Vítejte


na stránkách věnovaných světovým dějinám, trošce historie umění a genealogii rodu Salomon von Friedberg


Ve školách se učí dějiny světově nejdůležitějších událostí a chronologicky. Chápu ten účel, ale tady na těchto stránkách to máme prostě jinak. Jedete na dovolenou do zahraničí a chcete se nejdřív dozvědět dějiny oné země? Tady je najdete. Nebo jste prostě jen nadšenec do dějepisu (jako já :-D ) a klasické studium už znáte zleva doprava a zpátky? Tady si užijete.

Původně jsem chtěla sepsat dějiny všech států, o kterých bych jen dokázala najít informace, ale to už asi nezvládnu. I tak se tu dá najít pěkný soubor zemí a byla by škoda se o to nepodělit. Také berte v úvahu, že od doby kdy jsem články psala uběhla nějaká ta troška vody a tak poslední informace jsou aktuální k době sepsání. Nakonec jsem také už nezvádla jazykovou korekturu, proto prosím tolerujte gramatické chyby a překlepy.

Podklady k článkům jsem hledala na internetu. Našla jsem si vždycky všechny informace co jsem dokázala a skládala z nich příběh. Někdy to byl pěkný oříšek, když se zdroje rozcházely, připomínalo to až detektivní práci. Ale byla to i zábava. Výsledkem by měla být ucelenost a taková pravdivost informací, jaká se při popsaném postupu jen dá.


Aktualizace k 12.6.2018
Po dějinách světa a umění jsem se vrhla na dějiny vlastního původu. Po letech genealogického výzkumu mám sestavený rodokmen a sepsanou rodinnou kroniku. Kroniku zatím nemohu zveřejnit, dokuď nevyřídím všechna potřebná povolení, ale zatím alespoň jednoduchý rodokmen dávám k dispozici.


Ať se Vám zde líbí. :-)

Francie 1. část

2. srpna 2012 v 1:00 | Sabina Hlavatá |  Evropa

Dějiny Francie



Naprosto nejstarší archeologické nálezy z Francie naznačují, že toto území bylo osídleno velmi brzy, již před 1 800 000 lety, tedy v době nejstaršího Paleolitu. Před 200 tisíci lety se tu objevili Neandrtálci, ale ti byli před 40 tisíci lety vytlačeni, nebo snad asimilováni, Kromaňonci, jak se nazývá ranný (mladopaleotický) druh Homo sapiens. Také slovo Kromaňonec pochází ze jména francouzkého naleziště v Cro Magnonu.
Tito první lidé se živili především lovem, doplněného sběrem. O důležitosti lovu svědčí i nástěnné jeskynní malby. Nejznámnější jsou z jeskyně v Lascaux, pocházejí přibližně z r. 15 tisíc př. n. l.

Jeskynní malby v Lascaux



Protože člověk se živil především lovem a zvěř migrovala, byla i tehdejší společnost kočovnická. Ale kolem r. 6 tisíc př. n. l. se něco změnilo. Snad to bylo díky ústupu ledovce, nebo celkově díky klimatickým změnám, člověk se začal pomalu usazovat a objevovalo se první primitivní zemědělství. tento proces se nazývá Neolitická revoluce.
Nejznámnější neolitickou kulturou ve Francii je tzv. Bretonská megalitická kultura. Jak název napovídá, prosluli především díky stavění megalitů, v tomto případě řad kamených Menhirů, z nichž největší jsou v Carnacu.

Menhiry v Carnacu



V období Neolitu se do Francie začaly dostávat Indoevropské kmeny z východu, které přinesly i nové technologie. Např. kolem r. 2 tisíce př. n.l. tu vzkvétala tzv. Beakerská kultura, která používala měď. Doba měděná, později přešla v Dobu bronzovou.
A právě koncem Doby bronzové, se do Francie začaly dostávat legendární Keltové. Označení Keltové pocházelo od Řeků, ale toto etnikum ve Francii přicházelo do styku s Římany, kteří je označovali jako Galy a jejich zemi, která zahrnovala především území dnešní Francie, Galii. Keltové- Galové žili na poměrně vysoké úrovni. Měli své náboženství, rituály, kněží nazývané Druidi, rozvinutý obchod, měnu, písmo, jazyk, válečnictví,...

Keltský druid



Na jihu Galie přímo sousedila s Římskou říší a panoval tu čilý obchod, ale také útoky, pravděpodobně z obou stran. R. 125 př. n. l. dostal římský konzul Flaccus za úkol ochránit římského spojence- město Massilie (dnešní Marseille), právě před útoky Galů. Flaccus to ovšem vzal jako příležitost a rovnou dobyl velkou část tohoto území. A tak vznikla první ze čtyř římských provincií, na území Francie- Gallia Narbonensis, kterou římané nazývali Naše provincie, nebo prostě jen Provincie a odtud nese dodnes část tohoto území název Provence.

Kelty nemůžeme brát jako jeden národ, protože to nikdy nebyli. Toto označení je souhrné pro celou řadu kmenů. A snad i proto tyto kmeny hodně válčili mezi sebou, čímž se, ale oslabovaly. Navíc tu byli Germáni, kteří podnikali výboje na východní hranici. To dohromady dávalo skvělou šanci pro podrobení Římu a využil toho Gaius Iulius Caesar, v době kolem r. 55 př. n. l. Rovnoceným protivníkem se mu stal Vercingetorix. Náčelník z kmene Arvernů, který r. 52 př. n. l. dokázal sjednotil všechny Galy, jako jeden národ, a Caesarovi se postavit. Ovšem, i ten byl poražen a Caesar Galii připojil k Římské říši.

obraz Vercingetorix a César



Pod římskou nadvládou došlo ke značné romanizaci Galů, až nakonec bylo obyvatelstvo natolik smíšeno, že už se o nich hovoří jako o Galorománech. Obyvatelé Galie dostali plné římské občantsví, vysílali své zástupce do Římského senátu a také, především ve městech, začali hojně přebírat nové náboženství, přicházející ze Říma- křesťanství. Ovšem v podobě, ve které ho římská církev považovala za herezi.
Ovšem představení Galorománů v Římě, jak už to tak bývá, začali hledět hlavně na svůj prospěch a s obyčejnými lidmi ve Francii to šlo z kopce. Ale ani Řím si nemohl pískat. Neustálé nájezdy barbarských kmenů ho vyčerpávali postránce finanční i sociální. Kde měli pořád brát nové vojáky? A tak je začali nabírat mezi těmi barbarskými kmeny, se kterými srovna neválčili. Tyto jednotky barbarů v římské armádě, se nazývají Feoderati. A právě takovýto Feoderati, tvoření Germány, se začali usazovat ve Francii. R. 406 zamrzla řeka Rýn, čehož využily germánské kmeny Alemanů a Franků a vnikli do Francie ve velkém. Tito nový obyvatelé zakládali vlastní města a osady.

Jeden z posledních útoků, kterým Řím dokázal odolat, byl vpád Hunů, pod vedením mocného Attily. V tom mu právě hodně pomohli spojená Galořímská a Vizigótská vojska. R. 451 se odehrála zásadní bitva na Katalaunských polích. Kde přesně bojiště leželo se neví, ale pravděpodobně to bylo právě ve Francii.
Při formálním zániku Západořímské říše, r. 476, už byla Francie spíš sbírkou barbarských království, takže se jí tato událost nikterak výrazně nedotkla.

Frankové patřili mezi největší germánské skupiny ve Francii a jejich království, rozkládající se na severovýchodě, se ukázalo jako nejstabilnější. Nejvýznamnějším vládcem se ukázal být Chlodvík I., z Merovejské dynastie. Sotva upevnil svou pozici, začal expandovat. Nejprve ovládl celý sever Francie, což si ještě pojistil sňatkem. Přijal katolický křest, čímž se výrazně odlišil od jiných barbarských vládců. Ke konci života porazil Vizigóty z jihozápadní Francie a sjednotil všechny Franky.

Chlodvík I.



Chlodvík zemřel r. 511 a po letech bojů byla nakonec Francká říše rozdělena mezi jeho tři syny a tak vznikla tři království- Austrasie, Neustrie a Burgundsko. Co se zdálo spravedlivé, ukázalo se jako příčina bratrovražedných bojů, trvajících přez dvě stě let.

Poslední merovejší vládci už byli jen slabí a neschopní a skuteční vliv začali získávat majordomové, kteří původně jen správcovali v palácích, ale nakonec už prakticky vládli, bez ohledu na oficiálního krále.
Nejúspěšnější byli majordomové v Austrasii a dynastie Karlovců si tu zajistila tento úřad dědičně. Zdejší majordomus, Pipin II. r. 687 sjednotil téměř všechna francká území. Jeho syn, Karel Martel, zase dokázal odrazit Araby, pronikající do Francie ze Španělska. Jeho syn, Pipin III. Krátký, byl r. 751 zvolen skutečným králem a dynastie Karlovců oficiálně nastoupila na trůn.

Největšího rozmachu dosáhla Francká říše za vlády dalšího syna, Karla I. Velikého. Po letech těžkých bojů se mu podařilo získat Sasko, Bavorsko, severní Itálii, severní Španělsko a přinutil Slovany platit mu daně.
Tak rozsáhlá říše potřebovala pořádnou organizaci a tak na hranicích říše vznikly Marky, spravované markrabaty a ve vnitru zase hrabství, s hrabaty. Bohatě se rozvíjela i kultura a vzdělanost. Tento jev nazýváme Karolínská renesance. Není divu, že papež Lev III. r. 800 korunoval Karla Velikého císařem. Všichni věřili, že Francká říše je pokračovatelem té Římské.

Karel Veliký



Po smrti Karla Velikého vládl jeho syn Ludvík I. Pobožný, ale ten nedokázal sám řídit tak rozsáhlou říši. Po jeho smrti znovu došlo k bojům mezi syny a říše byl znovu rozdělena na tři říše, podle Verdunské smlouvy z r. 843, na Západofranckoou, Východofranckou a Lotharingii.

V Západofrancké říši vládl Karel Holý, ale byl to slabý vládce a za jeho panování rostla moc šlechty a církve. Dynastie Karlovců pomalu upadala, ke konci už vládl král jen Paříži a okolí. Zato rostla moc Robertovců a jejich příslušník, Hugo Kapet se stal r. 987 králem. Od té doby se o Robertovské dynastii mluví jako o Kapetovské.

Křesťanská církev se snad nikdy interně nedokázala shodnout v deatilech svého učení. Proto se pořádaly koncily, na kterých se měly nejasnosti upřesnit. Jenže výsledky takových koncilů nepřijali vždycky všichni a tak nejen, že vznikaly po celá léta různá odštěpení od základní křesťanské církve, ale rozpad Římské říše znamenal i čím dál tím větší vzdalování mezi západním křesťanstvím a východním. Důsledkem toho bylo Velké schizma z r. 1054, které navíc bylo dalším důvodem pro odcizení.
Po vzniku Seldžucké říše přibyl té Byzantské další nepřítel. A tak byzancký císař Alexeios I. Komnenos požádal o pomoc papeže v Římě, Urbana II. Protože rozkol nebo ne, pořád to byla jedna církev a Alexeios navíc myslel, že se mu dostane jen pár vojáků k posile jeho vyčerpané armády. Jenže papež se toho chytil. Nejen, že to byla příležitost jak schizma zmírnit, ale zároveň potřeboval body k dobru ve svém boji o investituru. Osvobození Svaté země od muslimů by znamenalo hodně bodů a tak r. 1095 na Clermonském koncilu svolal První křížovou výpravu. Alexeios tak dostal v to co doufal a ještě mnohem víc. I v to co nedoufal, protože umožněním západu vměšovat se do záležitostí východu, zpečetil osud Byzantské říše.
Papežova výzva měla v Evropě obrovský ohlas. Tak velký, až to bylo na škodu. Venkované vzali celou věc až příliž vážně. Vyhlásili svatou válku, v Německu pořádali pogromy na Židy a po cestě do Byzantské říše loupili a vraždili. Alexeios byl zklamán a rychle odeslal tyto nezkušené hrubiány do rukou turků, kteří si s nimi lehce poradili. Až r. 1096 se na výpravu vydala rytířská vojska. První křížová výprava dopadla úspěšně. Křižáci získali od turků mnohá dřívě byzantská území a dosáhli i hlavního cíle- Jerusaléma. Ale nesplnili slib daný Alexeiovi, že Byzanci území vrátí. Místo toho na nich začali zakládat Křižácké státy, což byl důvod k nepřátelství. Ale na druhou strany Křižácké státy byly pro Byzantskou říši ochraným valem proti turkům. Křižácké státy byli Jerusalémské království, Antiochijské knížectví, Eddeské hrabství a hrabství Tripolis, které vzniklo r. 1109.
Když se muslimovi Zengímu podařilo získat Eddeské hrabství, vyvolalo to r. 1147 Druhou křížovou výpravu. Do této výpravy už se zapojili i králové. Německý Konrád III. a francouzský Ludvík VII. Účastnilo se i množství šlechty, z českých hlavně pak kníže Vladislav II., přemyslovec, který se později stal českým králem. Vrcholem této výpravy mělo být dobytí Damašku, ale to se nepodařilo. A tak jediným úspěchem bylo dobytí portugalského Lisabonu, anglickými křižáky po cestě ze Severního moře do Byzanské říše. Neúspěch přinesl posílení muslimů.
Následníkem egyptských Fátimovců se stal zakladatel Ajjúbovské dynastie sultán Saladin. Sjednotil Egypt a Sýrii a r. 1187 dobyl Jerusalém, což vyvolalo Třetí křížovou výpravu, r. 1189. I tentokrát se výpravy účastnili králové, francouzský Filip II. August, anglický Richard I. Lví srdce a dokonce římsko- německý císař, Fridrich Barbarossa. Třetí výprava měla několik fází. První skončila, když se Barbarossa nešťastnou náhodou utopil a nahradil ho jeho syn Fridrich V. Švábský. Ve druhé Richard dobyl Kypr a spolu s Filipem dobili Akkon. Filip se pak vrátil do Francie, ale Richard se rozhodl zůstat a bojovat dál. Dosáhl ještě úspěchů, ale dobít Jerusalém se mu nepodařilo. Výprava skončila r. 1192 příměřím, kdy Saladin povolil křesťanům navštěvovat Jerusalém.
V Byzantské říši se k vládě dostal rod Angelovců s Izákem II. Toho r. 1195 sesadil a oslepil jeho bratr Alexeios III., za jehož panování zmítaly říši na všech stranách propukající revolty, výboje Bulharů a neustávající nájezdy Turků. V Evropě už se zatím uvažovalo o Čtvrté křížové výpravě. Západ sice stále pálilo, že nemá v rukách Jerusalém, ale nakonec byl za cíl vybrán Egypt. Ovšem bénátský dóže, který měl křižáky přepravit, požadoval výměnou získání města Zadara, v dnešním Chorvatsku, které bylo křesťanské. Po dlouhém váhání křižáci svolili a r. 1202 Zadaru dobili přesto, že to papež zakázal. Výpravě do Egypta nic nestálo v cestě. Jenže byzantský Izák II. měl syna, Alexeia IV. a tomu se podařilo uprchnout a spojit s Křižáky. Nasliboval jim všechno možné, aby je přesvědčil vytáhnout nejprve na Konstantinopol. A opět tu bylo rozhodnutí, jestli ano, nebo ne, protože východní církev sice byla ortodoxní a tím té latinské vzdálená, ale pořád to byli křesťani. A opět bylo rozhodnuto, že ano. A papež tažení tentokrát povolil, protože žil v domnění, že má jít pouze o dosazení Alexeia IV., čímž by došlo ke sjednocení východních a západních křesťanů. Konstantinopol byla dobita r. 1203.
Alexeios III. uprchl, Izák II. byl zachráněn z vězení a spolu s Alexeiem IV. se ujali vlády. Oba ovšem svrhl Alexios V., r. 1204. ento Alexios byl nepřítelem západu a správně tušil, že se křižáci vrátí, aby napadli město. Ale nepodařilo se mu ho ubranit. Tři dny křižáci plenili Konstantinopol a výsledkem bylo nejen zničení města, potažmo celé Byzantské říše, ale rozkol v křesťanské západní a východní církvi, který přetrval osm set let.

Rytířské řády začaly vznikat kvůli Křížovým výpravám, zpočátku šlo o mnichy- rytíře a řády měly za úkol plnit vojenské úkoly v souvislosti ochrany Evropy a Svaté země před pohany. Tyto řády nazýváme církevní či duchovní a později začaly vznikat rytířské řády světské. Řádů bylo nakonec poměrně velké množství. Nejznámnější rytířské řády jsou Templářský řád, Johanité (Řád Maltézských rytířů) a Řád Německých rytířů. Vinikající stránka o Templářském řádu je zde.

Křižáci



Když byl papežem Bonifác VIII., byla Francie na vrcholu moci a sebevědomí Kapetovců stále sílilo. Filip IV. Sličný se v té době rozhodl získat pod svou vládu i ta území, která tehdy na francouzské pevnině držela Anglie. Evropě tak hrozil poměrně rozsáhlý válečný střet. R. 1295 se rozhodl do sporu vstoupit Bonifác, ale Filip odmítl s kýmkoliv jednat. Válku s Anglií nakonec opravdu vedl a s papežem se akorát dostal do sporu, což mělo mít ještě své důsledky. Druhá fáze sporu začala r. 1301, kdy papežův legát vyčetl Filipovi, že zadržuje církevní příjmy z francouzského území a tím brání provedení křížové výpravy. Filip nechal legáta obvinit z velezrady a uvěznit. Bonifác zareagoval tím, že začal francouzskému králi vyhrožovat sesazením z trůnu. Tím byla nastolena otázka, kdo má větší moc. Papež, nebo král? Král věřil v rozhodnutí francouzského lidu a tak r. 1302 svolal historicky první jednání generálních stavů. Ale rozhodnutí přerušil vývoj na válečném poli. Spor se ale dále vyostřoval, až r. 1303 chtěl Filip Bonifáce sesadit. Ten na oplátku chtěl na Francii uložit interdikt, ale než to stihl, přepadla francouzská vojska sídlo kde Bonifác sídlil. Fyzicky ho napadli, dva dny ho týrali hladem a žízní. Nakonec byl zachráněn hrozicíc vzpourou občanů města, kde sídlo stálo, ale už o měsíc později zemřel na horečku. Jeho nástupci se pak stále více stávali loutkami v rukou Filipa.
Válka s Anglií a válečné dluhy zděděné ještě po otci Filipa finančně oslabily a tak si půjčoval kde mohl. Nejprve se zadlužil u židů a aby jim nemusel dluhy splácet, vyhnal je r. 1306 ze země. Počet takto exilovaných židů se odhaduje na sto tisíc.
Když r. 1291 zanikl poslední Křížácký stát v Jihozápadní Asii- Jerusalémské království, Templáři přesídlili nejprve na Kypr a později do Francie, do Paříže. Začali se živit výhradně bankovnictvím, které vyvinuli k dokonalosti. Znali směnky, šeky, úvěry. Peníze se dali vložit do komendy (velitelství) a v úplně jiné se mohly vybrat. Tím se snižovalo riziko ztráty kvůli přepadení. Templáři se stali finančními rádci evropských králů a půjčovali jim obrovské sumy. Nejinak tomu bylo v případě Filipa. Jenže ten opět neměl v úmyslu dluhy vracet a navíc by templářský majetek nejraději získal pro sebe. Proto zinscenoval falešné obvinění z kacířství. V noci ze dne 12. na 13. října 1307 (odtud nešťastný pátek třináctého) nechal Filip pozatýkat francouzské Templáře. Zhruba 15 tisíc templářů bylo zatčeno. Filip přitom využil slabosti papeže Klementa V. prakticky své loutky. Začal tak vykonstruovaný proces.
Inteligentní, ale nerozhodný a slabý papež Klement V. se r. 1309 podřídil Filipově žádosti a přenesl své sídlo do francouzského Avignonu. Tak začalo Avignonské zajetí. Během něho musel nejprve odvolat dekret přijatý ještě papežem Bonifácem VIII., který řadil papežovu autoritu výše než královu. Souhlasil též se svoláním všeobecného sněmu, který přinesl Bonifácovi posmrtné obvinění z herese. Klement našel odvahu vyjádřit svůj vlastní názor, že se Bonifác žádnou herezí neprovinil a prodloužil vyšetřování o dva roky. Do dění nakonec zasáhl proces s templáři a tak král proces s Bonifácem zastavil. Cena, kterou musel Klement zaplatit, však byla ponižující: zrušení všech Bonifácových nařízení poškozujících francouzské zájmy a vydání buly Rex gloriae r. 1311, chválící Filipa. Ještě více ponižující byla jeho spolupráce s králem na zničení Templářského řádu. R.1312 nechal papež bulou Vox in excelso ve Vienne Templářský řád zrušit. Nejvýznamější představitelé řádu byli upáleni. 18.3.1314 je upálen i poslední velmistr Jaques de Molay. Před svou popravou proklel jak krále Filipa IV., tak papeže, a vyzval je na boží soud. Klement zemřel v dubnu toho roku, Filip v listopadu.

Filip IV. Sličný



Dalo by se říct, že snad všechna středověká evropská království byla provázána. Ten si vzal tu, měli ty a ty děti, které se stali králi tam a tam a nakonec byly víceméně všechny královské rody evropy příbuzensky provázány. Nebudu teď mluvit o tom, že se mnohdy jednalo o blízské příbuzenské svazky, sňatky mezi sestřenicemi a bratranci opravdu nebyly nic vyjímečného, ani o tom, jaký dopad to po genetické stránce mělo. Chci mluvit o tom, že podobně to bylo mezi Anglií a Francií. Navíc díky Vilému I. Dobyvateli, měli angličané ve Francii mnoho leních území a francouzi se je o ně snažili celá léta připravit. Když nakonec začala ještě Francie pomáhat Skotsku, proti Anglii, byla to poslední kapka. Anglický král Eduard III. r. 1337 prohlásil, že francouzký trůn patří jemu a ne současnému králi Francie, Filipovi VI. a vyhlásil Francii válku, která se nazývá Stoletá.
Stoletá válka trvala mezi lety 1337 - 1453. Stáli proti sobě na jedné straně Francie, Skotsko, Kastilie a Aragonie, Janov a Čechy a na druhé straně Anglie a anglické državy na francouzkém území, Portugalsko, Lucembursko, Svatá říše římská a Dánsko. Významná bitva byla Kresčaku r. 1346. Válka skončila vítězstvím Francie, která získala nazpět všechna anglická území, kromě Calais a Normanských ostrovů, což učinilo z Anglie ostrovní stát.
Velkou osobností Stoleté války byla Johanka z Arku. Mladá dívka z lidu, která slyšela zvláštní nadpřirozené "hlasy". Identifikovala je jako svatou Kateřinu, svatou Markétu a archanděla Michaela. Do boje se zapojila r. 1429, kdy se jí podařilo osvobodit Orleáns. Osvobodila i Remeš, královské korunovační město, takže mohl být korunován dauphin Karel na krále Karla VII. Nakonec byla sice r. 1431 v Rouenu upálena, jako kacířka, ale její hrdinské činy posílily ducha francouzského národa, který tak našel novou sílu a chuť bojovat. Vynikající jsou tyto stránky o Johance.

Johanka z Arku



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama