojil se tedy, jménem Francie, s Nizozemím a Švédskem a Francie tak vstoupila do probíhající Třicetileté války. V odpověď na francouzské spojenectví vstoupila do Francie Španělská vojska a dostala se až k Paříži, ale byla zatlačena nazpět a Francie si ve Třicetileté válce vedla celkově dost úspěšně. R. 1642 Kardinál Richelieu zemřel a na jeho místo nastoupil Jules Mazarin. O rok později , r. 1643, zemřel i král, Ludvík XIII. a odehrála se rozhodující bitva mezi Francií a Španělskem, bitva u Rocroi, kde francouzský Ludvík II. Bourbon, zvaný Velký Condé, porazil španělsko- císařskou armádu. Toto velké vítězství Francie vedlo k mírovým jednáním, která nakonec, r. 1648 vedla k podepsání Vestfálského míru a ukončení Třicetileté války.

Mazarin



Po řadu let si francouzští králové budovali svou absolutistickou pozici. Přímo představitelem francouzské absolutistické vlády, se stal Ludvík XIV. Nechával si říkat Král Slunce. I za Ludvíka vládla ze začátku jako regentka jeho matka, Anna Rakouská a velký vliv měl i první ministr, tentokrát Mazarin. Ale Annino panování ztěžovalo povstání šlechticů, zvané Fronda. Toto povstání nakonec, ale právě Mazarin, r. 1652, ukončil. Když r. 1661 Mazarin zemřel, král už na jeho místo nikoho nepřijal a sám se ujal jeho povinností. Ačkoliv spojence a rádce měl. Stal se jím Jean- Baptiste Colbert. Ministr financí, Nicolas Fouquet, pozval krále na oslavu do svého nového zámku. Když král viděl Fouquetovo bohatsví a nádheru jeho zámku, začal údajně žárlit. Za pomoci Colberta nechal Fouqueta zatknout a odsoudit za zpronevěření financí (btw. Fouqueta zatýkal kapitán kraálovských mušketýrů D´Artagnan. Ano, opravdu existoval a jeho z většiny fiktivní životopis se stal základem Dumasových Tří mušketýrů). Většina Fouquetova majetku se později objevila ve Versailles.
Colbert nadále spolupracoval s Ludvíkem na vyřešení katasrofálního stavu státních financí a r. 1665 ho král jmenoval ministrem financí. Jistě stojí za zmínku, že Colbertovi příbuzní se stali ministrem zahraničí a ministrem námořnictva. Ať žije protekce. :-D
Ludvíkova vláda nebyla z počátku jednoduchá. Dostal se do situace, kdy věrnost králi od šlechty byla na pováženou, hranice nejisté a Francie nejlidnatějším státem Evropy, ale přitom směskou různých a různě mluvících národů. Kromě válek s Nizozemím a Devítileté války, tu byla Válka o Španělské dědictví, kterou Ludvík víceméně vyhrál, když se mu podařilo dostal na španělský trůn svého vnuka, Filipa V. Ale Ludvík právě díky tomu, že vládl absolutisticky a že se mu dařilo a vládl dobře, nakonec všechny překážky překonal a byl docela dobrým králem. Podporoval rozvoj manufaktur, potažmo zahraniční obchod, šťastnou ruku měl ve výběru osobnoství z oblasti vojenství, takže se jeho armáda stala nejmodernější v Evropě, podporoval různé vědecké obory. Francie se stala námořní velmocí, bylo vybudováno mnoho přístavů. Byly zakládány kolonie v severní Americe, Indii, Indonésii a Madagaskaru. Byly založeny Východoindická a Západoindická obchodní společnost. Pokuď jde o kulturu, prožívala Francie Zlatý věk. Francie diktovala směr módy a dvorského života. Versailles byly výstavním sídlem a insirovaly téměř všechny evropské dvory, francouzština se stala řečí urozených. Finančně podporoval umělce snad ze všech oborů, jeho dvorním skladatelem byl Lully a velkým oblíbencem Moliere.
Ale i Ludvíkova vláda měla svou odvrácenou stránku. Války, stavba a provoz Versailles a vůbec vysoké náklady na provoz dvora vedly k zadlužení Francie, což v plné míře pocítila až další generace. Ludvík také, r. 1685 zrušil Edikt nantský. Ludvík to myslel dobře. Snažil se o sjednocení země ve všech oblastech, včetně té náboženské. Jenže zároveň se zrušením Ediktu nařídil zboření protestantských kosteů, uzavření protestantských škol a násilné pokřtění dětí. Za to mu Protestanti rozhodně nepoděkovali a na 200 tisíc jich raději odešlo žít do okolních protestantských států.
Konec Ludvíkovi vlády byl poznamenán léty neúrody a hladomoru. V jeho osobním životě pak došlo k několika úmrtím jeho nejbližších. Král Slunce, Ludvík XIV., zemřel r. 1715.

Ludvík XIV.



Za vlády Ludvíka XV. se ještě prohloubilo postavení mezi šlechtou a obyčejným lidem. Zatímco šlechta se měla kríálovsky a její jedinu starostí bylo intrikování u dovra, obyčejný lid trpěl. Na třicet let se země ocitla přímo v hospodářské krizi. Francie se zapletla do Válek o rakouské dědictví, ale nezískala nic. Během Sedmileté války s Anglií ztratila Kanadu, část Louisiany a většinu držav v Indii. Jediné co vydrželo, že byla Francie stále centrem kultury.
Ludvík XVI. převzal zemi na pokraji státního bankrotu. Pětinu obyvatestva tvořili žebráci, pracující lid byl zatížen neúnosnými daněmi a cenami, řemeslníky řídily cechy a šlechta žila sice v bohatsví, ale toužila po větším vlivu. A do toho tu byl král, který si snad jako na truc žil v přepychu a bohatsví. Ludvík se opravdu snažil, ale zástupci, které pro provedení reforem zvolil, je nedokázali dovést do konce. Anglické kolonie v severní Americe vyhásily nezávislost a Francie s nimi uzavřela spojenectví, čímž si znepřátelila Anglii. Alespoň se Ludvíkovi podařilo prosadit zákaz mučení ve věznicích a zákaz otroctví v koloniích. r. 1789 byly svolány Generální stavy (po 175 letech). Generální stavy tvořila šlechta, duchovensvo a třetí stav, což byli obyčejní lidé a těch bylo stejně jako šlechty a duchovních dohromady. Třetí stava další dva se absolutně neshodli, proto třetí stav vytvořil Národní shromáždění. K tomu se přidali části ostatních dvou stavů. Cílem bylo vytvořit novou ústavu. Ludvík sice spolupracoval, ale zároveň poslal na shromáždění vojsko. Na protest pařížané vytvořili milice a 14. července 1789 dobyli vězení Bastila. A tím začala Velká francouzská revoluce.

Bastila



Velká francouzská revoluce byla divoká. Byli sice zrušeny daňová privilegia, desátky, cechy i vrchnostenská práva, byla vyhlášena rovnost občanů a svoboda slova, ale rolníci fyzicky útočili na prchající feudály a plenili zámky. Vůdcem revolučního vojska se stal markýz de La Fayette. Nová ústava byla předložena králi a ten ji na nátlak podepsal. Francie se stala konstituční monarchií. Noví poslanci chtěli ukončit revoluci, ale naproti nim začaly na síle získávat politické kluby. Jakobíni chtěli nejprve jen omezit královu moc, ale potom došli k názoru, že lepší bude stát se republikou. Vláda vyhlásila válku Rakousku, podporovanému Pruskem a na pomoc přišli oddíly z celé země, s písní Marseillaisou na rtech. Tato píseň se později stala hymnou. Během dalšího povstání, vedeném Georgesem Dantonem, byl král uvězněn. Byly vypsány nové volby a v těch zvítězili Girondisté. Ti Ludvíka sesadili a vyhlásili Francii jako republiku. Ačkoliv revoluční vojsko zahnalo pruské a obsadilo Savojsko, v Paříži zavládl hladomor. Navíc se ukázalo, že král z vězení podněcuje ostatní státy proti revoluci. Nová vláda proto rozhodla o jeho popravě. Ta byla vykonána 12. ledna 1793, stětím gilotinou. Králova statečnost v posledních chvílích života vzbuzovala úctu.

Ludvík XVI.



Evropa byla popravou Ludvíka XVI. šokována. K Rakousku a Prusku se přidali Španělsko, později i Rusko a vůdcem této protifrancouzské koalice se stala Anglie. Francie se musela stáhnout, aby ubránila své vlastní hranice. Navíc v jednom kraji vypuklo kontrarevoluční povstání rolníků, kteří již nechtěli další verbování do armády, ale to bylo krvavě potlačeno.
Girondisté neuspěli a do vedení se znovu dostali Jakobíni, v čele s Robespierrem. Ti především reformovali armádu a ta byla nakonec schopná odrazit protivníky. Období vlády Jakobínů se označuje jako Teror, protože bylo výsledkem boje dvou velkých stra a Jakobíni se Girondistům krutě pomstili a nejen jim, každý kdo nesouhlasil s novým režimem byl popraven. Tisíce lidí skončilo pod gilotinou. Ale Robespierre usiloval o vůdčí pozici natolik, že se nakonec obrátili proti němu i jeho vlastní lidé. Nejprve popravovali jeho jménem ještě víc, aby ho zdiskreditovali a nakonec i samotného Robespierra popravili.
Do čela Francie se podle ústavy, r. 1795, postavilo pětičlenné Direktorium a nastal tzv. Odliv revoluce. Tak skončila Velká francouzská revoluce.

Mezi tím vším se na válečném poli vyznamenával jistý Napoleon Bonaparte.
Napoleon je celkem rozporuplná osobnost. Ještě než se stal hlavou Francie, podařilo se mu dosáhnout úžasných vojenských úspěchů, hlavně v boji o sever Itálie. Ale podnikl i neúspěšné tažení do Egypta. Po zvolení Prvním konzulem, r. 1799, se vrhl na řešení státních problémů. Šetřením a kontrolou každého výdaje vyřešil problémy státních financí, podporoval podnikání a průmysl a reorganizoval státní správu. S kritikou se vypořádal zastavením vydávání většiny časopisů. Rychle se vypořádal i s kriminalitou, především s loupežnými přepadeními, která se do té doby rozrostla a potlačil vzbouřenecké roajalistické snahy, které tu stále byly, v kraji Véndeé. Vypracoval nový Zákoník a položil základ národnímu vzdělávání.
Když pořešil státní záležitosti, začal se plně soustředit na svá vojenská tažení, ve kterých byl neuvěřitelně úspěšný. Svojí taktikou záložní armády se mu podařilo získat Rakousko.
Po tom, co se stal doživotním konzulem, byl 2. prosince 1804 papežem Piem VII. jmenován císařem. Docela známý je fakt, že během impozantní korunovace vytrh papeži korunu a posadil si ji na hlavu sám. R. 1805 se nechal ještě jmenovat italským králem, aby upevnil v Itálii svou moc.
Napoleon ztratil sympatie u většiny evropských vládců, když dal unést z rakouského území, a následně popravit, emigranta a příbuzného krále Ludvíka XVI. Několikrát se evropské mocnosti spojili proti Napoleonovi, ale vždy neúspěšně. Slavnou se stala bitva Tří císařů, z 2. prosince 1805, bitva u Slavkova, ve které Napoleon rozdrtil spojená rakouská a ruská vojska, což mu vyneslo zisk většiny území Německa. Při tomto tažení použil svou Velkou armádu, která byla původně určena ke vpádu do Anglie. V Německu chtěl upevnit svou moc vytvořením Rýnského spolku, čímž zapříčinil definitivní zánik Svaté říše římské. Naopak velkým neúspěchem pro něj byla námořní bitva u Trafalgaru, z r. 1805, ve které se utkal s anglickým námořnictvem admirála Nelsona. Anglie byla Napoleonovi trnem v patě, protože velmi toužil ji připojit ke svým dobytým územím, ale to se mu nikdy nepodařilo a na moři byli angličané obzvlášť silní.
Těžko říct, proč byl Napoleon ve svých taženích tak úspěšný. Používal taktiku, podle které raději útočil první, než by čekat na útok protivníka. Během jeho tažení umíralo spousty jeho vojáků, ale dařilo se mu vyhrávat i proti drtivé přesile. První Francouzské císařství nakonec obsahovalo obrovské území, jak můžete vidět na obrázku, které Napoleon dokázal udržovat jen svou činorodostí a neustálými boji s nepřáteli. Sotva získal část území a odjel dobývat jiné, už tu byli nepřátelé, aby si vzali zpět co jim vzal. Neměl to jednoduché a nabízí se otázka, stálo mu to za to? Na co vytvářet obrovské říše?
Konec úspěšných tažní pro něj znamenalo až tažení do Ruska. Dostal se sice až k Moskvě, ale kdyby chtěl víc, musel by zůstat přez zimu a to by se mu zbytek říše rozpadl. Zvolil proto ústup, který se stal fiaskem a ztratil při něm většinu vojáků, stejně jako své cti.
Než se stihl vrátit z ruského tažení, nepřátelští spojenci zaútočili na Paříž. Výsledkem bylo, že se Napoleon, r. 1814, musel vzdát titulu císaře, pro sebe i své dědice a byl (po neúspěšné sebevraždě), poslán do vyhnanství na ostrov Elba.

Poté, co byl Ludvík XVI. popraven, měl se stát králem jeho syn, Ludvík XVII. Jak, ale víme, to se nestalo a maličký Ludvík ztrávil většinu života ve vězení, kde také v deseti letech zemřel. Dalším na řadě měl být bratr popraveného krále, Ludvík XVIII. Ten se také chopil vlády po Napoleonově vyhnání na Elbu. Napoleon se z počátku nemínil vrátit a celkem spokojeně si vládl na svém ostrově, ale Ludvík a hlavně šlechta, vracející se z emigrace, začali zavádět staré pořádky. To se lidem nelíbilo. Vojáky zase naštvalo, když král začal rozpouštět armádu. K Napoleonovi se samozřejmě donesly zrpávy o nespokojenosti a dokonce o chystaném převratu a rozhodl se pro návrat, ke kterému došlo pouhých několik měsíců po jeho vyhnání, r. 1815.
Buďme upřímní, ne každý mohl být z Napoleonova návratu nadšený, ale to, že se Napoleon ujal opětovné vlády nad Francií bez jediného výstřelu, svědčí o obrovské podpoře a návrat to byl opravdu triumfální. Ludvík uprchl a další Napoleonova vláda se nazývá Stodenní císařství. Naprosto opačný účinek měl Napoleonův návrat u evropských vládců, kteeří se okamžitě spojili za účelem odstranění "narušitele pokoje světa".
Napoleon znovu sestavil armádu a vytáhl vstříc nepřátelům. Rozhodující, a pro Napolena osudnou, se stala bitva u Waterloo, z 18. června 1815. Napoleon se vrátil do Paříže, jako poraženec. Abdikaci podepsal ve prospěch svého syna Napoleona II. a vydal se angličanům, kteří rozhodli o jeho internaci na ostrově Svatá Helena a 5. května 1821 zde zemřel.

Napoleon



Období, které následovalo po Napoleonově druhé abdikaci, se nazývá Restaurace Bourbonů. Ludvík XVIII. se opět ujal vlády. Z počátku byl Ludvík a jeho ministři opatrní ve svých krocích, ale například masakrování bývalých příznivců Napoleona ze strany monarchistů, na jihu Francie, nechali nepotrestány.
Ludvík XVIII. r. 1824 zemřel a k moci se dostal Karel X. Karel se pokusil prosadit reformy, jejichž výsledkem mělo být potlačení svobody tisku a omezení volebního práva, což vedlo akrát k Červencové revoluci, r. 1830, která stála Karla trůn. Karel potom dožil svůj život na cestách po Evropě, kde se nechal vydržovat svými příznivci. Hodně pobýval i v Čechách.
Karel abdikoval ve prospěch svého vnuka, ale toho sněmovna odmítla a nastooupil Ludvík Filip Orleánský. Vládl do revolučního roku 1848 a období jeho vlády se nazývá Červencová monarchie. Ludvík Filip byl posledním francouzským králem.

Ludvík Filip



Po revoluci r. 1848 se Francie stala republikou a prezidentem Ludvík Napoleon. R. 1851 udělal převrat a nechal se uzákonit prezidentem na dalších deset let, ale hned o rok později nechal hlasovat o vzniku císařství, což prošlo, Francie se stala Druhým císařstvím a Ludvík Napoleon dědičným císařem Napoleonem III.
Rusko bylo ve válce s Osmanskou říší a chtělo si na jeho úrok rozšířit území, ale toho se obávala Francie i Británie a tak se spojily a r. 1853 se zapojili do války, na straně Osmanské říše. Krymská válka trvala do r. 1856, ale Rusko bylo poraženo. R. 1859 se Francie zasadila o porážku Rakouska v Itálii a pád Bachova absolutizmu, ale zásah v Mexiku, mezi lety 1862- 1867 skončil porážkou a popravou mexického císaře Maxmiliána I.
Velkými činy Napoleona III. byla přestavba Paříže, výstavba železniční sítě (neefektivní, protože trasy vedly jen do Paříže :-D, ale aspoň nějaké) a především výstavba Suezského průplavu.
R. 1870 propukla Prusko- Francouzská válka, která byla pro Francii katastrofální. Vítěznému Německu pomohla ve sjednocení a vytvoření Německého císařství a Itálie dokončila sjednocení připojením Říma.
Neúspěch v této válce vedl k revoluci a nastolení Třetí Francouzské republiky, s prezidentem Adolphe Thiersem.

Od r. 1894 zmítala Francií tzv. Dreyfusova aféra. Židovský důstojník Alfred Dreyfus byl obviněn z velezrady ve prospěch Německého císařství. Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen na doživotí. Za propuštění Dreyfuse se zasazoval i známý spisovatel Émile Zola.

Během První světové války stála Francie přirozeně na straně Dohody, po boku Británie, Itálie, Ruska a dalších. Německo zaútočilo na Francii přez Belgii, ale bylo zastaveno protiútokem Dohody. Od té doby e vedla zákopová válka a to se nezměnilo prakticky do konce války. R. 1916 se odehrála bitva u Verdunu, kterou francie vyhrála. V bitvě na Sommě Britové poprvé použili tank. R. 1917 se odehrála neúspěšná Nivellova ofenzíva, která stála 230 francouzských a britských životů. V bitvě u Cambrai takticky zvítězili Němci. Ludendorffova ofenzíva r. 1918 ohrozila Paříž, ale Dohoda dokázala zadržovat nepřátelská vojksa, až se unavila a po Druhé bitvě na Marně se musela ztáhnout. Válka byla ukončena r. 1918, ale konečný mír, Versaillská smlouva, byl podepsán r. 1919. Francie získala zpět Alsasko a Lotrinsko, které ztratila ve válce r. 1870 a získala bývalou německou kolonii Kamerun a správu nad Sýrií a Libanonem.

francouzský voják v První světové válce



Raymond Poincaré, který byl prezidentem Francie v letech 1913- 192,0 vedl ostře proti německou politiku, jejíž důsledky se projevili za prezidenta Alexandre Milleranda, když r. 1923 Francie obsadila německé území Porúří. Okupace, ale byla příliž nákladná, byly zvýšeny daně, frank padl a hospodářství se ocitlo v deficitu. Další vlády se snažily o zmírnění nenávisti k Německu, např. Aristide Briand přišel s programem usmíření, což se mu ve finále podařilo, ale na úkor východních spojenců.
Francie měla poměrně vysoká cla, díky čemuž se v ní podařilo oddálit Velkou hospodářskou krizi, ale nejhlubší byla v r. 1932, stejně jako v jiných státech.
Následně došlo k aféře Staviski, která vedla r. 1934 k demonstracím, při kterých bylo zastřeleno 15 osob a padly dvě vlády. Puč se, ale nezdařil.

Druhá světová válka začala 1. září 1939 německým útokem proti Polsku. Polsko zdaleka nemělo takové vybavení, aby bylo pro Německo rovnoceným partnerem a tak m nezbylo, než se spolehnout a dřívější dohodnutou pomoc, kterou mu měla poskytnout Francie a Británie. Ty na základě těchto dohod vyhlásili Německu válku a Francie podnikla výpad na Sársko, ale šlo spíš o symbolický krok. Další období se nazývá Podivná válka, protože Francie se chovala velmi pasivně a vůbec hlavní střety celé války se konaly na jiných místech. Důvodem francouzské pasivity bylo, že spoleháli na své silné opevnění podél Maginotovi linie, kteár ovšem nevedla na hranicích s Belgií. Útok přímo na Francii provedl Hitler r. 1940 a 14. června vstoupil do Paříže.

němečtí vojáci po obsazení Paříže



Předseda vlády, Philippe Pétain, okamžitě uzavřel s Německem příměří a se svou vládou se usadil ve městě Vichy. Začalo období Vichystické Francie, režimu, který byl zcela loajální vůči Německu. Po těchto událostech uprchl do exilu v Anglii Charles de Gaulle, který zde vybudoval FFL, hnutí, které se stalo velmi úspěšným v bojích. De Gaulle podporoval i největší odboj ve Francii, skupinu Résistance.
Operace Overload bylo krycí jméno pro vylodění Spojenců v Normandii, které se uskutečnilo v Den D, 6. června 1944. Paříž byla osvobozena 25. srpna a američani s FFL podnikli operaci Dragoon, při které se vylodili v jižní Francii, takže se nakonec u Dijonu setkali s vojáky postupujícími ze severu.
16. prosince 1944 se uskutečnila bitva v Ardenách, poslední Hitlerův pokus zvrátit válku na západě ve svůj prospěch.
Druhá světová válka skončila 2. září 1945. Pétain byl odsouzen na doživotí za velezradu, de Gaulle se už po osvobození Paříže stal předsedou prozatímní vlády. 26. června 1946 bylo založeno OSN.

Hospodářsky se Francie vzpamatovala z války poměrně rychle, ale v politické oblasti byla značně nestabilní. Vznikla nová ústava a tím Čtvrtá republika. S novou ústavou, ale nesouhlasil de Gaulle a podal demisi.
Po válce byly země vyčerpány a toho využily mnohé kolonie k osamostatnění. Většinou se tak stávalo mírovou cestou a bez problému, ale bylo pár vyjímek. Dekolonizace ve Vietnamu vyvolala válku ve Vietnamu a průběh dekolonizace v Alžírsku přivedl Francii na pokraj občanské války. Nakonec byla r. 1958 vytvořena další ústava a vznikla již Pátá republika, jejímž prezidentem se stal Charles de Gaulle. Francie r. 1966 vystoupla z NATO a de Gaulle zahájil jaderný program. Jeho politika se nazývá Gaullismus, nebo také Poloprezidentská vláda a nezískala si zrovna oblibu, což dokazuje fakt, že na něj bylo spácháno přez 30 pokusů o atentát.

Charles de Gaulle



Od r. 1967 docházelo v Francii ke sudentským nepokojům, které vyvrcholiy v květnu 1968. V té době se podobné nepokoje konaly v několika státech Evropy, al ve Francii dosáhly největší intentzity. V květnu 1968 studenti obsadili francouzskou prestižní univerzitu Sorbonna. Ta byla násilně vyklizena, což vedlo ke generální stávce. De Gaullovi se nakonec podařilo situaci uklidnit, ale v dlouhodobém důsledku vedly tyto události ke kulturním, politickým a ekonomickým reformám.

R. 1969 Charles de Gaulle abdikoval, když se mu nepodařilo prosadit některé ze svých reforem.

Od r. 1995 je Francie poznamenána novým rozkvětem stávkových hnutí. Současným prezidentem Francie je, od r. 2007, Nicolas Sarkozy.

Nicolas Sarkozy





Zdroj: Wikipedie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama