Vítejte


na stránkách věnovaných světovým dějinám, trošce historie umění a genealogii rodu Salomon von Friedberg


Ve školách se učí dějiny světově nejdůležitějších událostí a chronologicky. Chápu ten účel, ale tady na těchto stránkách to máme prostě jinak. Jedete na dovolenou do zahraničí a chcete se nejdřív dozvědět dějiny oné země? Tady je najdete. Nebo jste prostě jen nadšenec do dějepisu (jako já :-D ) a klasické studium už znáte zleva doprava a zpátky? Tady si užijete.

Původně jsem chtěla sepsat dějiny všech států, o kterých bych jen dokázala najít informace, ale to už asi nezvládnu. I tak se tu dá najít pěkný soubor zemí a byla by škoda se o to nepodělit. Také berte v úvahu, že od doby kdy jsem články psala uběhla nějaká ta troška vody a tak poslední informace jsou aktuální k době sepsání. Nakonec jsem také už nezvádla jazykovou korekturu, proto prosím tolerujte gramatické chyby a překlepy.

Podklady k článkům jsem hledala na internetu. Našla jsem si vždycky všechny informace co jsem dokázala a skládala z nich příběh. Někdy to byl pěkný oříšek, když se zdroje rozcházely, připomínalo to až detektivní práci. Ale byla to i zábava. Výsledkem by měla být ucelenost a taková pravdivost informací, jaká se při popsaném postupu jen dá.


Aktualizace k 12.6.2018
Po dějinách světa a umění jsem se vrhla na dějiny vlastního původu. Po letech genealogického výzkumu mám sestavený rodokmen a sepsanou rodinnou kroniku. Kroniku zatím nemohu zveřejnit, dokuď nevyřídím všechna potřebná povolení, ale zatím alespoň jednoduchý rodokmen dávám k dispozici.


Ať se Vám zde líbí. :-)

Anglie část 3.

2. srpna 2012 v 2:08 | Sabina Hlavatá |  Evropa
královna Alžběta II. se svým manželem, princem Philipem



Alžběta má čtyři děti. Prince Charlese, který si r. 1981 vzal za manželku populární a milovanou princeznu Dianu. Spolu mají děti, prince Williama, který se nedávno oženil s Catherine a prince Henryho, který je známý pod jménem Harry. Charles se s Dianou rozvedl r. 1996 a ta se rok na to stala v Paříži obětí automobilové nehody. R. 2005 se Charles podruhé ženil se svou dlouholetou přítelkyní, Camillou Parker- Bowles.

královská rodina:
Charles, Diana, Camilla,
William, Catherine, Harry



Dalšími Alžbětinými dětmi jsou princezna Anne, princ Andrew a princ Edward.
Mezi lety 1979- 1990 byla britskou ministerskou předsedkyní, premiérkou, známá Železná lady, Margaret Thatcherová. Mezi lety 1997- 2007 také známý, Tony Blair, který se zasadil o mír v po vypuknutí nepokojů v Severním Irsku. Současným britským premíérem je d r. 2010 konzervativec David Cameron.
Vláda Alžběty je víceméně symbolická, většinu vlivu má v rukách parlament a premiér. Nicméně se očekává, že Alžběta bude vládnout až do své smrti, princ Charles se králem patrně nestane a tento titul čeká až na prince Williama.

Dějiny Walesu

Nejstarší osídlení území Walesu se datuje cca před 230 tisíci lety a šlo o Neadrtálce. První zemědělské tlupy se tu objevily kolem 4000 př. n. l.

V době vpádu Římanů r. 43 byl Wales rozdělen mezi několik keltských kmenů, z nichž nejsilnější byli Silurové a Ordovicové. Kemny se římským dobyvatelům mohutně bránily. Významnými vůdci pak byl Caratus, který byl poražen r. 51 a Boudicca, která kolem r. 60 vyvolala velké povstání, po kterém se římané na čas stáhli. Ale r. 78 byli Silurové poraženi a Ordovici o rok později.

Od 8. století byl Wales největším územím, kde se dochovala původní britská kultura v Británii. Území Walesu bylo rozděleno na mnoho království. Prvním králem, který získal vládu nad větší částí země, byl v 9. století Rhodi Mawr. Jeho vnuk, Hywel Dda, sjednotil malá království na jihu země a roku 942 ovládl většinu Walesu.
Mezi lety 950- 1000 byla země terčem útoků Vikingů.
Dalším panovníkem, který byl schopen vládnout celé zemi, se stal Llywelyn ap Gruffyd, ale r. 1063 byl poražen anglickým Haroldem II. Godwinsonem a zabit vlastními muži.

Od r. 1066 byla Anglie pod nadvládou Normanů a těm se během dvaceti let podařilo získat i Wales. Ale r. 1094 vypukla ve Walesu vzpoura a walesané nakonec r. 1136 nad normany zvítězily a znovu ovládli svou zem, ačkoliv byla stále rozdělena. Rhys ap Gruffyd, vládl v letech 1155- 1197, uzavřel s Jindřichem II. dohodu o tom, že bude vládcem území za pravidelný poplatek.
Panoovníkem, který ovládl celý Wales, byl Llywelyn ap Iorwerth. Vládl až do své smrti r. 1240.
Jeho synovi uznal anglický Jindřich III. vládu pouze nad částí území a to vedlo k válce. Ta skončila až r. 1267 sepsáním mírové dohody z Montgomery, která uznávala waleskému panovníkovi vládu nad většinou země. Jenže tento nárok byl proti zájmům anglického Eduarda I. a r. 1277 znovu vypukla válka. Tentokrát trvala do r. 1283 kdy angličané Wales úplně ovládli.

Walesané se anglivké nadvládě několikrát vzbouřili. Nejúspěšněji r. 1400, kdy šlechtic Owain Glyndŵr vedl povstání proti Jindřichovi IV. Několik let dokonce walsané kontrolovali většinu země. Ale angličané nakonec obnovili svou moc.
Od r. 1535 začal Jindřich VIII. proces, po němž se Wales stal součástí Anglie. Waleské zákony byly zrušeny, jazyk oficiálně zakázán, byly ustanoveny hranice Walesu a zástupci hrabství byli voleni do britského Parlamentu.

S Jindřichem VIII. byla i ve Walesu přijata Anglikánská církev, ale zdejší základna katolíků zůstala silná. R. 1588 vydal William Morgan první waleský překlad Bible. Jedná se o jedno z nejdůležitějších literárních děl ve waleštině.
Vzdělání bylo ve Walesu té doby na mizerné úrovni. Učilo se pouze anglicky, ale většina obyvatel tuto řeč neovládala. Proto r. 1731 zorganizoval Griffith Jones putovní školy, kde se učilo walešsky. Díky tomuto projektu se naučilo číst asi 250 tisíc obyvatel.
Na počátku 19. století se metodisté odloučili od Anglikánské církve. A i oni podpořili domácí jazyk.

S Průmyslovou revolucí přišel mohutný rozvoj na jihu země, kde se vyrábělo železo a těžilo uhlí a vápenec. Ale revoluce přinesla i vyhrocení sporů, protože majiteli továren a dolů byli převážně angličané. Kolem r. 1830 vypukly dvě ozbrojené vzpoury. Velkou popularitu na tomto dělnickém jihu si získal socialismus.
Na začátku 19. století došlo, opět především na průmyslovém jihu, k výraznému nárůstu počtu obyvatel.
R. 1925 vznikla strana Plaid Cymru. Popularita této strany vzrostla po r. 1936, kdy tři její členové byli zatčeni za teoristické akce proti britskému RAF.
Po Druhé světové válce došlo k poklesu průmyslu.
R. 1993 byla waleština zrovnoprávněna s angličtinou.
R. 1999 bylo ustanoveno Waleské národní shromáždění, které získalo pravomoc rozhodovat o správě vládního rozpočtu pro Wales.

Wales na mapě



Dějiny Skotska

Skotsko začalo být osídlováno po poslední Době ledové. Nejstarší nálezy se datují do cca r. 8500 př. n. l. a šlo o tábory lovců. Trvalé osídlení se datuje až do doby kolem 3500 př. n. l. Z té doby pochází i nejstarší dochovaný dům v severní Evropě.
Kolem r. 3000 př. n. l. působila na Orknejích megalitická kultura, která zde stavěla kamenné kruhy.
Keltové dorazili do Skotska po 8. století př. n. l. a začal vznikat systém království. Zdejší keltské kmeny byly hodně bojovné, což dokazuje výstavba mnohých pevností a popevněných měst.

Římané vpadli do Skotska, vedeni římským vojevůdcem Julianem Agricolou, r. 79. R. 84 zvítězili v Kaledonii v bitvě u Mons Graupius. Pokusili se tu sice vybudovat svou pozici, ale buď byli nuceni se ztáhnout, nebo odešli sami potom co zjistili, že zdejší půda není úrodná.
V té době byly ve Skotsku dvě hlavní skupiny obyvatel. Piktové, původní skotští obyvatelé, kteří ovládali většinu severu země a keltské kmeny Scottů a Gaelů, kteří přišli v 5. a 6. století z Irska a kteří sídlili v jižní části země.
Křesťanství do Skotska rozšířil sv. Ninius, ale Piktové údajně po jeho smrti křesťanství zavrhli. Další pokus učinil sv. Kolumba a ten už byl úspěšnější. Obrácení piktského krále Brideie na křesťanskou víru je považováno za klíčovou událost pro rozšíření křesťanství ve Skotsku.

Kenneth I. z rodu Alpinů je pololegendární postava. Údajně byl po otci keltem a po matce pikta. Nicméně r. 843 sjednotil Skotsko do Skotského království a je považován za prvního skotského krále. Vládl mezi lety 843- 858.
Konstantin I., který se musel potýkat s Vikingi a sám v boji s nimi, r. 877 padl.
Od r. 900 do r. 1286 (někdy i dříve), se o Skotském království mluví jako o království Alba. Království bylo rozděleno na několik provincií.
Další králové bojovali o území s Vikingi, Angličany, ale i mezi sebou.

R. 1034 s králem Duncanem I. vystřídal rod Alpinů rod Dunkeldů, přerušený pouze dvěma vládci z rodu Morayů, mezi lety 1040- 1058. Jedním z Morayů byl i Shakespearův Mackbeth I.
V době vlády Malcolma III. (vládl 1058- 1093) došlo k nahrazení keltského společenského řádu feudálním systémem.
Ten upevnil David I., který vládl v letech 1124- 1153 a který podporoval normanské krále Anglie a získal v Anglii území, čímž se Skotsko stalo vazalem Anglie.
Vilém I., vládnoucí v letech 1165- 1214, má na svědomí červeného stojícího lva, na žluttém pozadí, který je dodnes součástí skotské královské standardy.
R. 1263 Skotsko a Norsko svedlo několik bitev o vládu nad Vnějšími Hebridami, které skončily skotským vítězstvím a podpisem mírové dohody r. 1266, která uznala skotskou suverenitu nad těmito ostrovy.

Alexandr III. udržoval dobré vztahy s Anglií a úspěšně odrážel požadavky na svrchovanost Anglie. Když r. 1286 zemřel, stala se následnicí jeho vnučka Markéta I. Jenže jí byly pouhé čtyři roky a tak byla ustanovena dočasná vláda. Politické nestability využil anglický Eduard I. ke sjednání Birghamské smlouvy, podle které se měla Markéta provdat za jeho syna Eduarda II. a která dávala Skotsku nezávislost. Jenže Markéta r. 1290 zemřela (jako poslední z rodu Dunkeldů) a nastaly spory o trůn. Do toho znovu vstoupil Eduard I. a vyžadoval, aby byl uznán jako vládce Skotska. Po počátečním odporu jeho podmínku uznali všichni hlavní uchazeči včetně Jana Balliola a Roberta Bruce (děda Roberta Bruce, který se později stal králem). R. 1292 bylo rozhodnuto, že se králem stane Jan Balliol. Ale Eduard Jana nerespektoval. Sám sebe považoval za pána Skotska. Vytrvale podpokopával Janovu vládu, až se ten spojil s Francií. Eduard na to reagoval vpádem do Skotska a svržením Jana. Skotští šlechticové potom museli podepsal Eduardovi poslušnost.
R. 1297 vyvolali William Wallace a Andrew Moray rozsáhlou vzpouru proti Eduardovi. Na čas se Wallace dokonce stal správcem Skotska, jako Ochránce království, ale byl Eduardem poražen v bitvě u Falkirku a poté se vzadl funkce ve prospěch Roberta Bruce a Johna Comyna. Doufal, že tak donutí spolupracovat dva uchazeče o trůn. Jenže Comyn se spojil s Eduardem. Skotský odpor se hroutil. Wallace byl r. 1305 zajat a popraven. Posmrtně mu byl udělen titul Sir a je skotským národním hrdinou. Jeho osudy ztvárnil Mel Gibson ve filmu Statečné srdce, kde začátek, o zavraždění Wallacevi tajné manželky, je nepotvrzenou legendou.
Comyn se vzdal Eduardovi a chtěl mu vydat Bruce, ale ten se o tom dozvěděl a v hádce Comyna zabil. Papež Bruce exkomunikoval a Eduard ho prohlásil za psance. R. 1306 se Robert, z rodu Bruceů, nechal korunovat skotským králem, jako Robert I. Nejprve utrpěl od angličanů dvě porážky, po kterých byl nucen uprchout do Irska, ale postupně se vracel zěpt, což mu vyneslo slávu a hněv Eduarda, který proti němu znovu vytáíhl, ale po cestě zemřel. Robert toho využil a r. 1314 ovládal, krom dvou hradů, celé Skotsko. Když šel Robert dobýt jeden z těch hradů, Stirling, vytáhl mu na pomoc Eduardův následník, Eduard II. Ale Robert jeho vojsko rozdrdil a fakticky tak Skotsko od r. 1314 získalo nezávislost.
R. 1326 byl svolán Skotský parlament, zastoupený třemi stavy. R. 1328 podepsal Eduard III. mírovou dohodu z Northamptonu a formálně tím uznal skotskou nezávislost. Ale již r. 1329, p smrti Roberta Bruce, angličané znova vtrhli do Skotska a záhajili tak další válku o nezávislost. Ale vypukla Stoletá válka a Eduard zájem o Skosko ztratil.

S Robertem II. pokračoval rod Bruceů jako rod Sturtovců.
Následníkem Roberta III. se měl stát syn David, ale ten za nevyjasněných okolností zemřel a tak Robert dalšího následníka, a syna Jakuba poslal do bezpečí, do Francie. Jenže loď byla přepadena anglickými piráty a Jakub padl do anglického zajetí. A Robert r. 1406 zemřel.
Jakub I. byl v Anglii vězněn 18 let a správu Skotska převzal vévoda z Albany. Ale Jakub se za tu dobu stal v Anglii spíše hostem, než vězněm. Dokonce doprovázel Jindřicha V. při tažení do Francie a bojoval tu proti skotům.
Ale r. 1424 bylo přsto zahájeno jednání, dohodnuto výkupné a Jakub se vrátil do Skotska. Ale nadělal si nepřátele a r. 1437 byl zavražděn.

R. 1468 získal Jakub III. věnem Orkneje a Shetlandy a Skotsko tak dosáhlo své největší rozlohy v historii. Ale jinak byl tento král neschopný a nepopulární.
Mnohem úspěšnějším byl jeho syn Jakub IV., který byl renesančním panovníkem. Mluvil deseti jazyky, podporoval umělce, vystavěl loďstvo,... R. 1502 podepsal dohodu trvalého míru s Anglií a oženil se s anglickou princeznou Markétou Tudorovnou. Když vypukla válka mezi Anglií a Francií, jako výsledek Italských válek, dostal se Jakub do těžké pozice. Podle starých smluv měl podpořit Francii, ale nové závazky měl s Anglií. Když Jindřich VIII. podnikl invazi do Francie, vyhlásil Jakub Anglii válku a vytáhl do boje. ALe sám v něm, r. 1513, padl.

Jakub V. nesnášel herezi a v době jeho vlády byla popravena řada příznivců Reformace. Jako takový posiloval spojenectví s katolickou Francií a proti protestantské Anglii.

Marie Stuartovna se stala královnou, když jí bylo šest dní. :-D V šesti letech byla zaslíbena budoucímu francouzskému králi Františkovi II. a odjela do Francie, kde byla vychovávána. R. 1558 se plánovaný sňatek uskutečnil a o dva roky později se František stal francouzským králem a Marie královnou. Ale už r. 1560 František zemřel a Marie se vrátila do Skotska.
Neuznala Alžbětu I. jako anglickou královnu a sama se tak titulovala, ale získat trůn se nepokusila.
R. 1565 si vzala svého příbuzného, Jindřicha Stuarta, ale o dva rooky později byl zavražděn, možná Jamesem Hepburnem, kterého si Marie vzala za manžela ještě ten rok. Ale to už toho měla dost protestantská šlechta. Marii uvěznili a donutli abdikovat ve prospěch syna. Hepburn utekl do Dánska, kde pzději zemřel ve vězení a i Marii se podařilo z vězení utéct, do Anglie. Spoléhala na pomoc své příbuzné Alžběty, ale ta ji nechala, jako možnou konkurentku na trůně, popravit, r. 1587.

Následníkem se stal Jakub VI, který se po smrti Alžběty I. stal i králem Anglie a Irska, kde kraloval jako Jakub I. Další králové už byli králi Anglie, Skotska a Irska. POslední skotskou královnou byla Anna Stuartovna, r. 1707 došlo ke sloučení Skotska s Anglií.

Průmyslová revoluce ovlivnila i dění ve Skotsku. Centrem průmyslu se stala Skotská nížina, kam odešlo pracovat mnoho dělníků. Rozvoj zazanmenalo i zemědělství. Došlo k rozvoji měst Glasgow a Edinburg. V Glasgow se stalo centrem výstavby lodí.
Do první světové války odešlo mnoho mladých mužů ze Skotské vysočiny.
Zoršené podmínky v průmyslu vedly ke stávkám a vláda vyslala do Glasgow okonce vojsko.
Během ruhé světové války se průmyslová centra ve Skotsku stala terčem náletů. Znovu odešlo mnoho mužů bojovat. Na Orknejích byla důležitá základna RAF.
Po válce se situace skotského průmyslu, vlivem konkurence a neefektivního fungování, výrazně zhoršila. Situace se zlepšila až po r. 1970.
R. 1999 vznikl Skotský parlament.
Do budoucna Skotsko plánuje osamostatnění.

Skotsko na mapě



Dějiny Irska

Na rozdíl od ostatních evropských zemí je osídlení Irska velmi nedávného data. Nejstarší doklady přítomnosti lovců a sběračů pocházejí z 6. tisíciletí př. n. l. Neolitčtí zemědělci z 5. tisíciletí př. n. l. po sobě zanechali megalitické mohyly. Kolem r. 2500 př. n. l. začala v Irsku Doba bronzová. Také tu byla bohatá naleziště zlata a mědi. Doba železná nastala s příchodem Keltů. Prvními byl snad kmen Pritany (odtud název Británie). Keltové sem přišli v několika vlnách, mezi 7. a 1. stoletím př. n. l., ale nebylo to příliž početné osídlení.

Po celé 1. tisíciletí nebylo Irsko jednotným státem. Existovaly zde desítky túath, menších či větších "království", jejichž náčelníci, zvaní králové (irsky rí) mezi sebou často bojovali.
Římané nazývali Irsko Hibernia a spolu s římany začalo do Irska pronikat i křesťanství, které postupně nahradilo keltskou pohanskou víru. Za pokojný přechod mezi těmito dvěma náboženstvími může sv. Patrik, který zde působil v 5. století. Den sv. Patrika je předpokládaný den jeho úmrtí a je to největší irský svátek. Symbolem sv. Patrika je jetelový trojlístek, na kterém podle legendy, vysvětloval Nejsvětější trojici a sv. Patrik je také patronem Irska.
Nájezdy Vikingů začali Irsko zužovat od r. 795. Vikingové postupem času zřizovali na pobřeží stálejší osady, které se vyvíjely v města, jako např. Dublin.
R. 1014 bojoval proti Vikingům irský velekrál Brian Bóruma. Vikingi se mu podařilo porazit a zastavit jejich vojenskou aktivitu, ale sám v boji padl. Po jeeho smrti opět pokračovali boje jednotlivých království.

R. 1175 ovládli část Irska Normané a velekrál Rory O´Connor uzavřel s anglickým Jindřichem II. Windsorskou smlouvu, podle které se Irsko stalo vazalem Anglie. Rory mohl zůtat králem neanglických částí, za poplatek.
Jindřich II. pak předal Irsko Janu Bezzemkovi. Od té doby bylo Irsko tzv. Panství Irské.
Pod anglickou nadvládou byla země rozčeněna na hrabství, stavěly se kamenné hrady, místo dřevěných a zejména ve vnitrozemí začala vznikat nová města. Třebaže do Irska proudili přistěhovalci z Anglie a Skotska, postupem času většinou přijímali irský jazyk a zvyky. Angličané měli dost starostí s Francií a sami se sebou a tak se o Irsko moc nestarali. Díky tomu se vliv anglické kultury smrskl na okolí Dublinu a zbytek země udržoval své zvyky. Angličané se sice snažili, r. 1366 vydali zákony zakazující nošení irského oděvu, irský jazyk i smíšená manželství a téhož roku kvůli tomu vypuklo Irsko- Normanské povstání, ale irský jazyk a literatura zažívali ve 14. a 15. století svůj rozkvět.

V 16. století se křesťanští představitelé soustředili ve velkých poangličtěných městech a spíš než o lidi se starali o svou zábavu. Jediný, kdo se službě lidem věnoval, byli žebravé mnišské řády, hlavně Františkáni a Dominikáni a ti nesouhlasili s vytvořením Anglikánské církve Jindřichem VIII. Jindřichův irský titul tehdy zněl Lord of Ireland a když se Jindřich dozvěděl, že většina Irů považuje za hlavu své církve stále papeže, protože papež je přece víc, než lord, nechal si změnit titul na King of Ireland. Panství Irské se tak stalo Irským královstvím.
Reformace byla dokončena za Eduarda VI. a Alžběty I., ale v Irsku se Anglikánská církev z výše uvedených důvodů moc neuchytila a většina obyvatel zůstala věrná katolictví. A to dělá problémy dodnes.

Angličtí panovníci se obávali, že jejich nepřátelé využijí Irsko, aby se dostali do Anglie a proto se snažili prohloubit zde svůj vliv. Alžběta I. nechala v Dublinu, r. 1592, založit první universitu Triniti College, ačkoliv byla dlouho protestantská.
Řada drobných povstání byla vždy potlačena. Největší probíhalo mezi lety 1590- 1607, kdy povstala Ulsterská šlechta, vedená Hughem O´Neillem a po jehož potlačení se kolem sta osob odebralo do emigrace. Této události se říká Útěk hrabat a Anglie toho využila, aby pozemky uprchlíků obsadila svými katolickými obyvateli a upevnila tak svou převahu. V té době bylo např. město Derry přejmenováno na Londoderry, v zájmu převahy.

R. 1641 se celé Irsko spojilo v povstání, aby podpořilo Karla I. proti Britskému parlamentu. Byla vytvořena Irská katolická konfederace. Irské povstání bylo krvavě potlačeno Oliverem Cromwellem mezi lety 1649- 1652. Katolíkům, kteří do té doby vlastnili již většinu území Irska, byla půda zkonfiskována a přidělena protestantům. Za Karla II. pak byly prováděny restituce, ale jen v malém měřítku a tak Irsko zůstalo převážně protestantské.

R. 1689 se irští katolíci postavili za Jakuba II. proti Vilému I. Oranžskému. 1. července 1690 se odehrála bitva Droghedy, ve které Vilém zvítězil. Ten den (ale 12. července, protože se změnil kalendář na Gregoriánský) dodnes oslavují severoirští unionističtí protestanti, tzv. Oranžisté. 14 tisíc katolíků, kteří se odmítli podřídit Vilémovi, pak emigrovalo do Francie. Tento odliv se nazývá Odlet divokých hus a mnoho z těch mužů se později proslavilo ve francouzských a španělských službách.

R. 1695 zavedla anglická vláda Trestní zákony, které výrazně omezily politická a některá majetková práva irských katolíků. Nesměli např. volit, či být voleni, stát se právníky, či vyššímy důstojníky. 75% Irů se tak stalo ve své zemi podřadnějšími obyvateli.

R. 1782 získal Irský parlament samostatnost. Irsko se tak stalo prakticky nezávislým, kromě panovníka, kterého mělo stále společného s Anglií a Skotskem.

R. 1798 došlo k Irskému povstání, které bylo potlačeno a r. 1800 přijaly Britský parlament a Irský parlament zákon o sjednocení, čímž se Království Velké Británie a Irské království, spojilo r. 1801 ve Spojené království Velké Británie a Irska.

Mezi lety 1845- 1851 došlo k několika halodomorům, které měly za vinnu emigraci téměř poloviny obyvatel Irska, do Anglie, Skotska a USA.

R. 1913 byla založena irská republikánská vojenská organizace Irish Volunteers- Irská republikánská armáda- IRA.

R. 1916 došlo k Velikonočnímu povstání republikánů, kteří se chtěli osamostatnit od Británie. R. 1919 vyhlásil Irský parlament samostatnou Irskou republiku a IRA se stala její armádou. Britská vláda toto neakceptovala a došlo k Irské válce za nezávislost. R. 1922 byla podepsána dohoda, ve které se 26 hrabství na jihozápadě Irska odtrhlo a vznikly tak Irský svobodný stát a Severní Irsko, které zůstalo součástí Británie, která se tak r. 1927 přejmenovala na Spojené království Velké Británie a Severního Irska, což je název, kerý má až dosud. Irský svobodný stát byl samostatný, ale byl součástí Commonwealthu a vedl ho generální guvernér.

29. prosince 1937 se Irský svobodný stát přejmenoval na Irsko a funkce generálního guvernéra se změnila na prezidenta. Hlavou tak byl irský prezident i britský král. Během Druhé světové války zůstal stát jako jediný neutrální. Jinak bylo Irsko jeden z nejchudších států západní Evropy, s vysokou emigrací.
R. 1949 Irsko vystoupilo z Commonwealthu a jeho jedinou hlavou zůstal prezident.
R. 1973 se Irsko stalo součástí EU.
Dnes si Irsko drží první místo v indexu kvality života, páté místo v indexu rozvoje života, šesté místo v indexu světového míru. Dobré pozice má i za vzdělávací systém, politickou svobodu a lidská práva, svobodu tisku a ekonomickou svobodu. Irská populace je nejrychleji rostoucí v Evropě. Irsko je jedna ze tří zemí Evropské unie (spolu s Maltou a Polskem), kde jsou zakázány potraty. Vedle EU je Irsko členem OECD a OSN. Díky neutrální politice není členem NATO. Současnou prezidentkou je Mary McAleese.

Vztahy mezi Irskem a Severním Irskem, jsou dodnes složité. Irsko chtělo svobodu pro celý ostrov a irská IRA od r. 1969 podnikala na území Severního Irska teroristické útoky, ale působí i na území Irska, Británie, bylo prokázáno její napojení na povstalce Revolučních ozbrojených sil v Kolumbii a udržuje vztahy s Kubou a Íránem. R. 1998 byla podepsána Belfastská smlouva o příměří, mezi Irskem a Severním Irskem. IRA byla odzbrojena a bylo dohodnuto, že když nadpoloviční většina obyvatel Severní Irska odsouhlasí připojení k Irsku, bude tak učiněno.

Irsko na mapě





Zdroj: Wikipedie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama