Vítejte


na stránkách věnovaných světovým dějinám, trošce historie umění a genealogii rodu Salomon von Friedberg


Ve školách se učí dějiny světově nejdůležitějších událostí a chronologicky. Chápu ten účel, ale tady na těchto stránkách to máme prostě jinak. Jedete na dovolenou do zahraničí a chcete se nejdřív dozvědět dějiny oné země? Tady je najdete. Nebo jste prostě jen nadšenec do dějepisu (jako já :-D ) a klasické studium už znáte zleva doprava a zpátky? Tady si užijete.

Původně jsem chtěla sepsat dějiny všech států, o kterých bych jen dokázala najít informace, ale to už asi nezvládnu. I tak se tu dá najít pěkný soubor zemí a byla by škoda se o to nepodělit. Také berte v úvahu, že od doby kdy jsem články psala uběhla nějaká ta troška vody a tak poslední informace jsou aktuální k době sepsání. Nakonec jsem také už nezvádla jazykovou korekturu, proto prosím tolerujte gramatické chyby a překlepy.

Podklady k článkům jsem hledala na internetu. Našla jsem si vždycky všechny informace co jsem dokázala a skládala z nich příběh. Někdy to byl pěkný oříšek, když se zdroje rozcházely, připomínalo to až detektivní práci. Ale byla to i zábava. Výsledkem by měla být ucelenost a taková pravdivost informací, jaká se při popsaném postupu jen dá.


Aktualizace k 12.6.2018
Po dějinách světa a umění jsem se vrhla na dějiny vlastního původu. Po letech genealogického výzkumu mám sestavený rodokmen a sepsanou rodinnou kroniku. Kroniku zatím nemohu zveřejnit, dokuď nevyřídím všechna potřebná povolení, ale zatím alespoň jednoduchý rodokmen dávám k dispozici.


Ať se Vám zde líbí. :-)

20 obrazů, které by jste měli znát

30. srpna 2012 v 4:07 | Sabina Hlavatá |  dějiny umění

20 obrazů, které by jste měli znát



1) Pieter Brueghel- Babylonská věž
1563, olej na dřevě, 114 x 155 cm, Kunsthistorisches Museum, Vídeň
Pieter Brueghel (mezi 1525 až 1530- 1569) byl malířem renesančního období. Pocházel z vlámské Belgie. Brueghel obraz namaloval ve třech verzích. První, miniaturu na slonové kosti, namaloval během svého pobytu v Římě. Ale toto dílo je ztraceno. Druhá verze ze stejného roku a podobná té nejslavnější, ale menší, visí v současnosti v Muzeum Boijmans Van Beuningen v Rotterdamu.
Osoba v popředí je pravděpodobně Nimrod, údajný objednavatel věže. Věž samotná má záměrrně rysy římské architektury a má připomínat Koloseum, které křesťané té doby viděli jako symbol arogance a pronásledování. Věž měla být také symbolem chaosu v církvi v té době. Biblický příběh o stavbě věže, stejně jako obraz, je poselstvím o potrestané pýše a spěch dělníků přpomíná rčení Dvakrát měř, jednou řež. Sbírku Brughlových obrazů, včetně tohoto, měl ve vlastnictví i Rudolf II.



2) Sandro Botticelli- Zrození Venuše
1483-1486 nebo kolem 1478, tempera na plátně, 278,5 × 172,5 cm, Galleria degli Uffizi, Florencie
Sandro Botticelli (1445- 1510) je dalším renesančním malířem, ale tentokrát z Itálie. Tento slavný obraz namaloval Botticelli na zakázku pro Lorenca I. Nádherného, z významné florentské rodiny Medici. Názory na to kde Botticelli nabral inspiraci se stejně jako výklad obrazu liší. Jako možné zdroje jsou uváděny homérské hymny, nebo také báseň Angela Poliziana, která popisuje obraz Venus Anadyomene od Apella.
Kompozice obrazu je zleva doprava. Nejprve vidíme dvojici letítích Zefyrů, kteří zde svým dechem ovívají právě zrozenou, nahou, ale vzhledem již dospělou Venuši. Ta je zde zobrazena podle typického renesančního ideálu, jako blonďatá, smyslná, se světlou pokožkou. Venuše stojí na lastuře, která byla ve Starověku symbolem pro ženskou pochvu. Na břehu zatím čeká Hóra, aby mohla zahalit Venuši do pláště. Botticelli se ve své tvorbě nikdy neodhodlal k naturalismu, zřídka kdy dával svým postavám objem a hloubku perspektivního pohledu. Proto je tělo Venuše anatomicky nepravděpodobné, s protáhlým krkem a trupem. Její póza je nemožná, i když stojí v klasickém postoji, je její váha posunuta příliš daleko na levé noze. Navíc stojí na samém okraji lastury, která by se, být to ve skutečnosti, takto nutně musela převrátit. Působení větrů a zapletenost postav vlevo se už vůbec nedají vysvětlit. Prostě všechno nasvědčuje tomu, že má jít o pouhou fantazii. Oslnivé světlo a uklidňující barvy, luxusní zahrada, nádherná látka a růže kolem nahé krásky nasvědčují tomu, že obraz má přinést hlavně potešení.



3) Jan van Eyck- Svatba manželů Arnolfiniových
1434, olej na dubu, 83,7 x 57 cm, National Gallery, Londýn
Jan van Eyck (kolem 1390- 14441) byl nizozemský renesanční malíř. Obraz je pozoruhodný především propracovaností do nejmenších detailů a symbolikou. Snad každý detail na obraze má svůj význam. Ačkoliv je dnes obraz znám i pod dalšími názvy, jako třeba Manželé Arnolfini, Podobizna Giovanniho Arnolfiniho a jeho ženy, Podobizna manželů Arnolfiniových, apod., šlo původně o nepojmenovaný dvojpotrét. Postavami na obraze jsou zřejmě Giovanni di Nicolao Arnolfini a jeho manželka Constanza Trenta, příbuzná rodiny Medici. Svatbu slavili r. 1426, ale Constanza r. 1433 zemřela, takže obraz byl zřejmě objednán k výročí jejího úmrtí a měl sloužit jako památka na ní.
Místnost, ve které se pár nachází, je pravděpodobně v jejich domě, v nizozemském městě Bruggy. Vybavení místnosti, oděv, ale třeba i pomeranče na okně, to všechno má ukazovat na bohatého obchodníka, jakým Arnolfin byl. Ačkoliv žena vypadá těhotná, není tomu tak. Jde o módní zobrazení šatů té doby a její gesto je jedním z mnoha symbolů, který má znamenat touhu po dítěti, stejně jako zelená barva jejích šatů. Žena stojí u postele, čelem do místnosti, zatímco muž u otevřeného okna. To značí její post správce domu a jeho roli ve vnějším světě. Pozoruhodnou částí je zrcadlo. Zrcadlo samotné symbolizuje boží oko, sledující manželský slib. Při pohledu z blízka by jsme viděli, že vypouklé zrcadlo je zdobené medailony v rámu, s výjevy z umučení Krista. Pohled do zrcadla ukazuje dvě postavy hned za dveřmi, čelem k páru. Jednou z nich je pravděpodobně sám Eyck, proto panují domněnky, že byl pravděpodobně jedním ze svědků na svatbě. Tomu nasvědčuje i nápis na stěně nad zrcadlem: "Johannes de Eyck fuit hic 1434"- Jan van Eyck zde byl 1434. Pes je časná forma plemene nyní známého jako Bruselský grifonek a je symbolem věrnosti. Také mohlo jít o dárek manžela manželce. Kartáč je smybolem péče o domácnost a cudnosti. Kromě toho spolu s růžencem šlo o oblíbený svatební dar, který značil heslo "Modli se a pracuj". Červené závěsy jsou symbolem fyzického aktu lásky. Jediná svíčka v lustru, navíc zapálená ve dne, symbolizuje všudypřítomnost Boha. Navíc na jeho straně svíčka hoří, zatímco na její straně je jen vyhořelý voskový pahýl. To dokládá, že on v době malování portrétu žil, narozdíl od ní. Třešně jsou láska, pomeranče, vedle již zmíněného bohatsví, čistota a nevinnost před vyhnáním z Ráje.



4) Leonardo da Vinci- Mona Lisa
1503- 1506, olej na topolu, 77 × 53 cm, Louvre, Paříž
Leonardo da Vinci (1452- 1519) byl italský renesanční, velice všestranný umělec. Tento, snad nejslavnější obraz na světě, namaloval během svého pobytu ve Florencii. Obraz se někdy označuje také jako La Gioconda a jde o portrét ženy jménem Lisa del Giocondo. Mona je zkráceninou slova madonna, italského ma donna- má paní. Celý název obrazu se pak dá přeložit jako paní Lisa. Obraz nechal namalovat na objednávku Lisin manžel Francesco del Giocondo, jako památku na koupi jejich vlastního domu a narození druhého syna, r. 1503. Lisa byla v té době tedy krátce po porodu a bylo jí 24 let. Leonardo zakázku přijal z finančních důvodů, ale práci musel později přerušit, kvůli lukativnější zakázce. Když měl r. 1506 malbu vydat, neudělal to, protože ji považoval za nedokončenou. A tak s ním Mona Lisa zůstala téměř po zbytek jeho života. Obraz Leonardo dokončil snad až po r. 1516. Až krátce před smrtí ho prodal francouzskému králi. Málo známý je fakt, že tento slavný obraz má svou kopii. V současnosti visí v Museo del Prado v Madridu a předpokládá se, že ji namaloval Leonardův učeň Salai, ve stejné době jako originál. Na obraze jsou provedeny i stejné změny jako u originálu, což nasvědčuje, že malba byla s největší pravděpodobností dokonce namalována po boku samotného mistra. Mimoto nám kopie prozrazuje důležité detaily i o originálu. U originálu Mona Lisa vypadá starší, protože je obraz poškozen a vrstva laku ztmavla, a kopie lépe osvětluje jak portrét vypadal v době vzniku, než lak na malbě zežloutl a popraskal dobou. Ke slávě obrazu jistě přispělo i to, ž byl r. 1911 přímo z Louvru na dva roky ukraden. Mezi podezřelé patřili třeba i básník Guillaume Apollinaire, nebo Pablo Picasso.
Ale snad největší obdiv si obraz získal díky několika revolučním postupům, které Leonardo prostřednictvím obrazu představil. Jedním z nich samotné zobrazení ženy. Do té doby se postavy malovaly buď celé, nebo busty. Částečný profil a udržovaný oční kontakt postavy na obraze byly do té doby také neznámé. Stejně tak rozostřené pozadí a navíc čím vzdálenější, tím rozostřenější. Leonardo vyvynul i zcela novou techniku stínování a tónování, zvanou sfumato, kterou na obraze použil. Nezvyklá byla i velká anatomická přesnost, patrná zvláště na rukách ženy. Také detaily látky byly do té doby nevídané. Mona Lisa má nad hlavou zelený vertikální proužek. Ten vznikl prasknutím dřevěné desky, na které je obraz namalován a neexistuje technologie, kterou by se škoda dala spravit. Skvrna u levého předloktí je zase pozůstakem vandlaského činu, prohozením kamene. Z obrazu prý byla kdysi odříznuta dvojice sloupů terasy, které původně postavu rámovaly. Krajina za postavou je vyloženě fantaskní. Horizonty z levé a pravé strany jsou na výrazně rozdílné úrovni a je fyzicky nemožné, aby se za zády Mony Lisy mohly spojit. Oděv Lisy byl v té době velmi módní a má ukazovat na její vkus. Její složené ruce jsou zase symbolem ctnostné a věrné manželky. Obraz, ačkoliv mnoho záhad kolem něj bylo již dostatečně hodnověrně vyřešeno, je díky své slávě stále předmětem mnoha spekulací.



5) Rembrandt- Noční hlídka
1642, olej na plátně, 363 × 437 cm, Rijksmuseum, Amsterdam
Rembrandt Harmenszoon van Rijn (1606- 1669) byl nizozemský malíř, kreslíř, grafik a rytec. Původní název tohoto obrazu je Posádka kapitána Franse Banninga Cocqa a Willema van Ruytenburcha. Svůj známější název získal díky tmavému nátěru, který získal dodatečně. Tento nátěr vyvolával dojem, že se děj na obraze odehrává v noci, ačkoliv ve skutečnosti je to denní scéna, plná světla. Tmavý klamavý nátěr byl z obrazu odstraněn při restaurování, kolem r. 1940. Ačkoliv obraz překvapuje svou velikostí, původně byl ještě větší. Ale r.1715 byl oříznut na všech čtyřech stranách, aby se vešel mezi dva sloupy na amsterdamské radnici, kam byl toho roku přemístěn. V Národní galerii v Londýně je umístěna dobová kopie obrazu od Geritta Ludense, která ukazuje původní stav. Bohužel to nebylo naposled, co byl obraz necitlivě poničen. R. 1975 ho poškodil nějaký učitel nožem, tvrdil, že hlavní postava na obraze je ďábel, který ho ovládl. R. 1990 byl zase úmyslně polit kyselinou. Naštěstí byl poškozen pouze vrchní ochranný lak. že je Noční hlídka Rembrantovo nejslavnější dílo, dokazují i další dvě zajímavosti. R. 2006 byly k Rembrantovu pomníku na Rembrantově náměstí v Amsterodamu, u příležitosti oslav 400 let umělcova narození, rozmístěny bronzové sochy podle schématu obrazu Noční hlídka. A nakonec, r. 2007 natočil Peter Greenawaye hraný dokument o vzniku a významu tohoto obrazu.
Obraz zobrazuje vojenskou posádku vedenou kapitánem Cocqem, oblečen v černém s červenou šerpou, a jeho poručíkem van Ruytenburchem. Tři nejvýraznější prvky obrazu jsou dva důstojníci v popředí a malá dívka nalevo od nich. Za ní nese vlajkonoš Jan Visscher Cornelissen posádkový prapor. Mrtvé kuře, jež má dívka upnuto opaskem k oděvu, symbolizuje poraženého protivníka a jeho pařát je symbolem vojáků bojujících s arkebuzou. Stejně tak žlutá barva jejích šatů symbolizuje vítězství. Muž před ní má na helmě dubový list, což je tradiční motiv vojáků bojujících s arkebuzou. Obraz totiž vznikl na objednávku střeleckého útvaru gildy arkebuzníků.



6) Jan Vermeer- Dáma u spinetu
1673- 1675, olej na plátně, 51,7 × 45,2 cm, National Gallery, Londýn
Jan Vermeer van Delft (1632- 1675) byl nizozemský barokní malíř. Vermeerovo zachované dílo tvoří pouhých 37 obrazů, které tudíž patří k nejvzácnějším vůbec a tato kolekce nemá jasného favorita, Dámu u spinetu jsem vybrala namátkou, jako typický příklad jeho pozdější tvorby. Po počátečním hledání se, inspirovaném Caravaggiem, se Vermeer soustředil na malbu scén z běžného života. S podobnými tématy si získali slávu i další malíři, přesto jsou Vermeerovy obrazy jiné. Figury na obrazech jsou zachyceny jakoby v jediném a jedinečném okamžiku, což jim dodává nezvyklou důstojnost. Žánrové obrazy poměrně malého formátu, vynikají jak kompozicí, tak také živostí a mimořádným zacházením se světlem.
Hlavním námětem Vermeerovi tvorby jsou ženy. Motiv dámy u spinetu nakreslil hned třikrát- Mladá žena u spinetu, Dáma u spinetu a Sedící dáma u spinetu. Mladé ženy se jen lehounce dotýkají nástroje, jakoby nechtěly přerušit ticho v místnosti. Atmosféru dolaďují obrazy na stěnách v pozadí, v případě Dámy u spinetu Kupid a v případě Sedící dámy u spinetu Kuplířka od Dircka van Baburena, zvaného nizozemský Caravaggio.



7) Paul Gauguin- Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme?
1897-1898, olej na plátně, 139,1 × 374,6 cm, Museum of Fine Arts, Boston
Eugène Henri Paul Gauguin (1848- 1903) byl francouzský postimpresionistický malíř. Obrazy tohoto umělce jsou zajímavé, jako jeho život sám. Gauguin poznal bohatsví i chudobu, Paříž, ale i exotické kraje. Jeho spolubydlícím byl po nějakou dobu Vincent van Gogh. Svá nejslavnější díla stvořil na Tahity, které pro něj představovaly civilizací nedotčený tropický ráj. Při svém uměleckém vývoji vyšel z impresionismu, ale rád experimentoval s barvou a díky tomu nalezl vlastní styl, kterým ovlivnil moderní umění začátku 20. století. Jako jeden z prvních se hlásil k primitivismu - jednoduchým a přehnaným tvarům lidského těla, výrazným a kontrastním barvám. Tento umělecký styl vznikl částečně i díky obdivu k umění primitivních kultur Afriky, Mikronésie a Severoamerických Indiánů.
Obraz Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme? se čte z prava do leca. Tři ženy s dítětem reprezentují počátek života, prostřední skupina každodenní rutinu raného mládí a žena vlevo přibližující se konec a smrt. Gaugain tento obraz považoval za svůj nejlepší.



8) Francisco Goya- Nahá Maja
1797- 1800, olej na plátně, 97 x 190 cm, Museo del Prado, Madrid
Francisco José de Goya y Lucientes (1746- 1828) byl španělský malíř a rytec romantismu. Byl dvorním malířem krále Karla IV. Španělského. Jeho díla patří mezi předstupně mnoha budoucích uměleckých směrů (realismus, romantismus, impresionismus, expresionismus a surrealismus) a už za svého života vyvolával svou tvorbou silné emoce. Charakterizují ho volné tahy štětcem, tehdy nevídané odpoutání od povinnosti malovat přesně podle reality. Ve svých dílech často vyjadřoval své názory. Španělské hidalgi, kteří se považovali za vznešené a odmítali pracovat, kreslil posměšně jako osly. Na obrazech z cyklu Hrůzy války zase pomocí tahů štětcem a hrou se světlem jasně ukazoval, na čí straně stojí. Ke konci života tvořil tzv. Černé malby, plné vzteku, fantazie a temných výjevů šílenství.
Obrazy Nahá Maja a Oblečená Maja patří k jeho nejslavnějším. Maja znamená ve španělštině vášnivou ženu se zálibou v provokativním vystupování. Majos se živily prodejem jedlých kaštanů a pomerančů. Živily i své manžele. Od ostatních se lišily svým zevnějškem: vlasy zakryté síťkou, pestré šaty s hlubokým výstřihem, které odhalovaly nohy ke kotníkům. Během doby se tato skladba oblečení stala módní i ve vyšších kruzích na protest proti francouzské módě až se dnes chápe téměř jako národní kroj. Obraz Nahá Maja je akt, vyveden na tehdejší dobu smyslně, živočišně a bez tehdy nezbytných dekorací (květiny, příroda, hedvábí). Obraz vzbudil takové pohoršení, že bylo vyžadováno, aby Goya přikreslil postavě na obraze šaty. To však rezolutně odmítl a nakreslil raději druhý obraz, kde je Maja v úplně stejné pozici, jen oblečená.



9) Édouard Manet- Snídaně v trávě
1863, olej na plátně, 208 x 264,5 cm, Louvre, Paříž
Édouard Manet (1832- 1883) byl francouzský impresionistický malíř. Manet byl umělcem srdcem i duší. Svému povolání byl zcela oddán, přesto byla za jeho života jeho díla značně kritizována a vzbuzovala rozdílné emoce. Několikrát dokonce skončila na Salóně odmítnutých, stejně jako Snídaně v trávě, dnes jeden z jeho nejslavnějších obrazů.
Původní název obrazu je Manetova Koupel. Zachycuje akt mladé krásné ženy u snídaně s dvěma pány v oblečení. Postavy na obraze jsou malířův bratr Gustav, holandský sochař Ferdinand Leenhoff a nahá žena je oblíbená modelka Victorine Louise Meurent. A právě ona je hlavním bodem obrazu. Její světlá pokožka kontrastuje s tmavým oblečením pánů a zelení přírody a přitom její nahota je to, pro co se stává součástí přírody, něčím naprosto přirozeným. Tento dojem ještě dotvrzuje dívka v pozadí, která stojí po kolena ve vodě a omývá se. Dodává obrazu dojem klidu a vyrovnanosti, vyvolávat chuť zastavit se v uspěchané době. Zatímco muži se baví spolu, nahá žena se dívá na nás. Její pohled je fascinující, inteligentní, vyrovnaný, absolutně bez studu a přímo nás zve, k posezení s ní. Za zmínku stojí i zobrazené nesložené šaty. Ačkoliv nevidíme dívku jak se svlékla, právě zobrazení jejích šatů nám pomáhá uvědomit si, že tak musela učinit a to je nesmírně vzrušující a zároveň geniální.



10) William Turner- Válečná loď Téméraire je vlečena do svého posledního přístaviště, kde bude rozebrána
1838, olej na plátně, 91 x 122 cm, Tate Gallery, Londýn
Joseph Mallord William Turner (1775- 1851) byl anglický krajinář romantismu. Svým stylem položil základy impresionismu a díky němu se krajinomalbě dostalo téhož uznání, jakému se u veřejnosti těšila malba historická. Turner hodně cestoval a na řadu míst se rád vracel. Tak si vypěstoval cit pro to, jak se nálada a vzhled určitého místa mění působením vlivů ovzduší. Častokrát opakovaně maloval stejné prostředí, aby tyto změny zachytil. Miloval slunce a toužil ho zachytit jako nikdo jiný. Miloval i vodu a vydával se často na moře, aby mohl malovat podle bezprostřední zkušenosti.
Obraz, jehož název bývá zkracován na Válečná loď Téméraire, znázorňuje slavnou plachetní bitevní loď taženou parníkem na vrakoviště. Ukazuje kontrast nového a starého, nástup nového věku.



11) Claude Monet- Imprese, východ slunce
1872, olej na plátně, 48 × 63 cm, Musée Marmottan, Paříž
Claude Oscar Monet (1840- 1926) byl francouzský impresionistický malíř a grafik. Monet je pravý otec impresionismu. Jeho obrazy jsou plné zářivých barev a odrazů - naplněné světlem. Působení světla na různé objekty studoval takřka s vědeckým zájmem. Barvy se čistě blyští z obrazu a vytvářejí dojem neklidu a životnosti krajiny. Svá plátna pokrýval bezpočtem jednotlivých tahů štětce.
Když Monet obraz s původním názvem Moře, prezentoval na výstavě, jeden kritik řekl, že Monet tímto znázorňuje jen jakési imprese-dojmy. Název se vžil a nový styl byl na světě. Dílo zachycuje časné ráno v severofrancouzském přístavu Le Havre. Moře a nad ním východ slunce, které se odráží na vodní hladině. V pozadí jsou vidět stěžně od velkých lodí. Loďka v popředí je vytvořena jen několika málo tahy štětcem. Obraz na nás působí od prvního okamžiku a právě dojem, který v nás vyvolává je nejdůležitější, podstatnější než objekty.



12) Auguste Renoir- Houpačka
1876, olej na plátně, 92 x 73 cm, Musee d'Orsay, Paříž
Pierre-Auguste Renoir (1841- 1919) byl francouzský impresionistický malíř. Maloval skromně, s pokorou studoval díla jiných malířů. Jeho malby jsou přitom spontánní s volnými, jemnými tahy štětce. Zobrazoval výjevy ze života, ale byl i malířem aktů. Z jeho obrazů dýchá láska k přírodě, uvolněnost a prostorová hloubka. Renoirovy obrazy jsou bezprostřední, zachycují optimistickou atmosféru. Akty jsou proslulé čistotou, jemností, hrou světla na lidském těle.
Obraz Houpačka zachycuje milý okamžik dvoření pána dámě a působí dojmem sváteční chvíle. Přitom je plný barev a světla.



13) Edgar Degas- Škola tance
1873, olej na plátně, 48 x 62.5 cm, Corcoran Gallery of Art, Washington
Edgar Degas (1834- 1917) byl francouzský malíř a sochař. I když se zúčastnil šesti ze sedmi impresionistických výstav, nesouhlasil s označením impresionista. Sám prohlásil, že je daleko lepší kreslit předměty podle paměti než podle reálného a hmatatelného vzoru. Degase fascinoval pohyb a snažil se ho zachytit. Maloval výjevy z pařížských kaváren, portréty a v pozdější době koňské dostihy, ale námětem naprosté většiny jeho obrazů jsou baletky, které maloval ve chvílích zkoušek a mezi představeními. Jeho vyjádření pohybu patří k nejdokonalejším.
Baletky a tanečnice chodil Degas studovat do tanečního foyeru baletní školy v Rue Le Peletier. Dlouhé hodiny pozoroval a studoval každou pózu, nečekané rytmy střídání světla a stínu. Téma tanečnic bylo představeno ve fantaskním kontrastu s pohledy diváků, jako pomyslný útěk z přísného světa reality. Tmavý stín v kontrastu se světlem z pódia vytvářel brilantní odhalení intimních nálad mladých baletek zářících v jejich kostýmech. Degas maloval tanečnice a akty jako předměty ve svém hledání dokonalé tělesné formy a odvážného rytmu. Dokázal vytvořit nikdy předtím neznámý vztah mezi malířem a modelem - opravdovost těla a prostředí, seznámení se s tajemnou magickou životností.



14) Vincent van Gogh- Váza s dvanácti slunečnicemi
1889, olej na plátně, 92 x 72,5 cm, Museum of Art, Philadelphia
Vincent Willem van Gogh (1853- 1890) byl nizozemský malíř a kreslíř. Považoval se za postimpresionistu. Obrazů s tématem slunečnic je celá série. Gogh je namaloval za svého pobytu ve francouzském městečku Arles, kde si pořídil a ozdobil svůj "žlutý dům" a kde doufal vytvořit novou skupinu umělců. Ovšem jediný s kým si padli do noty byl Paul Gauguin. Na nějakou dobu se stali dokonce spolubydlícími. Jenže pak se pohádali a došlo ke známé aféře s uříznutým uchem. Není jisté co přesně se stalo, nicméně jednou se pohádali a výsledkem byla část odříznutého levého ucha. Podle jednoho tvrzení si ho Gogh uřízl sám, po záchvatu nějaké psychické poruchy, zabalil ho do ubrousku a nechal na vrátnici pro svou bývalou milenku- prostitutku. Podle jiné verze mu ho v hádce uřízl Gauguin a tvrzení, že si to udělal Gogh sám, mělo Gauguina ochránit před vězením. Vincent van Gogh patřil k velice plodným autorům, za svůj život nakreslil cca 900 obrazů a 1100 kreseb. Přesto se před jeho smrtí prodal pouze jeden obraz a jeho sláva vystřelila ke hvězdám až po jeho sebevraždě. Důvodem Goghovi sebevraždy byly deprese, kterými trpěl několik let, a které se odrazily i na jeho pozdějších dílech.
Základem Goghových děl je používání doplňujících se kontrastních barev, zejména oranžové a modré. Tím chtěl zvýraznit nádheru každé barvy. Na uvedeném obraze je toto obzvlášť patrné. Ovšem i Goghovi další obrazy, třeba autoportréty, jsou velice známé.



15) Gustav Klimt- Danae
1907-1908, olej na plátně, 77 x 83 cm, soukromá sbírka Hans Dichand, Vídeň
Gustav Klimt (1862- 1918) byl rakouský malíř secese. Ačkoliv jeho oec pocházel z Čech, Klimt pobýval nejčastěji ve Vídni a stal se představitelem tehdejší vídeňské kulturní společnosti, po boku Gustava Mahlera a Sigmunda Freuda. A právě Freud svými názory ovlivnil jeho tvorbu. Klimtovy obrazy mají zvláštní, až úzkostnou atmosféru, často zobrazují freudovskou myšlenku o erotice přítomné v každém lidském pohybu a konání. Maloval dvourozměrně, intenzivními barvami a přitom velice jemně a s vytříbenou důstojností. Klimtovo dílo je kombinací symbolismu a byzantských rysů, které vytvářejí podtón jeho secesnímu stylu. Jeho obrazy často vzbuzovaly vášně a protesty veřejnosti, a to nejen pro svůj obsah, ale také pro své inovativní malířské postupy.
Obraz Danae je dílo inspirované řeckou mytologií zobrazující dívku, které se zmocnil Zeus proměněný ve zlatý déšť (Danaé poté porodila Persea).



16) Amedeo Modigliani- Straiato Červený akt/ Ležící akt
1917, olej na plátně, 60 × 92 cm, Sammlung Gianni Mattioli, Milan
Amedeo Clemente Modigliani (1884- 1920) byl italský malíř a sochař. Nedá se zařadit, i když částečně je ovlivněn kubismem. Modigliani žil skutečný zničující bohémský život. Byl promiskuitní, hodně pil, kouřil hašiš, což ještě dorazilo jeho už tak podlomené zdraví a jeho život nebyl dlouhý. Ani obrazů nenamaloval mnoho a některá svá ranější díla navíc sám zničil. Maloval prakticky jenom postavy, akty a portréty a to velice stylizovaně a subtilně. Nejvýznamnější jsou na jeho malbách ostré linie vytvářející jasné obrysy a oddělující od sebe velké barevné plochy (okrové, oranžové, modré, bílé a černé). Modiglianův styl je naprosto jedinečný, osobitý, elegantní, v určitém směru však také melancholický a smutný.
Na tomto obraze Modiglini vyjádřil své niterné touhy: žena na aktu leží zcela bez ostychu nahá, je maximálně blízko k divákovi a takřka na dosah ruky. Výtvarný jazyk je explicitní a upřímný. Modigliani si tohoto obrazu velice cenil a dlouhá léta visel v jeho ateliéru.



17) Edvard Munch- Výkřik
1893, olej, tempera a pastel na lepence, 91 × 73,5 cm, Národní galerie, Oslo
Edvard Munch (1863- 1944) byl norský malíř a grafik. Je představitelem symbolismu a expresionismu. Jeho tvorbu ovlivnily především dvě události. Když byl ještě dítě, zemřela mu matka a potom i oblíbená sestra. Otec rodiny své děti neustále udržoval v truchlivé a temné atmosféře, hraničící až s fanatismem. Později na studiích se Munch přátelil s bohémem, spisovatelem a anarchistou Hansem Jægerem, který Munchovi předával svoje myšlenky včetně učení, že sebevražda je jedinou cestou ke svobodě. Ve společnosti Jægera a jeho přátel Munch začal pít, ale také začal do hloubky zkoumat své emoce a psychický stav, aby tak ve svém umění dosáhl úplné autentičnosti. Jeho umění se v té době setkalo s hrubým odmítnutím kritiky i otce. Když i jeho otec později zemřel, uvrhlo to Muncha do depresí a vážně uvažoval o sebevraždě. Munch ve svých obrazech překvapil svět nevšedně otevřenými pocity, vášní a smutkem. Měl v sobě nepředstavitelnou bolest ze ztráty svých blízkých, kterou potřeboval sdílet s okolím. Munchova tvorba byla v kontrastu s nadšeným oslavným uměním zbytku Evropy té doby. Jeho díla odrážela všechny jeho pocity v unikátních kombinacích lámaných barev a tvarů, šílené postavy jsou symbolické.
Na obrazu jako první upoutá postava, která svým umístění vyvolává dojem, že je obraz komponován středově, to ovšem není pravda, i když si s myšlenkou takové kompozice autor zahrával, jak napovídá druhá strana obrazu s prvním pokusem. Posunutím poněkud dolů se lebka postavy dostala na průsečík dvou podstatných kompozičních prvků, na pohybové křivce, která prochází celou přírodou z krvavého nebe přes vlny až k figuře, a na ostré diagonále zábradlí. Na cestě za postavou se nacházejí dvě postavy. Rozpoložení těchto tří postav svádí nezasvěcené pozorovatele chápat obraz jako výjev utíkající vystrašené ženy před dvěma pronásledovateli. Dost možná nejproblémovější částí obrazu je krvavé nebe, protože u něho musel Munch řešit jestli mají být mraky "jako krev" nebo "krev". Na obloze se také nachází jakési oko uragánu (které je ještě patrnější na litografické verzi obrazu), které Munch chápal jako symbol "otevřené rány". V horní části obrazu je nápis "mohlo být namalováno jen šílencem" u kterého není jisté, kdo ho napsal. Munch považoval obraz za své výrazové maximum.



18) Pablo Picasso- Guernica
1937, olej na plátně, 349 cm × 776 cm, Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofía, Madrid
Pablo Ruiz Picasso (1881- 1973) byl španělský malíř a sochař. O Picassovy je známo, že prošel mnoha vývojovými stadii, jako třeba Modrým, Růžovým a Africkým obdobím. Odhaduje se, že vytvořil asi 13 500 obrazů a skic, 100 000 rytin a tisků, 34 000 ilustrací a 300 skulptur a keramických děl. Proto je velice těžké ho přiřadit k nějakému stylu. Ačkoliv do určité míry se dá považovat za kubistu, což je styl který vytvořil a který je rozpoznatelný v řadě jeho děl.
Původně mělo jít o obraz s tématem býčích zápasů, který si u Picassa objednala španělská republikánská vláda, ale Picasso malování obrazu dlouho odkládal. Nakonec obraz vznikl během pár měsíců, jako reakce na vybombardování městěčka Guernica v severním Španělsku němci, kteří tak podpořili nacionalistické síly generála Franca, během Španělské občanské války. Zobrazuje ženu, býka a koně jako strašlivé souputníky ve světě hrůzy, výkřik nad pošlapáním základních lidských hodnot, který je zřetelně nadčasový a bohužel platný i dnes.



19) Salvador Dalí- Persistence paměti
1931, olej na plátně, 24,1 x 33 cm, Museum of Modern Art, New York
Salvador Felip Jacint Dalí i Domènech (1904- 1989) byl španělský surrealisický malíř, fotograf a sochař. Dalí se choval často a rád výstředně a až teatrálně. Rád dělal neobvyklé věci jen proto, aby upoutal pozornost, což občas unavovalo jak jeho obdivovatele, tak i jeho kritiky a zastiňovalo jeho díla. Na druhou stranu však vedla tato cílená pozornost k uznání jeho tvorby širokou veřejností a ke zvýšení prodeje jeho děl. Dalího díla jsou proslulá překvapující kombinací bizarních snových obrazů s prvotřídním kreslířským a malířským projevem, pro nějž Dalí nacházel inspiraci v pracích starých renesančních mistrů. Celkem Dalí za svou kariéru namaloval více jak 1 500 obrazů. Vedle toho také ilustroval knihy, navrhoval divadelní scény a kostýmy, vytvořil celou řadu kreseb a desítky plastik a věnoval se různým dalším projektům.
Stálost paměti je obraz, který spojuje řadu charakteristik Dalího umění. Pozadí tvoří skalnatá zátoka v Port Lligatu. Různé věci spolu vzájemně nesouvisejí. Portrét malíře v popředí vypadá jako po zemi lezoucí šnek, který zanechává barevnou stopu v tmavém písku. Troje ze zlatých a stříbrných hodinek zobrazených v popředí vypadají měkce a vinou se ke šnečímu tělu, visí přes větev stromu bez listí nebo přes hranu výčnělku zdi. Jediné hodinky, které si zachovaly normální tvar,jsou namalovány červeně a požírají je mravenci, kteří se na ně nahrnuli. Dalího obraz zpochybňuje materiálnost zobrazených předmětů, jejich barevnost a soulad s realitou. Hlubokou, racionálně těžko pochopitelnou proměnou procházejí i znaky času. Na plynoucí čas neukazuje chod hodinových ručiček, ale roztékající se hodinky. Čas však nachází symbolický výraz i v těle šneka a autoportrétu malíře. Naproti tomu mravenci okupované červené hodinky vypadají jako signál upozorňující na smrt, stejně jako strom na levém okraji obrazu. Odrážejí nevědomý strach ze smrti a představují stálost paměti.



20) Andy Warhol- Marilyn Diptych
1962, akryl na plátně, 205,44 cm × 289,56 cm, Tate Gallery, Londýn
Andrew Warhola (1928- 1987) byl americký malíř, grafik a filmový tvůrce pop artu. Warhol byl zvláštní osobnost. Hypochondr, údajný homosexuál a panic, praktikující katolík, chladný a rezervovaný. O tom, že jeho povaha ovlivnila jeho díla, nemůže být pochyb. Warhol neustále vzbuzoval kontroverze, jeho umění bylo osočováno z falešnosti a povrchnosti, vždy však bylo vysoce originální a vymykalo se jakékoliv kategorizaci. Snažil se vytvářet umění nejen z masových výrobků (např. plechovky Campbellovy polévky), ale i v masovém měřítku. Toho dosáhl technikou sítotisku. Tímto pojetím umění Warhol minimalizoval svůj přínos ke svým dílům, což bylo v umění tehdejší doby velmi revoluční a vysoce kontroverzní, ale také nesmírně populární.
Marilyn Diptych je série obrazů vytvořených z propagační fotografie k filmu Niagara. Padesát obrazů známé herečky vytvořil Warhol v měsících následujících po její smrti. Dvacet pět snímků na levé straně diptychu je jasně barevných, zatímco dvacet pět na pravé straně je v černé a bílé. Tento kontrast evokuje vztah mezi Marilyniným životem a smrtí. Fotografie Warhol koloroval mnoha různými způsoby, výrazných efektů docílil barevným posunutím některých ploch ve vrstvách (např. rtů či očních stínů). Byl tak schopen měnit celkový výraz tváře Marilyn.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama