Vítejte


na stránkách věnovaných světovým dějinám, trošce historie umění a genealogii rodu Salomon von Friedberg


Ve školách se učí dějiny světově nejdůležitějších událostí a chronologicky. Chápu ten účel, ale tady na těchto stránkách to máme prostě jinak. Jedete na dovolenou do zahraničí a chcete se nejdřív dozvědět dějiny oné země? Tady je najdete. Nebo jste prostě jen nadšenec do dějepisu (jako já :-D ) a klasické studium už znáte zleva doprava a zpátky? Tady si užijete.

Původně jsem chtěla sepsat dějiny všech států, o kterých bych jen dokázala najít informace, ale to už asi nezvládnu. I tak se tu dá najít pěkný soubor zemí a byla by škoda se o to nepodělit. Také berte v úvahu, že od doby kdy jsem články psala uběhla nějaká ta troška vody a tak poslední informace jsou aktuální k době sepsání. Nakonec jsem také už nezvádla jazykovou korekturu, proto prosím tolerujte gramatické chyby a překlepy.

Podklady k článkům jsem hledala na internetu. Našla jsem si vždycky všechny informace co jsem dokázala a skládala z nich příběh. Někdy to byl pěkný oříšek, když se zdroje rozcházely, připomínalo to až detektivní práci. Ale byla to i zábava. Výsledkem by měla být ucelenost a taková pravdivost informací, jaká se při popsaném postupu jen dá.


Aktualizace k 12.6.2018
Po dějinách světa a umění jsem se vrhla na dějiny vlastního původu. Po letech genealogického výzkumu mám sestavený rodokmen a sepsanou rodinnou kroniku. Kroniku zatím nemohu zveřejnit, dokuď nevyřídím všechna potřebná povolení, ale zatím alespoň jednoduchý rodokmen dávám k dispozici.


Ať se Vám zde líbí. :-)

Anglie část 1.

2. srpna 2012 v 2:06 | Sabina Hlavatá |  Evropa

Dějiny Britských ostrovů



obsahuje:
- vysvětlení pojmů
- dějiny Anglie
a doplňující:
- dějiny Walesu
- dějiny Skotska
- dějiny Irska

Co se vlastně skrývá pod nepřesným, ale běžně užívaným označením Velká Británie, nebo Spojené království?

R. 1707 bylo Anglické a Skotské království a Wales sjednoceno ve Spojené království Velké Británie. R. 1800 bylo stejným způsobem připojeno Irské království, čímž vzniklo Spojené království Velké Británie a Irska. R. 1922 získalo Irsko nezávislost, jako Irský svobodný stát (později přejmenovaný na Irskou republiku, dnes jen Irsko), ale severní Irsko bylo ponecháno ve spojení s Anglií. Ta se od té doby nazývá Spojené království Velké Británie a severního Irska. Pojem "Velká Británie" tak odkazuje především na tři ze čtyř zemí unie, Anglii, Skotsko a Wales, pojem "Spojené království" pak i na Severní Irsko jako na čtvrtou. K tomuto spojenému království přináleží ještě 13 států Commonwealtu. Jako Britské korunní závislé území se označují ostrov Man a Normanské ostrovy, které jakožto vlastnictví království, se nazvývají Britské ostrovy. No a ještě pod království spadá 14 zámořských území, pozůstatky Britské říše.

Dějiny Anglie

Díky přiznivým klimatickým podmínkám mezi Dobami ledovými, byla nejdříve osídlena oblast jižní Británie. Neznámá kultura, nebo kultury, tu vystavěla známé Stonehenge. Stonehenge bylo vystavěno ve třech fázích, z nichž první započala kolem r. 1900 př. n. l. a celý komplex byl dokončen kolem r. 1400 př. n. l.

Stonehenge



První psaná zmínka o tomto ostrově pochází z námořnické příručky Massaliote Periplus, asi ze 6. století př. n. l.
Asi v r. 325 př. n. l. podnikl obchodník, zeměpisec a průzkumník, Pýtheás z Massalie, cestu k Britským ostrovům, kterou posléze popsal ve své knize, ale ta se nedochovala, pouze zprávy o ní.
I pozdější autoři psali o Británii, např. Plinius starší, nebo Diodóros Sicilský se zmiňují o dovozu cínu z jihu Británie. Tacitus zase uváděl, že jazyk a tělesné proporce lidí z ostrova jsou podobné, jako u lidí z jižní Galie.

R. 55 př. n. l. vpadli do Británie Římané, pod vedením Julia Caesara, ale jejich flotila byla zničena bouří a blížila se zima, proto se museli vrátit. Druhou výpravu podnikl Caesar o rok později a to už se dostal až k řece Temži. Zdejší kmeny ho formálně ujistily o loajalitě vůči Římu, což Caesarovi stačilo a vrátil se domů. Tam ho přivítali jako hrdinu, protože území, kam se Caesar dostal, bylo do té doby naprosto neznámé. Nicméně od myšlenky trvalého obsazení Británie Caesar upustil.
R. 43, když v Římě vládl císař Claudius, vpadli do Británie římské legie znovu a tentokrát ji dobili a učinili z ní další provincii. Během čtyřiceti let ovládli jižní a střední část ostrova a zůstalo tomu tak zhruba do r. 410.

Claudius



Po odchodu římanů, se začali na ostrově usazovat germánské kmeny Jutové, Sasové a Anglové, souhrně se nazývají Anglosasové. Kolem r. 495 se odehrála bitva na Mons Badon, ve které postup Anglosasů odvrátilo, alespoň na nějakou dobu, domácí obyvatelstvo. Toto vítězství se připisuje legendárnímu králi Artušovi.

Seznam anglických králů uvádí, jako prvního, Cedrika z dynastie Cedrikovců, který měl vládnout v letech 519 - 534.

R. 577 se odehrála další bitva se Sasy, bitva u Deorhamu, kterou tentokrát Sasové vyhráli a obsadili tři okolní významná města, čímž rozdělili tamní obyvatele. K podobnému rozdělení obyvatel došlo i po bitvě u Chesteru, kolem r. 616. Nakonec byli původní obyvatelé vytěsněni na území odpovídající zhruba dnešnímu Walesu.

R. 596 vyslal papež Řehoř I. Veliký do Británie mnicha Augustina, aby obrátil zdejší obyvatele na křesťanskou víru. Tomu se to dařilo tak výborně, že ho dnes známe jako Svatého Augustina a Canterbury, kde Augustin působil, se stalo centrem křesťanství.

Anglosasové zatím ovládli celou Anglii a utvořili tu sedm království. Northumbrii, Mercii, Kent, Východní Anglii, Essex, Sussex a Wessex. Následující staletí je poznamenáno různými válkami, intrikami a dalšími pokusy vládců jednotlivých území, o ovládnutí celé Británie. Do toho se ještě zamíchali Vikingové. První zaznamenaný útok Vikingů, je z r. 793, ale již předtím patrně získali Orkneje a Shetlandy. V Anglii působili především dánští Vikingové, proto se zde používá pouze termín Dánové. Významným bojovníkem proti nim byl Alfréd Veliký. Nakonec, ale uzavřel s Dány mír a byly vymezeny hranice oblasti Danelaw, kde platilo výhradně dánské právo. Alfrédův vnuk Ethelstan byl prvním, kdo dokázal sjednotit celé území Anglie.

oblast Danelaw (žlutě)



Od r. 980 začaly další výpady Dánů. Ty byly tak úspěšné, že se dokonce dánský vojevůdce Sven Vídlí vous stal r. 1013 králem Anglie, Dánska a části Norska. Ovšem hned r. 1014 zemřel. Králem se měl stát jeho syn Knut Veliký, ale angličané poslali pro svého předchozího krále Ethelreda II. Ten Knuta z Anglie vypudil, stal se podruhé králem a brzy zemřel. Dalším králem se stal jeho syn Edmund II. ale vládl sotva půl roku, když se Knut vrátil. Bojovali spolu a nakonec uzavřeli mír, podle kterého si rozdělili Anglii a ten kdo zemře první, měl převzít část toho druhého. První zemřel Edmund. Jestli přirozenou smrtí, nebo atentátem prý není jisté. :-D No, ale dánská dynastie vládla další tři panovníky, než vládu převzal opět Cedrikovec, Eduard III. Vyznavač.
Eduard zemřel r. 1066 bez potomka a tím vyvstal problém, protože trůn si nárokovali tři lidé. Harold II. Godwinson, který také na necelý rok vládu po Eduardově smrti převzal, norský král Harald III. Hardrada a normanský vévoda Vilém.
Tito tři se spolu pak utkali v bitvách. Nejprve Harold a Harald, 25. září 1066 v bitvě u Stamford Bridge, kde Harald III. Hardrada padl. A potom Vilém a Harold 14. října 1066 v bitvě u Hastingsu, kde poslední anglosaský král, Harold II. Godwinson padl.
No a tak nastoupila na anglický trůn normanská dynastie a král Vilém I. Dobyvatel.

Vilém I. Dobyvatel



Ovládnutí Normany je v dějinách Anglie důležitým mezníkem. Vilém musel potlačovat mnohá povstání, protože zkonfiskoval pozemky anglosaským šlechticům a dal je svým normanským věrným. Také zavedl pozemkovou knihu, aby mohl vybírat od angličanů daně. Nakonec se normani v Anglii chovali spíš jako okupanti a stavěli si pevnosti na obranu před svými poddanými. Do toho si ještě vyvzpomněl dánský král Sven II., že si také bude nárokovat anglický trůn, ale nakonec uzavřeli s Vilémem mír.
Vilém I. Dobyvatel zemřel r. 1087.

Normanská dynastie vládla, včetně Viléma, pouze po čtyři krále. Poslední, Štěpán III. z Blois, vedl rozvleklou válku se svou sestřenicí Matylou, která si také nárokovala anglický trůn. Spor byl nakonec vyřešen smírem a dohodou, že po Štěpánově smrti nastoupí na trůn Matyldin syn Jindřich II. Plantagenet. Tak se také, r. 1154 stalo a na trůn se tak dostala dynastie Plantagetů.

Eleonora Akvitánská byla manželkou francouzského krále Ludvíka VII. a účastnila se s ním Druhé křížové výpravy. Ale r. 1152 se s ní rozvedl a jejím druhým manželem se stal právě Jindřich II. Plantagenet. Jenže Eleonora podporovala jejich syny proti otci a tak ji Jindřich nechal uvěznit. Svým chováním vzbuzovala Eleonora ve své době pobouření. Z dnešního hlediska působí jako jedna z nejpozoruhodnějších žen Středověku.

Synem Jindřicha II. a Eleonory Akvitánské, a dalším králem, byl Richard I. Lví srdce. Richard proslul především během své účasti na Třetí křížové výpravě, kde se mu podařilo porazit obávaného Saladina. Mezi lety 1192 - 1194 byl Richard vězněn v Rakousku a právě do této doby, kdy místo něj vládl Jan Bezzemek, se vkládá legenda o Robinu Hoodovi.

Richard I. Lví srdce



Richard také bojoval proti francouzskému králi Filipu II., aby ubránil svá práva na francouzském území, ale r. 1199 nastoupil na anglický trůn, po Richardovi, jeho bratr Jan Bezzemek a ten již tak úspěšný nebyl. O francouzská území přišel a navíc se dostal do sporu s kde kým, od papeže po šlechtu a ti ho r. 1215 přinutili podepsat Magrna charta libertatum, která omezovala panovníkovi pravomoce a v podstatě dala základy ke vzniku britského Parlamentu. Jan také vytvořil takové loďstvo, že je někdy považován za zakladetele Britského královského námořnictva, známého Royal Navy.

Jindřich III. Plantagenet byl vladař, mimo jiné, posedlý Eduardem Vyznavačem. Protože Eduard nechal vystavět opatství ve Westminsteru, Jindřich ho nechal renovovat v gotickém slohu a přenést sem sídlo královského dvora. Během Jindřichovi vlády došlo ke Druhé válce baronů. Šlo o občanskou válku šlechty, v čele se Simonem de Montfortem. Král šlechtu porazil, ale během jejího trvání došlo i na svolání prvního voleného Parlamentu, r. 1265, který svolal právě Simon.

Vláda Eduarda I. byla poznamenána boji s Walesem a Skotskem.

Eduard II. nechal rozdělit Parlament do dvou komor. V jedné byli zástupci vyšší šlechty a církve, ve druhé pak rytíři a zástupci měšťanstva. Nové zákony a daně mohli být od té chvíle přijaty pouze za souhlasu obou komor a panovníka.

Asi nejzajímavější osobností anglického Středověku byl Eduard III. Jeho matka, Izabela Francouzská, s milencem Rogerem Mortimerem přinutili abdikovat jeho otce, Eduarda II. a poté ho pravděpodobně nechali zavraždit. Mezi lety 1327 - 1330 vládli místo mladého krále, jako regenti. Ale Eduard nikdy nezapomněl, co provedli jeho otci. Právě r. 1330 nechal Mortimera uvěznit, obvinil ho ze 14 zločinů, odsoudit bez procesu a nechal popravit oběšením. Ke své matce byl milostivější, musela se pouze na zbytek života ztáhnout z veřejného života.
Zatímco jeho regenti podepsali jménem Anglie smlouvu z Northamptonu, kterou byla uznána nezávislost Skotska, Eduard se rozhodl ji neakceptovat a Skotsko znovu získat. Jenže na stranu Skotska se přidala Francie v čele s Filipem VI. Z Filipovi strany se jednalo o vyhrocení letitých sporů o anglické državy na francouzském území. Aby tomu Eduard nasadil korunu, zpochybnil Filipův nárok na francouzský trůn, ve svůj prospěch a to se stalo záminkou k otevřenému konfliktu mezi oběma zeměmi, ke kterému se přidaly další evropské mocnosti a tak začala Stoletá válka.
Stoletá válka trvala mezi lety 1337 - 1453, významná byla bitva Kresčaku r. 1346, ve které padl český král Jan Lucemburský a v této válce také figurovala Johanka z Arku, na francouzské straně. Angličané válku prohráli a ztratili tak veškerá francouzská území, kromě Calais a Normanských ostrovů, díky čemuž se Anglie stala ostrovním státem.
Jedním z důsledků války byla vlna morové nákazy, která Anglii zasáhla nejvíc kolem r. 1349. Nemoc, zvaná také Černá smrt, se do Evropy rozšířila ze střední Asie, se kterou Evropa udržovala obchodní styky. Nákaza se dostala nejprve do italského Janova a odtud do zbytku Evropy. Janovští vojáci se Stoleté války také účastnili a válečné podmínky, jako hladomor a nedostatečná hygiena rozvoj nemoci jen podpořily.

Eduard III.



Po r. 1367 působil v Anglii rozruch John Wycliffe. Teolog na Oxforské univerzitě, který prohlašoval, že církev má vycházet především z Bible, církevní hodnostáři nesmějí mít majetek a papež je nepotřebný antikrist. Z jeho popudu vznikl první anglický překlad Bible. Jednalo se vlastně o prvního reformátora a Wycleffovi myšlenky u nás převzal Jan Hus.

Potomky Eduarda III. byla dynastie Plantagenetů rozdělena na dva rody. Rod Lancasterů a rod Yorků. R. 1399 svrhli přívrženci Lancasterů krále Richarda II. a na trůn usedli králové Lancasterské větve, Jindřich IV., Jindřich V. a Jindřich VI.
Jindřich VI., byl korunován králem v osmi letech a tak místo něj vládla regentská rada. Jenže rada se víc než o vládnutí starala o rozkrádání majetku, spory o moc a situace se stávala neudržitelnou. Vyřešit se jí pokusil Richard Plantagenet z Yorku.
Když r. 1453 skončila Stoletá válka, král na přechodnou dobu zešílel a Richard Plantagenet byl jmenován protektorem Anglie. Vedl si celkem dobře, jenže král se o dva roky později k vědomí a vládě vrátil. Všechno dobré co Richard udělal, král zrušil a Richarda vyhnal z Londýna. Rada svolala zasedání Parlamentu, ale pozváni byli jen Lancasterové. Richard proti tomu protestoval u krále, ale marně a protože Yorkové za tím vytušily zradu, vytáhli s vojskem. A tím se odstartovala anglická občanská bratrovražedná válka, Válka růží.
Bitva u St Albans byla prvním střetnutím Yorků a Lancasterů. Yorkové tuto bitvu vyhráli a král se znova zbláznil. Díky tomu se Richard stal podruhé protektorem Anglie. Znovu se snažil nastolit pořádek, ale klacky pod nohy mu házela královna. Manželka krále Jindřicha, Markéta z Anjou. Král se znovu uzdravil a Richard musel opět opustit dvůr. Díky tomu všemu, ale král už definitivně ztratil autoritu a prakticky vládla jeho žena, která byla velice silnou osobností.
V bitvě u Northamptonu, r. 1460, zvítězili Yorkové a dokonce zajali krále. Markéta sice svého manžela zachránila, ale další bitva z r. 1461, u Towtonu, rozhodla, že králem se stal York Eduard IV. a Jindřich VI. byl uvězněn v Toweru.
Jenže Eduard se dostal do sporu se svým bývalým spojencem Richardem Nevillem z Warwicku, spor přerostl do otevřeného konfliktu a Eduard sice Warwicka porazil, ale ten se v Calais spojil s Markétou a společně, ještě s podporou francouzů, vytáhli na Eduarda. Ten byl tak překvapen, že prchl a králem byl znovu korunován Jindřich VI. Ale jenom na rok.
Eduard se totiž vzchopil a vytáhl na Londýn s takovou silou, že nepřítele zastrašil a získal korunu nazpět celkem bez boje. Warwick byl v další bitvě zabit, Markéta zajata a Jindřich zavražděn ve vězení. Hlavní větev Lancasterů tak vymřela a tehdy ještě nikdo netušil, že jednoho dne se na scéně objeví pokračovatel tohoto rodu Jindřich Tudor.
Lancasterové byli zničeni a tak byl v zemi po zbytek vlády a života Eduarda IV. celkem klid. Eduard zemřel r. 1483.
Následníkem se stal Eduard V., ale protože mu bylo teprve dvanáct, určil jeho otec těsně před smrtí jako protektora svého bratra Richarda. A to nebyl zrovna šťastný nápad. Richard se mladého krále během tří měsíců šikovně zbavil a sám se ujal vlády, jako Richard III.
Jenže moc dlouho si svou vládu neužil. Lidi ho nechtěli a Jindřich Tudor vycítil svou šanci. R. 1485 se utkal s Richardem v bitvě u Bosworthu a Richard v ní padl. Tím skončila vláda dynastie Plantagenetů a také Válka růží.

červená růže Lancasterů a bílá růže Yorků



Jindřich VII. Tudor, pokračovatel Lancasterů, si vzal, r. 1486, za manželku Alžbětu z Yorku. Spojil tak oba rody, které dále pokračovali jako Tudorovská dynastie.
Ale zbyly tu ještě dvě osoby z Yorků, které si nárokovali trůn. Lambert Simnel byl podvodník, který se vydával za potomka Eduarda IV. Johna de la Pole, hraběte z Lincolnu, zase určil za svého následníka Richard III. Proto se r. 1487 odehrála bitva u Stoke, ve které byl de la Pole zabit a Simnel zajal, ale protože byl příliž mladý, Jindřich ho omilostnil. Někdy se považuje za definitivní konec Války růží až tato bitva.
Jindřich byl dobrý král. Střízlivou finanční politikou naplnil státní pokladnu. Vytvoři královskou radu, která kontrolovala aristokracii. Uzavřel mír s Francií, Španělskem, Skotskem, Svatou říší římskou a Holandskem. V Portsmouthu nechal, r. 1495, postavit suchý dok, první svého typu v Evropě a nejstarší dochovaný na světě. Zemřel r. 1509.

Na trůn dosedl známý Jindřich VIII. Tudor. Panoval v době renesance a on sám je považován za renesanční osobnost. Byl velmi vzdělaný, mluvil třemi jazyky, na svém dvoře pěstoval vědu a umění a sám byl hudebníkem, skladatelem a básníkem. V mládí vynikal ve sportu.
Jindřichovou první ženou byla Kateřina Aragonská. Vdova po jeho bratrovi. Král usiloval o rozvod s ní poté, co se seznámil s Annou Boleynovou, ale těžko říct, jestli to bylo kvůli Anně, nebo kvůli faktu, že mu Kateřina dlouho nemohla dát následníka a Jindřich z toho byl nervozní, protože se obával sporů o trůn, po své smrti. Možná to obojí dohromady. Každopádně Kateřinu vypudil ode dvora a r. 1533 si vzal za ženu Annu Boleynovou. Zajímavé je, že ke zrušení manželství s Kateřinou došlo až několik měsíců po svatbě s Annou.
S tím vším papež nesouhlasil. K odluce od Říma došlo postupně, v několika krocích, ale výsledkem bylo, že Jindřich založil Anglikánskou církev, které se stal nejvyšším vládcem. Papež neměl v Anglii již žádný vliv a kome se králov jednání nelíbilo, ten byl popraven. Na proti tomu, papež Jindřicha exkomunikoval z církve.
Ale manželství Jindřicha s Annou také nebylo šťastné. Králi nevyhovovala Annina prudká a popudlivá povaha a hlavně tu byl opět problém s následníkem, protože Anna porodila pouze dceru, budoucí královnu Alžbětu I. Do Jindřichovi přízně se dostala Annina dvorní dáma, Jana Seymourová. A tak Annu obvinil z několika těžkých zločinů, nechal uazvřít do Toweru a r. 1536 popravit. Jedenáct dní poté se s Janou oženil. Jana Seymourová r. 1537 konečně porodila Jindřichovi vytouženého dědice, budoucího krále Eduarda VI. Ale porod byl těžký a Jana při něm zemřela.
Se sňatkem s další ženou, Annou Klevskou, souhlasil Jinřich poté, co ji spatřil na obraze. Když však dorazila na dvůr, naprosto se mu nelíbila. Přezto se s ní r. 1540 oženil. Nadále se mu však tak ošklivila, že s ní nechtěl nic mít. (Možná by mu neškodil pohled do zrcadla, sám byl totiž tlustý, měl na noze páchnoucí nevyléčitelný vřed a patrně trpěl impotencí :-D) Když se s ní král chtěl pár měsíců po svatbě rozvést, Anna byla dost inteligentní, aby sama prohlásila manželství za nenaplněné (což bylo docela dobře možné). Sňatek tak byl anulován, její život patrně zachráněn a ještě na tom vydělala.
Ještě toho roku se Jindřich znovu oženil. Tentokrát se sestřenicí Anny Boleynové a opět dvorní dámou, Kateřinou Howardovou. Jenže Kateřina byla mladinká a starý, nemocemi prolezlý král jí nestačil. Když se Jindřich dozvěděl o jejích nevěrách, nechal ji r. 1542, jak jinak, než popravit.
Poslední ženou Jindřicha VIII. byla Kateřina Parrová. Jindřich neměl rád horlivé katolíky, ale ani horlivé protestanty. Kateřina se po sňatku začala chovat jako horlivá protestantka a tím se na chvíli ocitla v nebezpečí. ALe ujistila krále o své podřízenosti vůči němu a to jí zachránilo. Po zbytek manželství byla spíš královou ošetřovatelkou, než milenkou, ale vztah to byl patrně dobrý. Alespoň vydržel. Až do královi smrti. Když Jindřich zemřel, Kateřina si vzala bratra Jany Seymourové, Thomase Seymoura a společně vychovávali Alžbětu I. Jenže když Alžběta povyrostla Thomas se do ní zamiloval o těhotnou Kateřinu opustil. Ta, krátce po porodu, r. 1548 zemřela. Thomas byl později popraven za vzpouru proti královi Eduardovi VI. Ale to jen tak pro zajímavost, jsem trošku předběhla.
Jindřich VIII. zemřel r. 1547. Vedle počtu svých žen a odtržení od římské církve, je známý i svým oblíbeným prostředkem k odstraňování různých protivníků- popravami. Počet poprav za Jindřicha VIII. se odhaduje na 72 tisíc, ale toto číslo může být i vyšší.

Jindřich VIII. a jeho manželky



Dalším tudorovským králem se stal Eduard VI. Byl prvním protestanstkým panovníkem Anglie. Bylo mu devět let, když nastoupil na trůn a tak byl opět zastupován radou. V jejím čele byl další bratr jeho matky, Eduard Seymour, ale nevedl si dobře a po vlně povstání byl, r. 1549, vyměněn za Johna Dudleye. Eduard zemřel r. 1553 a Dudley se snažil dosadit jako královnu jeho sestřenici Janu Greyovou, což se mu na devět dní i povedlo, ale Eduardova sestra Marie si získala obrovskou podporu a byla jmenována královnou.

Marie I. Tudorvna byla katolička. Aby zabránila nastoupení na trůn, po své smrti, protestantce Alžbětě, vdala se za španělského Filipa II., ale v Anglii se setkal tento sňatek s odporem. V zemi vypukla vzpoura, lidi chtěli Janu Greyovou, ale Marie ji potlačila a její hlavní iniciátory nechala popravit. Stejně jako Janu Greyovou a jejího manžela, kteří se sice vzpoury neúčastnili, ale představovali příliž velké nebezpečí. Alžběta byla jen uvězněna.
Většinu vlády věnovala tomu, aby znovu obnovila katolictví v Anglii a to dělala velmi násilně. Odhaduje se, že v jeden den nechala upálit téměř tři sta protestantských představitelů. Za to si získala přídomek Krvavá a někdy též Katolická. Asi 800 protestantů emigrovalo.
Když se Mariin manžel stal španělským králem, požadoval, aby se Anglie zapojila do války proti Francii. Marie svolila a výsledkem bylo, že Anglie ztratila Calais. Poslední anglickou državu na kontinentě.

R. 1558 nastoupila na trůn Alžběta I. a doba její vlády se nazývá dobou Alžbětinskou, či Zlatým věkem Anglie a bývá tak oddělována od doby vlády Tudorovců, ačkoliv Tudorovna byla.
Jak se dalo očekávat, jako první počin své vlády, vrátila vliv protestantské Anglikánské církvi. Velkou otázkou byl sňatek, ale Alžběta se nikdy neprovdala. Nejbližším člověk a pravděpodobně milencem, byl její přítel z dětství, Robert Dudley, ale ten byl ženatý. Když jeho žena zemřela z nevyjasněných důvodů, byl to skandál. Alžběta měla možnost si ho vzít, ale neudělala to.
R. 1562 zahájil korzár John Hawkins, podporovaný Alžbětou, obchod s otroky, za Anglii.
Mezi lety 1585- 1604 proběhla Anglo- Španělská válka. Marie I. si nemohla vydržovat korzáry, aby získala nějaký podíl na španělském bohatství z amerických kolonií, protože měla za manžela španělského krále, ale Alžběta tenhle problém neměla a služeb korzárů bohatě využívala. Tím a svým protestantismem si španělského krále Filipa II. samozřejmě zrovna nenaklonila. A když ještě začala podporovat nizozemské provincie, proti Španělsku, bylo toho dost.
Jako mezihru nechala r. 1587 popravit skotskou královnu Marii Stuartovnu, čímž si vysloužila exkomunikaci a patrně zapříčinila nástup Stuartovců, jako další vládnoucí dynastie.
Jako odvetu za popravu Marie Sturatovny se Filip rozhodl dobýt Anglii. Sestavil flotilu o 130 lodích s 18 tisíci námořníky a 8 tisíci vojáky a vyrazil. R. 1588 se tato španělská Armada utkala s anglickou flotilou, vedenou korzárem sirem Francisem Drakem, u Gravelines. Anglie Armadu porazila a způsobila jí obrovské ztráty. Toto vítězsví přineslo Alžbětě slávu a událost bývá považována za jedno z největších vítězství anglické historie. Válka skončila sepsáním míru, ale toho se Alžběta, ani Filip, nedožili.
V dalších letech vlády musela řešit velké vzpoury v Irsku. Náklady na řešení těchto povstání a vedení války, spolu s obdobím neúrody, vedly k poklesu Alžbětiny popularity. Naproti tomu umění bylo na vzestupu. Obzvlášť literatura. R. 1597 bylo založeno divadlo Globe a slávy se dočkali takové osobnosti, jako William Shakespeare a Christopher Marlowe.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama