Vítejte


na stránkách věnovaných světovým dějinám, trošce historie umění a genealogii rodu Salomon von Friedberg


Ve školách se učí dějiny světově nejdůležitějších událostí a chronologicky. Chápu ten účel, ale tady na těchto stránkách to máme prostě jinak. Jedete na dovolenou do zahraničí a chcete se nejdřív dozvědět dějiny oné země? Tady je najdete. Nebo jste prostě jen nadšenec do dějepisu (jako já :-D ) a klasické studium už znáte zleva doprava a zpátky? Tady si užijete.

Původně jsem chtěla sepsat dějiny všech států, o kterých bych jen dokázala najít informace, ale to už asi nezvládnu. I tak se tu dá najít pěkný soubor zemí a byla by škoda se o to nepodělit. Také berte v úvahu, že od doby kdy jsem články psala uběhla nějaká ta troška vody a tak poslední informace jsou aktuální k době sepsání. Nakonec jsem také už nezvádla jazykovou korekturu, proto prosím tolerujte gramatické chyby a překlepy.

Podklady k článkům jsem hledala na internetu. Našla jsem si vždycky všechny informace co jsem dokázala a skládala z nich příběh. Někdy to byl pěkný oříšek, když se zdroje rozcházely, připomínalo to až detektivní práci. Ale byla to i zábava. Výsledkem by měla být ucelenost a taková pravdivost informací, jaká se při popsaném postupu jen dá.


Aktualizace k 12.6.2018
Po dějinách světa a umění jsem se vrhla na dějiny vlastního původu. Po letech genealogického výzkumu mám sestavený rodokmen a sepsanou rodinnou kroniku. Kroniku zatím nemohu zveřejnit, dokuď nevyřídím všechna potřebná povolení, ale zatím alespoň jednoduchý rodokmen dávám k dispozici.


Ať se Vám zde líbí. :-)

Egypt

2. srpna 2012 v 1:07 | Sabina Hlavatá |  Afrika

Dějiny Egypta



Historie Egypta patří mezi nejdelší souvislé historie sjednoceného státu.
Když se rod Homo začal rozšiřovat z Afriky do Asie, došlo i k osídlení povodí Nilu. Stalo se to v době starého Paleolitu, přibližně r. 700 tisíc př.n.l. a nebyl to ještě Homo sapiens, ale Homo erectus.
Paleolit tu trval cca až do r. 7 tisíc př.n.l. a za tu dobu prošlo lidstvo obrovským vývojem, samozřejmě. Z počátku se lidé živili lovem a používali jednoduché kamenné nástroje z rohovce, který se hojně těžil. Později se změnilo klima a z oblasti jezer, kde se dnes nachází Saharská poušť, se lidé stáhnuli víc k Nilu, takže tu stoupla populace. Z r. 55 tisíc př.n.l. pochází nejstarší hrob v Africe. V severním Egyptě se později objevilo několik osad, jejíž obyvatelé se mimo sběru živili lovem a to hlavně rybolovem. Nesnědené ryby se udily a začaly se objevovat první nástěnné malby.
V době Neolitu, kolem r. 9300 př.n.l. se lidé vrátili na Saharu a začala zde vznikat první keramika. Obyvatelé egypského území se vždy řídili podle vody. Museli se stěhovat podle toho, jak voda v Nilu a v saharských jezerech stoupala a klesala a proto žili kočovně a neznali zemědělství. Kolem r. 7500 př.n.l. začali hloubit první studny a už se objevuje chov domestikovaných zvířat, ale jen na mléko a krev, ne maso. Hlavní obživou byl však stále lov. Až kolem r. 5500 př.n.l. se začaly stavět první domy a trvalejší osídlení, opět v oblasti saharských jezer. Domy se stavěly splétáním proutí, které se pomazávalo hlínou, nebo se obkládaly dřevěnými deskami. Kolem r. 4900 př.n.l. se začala keramika pálit. V oblasti saharských jezer se opět změnilo klima na suché a znovu byla opuštěna.

Saharská Západní poušť, kdysi oblast jezer



Starověk v Egyptě začíná dobou Předdynastickou, r. 5300 př.n.l. V Dolním Egyptě se nacházely v této době především kultury Fajjúmská a Maadí a v Horním Egyptě to byly především kultury Badárská a Nakádská.
Fajjúmská kultura se v Dolním Egyptě vyskytovala mezi l. 5450- 4400 př.n.l. a konečně začala používat zemědělství. Kultura Maadí se v Dolním Egyptě vyskytovala mezi l. 4000- 3200 př.n.l. a u té zase můžeme pozorovat vznik společenských vrstev. Obydlí z té doby jsou tři typy. Jeskyně uměle hloubené ve skále, polozapuštěné stavby z cihel a stavby z přírodních materiálů. Maadská kultura také udržovala obchodní vztahy s Jihozápadní Asií a přinesla si odtud znalost zpracování mědi.
Badárská kultura se v Horním Egyptě vyskytovala mezi l. 4400- 4000 př.n.l. a používala především kámen, jen vyjímečně měď. Vedle toho zpracovávali lidé této kultury slonovinu a dělali z ní krásné sošky. Nakádská kultura se v Horním Egyptě vyskytovala mezi l. 4400- 3000 př.n.l. a dělí se na tři fáze. Tato kultura už se vyznačuje větším zdobením, do té doby celkem strohých předmětů, jako keramiky, nebo kosmetických palet. Doloženo je obětování zvířat. Pohřbívání začalo být složitější, objevily se komory pro obětiny, přepážky a balení těl do pruhů látek, tedy počátky balzamování. Symbolem mci se stala kamenná, nebo hliněná palice, později typický znak faraonů. K domestikovaným zvířatům se přidal pes. V jedné hrobce byly také nalezeny destičky se znaky, které se považují za předchůdce hieroglyfů.
Do Předdynastického období se řadí i období dynastie 0. První titul panovníka je spojován hned se dvěma jmény. Iri- Hor a Ka, přičemž Ka měl nepochybně větší význam a vliv, protože zmínky o něm byly objeveny až v Izraeli. Avšak až u dalšího krále, Narmera, existují důkazy, že vládl sjednocenému Egyptu a bývá také ztotožňován se sjednotitelem Egypta Menim. Do Nulté dynastie se někdy řadí i král Štír, neboli Škorpion.

hrob z Předdynastické doby



Archaická doba trvala cca mezi 3000- 2700 př.n.l. a spadá do ní vláda 1. a 2. dynastie. Počátek Archaické doby se dává do spojitosti se sjednocením Egypta, o kterém už byla řeč, protože král Narmera se někdy řadí do 1. dynastie, někdy do dynastie 0, stejně jako král Štír. Ke sjednocení Horního a Dolního Egypta mohlo dojít násilně, ale možná také sňatkem, to není přesně známo. Centrem sjednocené říše se stalo město Cenej v Horním Egyptě, které dosud nebylo nalezeno, ale uvažuje se o jeho umístění do blízkosti pohřebního centra Abydu, které je dnes významným nalezištěm. K pohřbívání se stavěly předchůdci pozdějších stupňovitých pyramid, tzv. Mastaby. Jednalo se o nízké stavby z nepálených cihel, s několika místnostmi a podzemními komorami. Rakve byly dřevěné a stále se přidávalo nějaké to vybavení.
Sjednocení do jedné velké říše uspíšilo potřebu písma a tak vznikly Hieroglyfy. Během vlády 1. dynastie se říše stabilizovala a vymezovala své hranice v boji s nájezdníky, Lybijci, Nubijci, ale i Asiaty. Za 2. dynastie byl Egypt znovusjednocen a upravovalo se náboženství.
V Egyptském náboženství byla nejdůležitější dvě jména. Hornoegyptský Sutech a Hor. Sutech byl bratrem boha Usira a bohem chaosu. Zabil svého bratra a musel se pak utkat s jeho synem Horem, bohem slunce a světla, v boji o vládu nad Egyptem. Hor v bitvě přišel o oko, které se stalo známým symbolem, ale zvítězil. Boj je potom označován jako boj dobra se zlem, světla a temnoty.

Narmerova paleta, jeden z nejhodnotnějších nálezů z doby starověkého Egypta



Období Staré říše trvalo mezi lety 2700- 2181 př.n.l. a představuje vládu 3- a 6. dynastie. V tomto období se hlavním městem stal Memfis. Na vrcholu společenského žebříčku stál samozřejmě panovník, který měl neomezenou moc. Jeho poradci a zástupci byli Vezíři, kteří byly dva, jeden pro Horní Egypt, druhý pro Dolní. Celá říše se dělila na regiony- Nomy a ty vedli Nomarchové.
Prvním a zároveň nejdůležitějším panovníkem 3. dynastie byl Džoser, který si nechal postavit první stupňovitou pyramidu. Džoserova pyramida stojí v Sákkaře a projektoval ji Džoserův vezír a velmi významný muž, Imhotep. Ovšem tato pyramida ještě neměla klasický známý tvar hladkého jehlanu, nýbrž šlo o několik zmenšujících se Mastab postavených na sebe.
Ve stavbě pyramid pokračovala i 4. dynastie a to už se stavěly ty klasické. Postaveny byly tři nejznámější pyramidy, Cheopsova, Rachefova a Menkaureova. Cheopsova, nebo též Chufuova pyramida je největší kamenou stavbou na světě a jediným dochovaným starým Divem světa. Její rozměry jsou 230 × 230 × 146 m. Před Rachefovou pyramidou zase stojí známá Sfinga, největší socha vytesaná z jednoho kusu kamene na světě. Postavena byla společně s pyramidou. Všechny tři pyramidy a doprovodné stavby v jejich okolí stojí samozřejmě v Gíze.
Za 5. dynastie pokračovalo stavění pyramid v Sákkaře. Ve Venisově pyramidě byly poprvé použity Texty pyramid, náboženské texty, doprovázející mrtvého na onen svět. Ovšem panovník Sahure z 5. dynastie začal s budováním pohřebiště v Abúsíru.
Společně s pyramidami se zdokonalovala i mumifikace, až dospěla do stadia, kdy se vnitřní orgány vyjímaly a ukládaly se spolu s tělem v tzv. Kanopách do hrobek.
Za 4. dynastie dosáhla říše nejen kulturního rozkvětu, ale i územního rozsahu a stala se velmi významnou, mocnou a obávanou. Ovšem moc panovníků postupně slábla a přecházela na Nomarchy.

Džoserova pyramida a Velké pyramidy v Gíze



První přechodná doba trvala cca mezi lety 2181- 2055 př.n.l. a 7.- 11. dynastie. Sílicí pozice Nomarchů se odrážela i v pohřbívání, protože už i tyto nekrálovské hroby začaly být velmi honosné. Panovníci 8. dynastie přesunuli hlavní město do Hérakleopole Magny, která se nacházela v severním Egyptě. Královským pohřebištěm, ale zůstala Sákkara. Jižní Egypt nikdy neovládli, zde se postupně prosadili nomarchové pocházející z Théb. Zakladatelem 11. thébské dynastie byl Mentuhotep I. hlavním městem Théby a pohřebištěm Tárif. Egypt byl znovu rozdělen, ale až třetí panovník 11. dynastie, Vahanch Antef II. rozpoutal mezi oběma částmi válku. Ta skončila vítězstvím thébského Mentuhotepa II. a znovusjednocením Egypta.
Jinak došlo v této době ke zbohatnutí provincií a k rozvoji lidové tvorby a rozšíření řemeslných znalostí. Používáním hrnčířského kruhu se změnil tvar nádob a už i do hrobů obyčejných lidí se začala přidávat výbava. Začaly se používat posmrtné masky ze sádry a plátna a na rakve se zapisovaly Texty rakví, které vzešly z Textů pyramid.

pískovcová socha Mentuhotepa II., který znovusjednotil Egypt



Období Střední říše trvalo mezi lety 2055- 1650 př.n.l. a představuje zbytek vlády 11 dynastie, celou 12. dynastii a první polovinu 13. dynastie. Mentuhotep II., který znovusjednotil Egypt, po zbytek své vlády pracoval na tom, aby znovu zvýšil moc panovníka. Např. tím, že snížil počet Nomů. V této snaze pokračovali i jeho následovníci. 12. dynastii založil Amenemhet I., který byl nekrálovského původu. Původně byl vezírem posledního panovníka 11. dynastie. Hlavním městem se stal Amenemhet-ic-tauej, jehož název se zkracuje na Ictavej. Amenemhet I. zavedl spoluvladařství se svým nástupcem a tak zajistil bezproblémový přechod panovníkovy moci po své smrti. Jeho příkladu následovali všichni panovníci 12. dynastie a také panovníci v dobách mnohem pozdějších. Dále začal se stavbou řetězu pohraničních pevností, nazvaných Vládcovy zdi. Za Amenemheta III. dosáhl Egypt vrcholu tohoto období. Hodně se obchodovalo s cizími zeměmi, z Fajjúmské oázy se stala jakási sípka Egypta, došlo k rozvoji literatury a sochy se začali mnohem víc podobat svým živým předlohám. Za vlády Sebekhotepa IV. z 13. dynastie vyvstal problém s Numíbií, který skončil ustanovením egyptských králů v Kermě a rozdělením Egypta na několik menších částí.

hraniční stéla z doby Senusreta III., nalezená v Súdánu



Druhá přechodná doba trvala cca mezi lety 1650- 1550 př.n.l. a vláda druhé poloviny 13. dynastie- 17. dynastie. Už během Střední říše se do severní části Egypta stěhovali semitští obyvatelé původem z jihozápadní Asie. Když poslední panovník 13. dynastie zemřel, říše se rozpadla na tři částí. Hlavním městem se stal Veset (řecky Théby), ale na severu se k moci dostal právě semitský kmen Hyksósů, po r. 1685 se tato část osamostatnila a hlavním městem této části se stal Avaris. Také Numíbie se osamostatnila a jejím hlavním mětem byl Kern. 14. dynastie se pak klade buď na sever k Hyksóskému Egyptu, nebo na jih k Vesetu. 15. dynastie byla Hyksóská a 16. a 17. už zase Vesetská. Předpokládá se, že Hyksósové zavedli v Egyptě chov koní a užívání vozů. Uctívali boha Sutecha, jehož kult mohl vzniknout spojením již existujícího kultu a kutlu asyrského boha Baali. Během 16. dynastie nahradila Texty pyramid známá Kniha mrtvých.
Vyhnat Hyksósy a zase sjednotit Egypt se podařilo Ahmosovi I., zakladateli 18. dynastie.

Aniho papyrus, nejzachovalejší exemplář Knihy mrtvých, část Vážení srdce



Období Nové říše trvalo mezi lety 1550- 1069 př.n.l., 18.- 20. dynastie. Během vlády Thutmose III. z 18. dynastie byl poprvé použit oficiální titul panovníka faraon, začala výstavba chrámového komplexu v Karnaku a Egypt dosáhl svého historicky největšího rozsahu a moci. Boje v jihozápadní Asii přinesly tolik zajatců, že vznikla nová sociální vrstva- otroci. Uctíván byl bůh Amon, který byl spojen s bohem Re a tak vznikl Amon- Re. Potlačit tento kult se pokusil proslulý Amenhotep IV., manžel krásné Nefertiti. Přejmenoval se na Achnatona a chtěl zavést uctívání slunečního kotouče- Atonu. Nechal také vybudovat nové hlavní město Achetaton, ale dnes je známé jako El Amarna. Období vlády Achnatona se pak nazývá Amarnským obdobím. Ovšem po smrti Achnatona se zpět k moci dostali kněží boha Amon-Re. Jméno Achnatona bylo odstraněno ze všech nápisů. Hlavní město se vrátilo do Vesetu, který se stal opět náboženským střediskem Egypta. Achnatonovým následníkem byl Tutanchamon. Ačkoliv nebyl nijak význačným vládcem, dnes patří k nejznámějších díky tomu, že jeho hrobka jako jediná nebyla úplně vyloupena vykradači hrobů. Jeho hrobku objevil r. 1922 Howard Carter. Mumii objevil až o tři roky později. Tutanchamonova hrobka se nachází v Údolí králů, což bylo pohřebiště faraonů celé Nové říše. S Tutanchamonovou hrobkou je spojována i záhada Kletby faraonů. Varování pro vykradače hrobů měl údajně objevit Carter při objevení hrobky. Dohady se rozšířily potom, co půl roku po objevení hrobky zemřel Carterův sponozr lord Carnarvon. Přičínou jeho smrti bylo, že se při holení řízl do štípance od moskyta. Rána se mu zanítila, dostal vysoké horečky a nakonec zemřel na zápal plic. Další podivná úmrtí spojená s osobami která měla co do činění s Tutanchamonovou hrobkou na sebe nenechala dlouho čekat.
Panovníci 19. a 20. dynastie panovali v tzv. Ramessovském období. První z nich, Ramesse II. uzavřel nejstarší dochovanou mírovou smlouvu po bitvě u Kadeše, s chetitským králem. Za panování Ramesse III. pustošily Egypt nájezdy mořských národů. S těmi faraon s vypětím všech sil bojoval a podařilo se mu udržet samostatnost Egypta, ale narůstala nespokojenost obyvatelstva. Nastupující faraoni neměli fakticky žádnou moc. Formálně sice byli uznáváni na celém území, ale v podstatě se Egypt rozdrolil.

Tutanchamonova posmrtná maska



Třetí přechodná doba trvala cca mezi lety 1069- 664 př.n.l., 21.- 25. dynastie. Za Ramesse XI. procházel Egypt hospodářskou krizí a docházelo k vykrádání hrobek. Faraon povolal z Núbie místokrále Panehsiho, který měl obnovit pořádek. Aby Panehsi mohl živit vojsko, obdržel úřad Správce sýpek. Ale tím se dostal do sporu s veleknězem boha Amona. Ten se obrátil o pomoc k panovníkovi, který vyslal královskou armádu vedenou generálem Pianchi a vypukla občanská válka. Panehsi byl vyhnán zpět do Núbie a Pianchi získal Panehsiho tituly. Po smrti velekněze boha Amona se Pianchi stal také veleknězem Amonovým. Jeho tituly pak byly dědičné a tím se stalo, že byl Egypt, už zase rozdělen. Na severu vládl královský rod z města Tanisu a na jihu rod vojenských velitelů, kteří současně zastávali úřad velekněze nejvlivnějšího kněžstva boha Amona. Navíc Núbie se zase vymanila z egyptského vlivu a vzniklo zde nezávislé království Kuš se sídlem v Napatě, později v Meroe. Většina období Třetí přechodné doby je ve znamení různých neegyptských vládců, ať už Lybijců, nebo Kušanů (Nubijců). Poslední panovník 25. dynastil byl sice egypťan, ale dosazený Asýrií. Nakonec se mu podařilo Egypt z područí Asýrie vymanit, i díky tomu, že sama Asyrská říše se pod nájezdy Médů a Babylóňanů rozpadla.

Pozdní doba trvala mezi 715- 332 př.n.l. a vládla 26.- 30. dynastie. 26. dynastie vládla z města Sau, proto se někdy názývá Sajská a snažila se provést tzv. Sajskou renesanci, čili návrat ke starým slavným faraonským dobám, po vládách cizích národů. Ovšem její vláda byla přerušena dobytím Egypta vládcem Perské říše Kambýsem II. Ten zde přijal faraonské tradice a vládl jako zakladatel 27. dynastie, ačkoliv byl Egypt jednou z perských Satrapií. Toto období se pak někdy nazývá dobou První perské nadvlády. 28. dynastii tvoří jediný panovník, Amenardis, který vládl ze Sau. 29. dynastie vládla z Džedetu. 30. dynastie je poslední dynastií tvořenou rodilými egypťany a posledním egyptským panovníkem byl Nachthareheb.
R. 343 př.n.l. byl Egypt znovu dobyt peršany a připojen k Perské říši. Jedná se tedy o období Druhé perské nadvlády. Tentokrát Egypt dobyl Artaxerxés III. z rodu Achaimenovců. Ovšem Perská říše neměla mít dlouhého trvání. Dareios III. podlehl dobyvatelským snahám Alexandra Velikého. Perská Achaimenovská říše, spolu s Egyptem, se stala součástí obrovské Alexandrovi říše.

Doba Ptolemaiovského Egypta trvala mezi 332 př.n.l.- 30 n.l. Egypt přivítal Alexandra jako osvoboditele a obdiv si získal i respektem k domácímu náboženství. Ovšem všechny důležité úřady nechal obsadit Řeky a Makedonci a rovněž založil nové hlavní město Alexandrii. Alexandrie byla ryze řeckým městem a také řeky obývána. Po Alexandrově smrti r. 323 př.n.l. vládl této části říše jako regekt Perdikkás. Ten určil, že satrapou Egypta bude jeden z nejbližších Alexandrových druhů Ptolemaios. Když se Alexandrova říše definitivně rozpadla, prohlásil se Ptolemaios za vládce Egypta. Odrazil Perdikkův vpád, během Válek diadochů stabilizoval svoji pozici a nakonec, jako ostatní didochové přijal královský titul. Jako Ptolemaios I. Sótér založil Ptolemaiovskou dynastii.
Význam Alexandrie za Ptolemaiovi vlády stoupal. Ptolemaios zde nechal vybudovat Músaion, jehož součástí byla i proslulá Alexandrijská knihovna, která obsahovala na 70 tisíc rukopisů na pergamenových svitcích. Knihovna z části vyhořela v r. 47 př.n.l., za války mezi Caesarem a Pompeiem, když Alexandrii obsadilo Caesarovo vojsko. R. 389 za náboženských bouří byla zcela zbořena, když ji z podnětu alexandrijského patriarchy Theofila zničilo vojsko římského císaře Theodosia I. Záhy byla znovuvybudována a ve své vědecké činnosti pokračovala až do roku 643, kdy byla Alexandrie dobyta Araby. Naproti alexandrijskému přístavu začal Ptolemaios budovat Maják na ostrově Faru. Tato stavba byla ve své době nejvyšší na světě a je jedním ze starých Divů světa, ačkoliv se ani neví, jak vlastně vypadal.
Rod Ptlemaiovců brzy převzal egyptský zvyk incestních manželství a společné vlády manželů- sourozenců. To samozřejmě zapříčinilo, že velká část pozdějších Ptolemaiovců trpěla slabomyslností. Ptolemaios V. Epifanés byl v době svého nástupu na růn dítětem, proto za něj vládlo několik regentů. Toho využili král Seleukovské říše Antiochos II. a makedonský král Filip V. Uzavřeli spolu dohodu, ve které si rozdělili rozsáhlá ptolemaiovská území a v nálsedujících válkách opravdu některá získali. Egypt se rozhodl čelit dvojímu nebezpečí spojením s Římskou říší.
Když Ptolemaios V. Epifanés zemřel, na trůn se dostalo další dítě, Ptolemaios VI. Filométor. Další seleukovský král Antiochos IV. Epifanés vtrhl do Egypta a Ptolemaia svrhnul. Loutkovým králem učinil jeho mladšího bratra, Ptolemaia VIII. Euergeta. Ale sotva vytáhl z Egypta paty, oba bratři se dohodli, že budou vládnout společně a ještě přiberou svoji sestru Kleopatrou II. Ošem shoda nevydržela dlouho. Bratři se znesvářili, což usadnilo římanům zvyšovat svůj vliv v gyptě a umožnilo zasahovat do vnitřních záležitostí. Nakonec Ptolemaios VI. získal trůn jen pro sebe, ale byl zabit v boji proti Seleukovské říši.
A zase se na trůn dostalo dítě. Ptolemaios VII. Neos Filopatór. Jenže strýček Ptolemaios VIII. Euerget se vrátil z vyhnanství, maléo synovečka zabil a převzal vládu. Po jeho smrti přešel Egypt do rukou jeho manželky Kleopatry II. a jejich syna Ptolemaia IX. Sótéra. No, ale maminka synka vyhnala a k vládě si přibrala raději mladšího syna, Ptolemaia X. Alexandra. Ovšem Ptolemaios IX. se nakonec vrátil a stal se vládcem. Vládl až do své smrti. Po něm vládl Ptolemaios XI. Alexandr, ale byl zabit davem, pro vraždu své matky.
Toto nechutné vraždění a spory mezi jednotlivými členy dynastie Ptolemaiovců oslabily Egypt natolik, že se země stala fakticky římským protektorátem. Římané v této době už ovládali většinu okolních helenistických států.
Dalším vládcem se stal Ptolemaios XII. Neos Dionýsos. Na tři roky byl sice vyhnán, ale poté byl za pomoci římanů opět dosazen. Po jeho smrti vládli jeho syn a dcera, manželé Ptolemaios XIII. Theo Filopátor a Kleopatra VII. Ale Theovi bylo teprve kolem deseti let a ačkoliv Kleopatra byla podle egyptského práva zletilá, bylo potřeba dalšího spoluvládce, kterým se stal vojenský velitel a Theův vychovatel, který vytvořil poručnickou radu. Kleopatra nesouhlasila a dosáhla zrušení poručnictví nad sebou. S podporou Říma pak vládla v podstatě sama. Ovšem to bylo proti egyptské tradici, aby žena vládla sama. Neúroda a požadavky Říma nakonec vyústily v povstání, po kterém musela Kleopatra utéct.
V Římě zatím vládl První triumvirát Marca Licinia Crassa, Gnaeusa Pompeia Magna a Julia Caesara. Když Crassus zemřel, Pompeius a Caesar se stali nepřáteli a v Římě vypukla občanská válka. Pompeius Caesarovi podlehl a uprchl do Egypta, právě v době, kdy byla Kleopatra v exilu. Ovšem pro Pomeia to nebyla dobrá volba. Egypťané se obávali Caesarova vpádu a raději Pompeia zavraždili. Když Caesar dorazil do Egypta, předložili mu Pompeiovu hlavu a doufali, že si ho tím nakolní. On se ovšem rozzuřil, protože zabili římského konzula a jeho zeťě, což byla pro Řím urážka. Situaci Caesar nakonec vyřešil tím, že v Egyptě zůstal a dosadil na trůn Kleopatru, která se stala jeho milenkou. Jejím spoluvladařem se měl stát její bratr, Ptolemaios XIII. a vůle jejich otce tak měla být naplněna. To ovšem rozčílilo egypťany a došlo k povstání. K povstalcům se přidala nejen další sestra Arsinoé, ale nakonec i Ptolemaios. Ovšem i přes početní převahu Caesar dokázal královský palác ubránit, až do příjezdu posil. Definitivně byli povstalci poraženi v bitvě u Kanóbu, při níž se Ptolemaios utopil a Arsinoé byla zajata.
Kleopatra se stala právoplatnou egyptskou královnou. Caesar jí sice určil jako spoluvladaře dalšího bratra, ale ten byl dítě a jeho vliv byl minimální. Kleopatra a Caesar vyrazili na vítěznou plavbu po Nilu. Nedlouho na to se jim nardil syn, Ptolemaios XV. Kaisarion. Se synem a s maželem, bratrem a spoluvladařem v jedné osobě se Kleopatra vypravila do Řím a byla zde přítomna i v době, kdy byl Caesar zavražděn. Vyčkala do čtení závěti, ve které její syn nebyl zahrnut, a protože si tu nadělala řadu nepřátel, raději se s rodinou vrátila do Egypta.
Ptolemaios XIII. zemřel. Byl otráven a tvrdí se, že ho zavraždila Kleopatra, což by bylo možné, ale důkazy nejsou. Za nového spoluvladaře si zvolila Kaisariona, ale úředně uznán nebyl.
Zatím v Římě vypukla občanská válka. Protože Kleopatra už nemohla doufat v podporu Říma, snažila se získat přízeň egypťanů a to se jí podařilo. Marcus Antonius společně s pozdějším císařem Augustem porazili Caesarovi vrahy v bitvě u Filipp a Marcus Antnius byl pověřen urovnáním záležitostí ve východní části Římské říše. Při té příležitosti se setkal s Kleopatrou, kterou jako vládkyni Egypta akceptoval. Zamilovali se do sebe. Marcus Antonius byl v té době ženatý s Augustovou dcerou a měl s ní několik dětí, ale pro Kleopatru je opustil a Kleopatru si vzal za manželku. S tou měl tři děti. Dvojčata Kleopatru Seléné a Alexandra Hélia a syna Ptolemaia Filadelfa.
Marcus Antonius spolu s Augustem a ještě Marcem Aemeliem Lepidem utvořili Druhý triumvirát, ale když se rozpadl, Marcus Antonius a Augustus se stali nepřáteli. V bitvě u Actia se utkali spojená vojska Marca Antonia a Kleopatry, s Augustovými silami. Augustus zvítězil a Kleopatra s Marcem Antonie utekli do Alexandrie. Augustus je, ale pronásledoval. Milenci byli zahnáni do kouta. Marcus Antonius, domívaje se, že Kleopatra už sebevraždu spáchala, vytáhl meč a probodl se. Když se dozvěděl pravdu přátelé ho přenesli ke Kleopatře a on zemřel v jejím náručí. Kleopatra sama si pak vzala život, několi týdnů po Marcu Antoniovi. Jak známo, nechala se uštknout hadem.
Kaisarion byl popraven, děti, které měla Kleopatra s Marcem Antoniem, dal Augustus na výchovu své sestře, Marcově bývalé manželce, která tak vychovávala pět dětí Marca Antonia.
Egypt se stal římskou provincí Aegyptus.

rekonstrukce Kleopatřiny tváře



Římská doba trvala mezi 30- 395. Pro Římskou říši měla provincie Aegyptus význam hlavně jako zdroj obilí, ale i dalšího zboží. Ale zatímco Egypt se těšil prosperitě a blahobytu, egyptští obyvatelé byli utlačováni římským a řeckým obyvatelstvem a zatěžování vysokými daněmi. Egypťané, na rozdíl od mnoha jiných provincií, nikdy nepřijali římskou myšlenku za svou. Několikrát proti římské nadvládě také povstali, ale bezúspěšně. V této zoufalé situaci přijali velmi rychle za své nové náboženství, které se šířilo z Asie, křesťanství. Křesťanské náboženství v Egyptě mělo podobu Koptské pravoslavné církve a přímo v Alexandrii působil svatý Marek. Brzy se Alexandrie, spolu s Antiochií, Římem a Jerusalémem, stala významným centrem nové církve. Ale značné ztráty utrpěla r. 284, když císař Dioklecián vyhlásil velké pronásledování egyptských křesťanů. Následkem byl návrat mnohých egypťanů k původní, teď už pohanské, víře, ale zbylí mniši proti tomu bojovali. Na Chalcedonském koncilu se Koptové odloučili od řecké Pravoslavné církve.

Byzantská doba trvala mezi 395- 642. R. 395 se Římská říše rozpadla na Výchořímskou a Západořímskou. Egypt připadl Východořímské, která se později začala nazývat Byzantská. R. 641 dobyl Egpyt arabský vojevůdce Amr ibn al-Ás. Z jeho vojenského tábora vzniklo město Fustát, první arabské město v Egyptě, pozdější část dnešní Káhiry. Egypťané vítali nové osvoboditele, ale příchod arabů znamenal také příchod Islámu a další náboženské nepokoje.

Doba vlády Umajjovců trvala mezi 661- 750 a doba vlády Abbásovců trvala mezi 750- 1250. Po obě tyto doby sílil v Egyptě vliv Islámu a Koptové se stali menšinou. Mezi lety 868- 905 tu krátce vládla turecká dynastie Tulúnovců.

Fátimovský chalífát trval mezi 969- 1171. Arabská dynastie Fátimovců neuznala svrchovanost bagdádského chalífi a r. 909 začali tento titul používat sami. Fátimovci postupně ovládli severní Afriku včetně Egypta a velkou část Arabského poloostrova, čímž prosadili svoji svrchovanost na těchto územích. Nedaleko Fustátu založili r. 969 nové město Misr al-Qáhira, dnes další část Káhiry. Za vlády Fátimovců došlo v Egyptě k hospodářskému a kulturnímu vzestupu. V Káhiře byla postavena mešita a vysoká škola al- Azhar. Ovšem postupně došlo k úpadku Fátimovského chalifátu. Přímo v Egyptě byly na vinně sucho a morové epidemie. Celý chalifát pak poznamenaly boje se Seldžuky a Křížáky. R. 1168 pronikli Křižáci až ke Káhiře. Fátimovci ze zoufalství požádali Turky o pomoc. Díky tomu v Egyptě vzrostla turecká moc. R. 1169 se egyptským vezírem stal turecký velitel Širkúh. Když zemřel, zaujal jeho místo jeho synovec, do té doby moc neznámý Saláhuddín ibn Ajjúb, později proslulý jako Saladin. Saladin založil v Egyptě novou vládnoucí dynastii, dynastii Ajjúbovců.

universita a mešita al- Azhar, Káhira



Doba vlády Ajjúbovců trvala mezi 1171- 1250. Saladin proslul ve svých bojích s křižáky a vyznamenal se takovou odvahou, že si ho i jeho protivníci vážili. R. 1187 se mu podařilo po osmdesáti osmi letech získat zpět z křesťanských rukou Jerusalém, tedy celé Jerusalémské království, i okolní křižácké státy, s vyjímkou Tripolského hrabství. V Evropě to vyvolalo Třetí křížovou výpravu, ale Saladin s jejími účastníky uzavřel r. 1192 příměří a povolil poutním cestu do svatého města. Ale jak už to tak bylo v historii mnohokrát, po jeho smrti se íše, kerou vybudoval, pomalu rozpadala. I jeho následníci se snažili o mír s evropany, ale smlouvy nebyly vždy dodržovány. Posledník panovník dynastie už vládl pouze formálně.

Doba vlády Mamlúků trvala mezi 1250- 1517. Kmen Polovců přišel do Asie ze severu, spříznil se se Seldžuky a byl zde nazýván Kypčaky. Během bojů s Egyptem se jich pak hodně dostalo jako zajatci právě do Egypta a zde se stali vojenskými otroky. Během poslední fáze vlády Ajjůbské dynastie tvořili Kypčakové většinu Mamlúků- vojenských pluků sultánovi armády. A Mamlúci hráli významnou roli během Sedmé křížové výprvy.
Zase padlo rozhodnutí dobýt od muslimů Jerusalém, ale v Evropě už to celkem nikoho nezajímalo. Jediný kdo souhlasil se výpravy účastnit byl francouzský Ludvík IX. Začala Sedmá křížová výprava a Jerusalém měl být dobyt směrem přes Egypt. Králi se podařilo vylodit a dobýt egyptské přístavní město Damietta. V té době zemřel ajjúbský sultán. V nastalém zmatku křižáky nakonec porazili a Ludvíka zajali právě Mamlúci. Následně zavraždili nového sultána a vládla vdova toho předchozího, Šagrat Al Durr. Ale pak se provdala za jednoho Mamlúka a tím se tato původem otrocká vojenská vrstva dostala k vládě.
Mamlúcká společnost byla velmi zvláštní. Své řady nerozšiřovali biologicky, ale nákupem dětských otroků. Přes to si drželi harémy a několik manželek, ale často před ženami upřednostňovali mladé chlapce. Veškerý majetek měly v rukách ženy, protože bojovníci, kterými Mamlúkové byli, považovali finanční záležitosti za změkčilé.
R. 1258 dobyli Bagdád mongolové a mířili dál na západ. S Mamlúky se střetli v bitvě u Ain Jalut a i přes velké ztráty se Mamlúkům podařilo zvítězit.
Ačkoliv byla zem řízena vojensky, kontrolou nad obchodními cestami mezi Orientem a Evropou bohatla. Úpadek nastal, když r. 1498 Vasco de Gama objevil novou cestu do Indie.

Mamlúcký bojovník



Doba Osmanské říše trvala mezi 1517- 1801. R. 1517 dobyl Egypt sultán Osmanské říše Selim I. a ten se stal vazalským státem říše. Egypt byl rozdělen na dvanáct regionů, sandžaků, v jejichž čele stáli emíři. Ale všechny emírské pozice získali Mamlúkové, takže jim vláda de facto zůstala. Jinak se celé období Osmanské nadvlády neslo v duchu bojů o moc.
R. 1619 zachvátil Egypt hlad a mor. Zemřelo cca 635 tisíc osob.
R. 1798 proniklo do Egypta francouzské vojsko Napoleona Bonaparte. V bitvě O pyramidy se utkalo s mamlúckým vojskem, ale francouzi vyhráli. Mimochodem, Mamlúkové si nacvičovali palbu na Sfinze a těžce jí tím poškodili. No, ale v námořní bitvě u Abukiru, známé také jako bitvě na Nilu, byla Napoleonova flotila rozdrcena britským námořnictvem a egypťané se proti francouzské okupaci vzbouřili. Když si francouzští vojáci udělali z mešity v Káhiře stáj, pohnjili to úplně, protože to byla maximální urážka. R. 1799 se turci rozhodli získat Egypt zpět a to se jim, za vydatné pomoci britů, nakonec i podařilo.

obraz Jean-Léona Gérôma- Napoleon před Velkou sfingou



Doba vlády dynastie Muhammada Alího trvala mezi 1805- 1952. Francouzská okupace skončila a boje o moc mohly vesele pokračovat. Nakonec se zvrhly v občanskou válku, do které byli vedle mamlúků a turků zapleteni i albánci. Albánci se nakonec, s posvěcením osmanského sultána, i dostali v Egyptě k moci. Albánský místodržící Muhammad Alí se s mamlúky vypořádal rázně. Nechal je povraždt. Největší masakr se odehrál r. 1811, když jich kolem tři sta nalákal do citadeli a tam je nechal postřílet. Ovšem jinak provedl reformy, díky kterým se Egypt stal prosperujícím zemědělským státem, se silnou a moderní armádou a flotilou. Armádu Alí také hned využil. Provedl úspěšné tažžení do Lybie, Súdánu, velký úspěch zaznamenal v Sýrii a měl na dosah i srdce celé Osmanské říše, ale nakonec se na Istanbul neodvážil. R. 1839 se s Osmánskou říší přece jen střetl, ale do toho zasáhli evropské mocnosti a Alí byl poražen. Po kapitulaci přišel o všechna území kromě Egypta a Súdánu, musel odevzdat flotilu, zničit loděnice a snížit počet vojáků. Navíc musel podepsat dohodu, která umožnila Anglii ovládnout místní obchod.
Alího následník Abbás I. byl nucen umožnit britům vybudování pozemních komunikací a tím si britové zjednodušili obchodní přepravu. Další vládce, Saíd, byl velmi vzdělaný a oblíbený. Zavedl arabštinu jako úřední jazyk a prodal francouzům koncesi na vybudování Suezského průplavu. Myslel, že z toho bude Egypt prosperovat, ale Francie a Anglie včas nakoupili akcie a tak mu to nevyšlo. Egypt byl stále pod nadvádou Osmánské říše a sultán přidělil dalšímu vládci Egypta, Ismáílovi, titul chedíva. Chedíva Ismáíl Egypt velmi zmodernizoval, ale jeho rozmařilost a prohraná válka s Etiopií přinesli finanční potíže.
R. 1879 se k vládě dostal Taufik. R. 1882 byl nucem přijmout ústavu, která dávala značná práva Národnímu shromáždění. Británie zasáhla, v krvavé bitvě obsadila Alexandrii a v podstatě ovládla celý Egypt. Britským protektrátem se Egypt stal oficiálně r. 1914 tak krátce před První světovu válku byli zpřetrhány jeho poslední svazky s Osmánskou říší.

Muhammad Alí



Doba nezávislého Egyptského království trvala mezi 1922- 1953. Konec První světové války se řešil r. 1919 na Pařížské mírové konferenci. Své zástupce sem vyslal i Egypt a požadoval oproštění od britské nadvlády a uznání nezávislosti. Británie nesouhlasila, ale po třech letech tlaku přece jen ustoupila. Konstituční monarcie Egyptské království vznikla r. 1922 a prvním králem se stal pravnuk Muhammada Alího, Fuad I. Avšak ústava, kterou království přijalo, zapříčinila následující roky bojů o moc mezi králem, nejsilnější stranou a britským generálním konzulátem.
Během Druhé světové války se na půdě Egypta odehrával střet mezi německo- italskými vojsky Erwina Rommela a britskými vojsky Bernarda Motngomeryho.
Problémy v zemi vyvrcholily v r. 1948, kdy se egyptská armáda zúčastnila arabsko- izraelské války a byla poražena. R. 1952 vypukly nepokoje v Káhiře, které skončily převratem a moc převzali tzv. Svobodní důstojníci. R. 1953 byla vyhlášena Egyptská arabská republika. Prezidentem se stal Muhammad Nagíb.

Jawa v Egyptě, počátek 60.- tých let



Egyptská arabská republika trvá od 1953 po současnost. Už v r. 1954 nahradil ve funkci prezidenta Muhammada Nagíba vůdce revolučního postání plukovník Gamál Násir. Násir zavedl socialistický způsob vlády a r. 1956 zestátnil Suezský průplav. Izrael, Francie a Británie zareagovaly a byla z toho Suezská krize, jinak zvaná také Sinajská válka, která byla zastavila OSN, ale posílila prestiž Egypta a vliv sovětského Ruska v Asii, na úkor Francie a Británie.
R. 1958 se Egypt sjednotil se sýrií a vytvořil Sjednocenou arabskou republiku, v čele s Násirem. Sýrie tento svazek opustila r. 1961, ale název zůstal až do r. 1971.
R. 1967 se Egypt účastnil Šestidenní války proti Izraeli a r. 1973 další, Jomkipurské války. Prezident Anvar as-Sádát zahájil s Izraelem vyjednávání, které vyvrcholilo mírem mezi Egypem a Izraelem, k nelibosti islámských fundamentalistů. R. 1981 byl Sádát zavražděn. Prezidentem se stal Husní Mubárak.
Mubárak byl zastáncem arabsko-izraelského usmíření a i proto se r. 1991 Egypt účastnil války v Zálivu. Jeho hlavním oponentem se stalo islámské hnutí Muslimské bratrstvo, ale Mubárak držel svou opozici na uzdě. Až do revoluce r. 2011, kdy byl převratem donucen k abdikaci. Dočasné vedení převzala vojenská rada s předsedou Muhammadem Husajnem Tantáví a ústavní soud. Chystá se vyhlášení prezidentských a paralamentních voleb a začalo propouštění politických vězňů.

řeka Nil



Zdroj: Wikipedie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama