Vítejte


na stránkách věnovaných světovým dějinám, trošce historie umění a genealogii rodu Salomon von Friedberg


Ve školách se učí dějiny světově nejdůležitějších událostí a chronologicky. Chápu ten účel, ale tady na těchto stránkách to máme prostě jinak. Jedete na dovolenou do zahraničí a chcete se nejdřív dozvědět dějiny oné země? Tady je najdete. Nebo jste prostě jen nadšenec do dějepisu (jako já :-D ) a klasické studium už znáte zleva doprava a zpátky? Tady si užijete.

Původně jsem chtěla sepsat dějiny všech států, o kterých bych jen dokázala najít informace, ale to už asi nezvládnu. I tak se tu dá najít pěkný soubor zemí a byla by škoda se o to nepodělit. Také berte v úvahu, že od doby kdy jsem články psala uběhla nějaká ta troška vody a tak poslední informace jsou aktuální k době sepsání. Nakonec jsem také už nezvádla jazykovou korekturu, proto prosím tolerujte gramatické chyby a překlepy.

Podklady k článkům jsem hledala na internetu. Našla jsem si vždycky všechny informace co jsem dokázala a skládala z nich příběh. Někdy to byl pěkný oříšek, když se zdroje rozcházely, připomínalo to až detektivní práci. Ale byla to i zábava. Výsledkem by měla být ucelenost a taková pravdivost informací, jaká se při popsaném postupu jen dá.


Aktualizace k 12.6.2018
Po dějinách světa a umění jsem se vrhla na dějiny vlastního původu. Po letech genealogického výzkumu mám sestavený rodokmen a sepsanou rodinnou kroniku. Kroniku zatím nemohu zveřejnit, dokuď nevyřídím všechna potřebná povolení, ale zatím alespoň jednoduchý rodokmen dávám k dispozici.


Ať se Vám zde líbí. :-)

Srpen 2012

20 obrazů, které by jste měli znát

30. srpna 2012 v 4:07 | Sabina Hlavatá |  dějiny umění

20 obrazů, které by jste měli znát



1) Pieter Brueghel- Babylonská věž
1563, olej na dřevě, 114 x 155 cm, Kunsthistorisches Museum, Vídeň
Pieter Brueghel (mezi 1525 až 1530- 1569) byl malířem renesančního období. Pocházel z vlámské Belgie. Brueghel obraz namaloval ve třech verzích. První, miniaturu na slonové kosti, namaloval během svého pobytu v Římě. Ale toto dílo je ztraceno. Druhá verze ze stejného roku a podobná té nejslavnější, ale menší, visí v současnosti v Muzeum Boijmans Van Beuningen v Rotterdamu.
Osoba v popředí je pravděpodobně Nimrod, údajný objednavatel věže. Věž samotná má záměrrně rysy římské architektury a má připomínat Koloseum, které křesťané té doby viděli jako symbol arogance a pronásledování. Věž měla být také symbolem chaosu v církvi v té době. Biblický příběh o stavbě věže, stejně jako obraz, je poselstvím o potrestané pýše a spěch dělníků přpomíná rčení Dvakrát měř, jednou řež. Sbírku Brughlových obrazů, včetně tohoto, měl ve vlastnictví i Rudolf II.



2) Sandro Botticelli- Zrození Venuše
1483-1486 nebo kolem 1478, tempera na plátně, 278,5 × 172,5 cm, Galleria degli Uffizi, Florencie
Sandro Botticelli (1445- 1510) je dalším renesančním malířem, ale tentokrát z Itálie. Tento slavný obraz namaloval Botticelli na zakázku pro Lorenca I. Nádherného, z významné florentské rodiny Medici. Názory na to kde Botticelli nabral inspiraci se stejně jako výklad obrazu liší. Jako možné zdroje jsou uváděny homérské hymny, nebo také báseň Angela Poliziana, která popisuje obraz Venus Anadyomene od Apella.
Kompozice obrazu je zleva doprava. Nejprve vidíme dvojici letítích Zefyrů, kteří zde svým dechem ovívají právě zrozenou, nahou, ale vzhledem již dospělou Venuši. Ta je zde zobrazena podle typického renesančního ideálu, jako blonďatá, smyslná, se světlou pokožkou. Venuše stojí na lastuře, která byla ve Starověku symbolem pro ženskou pochvu. Na břehu zatím čeká Hóra, aby mohla zahalit Venuši do pláště. Botticelli se ve své tvorbě nikdy neodhodlal k naturalismu, zřídka kdy dával svým postavám objem a hloubku perspektivního pohledu. Proto je tělo Venuše anatomicky nepravděpodobné, s protáhlým krkem a trupem. Její póza je nemožná, i když stojí v klasickém postoji, je její váha posunuta příliš daleko na levé noze. Navíc stojí na samém okraji lastury, která by se, být to ve skutečnosti, takto nutně musela převrátit. Působení větrů a zapletenost postav vlevo se už vůbec nedají vysvětlit. Prostě všechno nasvědčuje tomu, že má jít o pouhou fantazii. Oslnivé světlo a uklidňující barvy, luxusní zahrada, nádherná látka a růže kolem nahé krásky nasvědčují tomu, že obraz má přinést hlavně potešení.



3) Jan van Eyck- Svatba manželů Arnolfiniových
1434, olej na dubu, 83,7 x 57 cm, National Gallery, Londýn
Jan van Eyck (kolem 1390- 14441) byl nizozemský renesanční malíř. Obraz je pozoruhodný především propracovaností do nejmenších detailů a symbolikou. Snad každý detail na obraze má svůj význam. Ačkoliv je dnes obraz znám i pod dalšími názvy, jako třeba Manželé Arnolfini, Podobizna Giovanniho Arnolfiniho a jeho ženy, Podobizna manželů Arnolfiniových, apod., šlo původně o nepojmenovaný dvojpotrét. Postavami na obraze jsou zřejmě Giovanni di Nicolao Arnolfini a jeho manželka Constanza Trenta, příbuzná rodiny Medici. Svatbu slavili r. 1426, ale Constanza r. 1433 zemřela, takže obraz byl zřejmě objednán k výročí jejího úmrtí a měl sloužit jako památka na ní.
Místnost, ve které se pár nachází, je pravděpodobně v jejich domě, v nizozemském městě Bruggy. Vybavení místnosti, oděv, ale třeba i pomeranče na okně, to všechno má ukazovat na bohatého obchodníka, jakým Arnolfin byl. Ačkoliv žena vypadá těhotná, není tomu tak. Jde o módní zobrazení šatů té doby a její gesto je jedním z mnoha symbolů, který má znamenat touhu po dítěti, stejně jako zelená barva jejích šatů. Žena stojí u postele, čelem do místnosti, zatímco muž u otevřeného okna. To značí její post správce domu a jeho roli ve vnějším světě. Pozoruhodnou částí je zrcadlo. Zrcadlo samotné symbolizuje boží oko, sledující manželský slib. Při pohledu z blízka by jsme viděli, že vypouklé zrcadlo je zdobené medailony v rámu, s výjevy z umučení Krista. Pohled do zrcadla ukazuje dvě postavy hned za dveřmi, čelem k páru. Jednou z nich je pravděpodobně sám Eyck, proto panují domněnky, že byl pravděpodobně jedním ze svědků na svatbě. Tomu nasvědčuje i nápis na stěně nad zrcadlem: "Johannes de Eyck fuit hic 1434"- Jan van Eyck zde byl 1434. Pes je časná forma plemene nyní známého jako Bruselský grifonek a je symbolem věrnosti. Také mohlo jít o dárek manžela manželce. Kartáč je smybolem péče o domácnost a cudnosti. Kromě toho spolu s růžencem šlo o oblíbený svatební dar, který značil heslo "Modli se a pracuj". Červené závěsy jsou symbolem fyzického aktu lásky. Jediná svíčka v lustru, navíc zapálená ve dne, symbolizuje všudypřítomnost Boha. Navíc na jeho straně svíčka hoří, zatímco na její straně je jen vyhořelý voskový pahýl. To dokládá, že on v době malování portrétu žil, narozdíl od ní. Třešně jsou láska, pomeranče, vedle již zmíněného bohatsví, čistota a nevinnost před vyhnáním z Ráje.



4) Leonardo da Vinci- Mona Lisa
1503- 1506, olej na topolu, 77 × 53 cm, Louvre, Paříž
Leonardo da Vinci (1452- 1519) byl italský renesanční, velice všestranný umělec. Tento, snad nejslavnější obraz na světě, namaloval během svého pobytu ve Florencii. Obraz se někdy označuje také jako La Gioconda a jde o portrét ženy jménem Lisa del Giocondo. Mona je zkráceninou slova madonna, italského ma donna- má paní. Celý název obrazu se pak dá přeložit jako paní Lisa. Obraz nechal namalovat na objednávku Lisin manžel Francesco del Giocondo, jako památku na koupi jejich vlastního domu a narození druhého syna, r. 1503. Lisa byla v té době tedy krátce po porodu a bylo jí 24 let. Leonardo zakázku přijal z finančních důvodů, ale práci musel později přerušit, kvůli lukativnější zakázce. Když měl r. 1506 malbu vydat, neudělal to, protože ji považoval za nedokončenou. A tak s ním Mona Lisa zůstala téměř po zbytek jeho života. Obraz Leonardo dokončil snad až po r. 1516. Až krátce před smrtí ho prodal francouzskému králi. Málo známý je fakt, že tento slavný obraz má svou kopii. V současnosti visí v Museo del Prado v Madridu a předpokládá se, že ji namaloval Leonardův učeň Salai, ve stejné době jako originál. Na obraze jsou provedeny i stejné změny jako u originálu, což nasvědčuje, že malba byla s největší pravděpodobností dokonce namalována po boku samotného mistra. Mimoto nám kopie prozrazuje důležité detaily i o originálu. U originálu Mona Lisa vypadá starší, protože je obraz poškozen a vrstva laku ztmavla, a kopie lépe osvětluje jak portrét vypadal v době vzniku, než lak na malbě zežloutl a popraskal dobou. Ke slávě obrazu jistě přispělo i to, ž byl r. 1911 přímo z Louvru na dva roky ukraden. Mezi podezřelé patřili třeba i básník Guillaume Apollinaire, nebo Pablo Picasso.
Ale snad největší obdiv si obraz získal díky několika revolučním postupům, které Leonardo prostřednictvím obrazu představil. Jedním z nich samotné zobrazení ženy. Do té doby se postavy malovaly buď celé, nebo busty. Částečný profil a udržovaný oční kontakt postavy na obraze byly do té doby také neznámé. Stejně tak rozostřené pozadí a navíc čím vzdálenější, tím rozostřenější. Leonardo vyvynul i zcela novou techniku stínování a tónování, zvanou sfumato, kterou na obraze použil. Nezvyklá byla i velká anatomická přesnost, patrná zvláště na rukách ženy. Také detaily látky byly do té doby nevídané. Mona Lisa má nad hlavou zelený vertikální proužek. Ten vznikl prasknutím dřevěné desky, na které je obraz namalován a neexistuje technologie, kterou by se škoda dala spravit. Skvrna u levého předloktí je zase pozůstakem vandlaského činu, prohozením kamene. Z obrazu prý byla kdysi odříznuta dvojice sloupů terasy, které původně postavu rámovaly. Krajina za postavou je vyloženě fantaskní. Horizonty z levé a pravé strany jsou na výrazně rozdílné úrovni a je fyzicky nemožné, aby se za zády Mony Lisy mohly spojit. Oděv Lisy byl v té době velmi módní a má ukazovat na její vkus. Její složené ruce jsou zase symbolem ctnostné a věrné manželky. Obraz, ačkoliv mnoho záhad kolem něj bylo již dostatečně hodnověrně vyřešeno, je díky své slávě stále předmětem mnoha spekulací.



5) Rembrandt- Noční hlídka
1642, olej na plátně, 363 × 437 cm, Rijksmuseum, Amsterdam
Rembrandt Harmenszoon van Rijn (1606- 1669) byl nizozemský malíř, kreslíř, grafik a rytec. Původní název tohoto obrazu je Posádka kapitána Franse Banninga Cocqa a Willema van Ruytenburcha. Svůj známější název získal díky tmavému nátěru, který získal dodatečně. Tento nátěr vyvolával dojem, že se děj na obraze odehrává v noci, ačkoliv ve skutečnosti je to denní scéna, plná světla. Tmavý klamavý nátěr byl z obrazu odstraněn při restaurování, kolem r. 1940. Ačkoliv obraz překvapuje svou velikostí, původně byl ještě větší. Ale r.1715 byl oříznut na všech čtyřech stranách, aby se vešel mezi dva sloupy na amsterdamské radnici, kam byl toho roku přemístěn. V Národní galerii v Londýně je umístěna dobová kopie obrazu od Geritta Ludense, která ukazuje původní stav. Bohužel to nebylo naposled, co byl obraz necitlivě poničen. R. 1975 ho poškodil nějaký učitel nožem, tvrdil, že hlavní postava na obraze je ďábel, který ho ovládl. R. 1990 byl zase úmyslně polit kyselinou. Naštěstí byl poškozen pouze vrchní ochranný lak. že je Noční hlídka Rembrantovo nejslavnější dílo, dokazují i další dvě zajímavosti. R. 2006 byly k Rembrantovu pomníku na Rembrantově náměstí v Amsterodamu, u příležitosti oslav 400 let umělcova narození, rozmístěny bronzové sochy podle schématu obrazu Noční hlídka. A nakonec, r. 2007 natočil Peter Greenawaye hraný dokument o vzniku a významu tohoto obrazu.
Obraz zobrazuje vojenskou posádku vedenou kapitánem Cocqem, oblečen v černém s červenou šerpou, a jeho poručíkem van Ruytenburchem. Tři nejvýraznější prvky obrazu jsou dva důstojníci v popředí a malá dívka nalevo od nich. Za ní nese vlajkonoš Jan Visscher Cornelissen posádkový prapor. Mrtvé kuře, jež má dívka upnuto opaskem k oděvu, symbolizuje poraženého protivníka a jeho pařát je symbolem vojáků bojujících s arkebuzou. Stejně tak žlutá barva jejích šatů symbolizuje vítězství. Muž před ní má na helmě dubový list, což je tradiční motiv vojáků bojujících s arkebuzou. Obraz totiž vznikl na objednávku střeleckého útvaru gildy arkebuzníků.



6) Jan Vermeer- Dáma u spinetu
1673- 1675, olej na plátně, 51,7 × 45,2 cm, National Gallery, Londýn
Jan Vermeer van Delft (1632- 1675) byl nizozemský barokní malíř. Vermeerovo zachované dílo tvoří pouhých 37 obrazů, které tudíž patří k nejvzácnějším vůbec a tato kolekce nemá jasného favorita, Dámu u spinetu jsem vybrala namátkou, jako typický příklad jeho pozdější tvorby. Po počátečním hledání se, inspirovaném Caravaggiem, se Vermeer soustředil na malbu scén z běžného života. S podobnými tématy si získali slávu i další malíři, přesto jsou Vermeerovy obrazy jiné. Figury na obrazech jsou zachyceny jakoby v jediném a jedinečném okamžiku, což jim dodává nezvyklou důstojnost. Žánrové obrazy poměrně malého formátu, vynikají jak kompozicí, tak také živostí a mimořádným zacházením se světlem.
Hlavním námětem Vermeerovi tvorby jsou ženy. Motiv dámy u spinetu nakreslil hned třikrát- Mladá žena u spinetu, Dáma u spinetu a Sedící dáma u spinetu. Mladé ženy se jen lehounce dotýkají nástroje, jakoby nechtěly přerušit ticho v místnosti. Atmosféru dolaďují obrazy na stěnách v pozadí, v případě Dámy u spinetu Kupid a v případě Sedící dámy u spinetu Kuplířka od Dircka van Baburena, zvaného nizozemský Caravaggio.



7) Paul Gauguin- Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme?
1897-1898, olej na plátně, 139,1 × 374,6 cm, Museum of Fine Arts, Boston
Eugène Henri Paul Gauguin (1848- 1903) byl francouzský postimpresionistický malíř. Obrazy tohoto umělce jsou zajímavé, jako jeho život sám. Gauguin poznal bohatsví i chudobu, Paříž, ale i exotické kraje. Jeho spolubydlícím byl po nějakou dobu Vincent van Gogh. Svá nejslavnější díla stvořil na Tahity, které pro něj představovaly civilizací nedotčený tropický ráj. Při svém uměleckém vývoji vyšel z impresionismu, ale rád experimentoval s barvou a díky tomu nalezl vlastní styl, kterým ovlivnil moderní umění začátku 20. století. Jako jeden z prvních se hlásil k primitivismu - jednoduchým a přehnaným tvarům lidského těla, výrazným a kontrastním barvám. Tento umělecký styl vznikl částečně i díky obdivu k umění primitivních kultur Afriky, Mikronésie a Severoamerických Indiánů.
Obraz Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme? se čte z prava do leca. Tři ženy s dítětem reprezentují počátek života, prostřední skupina každodenní rutinu raného mládí a žena vlevo přibližující se konec a smrt. Gaugain tento obraz považoval za svůj nejlepší.



8) Francisco Goya- Nahá Maja
1797- 1800, olej na plátně, 97 x 190 cm, Museo del Prado, Madrid
Francisco José de Goya y Lucientes (1746- 1828) byl španělský malíř a rytec romantismu. Byl dvorním malířem krále Karla IV. Španělského. Jeho díla patří mezi předstupně mnoha budoucích uměleckých směrů (realismus, romantismus, impresionismus, expresionismus a surrealismus) a už za svého života vyvolával svou tvorbou silné emoce. Charakterizují ho volné tahy štětcem, tehdy nevídané odpoutání od povinnosti malovat přesně podle reality. Ve svých dílech často vyjadřoval své názory. Španělské hidalgi, kteří se považovali za vznešené a odmítali pracovat, kreslil posměšně jako osly. Na obrazech z cyklu Hrůzy války zase pomocí tahů štětcem a hrou se světlem jasně ukazoval, na čí straně stojí. Ke konci života tvořil tzv. Černé malby, plné vzteku, fantazie a temných výjevů šílenství.
Obrazy Nahá Maja a Oblečená Maja patří k jeho nejslavnějším. Maja znamená ve španělštině vášnivou ženu se zálibou v provokativním vystupování. Majos se živily prodejem jedlých kaštanů a pomerančů. Živily i své manžele. Od ostatních se lišily svým zevnějškem: vlasy zakryté síťkou, pestré šaty s hlubokým výstřihem, které odhalovaly nohy ke kotníkům. Během doby se tato skladba oblečení stala módní i ve vyšších kruzích na protest proti francouzské módě až se dnes chápe téměř jako národní kroj. Obraz Nahá Maja je akt, vyveden na tehdejší dobu smyslně, živočišně a bez tehdy nezbytných dekorací (květiny, příroda, hedvábí). Obraz vzbudil takové pohoršení, že bylo vyžadováno, aby Goya přikreslil postavě na obraze šaty. To však rezolutně odmítl a nakreslil raději druhý obraz, kde je Maja v úplně stejné pozici, jen oblečená.



9) Édouard Manet- Snídaně v trávě
1863, olej na plátně, 208 x 264,5 cm, Louvre, Paříž
Édouard Manet (1832- 1883) byl francouzský impresionistický malíř. Manet byl umělcem srdcem i duší. Svému povolání byl zcela oddán, přesto byla za jeho života jeho díla značně kritizována a vzbuzovala rozdílné emoce. Několikrát dokonce skončila na Salóně odmítnutých, stejně jako Snídaně v trávě, dnes jeden z jeho nejslavnějších obrazů.
Původní název obrazu je Manetova Koupel. Zachycuje akt mladé krásné ženy u snídaně s dvěma pány v oblečení. Postavy na obraze jsou malířův bratr Gustav, holandský sochař Ferdinand Leenhoff a nahá žena je oblíbená modelka Victorine Louise Meurent. A právě ona je hlavním bodem obrazu. Její světlá pokožka kontrastuje s tmavým oblečením pánů a zelení přírody a přitom její nahota je to, pro co se stává součástí přírody, něčím naprosto přirozeným. Tento dojem ještě dotvrzuje dívka v pozadí, která stojí po kolena ve vodě a omývá se. Dodává obrazu dojem klidu a vyrovnanosti, vyvolávat chuť zastavit se v uspěchané době. Zatímco muži se baví spolu, nahá žena se dívá na nás. Její pohled je fascinující, inteligentní, vyrovnaný, absolutně bez studu a přímo nás zve, k posezení s ní. Za zmínku stojí i zobrazené nesložené šaty. Ačkoliv nevidíme dívku jak se svlékla, právě zobrazení jejích šatů nám pomáhá uvědomit si, že tak musela učinit a to je nesmírně vzrušující a zároveň geniální.



10) William Turner- Válečná loď Téméraire je vlečena do svého posledního přístaviště, kde bude rozebrána
1838, olej na plátně, 91 x 122 cm, Tate Gallery, Londýn
Joseph Mallord William Turner (1775- 1851) byl anglický krajinář romantismu. Svým stylem položil základy impresionismu a díky němu se krajinomalbě dostalo téhož uznání, jakému se u veřejnosti těšila malba historická. Turner hodně cestoval a na řadu míst se rád vracel. Tak si vypěstoval cit pro to, jak se nálada a vzhled určitého místa mění působením vlivů ovzduší. Častokrát opakovaně maloval stejné prostředí, aby tyto změny zachytil. Miloval slunce a toužil ho zachytit jako nikdo jiný. Miloval i vodu a vydával se často na moře, aby mohl malovat podle bezprostřední zkušenosti.
Obraz, jehož název bývá zkracován na Válečná loď Téméraire, znázorňuje slavnou plachetní bitevní loď taženou parníkem na vrakoviště. Ukazuje kontrast nového a starého, nástup nového věku.



11) Claude Monet- Imprese, východ slunce
1872, olej na plátně, 48 × 63 cm, Musée Marmottan, Paříž
Claude Oscar Monet (1840- 1926) byl francouzský impresionistický malíř a grafik. Monet je pravý otec impresionismu. Jeho obrazy jsou plné zářivých barev a odrazů - naplněné světlem. Působení světla na různé objekty studoval takřka s vědeckým zájmem. Barvy se čistě blyští z obrazu a vytvářejí dojem neklidu a životnosti krajiny. Svá plátna pokrýval bezpočtem jednotlivých tahů štětce.
Když Monet obraz s původním názvem Moře, prezentoval na výstavě, jeden kritik řekl, že Monet tímto znázorňuje jen jakési imprese-dojmy. Název se vžil a nový styl byl na světě. Dílo zachycuje časné ráno v severofrancouzském přístavu Le Havre. Moře a nad ním východ slunce, které se odráží na vodní hladině. V pozadí jsou vidět stěžně od velkých lodí. Loďka v popředí je vytvořena jen několika málo tahy štětcem. Obraz na nás působí od prvního okamžiku a právě dojem, který v nás vyvolává je nejdůležitější, podstatnější než objekty.



12) Auguste Renoir- Houpačka
1876, olej na plátně, 92 x 73 cm, Musee d'Orsay, Paříž
Pierre-Auguste Renoir (1841- 1919) byl francouzský impresionistický malíř. Maloval skromně, s pokorou studoval díla jiných malířů. Jeho malby jsou přitom spontánní s volnými, jemnými tahy štětce. Zobrazoval výjevy ze života, ale byl i malířem aktů. Z jeho obrazů dýchá láska k přírodě, uvolněnost a prostorová hloubka. Renoirovy obrazy jsou bezprostřední, zachycují optimistickou atmosféru. Akty jsou proslulé čistotou, jemností, hrou světla na lidském těle.
Obraz Houpačka zachycuje milý okamžik dvoření pána dámě a působí dojmem sváteční chvíle. Přitom je plný barev a světla.



13) Edgar Degas- Škola tance
1873, olej na plátně, 48 x 62.5 cm, Corcoran Gallery of Art, Washington
Edgar Degas (1834- 1917) byl francouzský malíř a sochař. I když se zúčastnil šesti ze sedmi impresionistických výstav, nesouhlasil s označením impresionista. Sám prohlásil, že je daleko lepší kreslit předměty podle paměti než podle reálného a hmatatelného vzoru. Degase fascinoval pohyb a snažil se ho zachytit. Maloval výjevy z pařížských kaváren, portréty a v pozdější době koňské dostihy, ale námětem naprosté většiny jeho obrazů jsou baletky, které maloval ve chvílích zkoušek a mezi představeními. Jeho vyjádření pohybu patří k nejdokonalejším.
Baletky a tanečnice chodil Degas studovat do tanečního foyeru baletní školy v Rue Le Peletier. Dlouhé hodiny pozoroval a studoval každou pózu, nečekané rytmy střídání světla a stínu. Téma tanečnic bylo představeno ve fantaskním kontrastu s pohledy diváků, jako pomyslný útěk z přísného světa reality. Tmavý stín v kontrastu se světlem z pódia vytvářel brilantní odhalení intimních nálad mladých baletek zářících v jejich kostýmech. Degas maloval tanečnice a akty jako předměty ve svém hledání dokonalé tělesné formy a odvážného rytmu. Dokázal vytvořit nikdy předtím neznámý vztah mezi malířem a modelem - opravdovost těla a prostředí, seznámení se s tajemnou magickou životností.



14) Vincent van Gogh- Váza s dvanácti slunečnicemi
1889, olej na plátně, 92 x 72,5 cm, Museum of Art, Philadelphia
Vincent Willem van Gogh (1853- 1890) byl nizozemský malíř a kreslíř. Považoval se za postimpresionistu. Obrazů s tématem slunečnic je celá série. Gogh je namaloval za svého pobytu ve francouzském městečku Arles, kde si pořídil a ozdobil svůj "žlutý dům" a kde doufal vytvořit novou skupinu umělců. Ovšem jediný s kým si padli do noty byl Paul Gauguin. Na nějakou dobu se stali dokonce spolubydlícími. Jenže pak se pohádali a došlo ke známé aféře s uříznutým uchem. Není jisté co přesně se stalo, nicméně jednou se pohádali a výsledkem byla část odříznutého levého ucha. Podle jednoho tvrzení si ho Gogh uřízl sám, po záchvatu nějaké psychické poruchy, zabalil ho do ubrousku a nechal na vrátnici pro svou bývalou milenku- prostitutku. Podle jiné verze mu ho v hádce uřízl Gauguin a tvrzení, že si to udělal Gogh sám, mělo Gauguina ochránit před vězením. Vincent van Gogh patřil k velice plodným autorům, za svůj život nakreslil cca 900 obrazů a 1100 kreseb. Přesto se před jeho smrtí prodal pouze jeden obraz a jeho sláva vystřelila ke hvězdám až po jeho sebevraždě. Důvodem Goghovi sebevraždy byly deprese, kterými trpěl několik let, a které se odrazily i na jeho pozdějších dílech.
Základem Goghových děl je používání doplňujících se kontrastních barev, zejména oranžové a modré. Tím chtěl zvýraznit nádheru každé barvy. Na uvedeném obraze je toto obzvlášť patrné. Ovšem i Goghovi další obrazy, třeba autoportréty, jsou velice známé.



15) Gustav Klimt- Danae
1907-1908, olej na plátně, 77 x 83 cm, soukromá sbírka Hans Dichand, Vídeň
Gustav Klimt (1862- 1918) byl rakouský malíř secese. Ačkoliv jeho oec pocházel z Čech, Klimt pobýval nejčastěji ve Vídni a stal se představitelem tehdejší vídeňské kulturní společnosti, po boku Gustava Mahlera a Sigmunda Freuda. A právě Freud svými názory ovlivnil jeho tvorbu. Klimtovy obrazy mají zvláštní, až úzkostnou atmosféru, často zobrazují freudovskou myšlenku o erotice přítomné v každém lidském pohybu a konání. Maloval dvourozměrně, intenzivními barvami a přitom velice jemně a s vytříbenou důstojností. Klimtovo dílo je kombinací symbolismu a byzantských rysů, které vytvářejí podtón jeho secesnímu stylu. Jeho obrazy často vzbuzovaly vášně a protesty veřejnosti, a to nejen pro svůj obsah, ale také pro své inovativní malířské postupy.
Obraz Danae je dílo inspirované řeckou mytologií zobrazující dívku, které se zmocnil Zeus proměněný ve zlatý déšť (Danaé poté porodila Persea).



16) Amedeo Modigliani- Straiato Červený akt/ Ležící akt
1917, olej na plátně, 60 × 92 cm, Sammlung Gianni Mattioli, Milan
Amedeo Clemente Modigliani (1884- 1920) byl italský malíř a sochař. Nedá se zařadit, i když částečně je ovlivněn kubismem. Modigliani žil skutečný zničující bohémský život. Byl promiskuitní, hodně pil, kouřil hašiš, což ještě dorazilo jeho už tak podlomené zdraví a jeho život nebyl dlouhý. Ani obrazů nenamaloval mnoho a některá svá ranější díla navíc sám zničil. Maloval prakticky jenom postavy, akty a portréty a to velice stylizovaně a subtilně. Nejvýznamnější jsou na jeho malbách ostré linie vytvářející jasné obrysy a oddělující od sebe velké barevné plochy (okrové, oranžové, modré, bílé a černé). Modiglianův styl je naprosto jedinečný, osobitý, elegantní, v určitém směru však také melancholický a smutný.
Na tomto obraze Modiglini vyjádřil své niterné touhy: žena na aktu leží zcela bez ostychu nahá, je maximálně blízko k divákovi a takřka na dosah ruky. Výtvarný jazyk je explicitní a upřímný. Modigliani si tohoto obrazu velice cenil a dlouhá léta visel v jeho ateliéru.



17) Edvard Munch- Výkřik
1893, olej, tempera a pastel na lepence, 91 × 73,5 cm, Národní galerie, Oslo
Edvard Munch (1863- 1944) byl norský malíř a grafik. Je představitelem symbolismu a expresionismu. Jeho tvorbu ovlivnily především dvě události. Když byl ještě dítě, zemřela mu matka a potom i oblíbená sestra. Otec rodiny své děti neustále udržoval v truchlivé a temné atmosféře, hraničící až s fanatismem. Později na studiích se Munch přátelil s bohémem, spisovatelem a anarchistou Hansem Jægerem, který Munchovi předával svoje myšlenky včetně učení, že sebevražda je jedinou cestou ke svobodě. Ve společnosti Jægera a jeho přátel Munch začal pít, ale také začal do hloubky zkoumat své emoce a psychický stav, aby tak ve svém umění dosáhl úplné autentičnosti. Jeho umění se v té době setkalo s hrubým odmítnutím kritiky i otce. Když i jeho otec později zemřel, uvrhlo to Muncha do depresí a vážně uvažoval o sebevraždě. Munch ve svých obrazech překvapil svět nevšedně otevřenými pocity, vášní a smutkem. Měl v sobě nepředstavitelnou bolest ze ztráty svých blízkých, kterou potřeboval sdílet s okolím. Munchova tvorba byla v kontrastu s nadšeným oslavným uměním zbytku Evropy té doby. Jeho díla odrážela všechny jeho pocity v unikátních kombinacích lámaných barev a tvarů, šílené postavy jsou symbolické.
Na obrazu jako první upoutá postava, která svým umístění vyvolává dojem, že je obraz komponován středově, to ovšem není pravda, i když si s myšlenkou takové kompozice autor zahrával, jak napovídá druhá strana obrazu s prvním pokusem. Posunutím poněkud dolů se lebka postavy dostala na průsečík dvou podstatných kompozičních prvků, na pohybové křivce, která prochází celou přírodou z krvavého nebe přes vlny až k figuře, a na ostré diagonále zábradlí. Na cestě za postavou se nacházejí dvě postavy. Rozpoložení těchto tří postav svádí nezasvěcené pozorovatele chápat obraz jako výjev utíkající vystrašené ženy před dvěma pronásledovateli. Dost možná nejproblémovější částí obrazu je krvavé nebe, protože u něho musel Munch řešit jestli mají být mraky "jako krev" nebo "krev". Na obloze se také nachází jakési oko uragánu (které je ještě patrnější na litografické verzi obrazu), které Munch chápal jako symbol "otevřené rány". V horní části obrazu je nápis "mohlo být namalováno jen šílencem" u kterého není jisté, kdo ho napsal. Munch považoval obraz za své výrazové maximum.



18) Pablo Picasso- Guernica
1937, olej na plátně, 349 cm × 776 cm, Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofía, Madrid
Pablo Ruiz Picasso (1881- 1973) byl španělský malíř a sochař. O Picassovy je známo, že prošel mnoha vývojovými stadii, jako třeba Modrým, Růžovým a Africkým obdobím. Odhaduje se, že vytvořil asi 13 500 obrazů a skic, 100 000 rytin a tisků, 34 000 ilustrací a 300 skulptur a keramických děl. Proto je velice těžké ho přiřadit k nějakému stylu. Ačkoliv do určité míry se dá považovat za kubistu, což je styl který vytvořil a který je rozpoznatelný v řadě jeho děl.
Původně mělo jít o obraz s tématem býčích zápasů, který si u Picassa objednala španělská republikánská vláda, ale Picasso malování obrazu dlouho odkládal. Nakonec obraz vznikl během pár měsíců, jako reakce na vybombardování městěčka Guernica v severním Španělsku němci, kteří tak podpořili nacionalistické síly generála Franca, během Španělské občanské války. Zobrazuje ženu, býka a koně jako strašlivé souputníky ve světě hrůzy, výkřik nad pošlapáním základních lidských hodnot, který je zřetelně nadčasový a bohužel platný i dnes.



19) Salvador Dalí- Persistence paměti
1931, olej na plátně, 24,1 x 33 cm, Museum of Modern Art, New York
Salvador Felip Jacint Dalí i Domènech (1904- 1989) byl španělský surrealisický malíř, fotograf a sochař. Dalí se choval často a rád výstředně a až teatrálně. Rád dělal neobvyklé věci jen proto, aby upoutal pozornost, což občas unavovalo jak jeho obdivovatele, tak i jeho kritiky a zastiňovalo jeho díla. Na druhou stranu však vedla tato cílená pozornost k uznání jeho tvorby širokou veřejností a ke zvýšení prodeje jeho děl. Dalího díla jsou proslulá překvapující kombinací bizarních snových obrazů s prvotřídním kreslířským a malířským projevem, pro nějž Dalí nacházel inspiraci v pracích starých renesančních mistrů. Celkem Dalí za svou kariéru namaloval více jak 1 500 obrazů. Vedle toho také ilustroval knihy, navrhoval divadelní scény a kostýmy, vytvořil celou řadu kreseb a desítky plastik a věnoval se různým dalším projektům.
Stálost paměti je obraz, který spojuje řadu charakteristik Dalího umění. Pozadí tvoří skalnatá zátoka v Port Lligatu. Různé věci spolu vzájemně nesouvisejí. Portrét malíře v popředí vypadá jako po zemi lezoucí šnek, který zanechává barevnou stopu v tmavém písku. Troje ze zlatých a stříbrných hodinek zobrazených v popředí vypadají měkce a vinou se ke šnečímu tělu, visí přes větev stromu bez listí nebo přes hranu výčnělku zdi. Jediné hodinky, které si zachovaly normální tvar,jsou namalovány červeně a požírají je mravenci, kteří se na ně nahrnuli. Dalího obraz zpochybňuje materiálnost zobrazených předmětů, jejich barevnost a soulad s realitou. Hlubokou, racionálně těžko pochopitelnou proměnou procházejí i znaky času. Na plynoucí čas neukazuje chod hodinových ručiček, ale roztékající se hodinky. Čas však nachází symbolický výraz i v těle šneka a autoportrétu malíře. Naproti tomu mravenci okupované červené hodinky vypadají jako signál upozorňující na smrt, stejně jako strom na levém okraji obrazu. Odrážejí nevědomý strach ze smrti a představují stálost paměti.



20) Andy Warhol- Marilyn Diptych
1962, akryl na plátně, 205,44 cm × 289,56 cm, Tate Gallery, Londýn
Andrew Warhola (1928- 1987) byl americký malíř, grafik a filmový tvůrce pop artu. Warhol byl zvláštní osobnost. Hypochondr, údajný homosexuál a panic, praktikující katolík, chladný a rezervovaný. O tom, že jeho povaha ovlivnila jeho díla, nemůže být pochyb. Warhol neustále vzbuzoval kontroverze, jeho umění bylo osočováno z falešnosti a povrchnosti, vždy však bylo vysoce originální a vymykalo se jakékoliv kategorizaci. Snažil se vytvářet umění nejen z masových výrobků (např. plechovky Campbellovy polévky), ale i v masovém měřítku. Toho dosáhl technikou sítotisku. Tímto pojetím umění Warhol minimalizoval svůj přínos ke svým dílům, což bylo v umění tehdejší doby velmi revoluční a vysoce kontroverzní, ale také nesmírně populární.
Marilyn Diptych je série obrazů vytvořených z propagační fotografie k filmu Niagara. Padesát obrazů známé herečky vytvořil Warhol v měsících následujících po její smrti. Dvacet pět snímků na levé straně diptychu je jasně barevných, zatímco dvacet pět na pravé straně je v černé a bílé. Tento kontrast evokuje vztah mezi Marilyniným životem a smrtí. Fotografie Warhol koloroval mnoha různými způsoby, výrazných efektů docílil barevným posunutím některých ploch ve vrstvách (např. rtů či očních stínů). Byl tak schopen měnit celkový výraz tváře Marilyn.


Austrálie

16. srpna 2012 v 1:13 | Sabina Hlavatá |  ostatní kontinenty

Dějiny Austrálie



Austrálie, oficiálně Australské společenství, je stát na jižní polokouli, který je součástí stejnojmenného kontinentu. Stát je tvořený samotnou Austrálií, dále pak velkým ostrovem Tasmánií a množstvím menších ostrovů v Jižním, Indickém a Tichém oceánu. Jako kontinent je nejmenším a s nejnižší průměrnou nadmořskou výškou. Součástí kontinentu Austrálie je i Papua Nová Guinea a Indonésie. Ale součástí kontinentu ani státu není Nový Zéland.

Původní obyvatelé, nazývaní Aboridžinci, nebo též Austrálci, přišli do Austrálie před cca 42 tisíci let, pravděpodobně přes tehdejší pevninský most z Jihovýchodní Asie. V té době byl kontinent zarostlý tropickým dešťovým pralesem a žila tu zířata, jako třeba gigantičtí klokani nebo vačnatci Diprotodoni o velikosti nosorožce, dál ohromní ptáci a ještěři. Ale to všechno se změnilo s příchodem člověka. Za cca tisíc let Aboridžinci obří býložravce vyhubili a smíšený prales vystřídaly menší rostliny s kožovitými listy.
Ale Aboridžinci dokázali i jiné věci, než ničit. Jejich skalní rytiny jsou staré cca 20 tisíc let a patří tak k nejstaršímu skalnímu umění na světě. Nejradši tvořili na skalních dominantách a námětem byl převážně každodenní život a činnosti domorodců, ale hlavně jejich náboženská víra. Přitom používali čtyři základní barvy. Bílou pro starost a bolest, černou pro pomstu a smrt, žlutou pro hněv a bojovnost a červenou pro radost a lásku.

Aboridžinské umění se nachází i na patrně nejznámnější skalní dominantě Austrálie- Ayers Rock, neboli Uluru



Tasmánští Aboridžinci byli potomky australských Aboridžinců a do Tasmánie se dostali asi před 30 tisíci lety. Stejně jako jejich australští předci, se dělili do kmenů, živili se lovem a sběrem a žili kočovně. Jejich víra byla založena na úctě k zemi a víru v tzv. Čas snů.
Zajímavostí Tasmánských Aboridžinců bylo, že asi před 3500 lety z nějakého důvodu přestali jíst a lovit ryby. Když je před nimi později Evropané konzumovali, dívali se na ně s neskrývaným odporem.

Aboridžinec



Ačkoliv se již od dob Římské říše vyskytovaly úvahy o tzv. terra australis incognita, neznámé pevnině na jihu zeměkoule, objevili Evropané Austrálii poměrně pozdě. Fernão de Magalhães plul kolem ní na své plachetnici docela blízko, již počátkem 16. století. Stejný osud potkal mořeplavce Luise Váeze de Torres, který na plachetnici proplul mezi Austrálií a Novou Guineou. A tak teprve Holanďan Willem Janszoon byl první, kdo r. 1606 prokazatelně vstoupil na australskou pevninu v její severní části (Cape York). Země, kterou nalezl, byla močálovitá a lidé nepřátelští. Nazval ji "Nieu Zelandt" po nizozemské provincii Zeeland, avšak toto jméno se nevžilo a později je použil další Holanďan Abel Tasman pro Nový Zéland.
Abel Tasman připlul k Austrálii z jihu r. 1642 a narazil přitom na ostrov, který pojmenoval po guvernérovi Východoindické společnosti Zemí Van Diemena, který je však od r. 1855 zván po něm. Tehdy se však domníval, že Austrálie a Tasmánie tvoří dohromady jednu pevninu. Tu Tasman nazval Nové Holandsko, měla pro ně nesnesitelné podnebí a hospodářsky byla pro ně zcela bezvýznamná. Místo Austrálie se proto soustředili na mnohem výnosnější Indonésii. Historie poskytla Austrálii ještě jednou oddychový čas, zvláště když o polovinu století později anglický pirát William Dampier potvrdil názor, že Austrálie prý není hospodářsky zajímavá. Teprve kapitán James Cook se na věci díval jinak.

James Cook se narodil r. 1728 v Mart u Yorku, ve Velké Británii. Od třinácti let pracoval jako plavčík na uhelné lodi. V té době se samovzdělával ve všech námořních oborech. R. 1755 nastoupil jako kormidelník válečného loďstva a r. 1759 se zúčastnil plavby do Severní Ameriky v rámci války s Francií. Vynikajícím způsobem tehdy zmapoval ústí řeky Svatého Vavřince, proto od r. 1763 pokračoval mapováním severního pobřeží Kanady.
R. 1768 byl vyslán na svou první tichomořskou expedici. Výpravu pořádala Královská společnost nauk a oficiálním posláním bylo pozorování přechodu Venuše přes sluneční kotouč, které mělo sloužit k určení vzdálenosti Venuše od Slunce. Toto pozorování Cook o rok později na Tahity provedl. Ale měla to být jen zástěrka pro skutečný tajný cíl výpravy- prověření, jestli Nový Zéland je nebo není součástí onoho záhadného kontinentu Terra Australis. Ještě ten rok Cook Nový Zéland obeplul a teorii tak vyvrátil. Před opuštěním oblasti se musel Cook rozhodnout, kterou trasou se vrátí do Anglie. Nakonec se rozhodl k návratu západním směrem s tím, že prozkoumá východní pobřeží Nového Holandska (Austrálie), které bylo v té době zcela neprozkoumané. A tak r. 1770 přistál se svou lodí Endavour, jako první u východního pobřeží v zátoce, která působila rajským dojmem. Tvořila ideální kotviště, byla plná bujné vegetace. Nazval ji Botanická zátoka (Botany Bay). Známky života pozorovali teprve po třech dnech. Při další plavbě uvízla loď na korálových útesech. Během opravy lodi mořeplavci dále prozkoumávali okolí včetně vnitrozemí a Cook vyhlásil východní část pevniny oficiálně za kolonii britské koruny, jež se měla jmenovat Nový Jižní Wales. Domů se výprava vrátila r. 1771, díky malárii ve značně ztenčeném počtu.
Na svou druhou velkou plavbu se Cook vydal r. 1772 a k diszici dostal tentokrát dvě lodi. Resolution a Adventure. Účelem výpravy bylo obeplout Zeměkouli po největších možných jižních zeměpisných šířkách opět s cílem nalézt Terra Australis a dále pak podle možností provést průzkum dalších, dosud neprobádaných oblastí oceánů. Rok po vyplutí se Cook vylodil na Cookových ostrovech, které ovšem pojmenoval Herveyovy ostrovy. Poprvé také překročil Jižní polární kruh. Objevil i další ostrovy a skutečně se mu podařilo obeplout Zemi. R. 1775 po návratu do Anglie byl povýšen do hodnosti kapitána a za zprávu o prevenci proti kurdějím byl vyznamenán.
Na třetí a poslední plavbu se vydal r. 1776 s loděmi Resolution a Discovery. Tentokrát byl oficiálním důvodem plavby návrat Omaie, mladého domorodce, kterého do Anglie z Tahity přivezl Tobias Furneaux. Skutečným a tajným účelem výpravy však tentokrát bylo nalezení tzv. Severozápadního průjezdu. Cesty mezi Tichým a Atlantickým oceánem podél severního pobřeží Kanady. Místo toho objevil souostroví, které pojmenoval Sandwichovy ostrovy, ale které dnes známe jako Havajské ostrovy. Severozápadní průjezd ovšem hledal Cook marně. Nakonec se na zimu r. 1779 vrátil na Tahity a to se mu stalo osudným. Dostal se do konfliktu s domorodci a při pokusu zajmout jejich náčelníka byl v následné šarvátce s nimi zabit.

James Cook



Když r. 1776 vyhlásili Spojené státy Americké svoji samostatnost, neměla Anglie kam posílat své vězně. A tak se jim náramně hodila právě před šesti lety Jamesem Cookem objevená a zabraná Austrálie. A tak r. 1788 spustilo prvních 11 lodí, známá První flotila (First Fleet) pod velením kapitána Arthura Phillipa, kotvy v ústí řeky Parramatta. Kapitán Phillip pojmenoval tuto zátoku Sydney Cove po tehdejším anglickém ministru vnitra lordovi Sydneym a založil v Parramattě, dnešní čtvrti Sydney, první sídliště nové kolonie- Nového Jižního Walesu. Za den založení této kolonie se považuje 26. leden 1788, toto datum se dodnes v Austrálii slaví jako Australia Day- Australský den. First Fleet měla na palubě 191 žen a 568 mužů- trestanců. Aboridžinců žilo v té době v Austrálii 500 tisíc až milion.
První roky existence kolonie nebyly lehké, v jejím čele byli krutí vojáci. Vládla zde korupce a hlad. Vedle trestanců přijeli do Austrálie i první svobodní osadníci, i ti však podléhali rozmarům vojáků. Ti si svoji moc upevnili také tím, že se zmocnili důležitého obchodu s rumem. Jejich vojenský sbor tak vešel do dějin pod názvem "rum corps". Přesto se osada rozrůstala. Asi nejvýznamnějším důstojníkem této doby byl William Bligh, který překonal na lodi Bounty vzpouru námořníků. Pokusil se zavést v kolonii pořádek, byl však sesazen vojáky.
Pro Aboridžince znamenalo osídlení evropany pohromu. Často docházelo k potyčkám, domorodci nebyli považováni za lidi a osadníci je zabíjeli s tím, že je ohrožují. Evropani také zavlékali mezi původní obyvatele nemoci a jejich počet byl rychle decimován. Do r. 1920 byl jejich počet ztenčen o cca 250 tisíc.
Tasmánii osídlili Evropani r. 1803, samostatnou kolonií se stala r. 1825, kdy se hlavním městem stal Hobart. Situace pro Tasmánské Aboridžince zde byla úplně stejná. Před kolonizací obývalo ostrov cca 3- 15 tisíc původních obyvatel. Napětí s osadníky vyvrcholilo v Černou válku mezi lety 1828- 1832, po které byli přeživší domorodci dobrovolně přesídleni na Flindersův ostrov. Zde následkem zavlečených onemocnění a nízké míry porodnosti postupně vymírali. Posledních 47 přeživších Tasmánců bylo přesídleno do Oyster Cove na hlavním ostrově, zatímco jejich děti byly poslány do sirotčince v Hobartu. Poslední čistokrevná Tasmánka Truganini zemřela r. 1876, několik tisíc dnešních obyvatel Tasmánie je však jejich potomky, což je důsledkem vztahů tasmánských žen a evropských osadníků.

poslední čistokrevná Tasmánská Aboridžinka Truganini, zemřela r. 1876



Nadvládu Rum corps a Austrálii se podařilo přemoci guvernéru Lachlanovi Macquariemu r. 1809 tím, že přijel z Anglie s vlastním vojskem. Pod jeho správou dosáhla kolonie prvního velkého rozkvětu. Byly založeny nové osady. Tři badatelé, William Wentworth se dvěma společníky, se jako první odvážili přejít hory Blue Mountains a proniknout dále do vnitrozemí, kde objevili rozsáhlou oblast úrodných pastvin. Kapitán John Macarthur položil základní kámen k pozdějšímu blahobytu Austrálie tím, že zde zavedl chov ovcí Merino.
Další kolonií založenou po Tasmánii byl r. 1824 Queensland, který vznikl jako další trestanecký tábor. R. 1859 získal svoji nezávislost.
Zapadní Austrálie vznikla r. 1829, jako svobodná, tedy bez trestanců. Ale později dovozy trestanců dovolila, protože je osídlenci potřebovali jako pracovní sílu.
V Londýně zatím vznikla myšlenka, že by se australská půda mohla prodávat osídlencům ještě doma, v Anglii. Tento nápad byl nakonec r. 1834 schválen parlamentem jako South Australia Act. R. 1836 se pak první přistěhovalci vylodili v nové kolonii, Jižní Austrálii. Zajímavostí této kolinie byla náboženská svoboda.
Méně šťastný průběh mělo založení kolonie Victoria. Její první osadníci, kteří se již r. 1803 usadili na březích zátoky v přístavu Port Phillip Bay, strhli již po krátkém čase své přístřešky, když byli zdoláni tvrdými životními podmínkami a znechuceni odpovědnými politiky. Své stěstí našli na blízkém ostrově Tasmánie. Až r. 1835 podnikli druhý, již úspěšný kolonizační pokus. R. 1837 bylo založeno město Melbourne a konečně r. 1851 byla zřízena i kolonie Victoria. Příčina toho, že se již v témže roce objevila nová kolonie na prvních stránkách novin po celém světě, byla však úplně jinde...

Zlato se v Austrálii nacházelo sporadicky už dříve, ale teprve r. 1851 spustil Edward Hargraves zlatou horečku, když díky zkušenostem z Kalifornie veděl co má hledat, a našel zlato v Novém Jižním Walesu. Hned po zveřejnění se dali do hledání spousty hledačů (diggerů). Zlato bylo objeveno i v dalších oblastech, především ve Victorii a později rovněž v Queenslandu a v Západní Austrálii. Denně přivážely lodě nové diggery z Evropy, Ameriky a Číny. Bydleli ve stanech kolem nalezišť a založili tak mnoho nových osad. S diggery připlouvali i lehkováné dámičky (i známá Lola Montezová, která pletla svými tanci hlavu již bavorskému králi Ludvíkovi I.). Anglická vláda r. 1854 zastavila transporty trestanců do Austrálie, neboť od této doby již byla spíše snem než trestem. Zlatokopové se čím dál více snaili mluvit do politiky. Když chtěla vláda zvýšit daně z nálezů zlata, dolo v osadě Eureka ke srážce s policií. Přestože diggeři podlehli, musela nakonec vláda trochu ustoupit. Hledači si vymohli právo spolurozhodování, a tak spolu se zlatou horečkou začala i demokratizace Austrálie. Jenom Číňané, kteří sem přijíděli ve velkém počtu ze stejného důvodu jako ostatní diggeři, naráželi ještě dlouho na rasistické předsudky.

licence na dolování zlata v oblasti v Jižní Austrálii z r. 1853



Austrálie prožívala zlatý věk, ale rozdělení na kolonie/státy se stalo problémem. Každá kolonie hospodařila totiž samostatně a měla odlišné poštovnictví, mezi sebou vysoká cla a jejich železnice měly odlišnou šířku kolejí. To překáželo především podnikatelům, kteří požadovali hospodářské sloučení kolonií. Tyto federalizační myšlenky přišly Angličanům ve staré vlasti vhod, protože se obávali o úspěšnou vojenskou obranu Austrálie, jejíž zajištění mohlo být zaručeno pouze sjednocenou Austrálií. A tak dne 1. ledna 1901 vzniklo Australské společenství, ovšem stále zůstavalo pod britskou nadvládou, zastoupené generálním guvernérem. Prvním australským zástupcem byl Edmund Barton. Bylo také třeba zvolit nové hlavní město. Hlavními kandidáty se staly Sydney a Melbourne, ale nakonec bylo vybráno zcela nové místo, zhruba napůl cesty mezi oběma městy. R. 1911 bylo z části Nového Jižního Walesu vybráno Teritorium hlavního města (ACT, Australian Capital Territory) a založeno jako hlavní město (od r. 1927) Canberry.

hlavní město Austrálie, Canberry



Mezitím se ji více ne 80 % obyvatel Austrálie narodilo právě zde, a tak se u nich vyvinulo pravé australské povědomí. Přistěhovalectví bylo sice podporováno i nadále, také před První světovou válkou dosáhl počet obyvatel Austrálie počtu pěti milionů, ale na druhou stranu chtěli zůstat "mezi svými". Parlament vydal zákon White Australia Policy, který ztěžoval přistěhovalectví především Asiatům a upřednostňovány byly také některé náboženské skupiny, např. katolíci nebyli tak oblíbení jako protestanti. Zvlátě nežádoucí přistěhovalci pak museli absolvovat záludné zkoušky, jejich úskok spočíval v tom, že pravopisná zkouška mohla být požadována v jakémkoliv evropském jazyce! Tak např. německy píšící židovský čech Egon Erwin Kisch musel r. 1936 napsat diktát v gaelštině, a samozřejmě neuspěl.

Když r. 1914 vypukla První světová válka, vyslechli Australané tuto novinu s nadšením a do velkých měst se ze všech koutů země hrnuli dobrovolníci a hlásili se do kasáren. Osmanská říše, která bojovala na straně Německa, ohrožovala britskou moc nad strategicky důležitým průplavem Dardanely. V letech 1915- 1916 zde pak proběhla bitva o Gallipoli, ve které bojovaly pod britským vedením i Australané a Novozélanďané, oddíly ANZAC (Australia and New Zeland Army Corps). Byly však vinou neschopného plánování anglického velení a početní převahou Turků poraženy. Australané zde poprvé pocítili, že jejich zájmy nejsou vždy totožné s těmi britskými. Toto přesvědčení se dnes nazývá "zrod národa" (Birth of a Nation). Špatné zprávy se rychle rozšířily a zájem o vojenskou službu poklesl. Přesto Australané bojovali i jinde. V bojích ve Francii celkem padlo 60 tisíc australských vojáků.

Památník obětem První světové války, Melbourne



Krach na Wall Street z r. 1929 zasáhl i tak vzdálenou zemi, jakou je Austrálie. Ceny vlny a pšenice, dvou hlavních australských vývozních položek, klesly na nejnižší cenu a následkem byla nezaměstnanost. Kdy r. 1939 chtěl předseda vlády slavnostně zahájit přestřižením pásky provoz přes nový most v Sydney, předešel ho muž na koni, který přesekl pásku šavlí. Byl to člen skupiny Hitlerových stoupenců, kteří ve fašismu spatřovali řešení hospodářského úpadku.

Když r. 1939 vypukla Druhá světová válka, Austrálii zastihla tentokrát zcela nepřipravenou. Loďstvo sestávalo ze dvou křižníků. Armádní letadla byla naprosto zastaralá. Proto byl průmysl co možná nejrychleji přeorientován na zbrojní výrobu. Za krátkou dobu bojovali Australané v severní Africe, ve Středomoří a v Řecku. Japonským útokem na Pearl Harbour r. 1941 zasáhla válka Tichomoří. Austrálie se začala obávat japonského útoku a reakce Británie se zdála nedostatečná. Proto se obrátili australané o pomoc na USA. Vrchní velitel americké armády, generál Douglas MacArthur souhlasil, ale jako protislužbu nasadil australské oddíly do bojů v pralesích Nové Guiney, zamořených malárií. Teprve po velkých ztrátách se podařilo zatlačit Japonce zpět. Obyčejný australský lid strádal pod vysokými válečnými daněmi a mnoho druhů zboží denní potřeby bylo jen na příděl. Když válka r. 1945 skončila, vydechla úlevou i Austrálie.

Ještě dvakrát přinutily závazky v zahraniční politice Austrálii k účasti ve válce: r. 1950 v Korejské válce a r. 1963 ve válce Vietnamské. Branci do armády byli přitom vybíráni losem! Po celé zemi protestovali studenti proti účasti ve válce.

Po válce Austrálie naprosto otočila v otázce přistěhovalectví a zahájila podporu hromadné migrace z Evropy, a po r. 1970 i z Asie a dalších částí světa. R. 1967 se Aboridžinci stali rovnoprávnými občany. To všechno zajistilo Austrálii dnešní multikulturnost. Země ožila i kulturně, r.1973 dostal Patrick White jako první Australan Nobelovu cenu za literaturu. Byla také otevřena austrlská dominanta, Opera v Sydney.

Ústavní vazby mezi Austrálií a Spojeným královstvím byly zrušeny r. 1986 přijetím tzv. Zákona o Austrálii, odstraňujícího všechny britské vlivy v jednotlivých australských státech a rušícího soudní odvolatelnost k orgánům Velké Británie.

Když Austrálie r. 1988 oslavovala 200. výročí osídlení tohoto kontinentu bělochy, připravili Aboridžinci, královně Alžbětě II., která se účastnila otevření nové budovy parlamentu, slavnostní uvítání svými zástupci. Za dvě století, která uplynula mezi příchodem Jamese Cooka do zátoky Botany Bay a tímto slavnostním setkáním, se událo mnoho nového, avšak potíže ve vztazích mezi původními Austrálci a bílými přistěhovalci nejsou ani dnes zcela odstraněny a stále panuje napětí. Především ve velkoměstech dochází často ke konfrontacím a Aboridžinci žijí na hranici chudoby. Přitom velice často holdují alkoholu a jako drogu čichají benzin. Kojenecká úmrtnost je dvojnásobná, nezaměstnanost čtyřnásobná a průměrná délka života je o 15-17 let kratší než u ostatní populace.
Kromě toho dnes vzrůstá nové etnické napětí související se vzrůstem přistěhovalecké vlny z Asie.
Problém současnosti je i v hospodářské oblasti. Ceny za vyvážené komodity klesají, nezaměstnanost roste a možností průmyslové výroby je v zemi nedostatek. Pro mnoho lidí u skončil sen o "ráji přistěhovalců".

Co se vám vybaví, když se řekne Austrálie? :-D Opera v Sydney byla otevřena r. 1973.


Francie 2. část

11. srpna 2012 v 17:58 | Sabina Hlavatá |  Evropa
16.tému století dominovaly války o Itálii. Konkrétně šlo o severoitalské království Neapol a vévodství Milán. Tato území lákala Francii nejen značným bohatstvím, ale především o ně bojovali, aby zastavili rozpínavost Španělska a Habsburků. 60 let bojů skončilo vítězstvím Španělska, r. 1559 podepsáním míru v Cateau- Cambrésis. Moc Habsurků vzrostla obrovsky a Francie se octla v habsburském obležení.

Ale vedle válek o Itálii panovala ve Francii také renesance. Ztělesněním renesančního rozkvětu se stal František I.

František I.



Podporoval umění a vzdělanost, udržoval přepychový dvůr a dbal o zahraniční politiku. Bylo tehdy normální, že královský dvůr byl kočovný. František proto nechal vystavět slavné a nádherné zámky na Loiře a zámek Fontainebleau. Také několikrát přestavěl pařížský Louvre. František si ke dvoru zval takové umělce, jakými byli Leonardo da Vinci (ten tu zůstal až do své smrti), Michelangelo, Rafael, či Tizian. Za Františkovi vlády kvetl také obchod, v Lyonu byla aložena první burza. A Francie také získala nové území- Kanadu. Ale vše nebylo jen růžové. Za Františkovi vlády se Francie také nesmírně zadlužila a tak rostly daně, ceny a nespokojenost obyvatel. A aby toho nebylo málo, za Františkovi vlády, pronikla do Francie také Reformace.

zámek Fontainebleau



Reformace neproběhla hladce nikde, ani ve Francii. Luteránství se ještě podařilo potlačit, ale Kalvinismus se uchytil a jeho příslušníci se ve Francii nazývají Hugenoti. Hugenoty vedli především Bourbonové, příbuzní královské dynastie z Valois, panující v Navarském království, kteří se snažili zlomit francouzskou královskou moc. Francii vládla jako regentka Kateřina Medicejská, která prostřednictvím rodiny de Guisů, podporovala Katolíky. Jako akt smíření obou znepřátelených stran, proběhla svatba mezi dcerou Kateřiny, Markétou z Valois a Jindřichem Navarrským, 23. srpna 1572. Jenže smíření se nekonalo. Naopak, vypuklo hromadné masakrování Hugenotů, které se brzy rozlilo po celé Francii. Bartolomějská noc, jak se tato událost nazývá, byla startem pro Hugenotské války. Po krátkých vládách Kateřininých synů a rychlých úmrtích (čímž skončila dynastie Valois), nastoupil na francouzský trůn Jindřich Navarrský, jako Jindřich IV. Aby si katolíky a Paříž naklonil, přestoupil, ale ke katolictví.
Ale Jindřich IV. byl skvělý král. R. 1598 vydal Edikt Nantský, který zaručoval svobodu vyznání. Dále snížil daně, bojoval proti korupci ve vládě, začal stavět loďstvo a podporoval kolonizaci v Kanadě.

Jindřich IV.



Dalším francouzským králem se stal, r.1610 Jindřichův syn, Ludvík XIII., ale v prvních letech panovala jako regentka jeho matka, Marie Medicejská. Významných rádcem jí byl Richelieu. Marie se snažila prodloužit svou vládu na co nejdelší dobu a tvrdila, že král je zaostalý, až nakonec musel Ludvík udělat státní převrat, aby se mohl ujmout vlády. Richelieu se musel na chvíli odklidit, ale pak se mu podařilo vetřít do královi přízně, stal se jeho prvním ministrem a měl zásadní vliv. Trnem v oku mu byli Hugenoti. R. 1628 dobil jejich přístavní pevnost La Rochelle.

Ludvík XIII. a Richelieu



Jak už bylo řečeno, Francie se nacházela v habsburském obležení a Richeliu s tím chtěl něco udělat. Spojil se tedy, jménem Francie, s Nizozemím a Švédskem a Francie tak vstoupila do probíhající Třicetileté války. V odpověď na francouzské spojenectví vstoupila do Francie Španělská vojska a dostala se až k Paříži, ale byla zatlačena nazpět a Francie si ve Třicetileté válce vedla celkově dost úspěšně. R. 1642 Kardinál Richelieu zemřel a na jeho místo nastoupil Jules Mazarin. O rok později , r. 1643, zemřel i král, Ludvík XIII. a odehrála se rozhodující bitva mezi Francií a Španělskem, bitva u Rocroi, kde francouzský Ludvík II. Bourbon, zvaný Velký Condé, porazil španělsko- císařskou armádu. Toto velké vítězství Francie vedlo k mírovým jednáním, která nakonec, r. 1648 vedla k podepsání Vestfálského míru a ukončení Třicetileté války.

Mazarin



Po řadu let si francouzští králové budovali svou absolutistickou pozici. Přímo představitelem francouzské absolutistické vlády, se stal Ludvík XIV. Nechával si říkat Král Slunce. I za Ludvíka vládla ze začátku jako regentka jeho matka, Anna Rakouská a velký vliv měl i první ministr, tentokrát Mazarin. Ale Annino panování ztěžovalo povstání šlechticů, zvané Fronda. Toto povstání nakonec, ale právě Mazarin, r. 1652, ukončil. Když r. 1661 Mazarin zemřel, král už na jeho místo nikoho nepřijal a sám se ujal jeho povinností. Ačkoliv spojence a rádce měl. Stal se jím Jean- Baptiste Colbert. Ministr financí, Nicolas Fouquet, pozval krále na oslavu do svého nového zámku. Když král viděl Fouquetovo bohatsví a nádheru jeho zámku, začal údajně žárlit. Za pomoci Colberta nechal Fouqueta zatknout a odsoudit za zpronevěření financí (btw. Fouqueta zatýkal kapitán kraálovských mušketýrů D´Artagnan. Ano, opravdu existoval a jeho z většiny fiktivní životopis se stal základem Dumasových Tří mušketýrů). Většina Fouquetova majetku se později objevila ve Versailles.
Colbert nadále spolupracoval s Ludvíkem na vyřešení katasrofálního stavu státních financí a r. 1665 ho král jmenoval ministrem financí. Jistě stojí za zmínku, že Colbertovi příbuzní se stali ministrem zahraničí a ministrem námořnictva. Ať žije protekce. :-D
Ludvíkova vláda nebyla z počátku jednoduchá. Dostal se do situace, kdy věrnost králi od šlechty byla na pováženou, hranice nejisté a Francie nejlidnatějším státem Evropy, ale přitom směskou různých a různě mluvících národů. Kromě válek s Nizozemím a Devítileté války, tu byla Válka o Španělské dědictví, kterou Ludvík víceméně vyhrál, když se mu podařilo dostal na španělský trůn svého vnuka, Filipa V. Ale Ludvík právě díky tomu, že vládl absolutisticky a že se mu dařilo a vládl dobře, nakonec všechny překážky překonal a byl docela dobrým králem. Podporoval rozvoj manufaktur, potažmo zahraniční obchod, šťastnou ruku měl ve výběru osobnoství z oblasti vojenství, takže se jeho armáda stala nejmodernější v Evropě, podporoval různé vědecké obory. Francie se stala námořní velmocí, bylo vybudováno mnoho přístavů. Byly zakládány kolonie v severní Americe, Indii, Indonésii a Madagaskaru. Byly založeny Východoindická a Západoindická obchodní společnost. Pokuď jde o kulturu, prožívala Francie Zlatý věk. Francie diktovala směr módy a dvorského života. Versailles byly výstavním sídlem a insirovaly téměř všechny evropské dvory, francouzština se stala řečí urozených. Finančně podporoval umělce snad ze všech oborů, jeho dvorním skladatelem byl Lully a velkým oblíbencem Moliere.
Ale i Ludvíkova vláda měla svou odvrácenou stránku. Války, stavba a provoz Versailles a vůbec vysoké náklady na provoz dvora vedly k zadlužení Francie, což v plné míře pocítila až další generace. Ludvík také, r. 1685 zrušil Edikt nantský. Ludvík to myslel dobře. Snažil se o sjednocení země ve všech oblastech, včetně té náboženské. Jenže zároveň se zrušením Ediktu nařídil zboření protestantských kosteů, uzavření protestantských škol a násilné pokřtění dětí. Za to mu Protestanti rozhodně nepoděkovali a na 200 tisíc jich raději odešlo žít do okolních protestantských států.
Konec Ludvíkovi vlády byl poznamenán léty neúrody a hladomoru. V jeho osobním životě pak došlo k několika úmrtím jeho nejbližších. Král Slunce, Ludvík XIV., zemřel r. 1715.

Ludvík XIV.



Za vlády Ludvíka XV. se ještě prohloubilo postavení mezi šlechtou a obyčejným lidem. Zatímco šlechta se měla kríálovsky a její jedinu starostí bylo intrikování u dovra, obyčejný lid trpěl. Na třicet let se země ocitla přímo v hospodářské krizi. Francie se zapletla do Válek o rakouské dědictví, ale nezískala nic. Během Sedmileté války s Anglií ztratila Kanadu, část Louisiany a většinu držav v Indii. Jediné co vydrželo, že byla Francie stále centrem kultury.
Ludvík XVI. převzal zemi na pokraji státního bankrotu. Pětinu obyvatestva tvořili žebráci, pracující lid byl zatížen neúnosnými daněmi a cenami, řemeslníky řídily cechy a šlechta žila sice v bohatsví, ale toužila po větším vlivu. A do toho tu byl král, který si snad jako na truc žil v přepychu a bohatsví. Ludvík se opravdu snažil, ale zástupci, které pro provedení reforem zvolil, je nedokázali dovést do konce. Anglické kolonie v severní Americe vyhásily nezávislost a Francie s nimi uzavřela spojenectví, čímž si znepřátelila Anglii. Alespoň se Ludvíkovi podařilo prosadit zákaz mučení ve věznicích a zákaz otroctví v koloniích. r. 1789 byly svolány Generální stavy (po 175 letech). Generální stavy tvořila šlechta, duchovensvo a třetí stav, což byli obyčejní lidé a těch bylo stejně jako šlechty a duchovních dohromady. Třetí stava další dva se absolutně neshodli, proto třetí stav vytvořil Národní shromáždění. K tomu se přidali části ostatních dvou stavů. Cílem bylo vytvořit novou ústavu. Ludvík sice spolupracoval, ale zároveň poslal na shromáždění vojsko. Na protest pařížané vytvořili milice a 14. července 1789 dobyli vězení Bastila. A tím začala Velká francouzská revoluce.

Bastila



Velká francouzská revoluce byla divoká. Byli sice zrušeny daňová privilegia, desátky, cechy i vrchnostenská práva, byla vyhlášena rovnost občanů a svoboda slova, ale rolníci fyzicky útočili na prchající feudály a plenili zámky. Vůdcem revolučního vojska se stal markýz de La Fayette. Nová ústava byla předložena králi a ten ji na nátlak podepsal. Francie se stala konstituční monarchií. Noví poslanci chtěli ukončit revoluci, ale naproti nim začaly na síle získávat politické kluby. Jakobíni chtěli nejprve jen omezit královu moc, ale potom došli k názoru, že lepší bude stát se republikou. Vláda vyhlásila válku Rakousku, podporovanému Pruskem a na pomoc přišli oddíly z celé země, s písní Marseillaisou na rtech. Tato píseň se později stala hymnou. Během dalšího povstání, vedeném Georgesem Dantonem, byl král uvězněn. Byly vypsány nové volby a v těch zvítězili Girondisté. Ti Ludvíka sesadili a vyhlásili Francii jako republiku. Ačkoliv revoluční vojsko zahnalo pruské a obsadilo Savojsko, v Paříži zavládl hladomor. Navíc se ukázalo, že král z vězení podněcuje ostatní státy proti revoluci. Nová vláda proto rozhodla o jeho popravě. Ta byla vykonána 12. ledna 1793, stětím gilotinou. Králova statečnost v posledních chvílích života vzbuzovala úctu.

Ludvík XVI.



Evropa byla popravou Ludvíka XVI. šokována. K Rakousku a Prusku se přidali Španělsko, později i Rusko a vůdcem této protifrancouzské koalice se stala Anglie. Francie se musela stáhnout, aby ubránila své vlastní hranice. Navíc v jednom kraji vypuklo kontrarevoluční povstání rolníků, kteří již nechtěli další verbování do armády, ale to bylo krvavě potlačeno.
Girondisté neuspěli a do vedení se znovu dostali Jakobíni, v čele s Robespierrem. Ti především reformovali armádu a ta byla nakonec schopná odrazit protivníky. Období vlády Jakobínů se označuje jako Teror, protože bylo výsledkem boje dvou velkých stra a Jakobíni se Girondistům krutě pomstili a nejen jim, každý kdo nesouhlasil s novým režimem byl popraven. Tisíce lidí skončilo pod gilotinou. Ale Robespierre usiloval o vůdčí pozici natolik, že se nakonec obrátili proti němu i jeho vlastní lidé. Nejprve popravovali jeho jménem ještě víc, aby ho zdiskreditovali a nakonec i samotného Robespierra popravili.
Do čela Francie se podle ústavy, r. 1795, postavilo pětičlenné Direktorium a nastal tzv. Odliv revoluce. Tak skončila Velká francouzská revoluce.

Mezi tím vším se na válečném poli vyznamenával jistý Napoleon Bonaparte.
Napoleon je celkem rozporuplná osobnost. Ještě než se stal hlavou Francie, podařilo se mu dosáhnout úžasných vojenských úspěchů, hlavně v boji o sever Itálie. Ale podnikl i neúspěšné tažení do Egypta. Po zvolení Prvním konzulem, r. 1799, se vrhl na řešení státních problémů. Šetřením a kontrolou každého výdaje vyřešil problémy státních financí, podporoval podnikání a průmysl a reorganizoval státní správu. S kritikou se vypořádal zastavením vydávání většiny časopisů. Rychle se vypořádal i s kriminalitou, především s loupežnými přepadeními, která se do té doby rozrostla a potlačil vzbouřenecké roajalistické snahy, které tu stále byly, v kraji Véndeé. Vypracoval nový Zákoník a položil základ národnímu vzdělávání.
Když pořešil státní záležitosti, začal se plně soustředit na svá vojenská tažení, ve kterých byl neuvěřitelně úspěšný. Svojí taktikou záložní armády se mu podařilo získat Rakousko.
Po tom, co se stal doživotním konzulem, byl 2. prosince 1804 papežem Piem VII. jmenován císařem. Docela známý je fakt, že během impozantní korunovace vytrh papeži korunu a posadil si ji na hlavu sám. R. 1805 se nechal ještě jmenovat italským králem, aby upevnil v Itálii svou moc.
Napoleon ztratil sympatie u většiny evropských vládců, když dal unést z rakouského území, a následně popravit, emigranta a příbuzného krále Ludvíka XVI. Několikrát se evropské mocnosti spojili proti Napoleonovi, ale vždy neúspěšně. Slavnou se stala bitva Tří císařů, z 2. prosince 1805, bitva u Slavkova, ve které Napoleon rozdrtil spojená rakouská a ruská vojska, což mu vyneslo zisk většiny území Německa. Při tomto tažení použil svou Velkou armádu, která byla původně určena ke vpádu do Anglie. V Německu chtěl upevnit svou moc vytvořením Rýnského spolku, čímž zapříčinil definitivní zánik Svaté říše římské. Naopak velkým neúspěchem pro něj byla námořní bitva u Trafalgaru, z r. 1805, ve které se utkal s anglickým námořnictvem admirála Nelsona. Anglie byla Napoleonovi trnem v patě, protože velmi toužil ji připojit ke svým dobytým územím, ale to se mu nikdy nepodařilo a na moři byli angličané obzvlášť silní.
Těžko říct, proč byl Napoleon ve svých taženích tak úspěšný. Používal taktiku, podle které raději útočil první, než by čekat na útok protivníka. Během jeho tažení umíralo spousty jeho vojáků, ale dařilo se mu vyhrávat i proti drtivé přesile. První Francouzské císařství nakonec obsahovalo obrovské území, jak můžete vidět na obrázku, které Napoleon dokázal udržovat jen svou činorodostí a neustálými boji s nepřáteli. Sotva získal část území a odjel dobývat jiné, už tu byli nepřátelé, aby si vzali zpět co jim vzal. Neměl to jednoduché a nabízí se otázka, stálo mu to za to? Na co vytvářet obrovské říše?
Konec úspěšných tažní pro něj znamenalo až tažení do Ruska. Dostal se sice až k Moskvě, ale kdyby chtěl víc, musel by zůstat přez zimu a to by se mu zbytek říše rozpadl. Zvolil proto ústup, který se stal fiaskem a ztratil při něm většinu vojáků, stejně jako své cti.
Než se stihl vrátit z ruského tažení, nepřátelští spojenci zaútočili na Paříž. Výsledkem bylo, že se Napoleon, r. 1814, musel vzdát titulu císaře, pro sebe i své dědice a byl (po neúspěšné sebevraždě), poslán do vyhnanství na ostrov Elba.

Poté, co byl Ludvík XVI. popraven, měl se stát králem jeho syn, Ludvík XVII. Jak, ale víme, to se nestalo a maličký Ludvík ztrávil většinu života ve vězení, kde také v deseti letech zemřel. Dalším na řadě měl být bratr popraveného krále, Ludvík XVIII. Ten se také chopil vlády po Napoleonově vyhnání na Elbu. Napoleon se z počátku nemínil vrátit a celkem spokojeně si vládl na svém ostrově, ale Ludvík a hlavně šlechta, vracející se z emigrace, začali zavádět staré pořádky. To se lidem nelíbilo. Vojáky zase naštvalo, když král začal rozpouštět armádu. K Napoleonovi se samozřejmě donesly zrpávy o nespokojenosti a dokonce o chystaném převratu a rozhodl se pro návrat, ke kterému došlo pouhých několik měsíců po jeho vyhnání, r. 1815.
Buďme upřímní, ne každý mohl být z Napoleonova návratu nadšený, ale to, že se Napoleon ujal opětovné vlády nad Francií bez jediného výstřelu, svědčí o obrovské podpoře a návrat to byl opravdu triumfální. Ludvík uprchl a další Napoleonova vláda se nazývá Stodenní císařství. Naprosto opačný účinek měl Napoleonův návrat u evropských vládců, kteeří se okamžitě spojili za účelem odstranění "narušitele pokoje světa".
Napoleon znovu sestavil armádu a vytáhl vstříc nepřátelům. Rozhodující, a pro Napolena osudnou, se stala bitva u Waterloo, z 18. června 1815. Napoleon se vrátil do Paříže, jako poraženec. Abdikaci podepsal ve prospěch svého syna Napoleona II. a vydal se angličanům, kteří rozhodli o jeho internaci na ostrově Svatá Helena a 5. května 1821 zde zemřel.

Napoleon



Období, které následovalo po Napoleonově druhé abdikaci, se nazývá Restaurace Bourbonů. Ludvík XVIII. se opět ujal vlády. Z počátku byl Ludvík a jeho ministři opatrní ve svých krocích, ale například masakrování bývalých příznivců Napoleona ze strany monarchistů, na jihu Francie, nechali nepotrestány.
Ludvík XVIII. r. 1824 zemřel a k moci se dostal Karel X. Karel se pokusil prosadit reformy, jejichž výsledkem mělo být potlačení svobody tisku a omezení volebního práva, což vedlo akrát k Červencové revoluci, r. 1830, která stála Karla trůn. Karel potom dožil svůj život na cestách po Evropě, kde se nechal vydržovat svými příznivci. Hodně pobýval i v Čechách.
Karel abdikoval ve prospěch svého vnuka, ale toho sněmovna odmítla a nastooupil Ludvík Filip Orleánský. Vládl do revolučního roku 1848 a období jeho vlády se nazývá Červencová monarchie. Ludvík Filip byl posledním francouzským králem.

Ludvík Filip



Po revoluci r. 1848 se Francie stala republikou a prezidentem Ludvík Napoleon. R. 1851 udělal převrat a nechal se uzákonit prezidentem na dalších deset let, ale hned o rok později nechal hlasovat o vzniku císařství, což prošlo, Francie se stala Druhým císařstvím a Ludvík Napoleon dědičným císařem Napoleonem III.
Rusko bylo ve válce s Osmanskou říší a chtělo si na jeho úrok rozšířit území, ale toho se obávala Francie i Británie a tak se spojily a r. 1853 se zapojili do války, na straně Osmanské říše. Krymská válka trvala do r. 1856, ale Rusko bylo poraženo. R. 1859 se Francie zasadila o porážku Rakouska v Itálii a pád Bachova absolutizmu, ale zásah v Mexiku, mezi lety 1862- 1867 skončil porážkou a popravou mexického císaře Maxmiliána I.
Velkými činy Napoleona III. byla přestavba Paříže, výstavba železniční sítě (neefektivní, protože trasy vedly jen do Paříže :-D, ale aspoň nějaké) a především výstavba Suezského průplavu.
R. 1870 propukla Prusko- Francouzská válka, která byla pro Francii katastrofální. Vítěznému Německu pomohla ve sjednocení a vytvoření Německého císařství a Itálie dokončila sjednocení připojením Říma.
Neúspěch v této válce vedl k revoluci a nastolení Třetí Francouzské republiky, s prezidentem Adolphe Thiersem.

Od r. 1894 zmítala Francií tzv. Dreyfusova aféra. Židovský důstojník Alfred Dreyfus byl obviněn z velezrady ve prospěch Německého císařství. Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen na doživotí. Za propuštění Dreyfuse se zasazoval i známý spisovatel Émile Zola.

Během První světové války stála Francie přirozeně na straně Dohody, po boku Británie, Itálie, Ruska a dalších. Německo zaútočilo na Francii přez Belgii, ale bylo zastaveno protiútokem Dohody. Od té doby e vedla zákopová válka a to se nezměnilo prakticky do konce války. R. 1916 se odehrála bitva u Verdunu, kterou francie vyhrála. V bitvě na Sommě Britové poprvé použili tank. R. 1917 se odehrála neúspěšná Nivellova ofenzíva, která stála 230 francouzských a britských životů. V bitvě u Cambrai takticky zvítězili Němci. Ludendorffova ofenzíva r. 1918 ohrozila Paříž, ale Dohoda dokázala zadržovat nepřátelská vojksa, až se unavila a po Druhé bitvě na Marně se musela ztáhnout. Válka byla ukončena r. 1918, ale konečný mír, Versaillská smlouva, byl podepsán r. 1919. Francie získala zpět Alsasko a Lotrinsko, které ztratila ve válce r. 1870 a získala bývalou německou kolonii Kamerun a správu nad Sýrií a Libanonem.

francouzský voják v První světové válce



Raymond Poincaré, který byl prezidentem Francie v letech 1913- 192,0 vedl ostře proti německou politiku, jejíž důsledky se projevili za prezidenta Alexandre Milleranda, když r. 1923 Francie obsadila německé území Porúří. Okupace, ale byla příliž nákladná, byly zvýšeny daně, frank padl a hospodářství se ocitlo v deficitu. Další vlády se snažily o zmírnění nenávisti k Německu, např. Aristide Briand přišel s programem usmíření, což se mu ve finále podařilo, ale na úkor východních spojenců.
Francie měla poměrně vysoká cla, díky čemuž se v ní podařilo oddálit Velkou hospodářskou krizi, ale nejhlubší byla v r. 1932, stejně jako v jiných státech.
Následně došlo k aféře Staviski, která vedla r. 1934 k demonstracím, při kterých bylo zastřeleno 15 osob a padly dvě vlády. Puč se, ale nezdařil.

Druhá světová válka začala 1. září 1939 německým útokem proti Polsku. Polsko zdaleka nemělo takové vybavení, aby bylo pro Německo rovnoceným partnerem a tak m nezbylo, než se spolehnout a dřívější dohodnutou pomoc, kterou mu měla poskytnout Francie a Británie. Ty na základě těchto dohod vyhlásili Německu válku a Francie podnikla výpad na Sársko, ale šlo spíš o symbolický krok. Další období se nazývá Podivná válka, protože Francie se chovala velmi pasivně a vůbec hlavní střety celé války se konaly na jiných místech. Důvodem francouzské pasivity bylo, že spoleháli na své silné opevnění podél Maginotovi linie, kteár ovšem nevedla na hranicích s Belgií. Útok přímo na Francii provedl Hitler r. 1940 a 14. června vstoupil do Paříže.

němečtí vojáci po obsazení Paříže



Předseda vlády, Philippe Pétain, okamžitě uzavřel s Německem příměří a se svou vládou se usadil ve městě Vichy. Začalo období Vichystické Francie, režimu, který byl zcela loajální vůči Německu. Po těchto událostech uprchl do exilu v Anglii Charles de Gaulle, který zde vybudoval FFL, hnutí, které se stalo velmi úspěšným v bojích. De Gaulle podporoval i největší odboj ve Francii, skupinu Résistance.
Operace Overload bylo krycí jméno pro vylodění Spojenců v Normandii, které se uskutečnilo v Den D, 6. června 1944. Paříž byla osvobozena 25. srpna a američani s FFL podnikli operaci Dragoon, při které se vylodili v jižní Francii, takže se nakonec u Dijonu setkali s vojáky postupujícími ze severu.
16. prosince 1944 se uskutečnila bitva v Ardenách, poslední Hitlerův pokus zvrátit válku na západě ve svůj prospěch.
Druhá světová válka skončila 2. září 1945. Pétain byl odsouzen na doživotí za velezradu, de Gaulle se už po osvobození Paříže stal předsedou prozatímní vlády. 26. června 1946 bylo založeno OSN.

Hospodářsky se Francie vzpamatovala z války poměrně rychle, ale v politické oblasti byla značně nestabilní. Vznikla nová ústava a tím Čtvrtá republika. S novou ústavou, ale nesouhlasil de Gaulle a podal demisi.
Po válce byly země vyčerpány a toho využily mnohé kolonie k osamostatnění. Většinou se tak stávalo mírovou cestou a bez problému, ale bylo pár vyjímek. Dekolonizace ve Vietnamu vyvolala válku ve Vietnamu a průběh dekolonizace v Alžírsku přivedl Francii na pokraj občanské války. Nakonec byla r. 1958 vytvořena další ústava a vznikla již Pátá republika, jejímž prezidentem se stal Charles de Gaulle. Francie r. 1966 vystoupla z NATO a de Gaulle zahájil jaderný program. Jeho politika se nazývá Gaullismus, nebo také Poloprezidentská vláda a nezískala si zrovna oblibu, což dokazuje fakt, že na něj bylo spácháno přez 30 pokusů o atentát.

Charles de Gaulle



Od r. 1967 docházelo v Francii ke sudentským nepokojům, které vyvrcholiy v květnu 1968. V té době se podobné nepokoje konaly v několika státech Evropy, al ve Francii dosáhly největší intentzity. V květnu 1968 studenti obsadili francouzskou prestižní univerzitu Sorbonna. Ta byla násilně vyklizena, což vedlo ke generální stávce. De Gaullovi se nakonec podařilo situaci uklidnit, ale v dlouhodobém důsledku vedly tyto události ke kulturním, politickým a ekonomickým reformám.

R. 1969 Charles de Gaulle abdikoval, když se mu nepodařilo prosadit některé ze svých reforem.

Od r. 1995 je Francie poznamenána novým rozkvětem stávkových hnutí. Současným prezidentem Francie je, od r. 2007, Nicolas Sarkozy.

Nicolas Sarkozy





Zdroj: Wikipedie

Rusko 2. část

10. srpna 2012 v 15:40 | Sabina Hlavatá |  Asie
Kateřina I. Ruská vládla pouhé dva roky a jejím největším počinem bylo patrně otevření Petrohradské akademie věd. Ani její nálsedovník Petr II. nevládl dlouho. pouhé dva roky a navíc byl nezleptilý, takže byl spíš loutkou v rukách šlechticů, než skutečným vládcem. Jeho hlavní náplní času byly hry, plesy, hony a podobné radovánky. Zemřel r. 1730 na pravé neštovice a s ním vymřel rod Romanovců po meči. Podobný styl vlády měla i další carevna, Anna Ivanovna. Za její vlády se se rozšířila privilegia šlechty, Rusko vedlo válku s Tureckem, odstoupilo Persii část území dobytého za Petra Velikého, prohrálo válku o následnictví na polském trůnu. Byla rovněž uzavřena Loewenwoldova smlouva (zvaná též smlouvou Tří černých orlů), v níž se Rusko, Rakousko a Prusko spojilo v záležitostech Polska.
Ivan VI. se ruským carem stal r. 1740, když mu byly pouhé dva měsíce. Zpočátku za něj vládl oblíbenec Anny Ivanovny, ale Ivanova matka Anna Leopoldovna provedla ještě téhož roku revoluci a převzala vládu jménem svého syna. Ale už za rok proběhla další revoluce, tentokrát vyvolaná Alžbětou I. Petrovnou, dcerou Petra Velikého, která se stala carevnou. Anna Leopoldovna a její rodina byly vyhnáni na sever a malý car byl do konce svého života vězněn. Zemřel r. 1764, když v pevnosti kde byl vězněn vypukla vzpoura a jeho dva strážci ho na příkaz carevny, která byla v té době už dva roky po smrti, ubodali, dřív než ho vzbouřenci stačili osvobodit. Dodnes se spekuluje, jestli ona vzpoura nebyla vyvolána záměrně.
Po svém nástupu na trůn Alžběta prominula odsoouzencům trest smrti. Šlo předevšim o velmože odsouzené Annou Ivanovnou na smrt a za "temné zločiny Lopuchinových". Místo smrti jim byl "jenom" vyříznut jazyk a byli zbičováni důtkami. Svou vládou se částečně vrátila k metodám svého otce Petra Velikého a Rusko hospodářsky pozvedla. Díky otevření Moskevské univerzity a Umělecké akademie došlo i k rozkvetu v kulturní oblasti a vědy. Ale Rusko se také zapojilo, po boku Pruska a proti Rakousku, do Sedmileté války. Zemřela r. 1762 jako jedna z nejoblíbenějších panovnic v dějinách Ruska. S ní vymřeli Romanovci po přeslici.

Obraz od Eugenyho Lanceraye- Alžběta Petrovna vychází ze svého zámku (u tohoto obrazu se objevilo více názvů).



S Petrem III. Ruským, který vládl pouhým sedm měsíců r. 1762, začíná Romanovsko- holštýnsko- gottorpská dynastie. Petrův život byl už od dětsví těžký. Jeho matka zemřela pouhé tři týdny po jeho narození a otec ho zanedbával. Petrovu výchovu obstarávali učitelé a ta byla velice krutá. Petr byl za každou maličkost bit a týrán. To se podepsalo na jeho zdraví i psychice. Když mu bylo 11 let, jeho oec zemřel a poručníkem se stal jeho strýc. Ale pro chlapce se nic nezměnilo. Situace se trochu zlepšila, až když byl Petr o dva roky později, po nástupu své tety Alžběty na trůn, převezen do Moskvy. Začal být vzděláván v ruské kultuře, ale tu nesnášel a celý život to dával najevo, čímž si popularitu zrovna nezískal. Jeho vášní byli vjáci. Navíc byl díky narušené psychice infantilní, takže si často s lidmi hrál jako s hračkami na vojáky. R. 1744 mu byla vybrána nevěsta, budoucí carevna Kateřina II. Když přijela na ruský dvůr, okamžitě všechny okouzlila, včetně Petra. Ani on jí z počátku nebyl lhostejný, ale brzy odhalila jeho slabosti a znechutil se jí. Ale také uviděla svou příležitost k vládě a tak ke sňatku nakonec r. 1745 došlo. Ale manželovi Kateřina svou lásku a tělo opravdu téměř nevěnovala. Raději se obklopovala mladými milenci a u jejích dvou dětí se už tehdy pochybovalo, jestli je jejich skutečným otcem Petr.
Carem se Petr stal po smrti své tety Alžběty, r. 1762. Ukázal se jako vládce tolerantní a velkorysý. Zrušil zničující daň ze soli a zakázal mučení při výsleších. Povolil návrat všem, které jeho předchůdkyně vyhnala ze země. Uvězněnému caru Ivanovi VI. zajistil alespoň slušné zacházení. Vydal zákon o svobodě šlechty. Šlechtici se mohli sami rozhodnout zda budou či nebudou sloužit státu jako úředníci nebo vojáci a také směli bez povolení vycestovat do zahraničí. Dalším opatřením bylo zrušení obávané "tajné" kanceláře, jejímž úkolem bylo vyšetřovat přečiny proti panovníkovi. Vyhlásil také náboženskou svobodu, čímž si zajistil nenávist mocné pravoslavné církve. Ale udělal zásadní chybu. Během ještě trvající Sedmileté války uzavřel mír s nepřítelem, pruským Fridrichem II. Velikým, který byl už skoro poražený, protože ho obdivoval. Dosavadní spojenectví byla ztracena. Prusko tak sice zachránil od zkázy, ale totálně i pobouřil Rusko proti sobě. Došlo k převratu, Kateřina II. se dostala na trůn a Petr byl donucen k abdikaci a uvězněn. Nedlouho potom byl v hádce se svými strážci zabit. Patrně na příkaz Kateřiny, protože strážci byli bohatě odměněni.

Kateřina II. Veliká je ceněná jako osvícenecká panovnice, protože udržovala písmený kontakt s předními mysliteli tehdejší Evropy. V dopisech byla velice osvícenecká, ale nikdy nikoho z těchto intelektuálů do Ruska nepozvala, protože skutečnost její vlády už tak osvícenecká nebyla. R. 1767 třeba svolala velkou komisi, aby mohla vydat nový zákoník, díky kterému by se Rusko stalo jednou z nejsvobodomyslnějších zemí Evropy. Ale tato komise byla rychle zase rozpuštěna, pod záminkou začínající války s Osmanskou říší. V těchto válkách byla Kateřina ale velice úspěšná a Rusko obohatila o další území. Ale to, a další zlepšení mezinárodních vztahů, bylo také asi jediným úspěchem její vlády. Domáci ruská situace zůstávala mizerná. Hospodářství, školství, asi 97 % obyvatel Ruska neumělo číst a psát, na tom se vůbec nic nezměnilo. Kateřiny reformy se buď nedaly uskutečnit, nebo zůstaly jen na papíře.
Za příklad může sloužit událost s Potěmkinovými vesnicemi. Kateřina potřebovala oslnit a získat na svou stranu rakouského císaře Josefa II. pro boj s Osmanskou říší. A tak vyslala svého milence Grigorije Potěmkina na Krym, aby tam zbudoval něco, co by Josefovi ukázalo bohatství a moc Ruska. Potěmkin by byl i rád poslechl, ale finance říše byly omezené. A tak došlo k bizarní situaci. Když Kateřina s Josefem a doprovodem cestu po Krymu r. 1787 vykonali, to co viděli bylo skutečně úžasné. Jenže... paláce, nové domy, opravené cety a fasády, všechno co bylo vidět na břehu Dněpru, po kterém se výprava plavila... byly kulisy. Stáda krav, vojáci a svátečně oblečení vesničané, kteří mávali a zpívali písně... byli stále titíž, protože se v noci přemisťovali. Vozy s pytli obilí obsahovali písek. Ve vsích nebo městech, kudy průvod přímo projížděl, byly "pravé" jen hlavní ulice, v průčelí bočních ulic stály opět jen kulisy. Ve vesnických chalupách se pak carevna a její doprovod nestačily divit tomu, že na stole vždy stála pečená husa. Byla to opět jedna a táž pečeně dle potřeby přenášená přes zadní dvorky. Při námořní přehlídce v Sevastopolu obstály jen první řady válečných lodí, v posledních řadách byly již jen lodě obchodní "upravené" na bitevní koráby. Nakonec i dnes výraz Potěmkinova vesnice označuje snahu falešně přikrášlit skutečnost a zastírat pravdivý stav věcí. Ale buďme fér. Pravdou také je, že toto měl na triku vyloženě Potěmkin. Má se za to, že Kateřina o skutečném stavu věcí nejprve nic nevěděla, stejně jako obluzený Josef. A později, když jí věci patrně došly, prostě zůstala ticho, protože plán vycházel.
Kateřina zemřela po dlouhých letech vlády, r. 1796. Dodnes bývá často neprávem popularizovaná.

Ruští vládci (po sobě), Petr III., jeho žena Kateřina II. Veliká a syn Pavel I. Ruský



Kateřininyým následníkem se stal její syn, Pavel I. Ruský. Dostalo se mu vynikajícího vzdělání a už od dětství nesnášel nespravedlnost a byl štědrý. Sotva byl r. 1797 korunován, začal provádět reformy. Ve své první nařídil dědictví trůnu pro nejstarší mužské potomky a žena se mohla stát vládkyní pouze kdyby mužský potomek nebyl. Stejně jako jeho matka v případě Alžběty I., také amnestoval mnohé lidi, jeho matkou odsouzené. Omezil práva a moc šlechty a potom, co se ve Francii dostal k moci Napoleon, rozvázal Pavel vztahy s Anglií a spojil se právě s ním. Dále, jako jeden z mála, byl velice šetřivý a silně omezil vydání dvora. R. 1798 se stal velmistrem Maltézského řádu. R. 1801 byl zavražděn svými nepřáteli z řad šlechty.

Také Alexandr I. Pavlovič prováděl významné reformy. K nejdůležitějším patří reforma školství, díky které byly otevřeny univerzity v Kazani a Charkově. Ale především musel řešit, stejně jako všechny ostatní evropské státy, situaci plnynoucí z Napoleonské Francie. Alexandr byl ze začátku váhavý. Napoleona obdoivoval. Ale později svůj názor změnil. Začal ho považovat za tyrana a to znemožnilo veškeré případné spojenectví. R. 1805 vznikla nová protifrancouzská koalice, Rusko bylo jeí součástí. V bitvě u Slavkova však Napoleon Alexandra a rakouského císaře Františka I. rozdrtil a Rusko s Francií uzavřeli příměří. Ovšem už další rok začala Francouzsko- Pruská válka. Alexandr vyhlásil Francii válku a vydal se Prusku na pomoc. Ale Napoleon opět vyhrál a byl znovu podepsán mír s Ruskem. Vztahy však byly nadále napjaté a r. 1812 vše vyvrcholilo Napoleonovým tažením do Ruska. Zpočátku se Napoleonovi dařilo. Proběhla pro něho úspěšná bitva u Borodina a Napoleon se dostal až do Moskvy, ale poté začal být postupně zatlačován zpět, až se ústup změnil na útěk. Alexandr, spolu s vládci dlších evropských států, pokračoval v pronásledování Napoleonovi armády až do Paříže, do které vstoupili r. 1814. Alexandr zemřel r. 1825 na tyfus.

Vláda Alexandra I. byla poznamenána především válkami s Napoleonem



Mikuláš I. Pavlovič vedl dlouhé války s Osmanskou říší, jejímž výsledkem byly další územní zisky pro Rusko. Když se však pokoušel podmanit Turecko úplně, Británie a Francie se postavili proti němu v Krymské válce. Problémy měl Mikuláš i v Polsku, kde vypuklo povstání. Zemřel r. 1855.

Také Alexandr II. Nikolajevič bojoval úspěšně s Osmanskou říší. Dál poskytl značnou autonomii Finsku, kde ruští carové také jako velkoknížata vládli, ale povstání z r. 1863 v Polsku krutě potlačil. R. 1861 zrušl nevolnictví a r. 1867 prodal USA Aljašku. Zemřel r. 1881 na následky bombového atentátu, který byl spáchán krajně levicovou organizací Narodnaja volja (Vůle lidu). Ve stejném roce, ošem na nemoc, zemřel i Fjodor Michajlovič Dostojevskij, který proti carovi hodně vystupoval.

Pro vládu Alexandra III. Alexandroviče bylo typické, že Rusko nebojovalo v jediném konfliktu, ačkoliv se to několikrát zdálo nevyhnutelné. Proto byl tento car svými součsníky zván "mírotvůrce".

Mikuláš II. Alexandrovič se ukázal být posledním carem. R. 1894 se oženil, jeho manželka přijala, jak bylo v Rusku zvykem, pravoslavné jméno, Alexandra Fjodorovna. Měli spolu čtyři dcery, Olgu, Taťánu, Marii a Anastázii, než se jim r. 1904 narodil toužebně očekávaný syn, Alexej. Bohužel se záhy ukázazalo, že malý carevič trpí hemofilií. A zhruba právě v té době se Mikuláš a především jeho žena, sblížili se zvláštní postavou ruských dějin. Grigorij Jefimovič Rasputin byl od mala vychováván jen svým opileckým otcem a sám alkoholu silně holdoval. To se náhle změnilo v jeho 28 letech kdy, podle jeho vlastních slov, nastal obrovský zlom v jeho životě. Obrátil se k Bohu, začal putovat po sibiřských klášterech a údajně získal léčitelské schopnosti. To se velce hodilo r. 1909, kdy už byl v přízni carské rodiny. Malému Alexejovi se stala nehoda, což díky jeho nemoci byl vážný problém. Nikdo si nevěděl rady. Nakonec byl povolán Rasputin, kterému se podařilo svými modlitbami a hypnotickými schopnostmi chlapce uzdravit. Je otázka, zda-li to byla pouhá náhoda, či zda měl Rasputin opravdu takový léčitelský dar. Důležité je ale to, že od té doby mu byli car s carevnou velmi nakloněni a nedali na něj dopustit. Rusko se zatím potácelo v problémech. Průmyslový vzestup byl vystřídán krizí v letech 1900- 1903. R. 1902 došlo k selkému povstání. V letech 1904- 1905 probíhala Rusko- japonská válka. R. 1905 začali stávkovat dělníci. To vyvrcholilo při Krvavé neděli, kdy dělníci při demonstraci chtěli carovi předat petici, ale carská vojenská stráž začala do poklidného davu střílet. Počet obětí se odhaduje asi na 1000 mrtvých a několik tisíc vážně zraněných.Následovala vzpoura na křižníku Potěmkin a ozbrojené povstání v Moskvě. R. 1913 oslavilo Rusko třísté výročí panování Romanovců a všechno se zdálo nadějné.
Když začala 1. světová válka, Rusko se, proti radě Rasputina, přidalo na stranu Anglie a Francie a sám car Mikuláš odjel na frontu. Carevna se svými dcerami zatím vypomáhala ve vojenské nemocnici. Rasputn v té době získal největší vliv, protože, ačkoliv Alexandra nebyla hloupá, nechala se Rasputinovými radami ovlivnit a v podstatě dělala všechno co jí řekl. Svým skandálním životem Rasputin diskreditoval carskou rodinu. Nakonec na něj r. 1916 skupna atentátníků, ve které byli i dva příslušníci carské rodiny, spáchali atentát. Rasputinova smrt se stala legendou. Jeho vrazi se jej snažili otrávit cyankáli ve víně a koláčích, ale jed na něj nepůsobil. Poté jej čtyřikrát střelili, z toho dvakrát do srdce, jednou do zad a do hlavy, a tělo vhodili do řeky Něvy. Důvod, proč nepůsobil jed, není zcela zřejmý - předpokládá se, že částečně byl kyanid neutralizován cukrem a je také možné, že jako silný piják měl Rasputin sníženou kyselost žaludku, takže cyankáli se nerozložilo na smrtelný kyanovodík, existuje i teorie že jed byl příliš starý a proto neúčinný. Když byl Rasputin vhozen do Něvy, ještě žil - vyplynulo to z výpisu pitvy. Dokonce se pokusil dostat i ven z řeky, podle odřenin na konečcích prstů. Zajímavostí je, že Rasputin nakonec zemřel na nedostatek kyslíku - utopení.
R. 1916 se Mikuláš vrátil z fronty, kde utrpělo Rusko silné ztráty. Válečné poměry vzbudili v Rusku jen další vlnu protestů. 8. března 1917 byla v Petrohradě vyhlášena generální stávka a do ulic vyšlo cca 90 tisíc žen. Tak začala Unorová revoluce. Carská rodina byla uvězněna v Carském selu a Mikuláš 15. března podepsal abdikaci. Předal vládu svému bratrovi Michailovi Alexandrovičovi, ale ten abdikoval hned druhý den na to a vznikla republika. Moc převzala Prozatimní vláda a vznikly tzv. Sověty- rady dělnických, rolnických a vojenských zástupců. Mikuláš a jeho rodina byli v srpnu přesunuti na Sibiř, do města Tobolsk. S nimi odjeli dobrovolně i některé dvorní dámy a služebnictvo. Někteří z nich se už nikdy nevrátili.
Vládu zatím vedli dvě politické strany. Eseři a Menševici. Jenže tu byla ještě třetí strana. Bolševici, vedení Vladimirem Iljičem Leninem. 7. listopadu zazněl výstřel z křižníku Aurora. Signál pro Rudou armádu k útoku na Zimní palác. Proběhlá Říjnová revoluce a Bolševici převzali vládu. Jenže stále ještě pokračovala První světová válka. V únoru 1918 Němci zaútočili na Rusko a 3. března Rusko podepsalo Brestlitevský mír. Tím sice přišlo o značná území, ale Lenin získal čas k upevnění svého režimu.
Mikuláš a Alexandra byli v květnu posláni do města Jekatěrinburg a v dubnu za nimi byly poslány i děti. Jejich vězením se stal Ipaťjevův dům a hlídačem krutý Jakov Jurovskij. Neznámý člen bolševické tajné policie Čeky dostal úkol. Měl před bývalým carem vystupovat jako vysoce postavený monarchistický spiklenec a nabídnout rodivě útěk do Británie. Mikuláš mu bohužel uvěřil a tím sobě i své rodině podepsal rozsudek smrti. V noci z 16. na 17. července bylo manželům, všem pěti dětem a čtyřem členům služebnictva, nařízeno, aby si zabalili věci a sešli do sklepa, že budou přesunuti někam jinam. Když se tam octli, Jurovskij zahájil palbu. Osobně zastřelil bývalého cara a jeho ženu. Byli na místě mrtví. I do dětí vojáci stříleli, ale ty pořád ne a ne umřít. Nakonec byli ubodány bajonety. Později se ukázalo, že měli v oblečení ukryté diamanty a šperky, které jim sloužili jako brnění. Nejstarší Olze bylo 23 let, nejmladší Anastázii 17 a Alexejovi 14 let. Deset dní po vraždách dorazily jednotky Československé legie. Pozdě. O pouhý den později než Mikuláš s Alexandrou a jejich dětmi, byli zavražděni i další členové carské rodiny. Mikulášův bratr Michail, Alexandřina sestra Alžběta a další čtyři příbuzní. Byli vězněni ve městě Alapajevsk. Podobně ako v prvním případě, vrahové vtrhli v noci do školy, kde věznění spali, a řekli jim, že budou převezeni na bezpečnější místo. Zavázali jim oči a spoutali ruce. Na to museli jít až k ústí šachty dolu, kde je uhodili do hlavy, živé svrhli do šachty a hodili za nimi dva granáty. Ti které granáty trefili zemřeli rychle. Horší to měli ti, kdo byli z jejich dosahu. Rolníci z okolí vyprávěli, že několik dní se z šachty ozýval zpěv modliteb. Když byla těla po čtyřech měsících vytažena bylo zjištěno, že některé oběti pád přežily a umíraly dlouze v důsledku zranění a hladem.
Bolševici zavraždění carské rodiny dlouho tajili. Nakonec přiznali zavraždění cara, ale tvrdili, že rodinu nechali odjet do Británie. Objevila se také řada falešných dětí carského páru. Nejznámější byla asi polská dělnice Anna Andersonová. Vydávala se za nejmladší Anastázii a byla velice přesvědčivá, měla jen jedinou chybičku. Neuměla rusky. Naděje vyhasly až r. 1991 kdy bylo prokázáno, že nalezený hrob obsahuje pozůstatky carského páru a tří jejich dcer. R. 2007 byly nalezeny i ostatky posledních dvou zbývajících dětí, Alexeje, a Anastázie nebo spíš zřejmě Marie. R. 2000 byly zavraždění členové carské rodiny prohlášeni Pravoslavnou církví za svaté. Ipaťjevův dům byl r. 1977 z rozhodnutí Borise Jelcina stržen. Na jeho místě dnes stojí chrám. Důvod, proč data revolucí neodpovídají názvům tkví v tom, že v Rusku platil jiný, Juliánský kalendář, v té době.

Poslední car Mikuláš II. Alexandrovič z dynastie Romanovců, s manželkou a dětmi



Po Říjnové revoluci se tedy Rusko stalo Ruskou sovětskou federativní socialistickou republikou (RSFSR). Hlavním městem se stala Moskva. Zemi vedli Bolševici, kteří se přejmenovali na Komunistickou stranu Ruska, a vůdcem se přirozeně stal Vladimir Iljič Lenin. Vojenskou složkou země byla Rudá armáda, která nasilím rozšiřovala komunistický režim do dalších zemí.
Leninovou politikou byl teror. Vedle vzniku již zmíněné tajné služby Čeky, nechal znovu zavést krátce před tím zrušený trest smrti, dále zavedl popravy "nepřátelských elementů" bez soudu jako standard. 30. srpna 1918 na Lenina spáchala atentát eserka Fanny Kaplanová. Bohužel neúspěšný. Za svůj čin byla popravena. Každý pkus o povstání nechal Lenin krvavě potlačit. Zlegalizoval umělé potraty. R. 1922 vydal směrnice pro boj s církvemi. V nich nařídil odstranit cenné věci z kostelů a vyzval přitom k vraždění kněžích. Z jeho ekonomických snah vyšla jen elektrifikace Ruska. Zbytek skončil krachem. Lenin zemřel r. 1924. Jeho tělo bylo nabalzamováno a dodnes je vystavováno v Leninově mauzoleu v Moskvě.
R. 1922 vznikl Sovětský svaz, spojením RSFSR a dalších socialistických republik. A ten se postupně zvětšoval, jak k němu byly přidávány a přidávali se další státy, včetně Československa, které se součástí tzv. Východního bloku stalo po převratu Únoru 1948.

Novým vůdcem Ruska se po Leninovi stal Stalin. Už r. 1922 se stal Generálním tajemníkem Komunistické strany a funkci plně využíval k upevnění své moci, přičemž se neštítil těch neodpornějších prostředků, jako odposlouchávání, křivého obviňování a vražd. Střetl se dokonce i s Leninem a možná by ho svrhl, ale Lenin už byl po zdravotní stránce na tom špatně, takže zvládl jen před Stalinem varovat ve své závěti. Té později Stalin paradoxně využil k tomu, že právě byl potvrzen ve své funkci. V následujících letech si zcela podřídil světové komunistické hnutí, zničil všechny potenciální stranické i ideové odpůrce a začal budovat říši a armádu, která měla znovu ovládnout nejdříve bývalé carské impérium a posléze vyvézt revoluce do celého světa. Jeho metody přitom byly až neuvěřitelně kruté. Za účelem kolektivizace vesnic, tzn. přeměnu soukromých zemědělství na kolektivní, docházelo k tak absurdním věcem, jakože třeba sebrali rolníkům obilí i na setbu a pak je postihovali za sabotáž. Postihem bylo vraždění a posílání do sibiřských Gulagů- pracovních a koncentračních táborů. Později se přidala metoda umělého hladomoru. Ten nejstrašnější proběhl r. 1932 na Ukrajině. Počet obětí kolektivizace se odhaduje na deset miliónů mrtvých, ale čísla se pohybují mezi 3- 27 miliony osob. Výsledkem byl výrazný pokles zemědělské produkce i počtu obyvatelstva. To se TSalinovi samozřejmě nelíbilo a tak začaly být údaje falšovány.
Stalinovou obětí se stala i jeho druhá manželka Naděžda Allilujeva, která Stalna otevřeně kritizovala. R. 1932 byla nalezena s průstřelem u srdce, mrtvá. Oficiální verze byla apenticitida, protože sebevražda se považovala za zradu. Ale jestli šlo o sebevraždu, nebo v tom měl prsty Stalin, se už jistě nedozvíme.
Cca r. 1936 začala Velká čistka. Její součástí byla série Moskevkých procesů. Vykonstruované procesy lidí obviněných z trestných činů, které nespáchali. Za oběť jim padli Stalinovi dřívější odpůrci, ale i spolupracovníci a armádní generálové, čímž si Stalin podrobil nejen úplnou moc, ale i armádu. Celkový odhad obětí stalinského teroru v letech 1929-1953 je 22 miliónů lidí.
V dalším kroku se Stalin začal soustředit na zahraničí. Nejprve se omezil na podporu komunistických stran v Evropě a jejich postupné ovládnutí. Potom se začal zapojovat do světového dění. Silně ovlivnil dění ve Španělsku Španělské občanské války. Číknsko- japonskou válku využil k uchvácení Mongolska. A nakonec podpořil italskou agresi v Etiopii.
R. 1939 podepsalo SSSR a Německo Pakt Ribbentrop-Molotov o vzájemném neútočení a ještě téhož roku Stalin napadl Polsko. Hrozbou násilím si vynutil spojenecké smlouvy a rozmístění svých jednotek Litvě, Lotyšsku a Estonsku a napadl Finsko, které se mu odmítlo podřídit stejným způsobem, v Zimní válce. Za tuto agresi bylo SSSR vyloučeno ze Společnosti národů. Tím ruská expanze tak nějk skončila, protože další cíle byly pod ochranou Německa a Stalin se na Hitlera necítil. Proto se raději soustředil na upevnění režimu v dobytých územích. To zase provázel neuvěřitelný teror.

Ačkoliv se Stalin, alespoň zatím, necítil na Hitlera, Hitler se evidentně cítil na Stalina. R. 1941 Německo přepadlo SSSR. Druhá světová válka byla zpočátku pro SSSR zdrcující, ale díky zahraniční podpoře jí ustálo a dokonce nakonec získalo zpět ztracená území. Díky tomu Stalin proslul ve světě jako bojovník za svobodu a osvoboditel národů. Británie, USA a SSSR to byla Velká trojka. Ale tato situace se brzy změnila. Stalinovi snahy o podřízení států střední a východní Evropy Sovětskému svazu, vyústily ve Studenou válku.
Další Stalinovo řádění zastavila jeho smrt, r. 1953.

Lenin a Stalin, dva ruští hrůzovládci



Stalinův nástupce, Nikita Sergejevič Chruščov, v r. 1956 na uzavřeném jednání komunistické strany kritizoval Stalina a jeho vládu a později nechal propustit miliony vězňů z Gulagu. Ačkoliv začal opatrně uvolňovat tvrdý vojensko-policejní režim a jeho domácí politikou bylo zvýšení životní úrovně obyvatel, především v zemědělství, neváhal ani on třeba Maďarské povstání r. 1956 krvavě potlačit a své oponenty také popravoval. V zahraniční politice prosazoval politiku koexistence kapitalismu a komunismu, a dostal se tak do konfliktu s maoistickou Čínou. Takže proti Stalinovy tu jité zlepšení bylo (A to by bylo asi v případě kohokoliv), ale vícéméně se toho moc nezměnilo. Za Chruščovovi vlády byla postavena Berlínská zeď a proběhla Karibská krize. Z funkce byl nakonec odvolán r. 1964, kvůli vnitřním reorganizacím ve straně, které prováděl a které se ostatním straníkům nelíbily.

Dalším Prvním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu, se stal Leonid Iljič Brežněv. Jeho počáteční nesmělé pokusy o ekonomickou reformu byly následovány dlouhou stagnací, takzvanou epochou ustrnutí. Nebyla již provázena represemi ve velkém měřítku, nespokojenci byli vystaveni postihu většinou již bez smrtelných rozsudků. V Zahraniční politice prosazoval Brežněv snahu o zlepšení vztahů s USA. Mezi lety 1979- 1989 proběhla Sovětská válka v Afghánistánu. Brežněv zemřel r. 1982.

Jurij Vladimirovič Andropov byl Generálním tajemníkem jen do r. 1984, kdy zemřel. Podobně Konstantin Ustinovič Černěnko vydržel ve funkci jen rok, než také zemřel.
R. 1985 se Vůdcem SSSR stal Michail Sergejevič Gorbačov. V té době už bylo docela evidentní, že SSSR vývojově a ekonomicky nestíhá za kapitalistickým "západem". Přes veškerou propagandu a vymyšlené výsledky, bylo na první pohled evidentní, že komunismus v praxi prostě nefunguje. Gorbačovovým cílem bylo tuto situaci změnit, a nechtíc tak nastartoval sovětský pád.
Na sjezdu strany v r. 1986 představil Gorbačov tři reformy. Glasnosť- otevřenost, označuje politiku maximální otevřenosti o činnosti státních orgánů a minimálního potlačování svobod slova a informací. Perestrojka- přestavba, znamenala především restrukturalizaci sovětské ekonomiky. A nakonec Uskorenije- zrychlení ekonomického vývoje. Všechny tyto změny znamenaly jisté uvolnění režimu, ovšem stále pod ideálem komunistické utopie. K jedné z nejrevolučnějších změn patřilo povolení soukromého podnikání. Dál tisíce politických vězňů bylo propuštěno a tisk měl větší svobodu slova. R. 1990 poprvé proběhly dokonce volby a Gorbačov byl zvolen prvním (a jediným) prezidentem SSSR.
Ale úplně nejradikálnějším byl r. 1988, kdy Gorbačov vyhlásil, že Sovětský svaz umožňuje zemím východní Evropy rozhodovat o svých vlastních vnitřních otázkách. V průběhu r. 1989 proběhly revoluce a byly svrženy komunistické vlády ve většině zemí Sovětského svazu. Někde to bylo poklidnější, někde divočejší, nejhůře to proběhlo asi v Rumunsku. Tento vývoj ukončil Studenou válku.
Dění dospělo až k r. 1991, kdy proběhlo Všesvazové referendum o zachování Sovětského svazu, kde bylo drtivou většinou zvoleno jeho zachování, jako federace rovnoprávných suverénních republik a také proběhly volby, ve kterých byl prezidentem zvolen Boris Jelcin. Není divu. Ačkoliv na západě je Gorbačov vnímán jakomírotvorce za jehož panování skončila Studená válka, doma je viněn z rozpadu impéria a později z bídy, která na Rusko přišla poté.

Michail Sergejevič Gorbačov, který nechtíc nastartoval konec SSSR



Rusko tedy od r. 1991 nadále pokračuje jako součást Společenství nezávislých států, které obsahuje 9 z 15 bývalých svazových republik Sovětského svazu. V prvních letech po rozpadu, čekala Rusko ekonomická krize. Trh se sice začal naplňovat spotřebním zbožím, ale ceny rapidně stouply. Privatizaci provázelo mohutné úplatkáství. Daně byly zvýšeny. Z důvodu nedostatku prostředků se neplnily sociální závazky, došlo k omezení financování školství, zdravotnictví, vědy a kultury a k růstu vnějšího zadlužení. Zkrátka v Rusku vznikly dvě vrstvy. Většina byla až příšerně chudá a minimum na situaci vydělalo a stalo se bohatými, jde o tzv. Oligarchy. K částečnému vyvážení začalo docházet až po r. 1999. S koncem tohoto roku Jelcin rezignoval na svou funkci prezidenta.

Dalším prezidentem Ruska se stal Vladimir Putin. Za jeho vlády se Rusko vymanilo z 15 let trvající hospodářské krize. Přestože se nepodařilo vyřešit mnoho problémů, které trápí hlavně běžné Rusy, celoruské hospodářství se zbavilo svých chronických problémů, které trápily období vlády Borise Jelcina. Již první rok svého působení v prezidentském křesle nastartoval Putin ruskou ekonomiku tak, že experti mluví o ruském zázraku, tento vzestup ovšem úzce souvisí se stoupajícími cenami plynu a ropy v posledních letech. Jeho éra byla na druhou stranu svázána s některými kritizovanými kroky, hlavně v oblasti omezování svobody tisku a médií, boji proti Oligarchům a nevyjasněným úmrtím. Putinova éra je také spjata s válkou v Čečensku.
Mezi lety 2008- 2012 přerušil Putinovu vládu Dmitrij Medveděv.

Současný prezident Ruska, Vladimir Putin



Zdroj: Wikipedie

Rusko 1. část

10. srpna 2012 v 15:39 | Sabina Hlavatá |  Asie

Dějiny Ruska



Rusko je největší zemí na světě. Je tak obrovské, že sahá přes dva kontinenty, ale protože jeho větší část se nachází v Asii, zařadila jsem ho sem.

Když je tak obrovské, přirozeně sahá hodně hluboko i jeho minulost, ale zpráv o pravěkých dobách z tohoto území není mnoho. Na Sibiři byly učiněny významné pravěké objevy, byla zde objevena kultura, která měla velmi starou keramiku, starší, než v Japonsku, která se dlouho považovala za nejstarší na světě, ale naopak zase mladší, než byla ještě později objevena ve Střední Americe. Mnoho podrobností se o této kultuře neví, ale zanikla náhle, bez jasného důvodu. Možná kvůli klimatickým změnám. V evropské části Ruska se první obyvatelé usadili kolem 20 tisíc let př.n.l. Jinak se na území Ruska vyskytovalo mnoho kmenů, Skythové, Hunové, Chazaři, a mnoho dalších.

Ale dějiny vlastního Ruského státu začínají proti jiným územím poměrně pozdě. Až v 9. století údajně, podle legendy, pozvali Slované z Novgorodu, kteří zde sídlili, na své území švédské Vikingy (ti se zde nazývali Varjagové), aby jim vládli. Tato legenda vychází z jediného zdroje, nejstaršího ruského letopisu Povesť vremennych let (Pověst dávných let), který sepsal mnich Něstor, dvěstě let po popisovaných událostech. Ačkoliv skandinávské prameny o Rurikovi a jeho bratrech mlčí, o jeho existenci se dnes už nepochybuje. Rurik patřil nepochybně mezi Varjagy, kteří přicházeli do východní Evropy za obchodem a k tomuto účelu si budovali podél dlouhých obchodních cest opevněné základny. Mezi nejstarší a nejznámější patřil Aldeigiuborg/Stará Lagoda, kde se Rurik původně usadil. Později se Varjagové v některých starých slovanských centrech zmocnili vlády a začali vybírat od místních obyvatel tribut v naturáliích, které byly následně využívány jako zboží v dálkovém obchodu. Zda byl Rurik do Novgorodu skutečně pozván (ovšem ne ze zámoří, ale z nedaleké Ladogy), nelze dokázat. Je možné, že ho sem pozvala jedna ze znepřátelených skupin místních velmožů a poté, co přispěl k jejímu vítězství, mu nabídla podíl na vládě. Nebo si poté, co zvítězil, moc nad Novgorodem sám uzurpoval. Je však možné i to, že přišel nezván, aby využil místních rozbrojů k vlastnímu prospěchu. Ať se stalo cokoliv, Rurik byl vládcem Novgorodu od r. 862 do své smrti r. 879.

Rurik, Truvor a Sineus, švédští vikingové- varjagové, kteří podle legendy Pověst dávných let, přišli do Novgorodu na pozvání Slovanů, aby tu vládli



R. 860, nebo 866 podnikli dva bratři, členové Rurikovi družiny, takže opět varjagové, Askold a Dir útok na Konstantinopol. Ten byl sice neúspěšný, ale podařilo se jim ovlánout město Kyjev.
Po Rurikově smrti ovládl severoruská centra další varjag Oleg, snad Rurikův příbuzný, který vládl jako regent za Rurikova syna Igora. Nejdřív si začal podmaňovat kmeny žijící v okolí Novgorodu, ale r. 880 podnikl výpravu proti Smolensku a po jeho dobití táhl dál, na Kyjev. Tam se r. 882 utkal s Askoldem a Direm, oba je zabil a stal se vládcem Kyjeva. Došlo ke spojení Kyjeva a Novgorodu, Oleg se začal nazývat Velikým ruským knížetem a tento rok se považuje za vznik prvního Ruského státu, Kyjevské Rusi. I Olega lákala Konstantinopol. První výprava z r. 907 nebyla úspěšná, ale při druhé, r. 911, se mu podařilo Konstantinopol obléhat a nakonec byla uzavřena, pro Rusinesmírně výhodná smlouva, která umožnila obchodní styky mezi oběma změmi. Oleg se potom vydal na sever své říše, kde krátce na to, r. 912, zemřel. Podle legendy byl snad uštknut hadem, který vylezl z lebky mrtvého koně.
Rurikův syn Igor tak konečně mohl převzít vládu. Igor, stejně jako jeho předcůdce, také zaútočil dvakrát na Konstantinopol. Poprvé r. 941 byla jeho amráda zničena pověstným Řeckým ohněm. Podruhé r. 944 sebral větší sílu a tak, než mohlo dojít ke střetnutí, bylo dohodnuto obnovení předchozí smlouvy, i když tentokrát už nebyla pro Rusi tolik výhodná. Igor pak byl zabit při cestě za výběrem daní, r. 945. Jeho syn Svjatoslav byl nezletilý a regentskou vládu převzala jeho manželka Olga.
První co Olga udělala, když převzala vládu, bylo vypořádání se s vrahy jejího manžela. Krvavá záležitost, ale u svých lidí si tím získala vážnost. Ovšem Olga také později převzala křesťanství a to ještě před tzv. Svěcením Rusi. Za to byla r. 1547 prohlášena za svatou. R. 962 převzal vládu její syn Svjatoslav, ale protože ten byl často na vojenských tažením, fakticky vládla Olga až do své smrti r. 969.
Svatoslav I. Igorevič, jak už bylo řečeno, se věnoval především vojenským tažením. Měl velký podíl na pádu Chazarské říše i První bulharské říše a za jeho vlády se Kyjevská Rus stala největším státem Evropy, ale než mohlo být nové území připojeno trvale, byl Svatoslav náhle uprostřed boje r. 972 zabit. Také přesunul sídlo panovníka z Kyjeva do Preslavce a zajímavostí je, že se dochoval jeho popis. Svjatoslav byl prý modrooký, průměrné výšky, ale mohutné stavby těla. Hlavu i bradu měl celou oholenou, jen pod nosem si vypěstoval hustý knír a na jedné straně kadeř vlasů jako znak příslušnosti k vyššímu stavu. Na jednom uchu nosil velkou zlatou náušnici s rubínem a dvěma perlami. Dával přednost bílým oděvům, přičemž tyto oděvy byly čístší než oděvy jeho družiníků.

Svjatoslav I. Igorevič, obraz z 19. století, ale odpovídající dobovému popisu



Svjatoslavještě za svého života rozdělil svá uzemí mezi své syny. Nejstarší Jaropolk dostal Kyjev, Oleg vládu nad Drevljany a nejmladší Vladimir Novgorod, o který jeho bratř nestáli. Ale když byl Svjatoslav zabit, Jaropolk a Oleg se dostali do konfliktu. Ten vyvrcholil r. 977 v Olegovo zabití. Vladimir se obával o svůj život a proto uprchl do Švédska. Jenže, stejně jako jeo bratr, toužil po vládě nad celou Kyjevskou Rusí. Proto si ve Švédsku najal varažské vojsko a r. 980 se vrátil. Postupně získával celou zemi a když se Jaropolk vydal do jeho tábora vyjednávat, varjagové ho zabili. Tak se Vladimir stal jediným vládcem. Když upevnil svou vládu a hranice země, začal uvažovat o křesťanství, které se zdálo neodvratné. Nejprve se prý pokusil oživit pohanství zavedením nového pantheonu, ale to se neujalo a křesťanství nakonec zůstalo z praktického hlediska jako jediná možnost. Vladimirův křest a Svěcení Rusi se odehrálo zřejmě r. 988. Za tento čin byl Vladimir prohlášen svatým. Vládu nad územím pak postupně předal svým dvanácti synům. Nedělalo to dobrotu už za jeho života, ale to dokázal ještě své syny držet jakž takž na uzdě. Ale r. 1015 zemřel.
Svatopluk Vladimirovič Prokletý nechal zavraždit své bratry Svjatoslava, Borise a Gleba, Boris a Gleb byli později svatořečeni. Vládl mezi 1015- 1019. Jenže Jaroslav, který od otce dostal vládu nad Novgorodem, nechnechal bratra řádit a vytáhl na něj. Svatopluk uprchl do Polska a Jaroslav se stal vládcem, jako Jaroslav I. Moudrý, přičemž přízvisko získal za mezinárodní vztahy, které navázal díky sňatkové politice svých dětí, za sepsání nejstaršího dochovaného ruského zákona, zvaného Ruská pravda a za kulturní rzkvět, ke kterému pod jeho vládou došlo. Jaroslav hodně dbal na vzdělanost a pomáhal rozšířit písemnictví, hojně se věnoval i výstavbě a snažil se vymanit svůj stát z Byzantského vlivu, i když to se mu podařilo jen částečně. Jaroslav I. Moudrý zemřel r. 1054.

rozsah Kyjevské Rusi v 11. století



Po Jaroslavově smrti se ještě nějakou dobu, do r. 1072, dařilo jeho třem synům (někdy se toto období označuje jako Doba ruského triumvirátu) udržet jakž takž pohromadě, ale nakonec se Kyjevská Rus jako celek rozpadla. K dočasnému sjednocení došlo jen v letech 1113- 1125, v době vlády Vladimíra II. Monomacha. Po jeho smrti a krátké vládě jeho syna, do r. 1132, se Kyjevská Rus definitivně rozpadla. Nejprve na 12 knížectví, kterým vládli většinou knížata z rodu Rurikovců. Mezi nimi zaujímalo nejsilnější postavení knížectví Vladimirsko-suzdalské, kde vládl Jurij Dolgorukij. Ten se, dokonce několikrát, zmocnil samotného Kyjeva. Totéž se podařilo i jeho synovi Andreji Bogoljubskimu r. 1169 a teprve tento rok se oficiálně považuje za konec Kyjevské Rusi. Veliká knížata vladimirská byla v Rusku od té doby v podstatě vládci.
Rozpad na několik knížectví by nebyl zemi až tak škodu. Problém byl, že knížata se mezi sebou nesnášela a bojovala o moc a nadvládu. Nejen, že tak dělení pokračovalo, ale neschopnost jednoty hrála také důležitou roli při vpádu Mongolů. K nejvýznamnějšímu střetnutí mezi Mongoli a Rusi došlo r. 1223 v bitvě na řece Kalce. Výrazně početnější Rusové v ní nedokázali Mongoli porazit a duch porážky zřejmě působil i r. 1237, kdy Mongolové vpadli do Ruska. Mongolové v Rusku řádili a krev tekla v proudech. Mnoho slibně se rozvíjejících měst bylo vypáleno a vypleněno a na životě nešetřili nikoho. Ale přesto, že Mongolové táhli Ruskem a nebylo kdo by je zastavil, součástí Mongolské říše se Ruské země nikdy nestaly. Zachovaly si svoji politickou i sociální strukturu, nedotčeno zůstalo také pravoslavné vyznání obyvatel. Byly však podřízeny Mongolům formálně politicky. Pokud chtěla rurikovská knížata vládnout ve svých zemích, musel je mongolský chán potvrdit v jejich postech zvláštní listinou, tzv. jarlykem, poté co uznala jeho svrchovanou moc.
Ale Mongolové nebyli jediní nepřátelé. Také Švédové a Řád německých rytířů se pokoušeli o expanzi do Ruska. A právě s těmito dvěma silami se utkal Alexandr Něvský. Se Švédy se utkal r. 1240 v bitvě na řece Něvě, odtud jeho přídomek Něvský. S Livonskými rytíři se potom utkal r. 1242 při tzv. Ledové bitvě, odehrála se totiž na zamrzlém Čudském jezeře. R. 1252 se stal Velikým knížetem vladimirským. Alexandr zemřel r. 1263 a už krátce po své smrti začal být silně popularizován. To trvalo několik staletí, nakonec se z něj stal přímo kult a dnes je považován přímo za legendu a jednoho z největších panovníků v historii Ruska.

Alexandr Něvský, je považován za jednoho z největších panovníků v historii Ruska



Titul Velikého knížete vladimirského ztrácel díky mongolské nadvládě na významu, protože nedával naprostou a plnou moc svému vlastníkovi, ten se pořád zodpovídal Mongolům. Poznat to bylo třeba i na tom, že nová Veliká knížata vladimirská už se neusazovala ve Vladimiru, ale vládla ze svých domovských měst. Jeho význam, stejně jako celého knížectví, tak hluboce klesl. Na počátku 14. století začalo na významu nabírat Moskevské knížectví. Nejvíc posílilo r. 1328, když sem z Vladimiru přesídlila hlava pravoslavné ruské církve a veškerý význam se začal centralizovat k tomuto bodu.
Mongolská Zlatá horda, pod jejíž nadvládou ruská knížectví byla, začala mít vnitřní problémy a této chvilky slabosti využil Dmitrij Donský. R. 1380 se s Mongoly utkal v bitvě na Kulikově poli a protože zvítězil, zbavil na čas rusko mongolské zátěže. Ale už o dva roky později se Mongolové vrátili, v trestné výpravě vyplenili Moskvu a obnovili svoji nadvládu.
R. 1462 se Velikým knížetem moskevským stal Ivan III. Tomu se podařily dvě velké věci. Za prvé, r. 1480, konečně zbavil Rusko mongolské nadvlády. Ta v té době sice už nebyla tak silná, v podstatě už šlo jen o daňovou povinnost, ale přesto to byl úspěch. Za druhé připojil k Moskevskému knížectví většinu ostatních knížectví. A to s některými byl problém, protože se nacházeli v polském a litevském područí, takže bylo třeba vojenského zásahu. Ale podařilo se. Ivan díky tomu začal užívat titul Veliký kníže vší Rusi a v podstatě tak sjednotil Rusko, i když k úplnému sjednocení došlo až za jeho následovníků.

Ivan III. Veliký, sjednotitel ruských knížectví



Za Ivana IV Hrozného vládla nejprve jako regentka jeho matka. Ale ta r. 1538 zemřela a na mladého budoucího vládce dohlíželi jako regentská rada Bojarové. Ale toho měl r. 1543 Ivan dost a provedl státní převrat, aby mohl převzít vládu. R. 1547 se nechal korunovat a začal jako první užívat titul Car. Jeho první reformy nebyly nic velkého, přesto zvýšení daní vyvolalo takovou reakci a zvýšení zločinnosti, že si vyžádalo mnohem přísnější reformy. Došlo ke zpřísění zákonů, reorganizaci soudnictví, územní reorganizaci,... Reforma armády přinesla úspěch v podobě dobití dvou sousedních tatarských chanátů. Na oslavu tohoto úspěchu nechal Ivan vystavět Chrám Vasila Blaženého, dnes asi nejznámnější dominantu Ruska. I další věci Ivanovi vlády byly pozitivní. Rusko navázalo významné obchodní styky, nejprve s Anglií, později s Holandskem. Do Ruska se za jeho vlády také poprvé dostal knihtisk.
Jenže Ivan nemá přídomek Hrozný jen tak. Jedním z jeho průšvihů byla těžká paranoia. I ta stála za zrodem Opričniny. Šlo v podstatě o rozdělení státu na dvě části. Zemštinu, kterou dostali na starost Bojarové a Opričninu, která podléhala přímo Carovi. Jeho hlavním mocenským nástrojem se stalo opričné vojsko, původně tisíc mužů tvořících carovu osobní gardu, jejichž počet se rychle rozrostl na šest tisíc. A paranoidní Ivan toto vojsko používal v podstatě jako tajnou policii. Pátrali po nepřátelích, vyslýchali je a mučili. Stáli mimo zákon, a proto si nikdo na ně nesměl stěžovat. Na denním pořádku byly konfiskace majetku a masové popravy Ivanových odpůrců, a to skutečných i domnělých, konaly se trestné výpravy proti městům či celým újezdům. Jedna z nejznámějších výprav se odehrála r. 1570, kdy bylo odhaleno údajné spiknutí v Novgorodu. Účtování s údajnými zrádci trvalo šest týdnů. Po dobytí města byly tisíce obyvatel mučeny a topeny v mrznoucím Volchovu i s celými rodinami. O život tehdy přišlo na 4000 lidí.
Ivanovi se nepodařilo ani získat přístup k Baltskému moři. Za ímto účelem vedl války postupně s Livonskem, Litvou, Polskem a Švédskem. R. 1571 napadli a vypálili Moskvu Tataři. Nakonec přístup k moři Ivan získal, ale jen dočasně, na 23 let.
Opričnina a neúspěšné války pak přivedli Rusko k hospodářskému úpadku. R. 1572 byla Opričnina zrušena a dále se o ní nesmělo ani mluvit. Velitel opričných vojsk kníže Čerkasskij byl popraven, další přední osobnosti opričniny stihly těžké tresty. Opričnina se tak v konečné fázi obrátila proti svým tvůrcům, málokdo z prvních opričníků ji přežil. Území státu se opět dostalo pod jednotnou správu, část půdy zabrané pro opričninu byla vrácena původním vlastníkům.
Ale hlavní ůvod proč je car Ivan IV. nazýván Hrozným, tkví v rodinné tragédii. Stalo se to r. 1581. Ivanova snacha se ve vysokém stupni těhotenství procházela ve svých komnatách nedostatečně oděna. Ivan jí načapal a zbil jí tak strašně, že potratila. Jeho syn se manželky zastal. Ivan na něj vzal železnou tyč a smrtelně ho zranil. Následně se car nad svým strašným činem zbláznil. Zemřel r. 1584, možná na otravu.

První ruský car Ivan IV. Hrozný nechal vystavět moskevskou dominantu- Chrám Vasila Blaženého



Po Ivanovi IV. se stal carem jeho syn Fjodor I. Na panování se nehodil, byl patrně chatrného rozumu i zdraví. Jeho význam tkví pouze v tom, že byl posledním vládcem z rodu Rurikovců. Ale Fjodor byl carem, Boris vládcem - to věděli všichni na Rusi i za hranicemi. Borisem se myslí Boris Godunov. Byl rádcem už Ivana IV., později se stal Fjodorovým švagrem a r. 1598, po Fjodorově smrti, se stal carem. Ale ještě než se tak stalo, odehrála se jedna důležitá věc. Fjodor měl bratra a když se stal carem, tento bratr, carevič Dimitrij, byl i s matkou poslán do Ugliče, kde setrvali sedm let, než r. 1591 careviče někdo zavraždil. Tato vražda není dodnes úplně objasněna, ale matka obvinila jisté lidi a tvrdila, že to celé zařídil Godunov. No buď jak buď, stalo se. Godunov se stal tedy carem a nevedl si špatně. Rozšířil území Ruska a zlepšil jeho mezinárodní postavení. Jenže r. 1605 náhle zemřel. A začaly se dít věci.
Novým carem se stal syn Borise Godunova, Fjodor II. Borisovič. Byl to velice vzdělaný muž, osobně třeba nakreslil první mapu Ruska stvořenou rusem. Už od mládí byl připravován na kariéru cara. Ale ta nakonec byla velice krátká. Trvala pouhých 49 dní a stala se tak nejkratší vládou cara v ruských dějinách. Proč vládl tak krátce? Na dvoře polského krále Zikmunda III. Vasy se totiž objevil muž, který tvrdil, že je údajně mrtvým carevičem Dimitrijem. Ačkoliv nebyl první kdo s takovým tvrzením přišel, Zikmund mu kupodivu uvěřil. Vyslal do Moskvy vojáky. Ti Fjodora nejprve uvěznili a pak ho i s matkou úkladně zavraždili uškrcením. Údajný carevič Dimitrij, který byl ve skutečnosti podvodníkem a jmenoval se Jurij Boganovič Otrepjev, přicestoval do Moskvy vzápětí. Nechal se korunovat carem jako Dmitrij II., ale dějiny ho znají jako Lžidimitrije I. No, snažil se. Bojoval proti korupci a snažil se dát dopořádku fungování úřadů. Jenže jeho vláda se omezovala v podstatě jen na Moskvu, protože zbytek země se potácel v krizi a občanské válce. Aby se odvděčil Polsku, bez kterého y se na trůn nedostal, nechal na vysoké pozice jmenovat polské šlechtice. Tím samozřejmě zrovna nepotěšil ruské bojary. Když se ještě oženil s polskou šlechtičnou Marinou Mniszkovou, byla to pro bojary poslední kapka. Spiklenci ho už r. 1606 zavraždili.

První mapa Ruska stvořená rusem, Fjodorem II. Borisovičem, carem který vládl nejkratší dobu ruských dějin



Novým carem se stal bojar Vasilij IV. Ivanovič Šujskij. První rok musel Šujskij řešit povstání, které jeho korunovace vyvolala v Rusku. Ale r. 1607 se do dění opět vložilo Polsko a podniklo na Rusko tažení, s dalším podvodníkem Lžidimitrijem II., tentokrát neznámého původu. V bitvě na Volchovu r. 1608 bylo Rusko poraženo a Šujskijho vláda byla omezena na Moskvu. Ale Šujskij se dohodl se Švédskem. Za podstoupení části ruského území si najal švédské vojsko a začal proti Polsku bojoval. Ale věc se zkomplikovala dalším polským tažením, ruským lidovým povstáním a zradou, které se dopustila část bojarů, zkrátka r. 1610 byl Šujskij svržen z carského trůnu, svržen a spolu s dvěma bratry převezen do Polska před krále Zikmunda III. Vasu. V Polsku pak také on a jeden z jeho bratrů jako zajatci zemřeli.
Dva roky Polsko okupovalo Moskvu a panovalo bezvládí. Ale pak vzniklo ruské lidové vojsko a Moskva byla osvobozena. Zemským sněmem byl volen nový car. A stal se jím první z dynastie Romanovců, Michail Fjodorovič. Korunován byl r. 1613 a jeho vláda byla patrně úspěšná, protože trvala až do r. 1645.

První car z dynastie Romanovců, Michail I. Fjodorovič



Následující léta ruských dějin se nesla v duchu územního rozmáhání, ale také vnitřních nepokojů a povstání.
R. 1682 se carem stal, po právu staršího, Ivan V. Jenže ten na tom nebyl zdravotně ani duševně moc dobře a tak bylo navrženo, aby se místo něj stal carem jeho poloviční bratr Petr I. Veliký. Ale ten byl zase moc mladý. Jeden nemocný, druhý mladý, ani jeden se bojů o trůn zůčastnit nemohl, ale tyto boje za ně statečně vedli jejich příbuzní. Šlo o tzv. Povstání střelců. Výsledkem bylo, že se cary stali oba a vládla za ně jako regentka jejich sestra Sofie Alexejevna. Ale r. 1689 se Petr se Sofií nepohodl a odstavil jí. Neoficiální, i když faktickou vládu převzala jeho matka. Ta ale r. 1694 zemřela a o dva roky později jí následoval i Ivan V. Petr I. Veliký zůstal sám.
Po dvou Petrových taženích se Rusko zase o kousek zvětšilo. A pak se Petr vydal inkognito na cesty. Ty ho dovedly do západní Evropy, kde se seznámil s technickým pokrokem, kontaktoval se s významnými vojenskými a politickými osobnostmi, vědci, umělci, techniky a pozval je do Ruska, kde se měli podílet na celkové modernizaci země. K návratu domů ho přiměla vzpoura sestry Sofie, kterou posléze potlačil a Sofii poslal do kláštera. A začal se připravovat na Severní válku.
Švédsko mělo v té době v Evropě výsadní posatvení a Petr si usmyslel právě na něj. Nechal zbudovat flotilu a spojil se nepřáteli Švédska, Polskem a Dánskem. Severní válka začala r. 1700 a po první prohrané bitvě byla už nadále pro Rusko úspěšná. Rusko v ní získalo některá švédská území, včetně místa kde nechal Petr r. 1703 vybodoval "Výstavní skříň ruského pokroku", Petrohrad, který se později r. 1712 stal hlavním městem Ruska. Severní válka skončila r. 1721, kdy se součástí Ruska stalo celé Livonsko.
Toho roku byl Petr také prohlášen Imperátorem celé Rusi a začal se věnovat domácím záležitostem. Vytvořil nový systém šlechtických pozic a reformoval státní a soudní systéém. Zavedl také Juliánský kalendář, výrazně upravil do té doby používané písmo Cyrilici na Gradžanku (Azbuku) a zavedl jako měnu rubl.
Ale ačkoliv si Petr přál proslout jako absolutistický vládce a reformátor, což se mu samozřejmě podařilo, měl i svou druhou tvář. Proti jakékoliv opozici dokázal být až neuvěřitelně krutý. Svého vlastního syna, kerý stál proti němu, nechal umučit.
Car Petr I. Veliký zemřel r. 1725. Následnicí se stala jeho žena, carevna Kateřina I. Ruská.

Jantarová komnata



Tuto překrásnou Jantarovou komnatu daroval Petru Velikému pruský král Fridrich Vilém I. r. 1716. Petrova dcera Alžběta ji nechala instalovat nejprve v Zimním paláci v Petrohradu, ale r. 1755 byla přenesena do Kateřinského paláce v Carském Selu, cca 25 km od Petrohradu. A právě odtud jí r. 1944 ukradli nacisti. Od konce války je komnata nezvěstná a hledači pokladů po ní pátrají. Zatím však marně. Podle některých teorií by mohla být celá komnata, nebo alespoň její část, ukryta i u nás v Čechách. V r. 2003 byla zhotovena věrná kopie Jantarové komnaty, která se opět nachází v Kateřinském paláci.

Carské Selo- Kateřinský palác (pohled ze zahrad)



Carské Selo, neboli Carská vesnice, byla letním sídlem ruských carů. Pozemky dnešního palácového komplexu dostala Kateřina I. od svého manžela Petra I. Velikého r. 1710 jako dar. Postupně zde vzniklo množství parků a paláců, z nichž nejhonosnější Kateřinský palác byl dokončen r. 1756. Ale carským sídlem se Carské Selo stalo až za vlády dcery Petra Velikého Alžběty. Na konci 19. století se Carské Selo stalo prvním plně elektrifikovaným městem v Evropě. R. 1937 bylo město přejmenováno na Puškin.

Zimní palác



Tento palác na břehu řeky Něvy byl vystavěn na pokyn Petra I. Velikého, ale až po jeho smrti, opět jeho dcerou Alžbětou, v letech 1754 - 1762. Sloužil jako zimní sídlo ruských carů a jako první v něm sídlila Kateřina II. Veliká. Ta začala r. 1764 také dávat dohromady sbírku umění která se stala základem pro dnešní muzeum Ermitáž. Zimní palác je jednou ze šesti budov muzejního komplexu. Ovšem, svou roli v dějinách měl ještě sehrát, jak si o tom povíme později.


Antarktida

4. srpna 2012 v 23:51 | Sabina Hlavatá |  ostatní kontinenty

Dějiny Antarktidy



Antarktida se rozprostítrá na jihu Země, pod velkou vrstvou ledu a je čtvrtým největším kontinentem. Díky svému klimatu, které je suché, extrémě studené a navíc největrnější, nebyl nikdy trvale osídlen a ani flora a fauna tu není nijak bohatá. Nejtypičtějším zvířetem je tučňák, kterých zde žije osm druhů. (Pamatujte si: Antarktida- jih- tučňáci, Arktida- sever- lední medvědi :-D).

Poloha Antarktidy



Již dlouho před jeho objevením předpokládali lidé existenci kontinentu na jihu naší planety. Ale nic nevěděli určitě a to vyvolávalo a podněcovalo fantazii. Zřejmě úplně první pokus o nalezení jižní země učinil jeden polynézan z ostrova Rarotonga, který se podle legendy kolem r. 650 vydal na jih, až dosáhl místa, kde bylo moře zmrzlé. Ale největší touha Antarktidu objevit se rozpoutala v 16. a 17. století, kdy už fantazie zapracovala natolik, že Terra australis, jak byl bájný kontinent nazýván, už měl bodobu bohaté a krásné země, neřku-li ráje. A s tím, jak se rozmáhala mořeplavba, mnozí po této zemi usilovně pátrali. Zejména to byli španělští a portugalští námořníci, později se k nim přidali také Holanďané, zkrátka námořní velmoci své doby. Zpočátku byl za součást Terra australis považován každý na jihu objevený ostrov, ale když byl obeplut, hranice bájného kontinentu se zase posunula o něco na jih. Až v 18. století dokázali někteří objevitelé najít ostrovy, které již patřili k Antarktidě. Také výprava Jamese Cooka z r. 1773 měla zásadní význam a Cook byl kontinentu nadosah. Přesto ho ani nespatřil. Ale to mu nezabránilo bájit o množství velryb a tuleňů ve zdejších vodách, takže v dalších letech množství objevitelů převážilo množství velrybářů a tuleňářů. Tak se i ti zřejmě stali neznámými objeviteli. Konečně r. 1831 brit John Biscoe poprvé prokazatelně objevil pevninu Antarktidy. Američan Ch. Wilkins v letech 1838- 1841 prozkoumal zhruba 3000 km pobřeží a v r. 1840 poprvé použil jména Antarktis.

Dobytí Jižního pólu

Závod o dobytí Jižního pólu začal s 20. stoletím. První pokus podnikl Robert Falcon Scott mezi lety 1902- 1904. Jeho výpravy se účastnil (a málem ji nepřežil) i Ernest Henry Shackleton, který mezi lety 1908- 1909 podnikl vlastní pokus. Dostal se až na 179 km od svého cíle. Ale největší drama nastalo r. 1911. Brit Robert Falcon Scott- se připravoval na druhý svůj pokus o dobytí Jižního pólu a díky předchozímu vývoji bral celou věc velice osobně.
Robert Falcon Scott



Nor Roald Amundsen- se původně připravoval na Severní pól, ale tam ho r. 1909 předstihl američan Robert Peary. Obrátil tedy svou pozornost k jihu, poslal Scottovi telegram, kde mu sdělil svůj úmysl a vyrazil na cestu.
Roald Amundsen



Amundsen byl od začátku všude první. První přistál u břehu Antarktidy, první se vydal na samotnou cestu a první... Jeho výprava se spoléhala na psi, zvolila, jak se později ukázalo, lepší trasu a celkovou připravenost měla oproti Scottovi lepší, což bylo s podivem vzhledem ke Scottovým zkušenostem. Ten se spoléhal na poníky a motorové saně a když se obojí ukázalo jako nevhodné, na vlastní síly. Pól byl nejkratší cestou vzdálen 1200 km. Nakonec dne 14. prosince 1911 zavlála nad Jižním pólem jako první vlajka... Norská. Scottova výprava dorazila na místo 3. ledna 1912. Ale drama a smůla britů tím neskončila. Zranění a kurděje připravovali při zpáteční cestě o život jednoho člena výpravy za druhým, až zůstal Scott sám. Pouhých 11 mil od prvního skladu nakonec i on umírá vysílením.
Amundsen na Jižním pólu



V současnosti je Antarktida místem mnoha výzkumných stanic několika států z celého světa. Na ruské stanici Vostok byla naměřena nejnižší teplota v dějinách Země -89,2°C. Od r. 1959 existuje smlouva, podle které je antarktická oblast prvním (a bohužel asi i posledním) místem na Zemi, kde je zakázáno zneužívat ho pro vojenské účely a válečné konflikty. Podobně nárok na vlastnictví a využívání případných zdrojů, byl pro všechny země zmražen nejméně do r. 2048.

Zdroj: Wikipedie a odmaturuj.cz

Slovensko 3. část

4. srpna 2012 v 18:31 | Amras Tulca von Tenebrae |  Slovensko
Novovek
Dejiny v ranom novoveku na Slovensku sú dosť ovplyvnené Uhorskom keďže sme boli jeho súčasťou.

V auguste 1526 v bitke pri Moháči boli porazené uhorské vojská Ľudovíta II. Turkami (Osmanskou ríšou). Sám panovník v boji zahynul, čím vymrela dynastia Jagelovcov. Znamenalo to zánik stredoveku v Uhorsku a juh Slovenska sa tak dostal na hranicu dvoch svetov- islamského a kresťanského. Už v septembri 1526 Turci obsadili Budín. K zložitej situácii v tomto období pristupujú ešte boje o uhorský trón medzi Jánom Zápoľským a Ferdinandom I. Habsburským, ktorý opieral nároky i trón o dohody uzatvorené v 1515 vo Viedni a v BA medzi cisárom Maximiliánom I. s kráľom Vladislavom Jagelovským o nástupníckych právach Habsburgovcov. Obidvaja kandidáti sa nechali korunovať za uhorských kráľov, čím vzniklo dvojvládie, ktoré trvalo až do smrti Jána Zápoľského 1540. Po jeho smrti však časť uhorskej šľachty vyhlásila Zápoľského syna Jána Žigmunda za kráľa. Jeho zvolenie uznal aj sultán, čo sa stalo zámienkou ďalšieho rastu napätia medzi Turkami a Ferdinandom I., ktorý si nárokoval vládnuť v celom Uhorsku. Situácia vyvrcholila v 1541, keď sa Uhorsko rozpadlo na tri časti: Budínsky pašalik (ejálet) s tureckou správou Osmanskej ríše, Sedmohradská oblasť s vládou Jána Žigmunda závislou od sultána a na samo Uhorské kráľovstvo v strednom a západnom Uhorsku s ťažiskom na území Slovenska. Sem sa presťahovali aj hlavné kráľovské úrady, cirkevné inštitúcie a Bratislava sa stala korunovačným mestom a sídlom uhorského snemu. Panstvo Turkov na strednom Dunaji sa skončilo až 1683 ich porážkou pri Viedni(sultán Kara Mustafa), o ktorú sa zaslúžili predovšetkým poľské ( kráľ Jan Sobieski) a saské vojská. Spojením uhorského kráľovstva, rakúskych a českých krajín v 1526 vznikol v Európe nový štátny útvar Habsburská monarchia. Od nástupu Ferdinanda I. na trón sa začínajú pri vládnutí uplatňovať 3 základné piliere habsburskej politiky: rekatolizácia, centralizácia štátneho aparátu a v Uhorsku v menšej miere germanizácia.

Bitka pri Moháči



Položili sa základy nových byrokratických vládnych orgánov zodpovedných a podriadených panovníkovi. Od 16. stor. sa začína uplatňovať aj nová forma vlády- absolutizmus, ktorý postupne likviduje zásady stavovskej monarchie, obmedzuje práva šľachty, uplatňuje sa štátne úradníctvo, polícia a armáda. Vzniká aj zložitý systém ústredných orgánov štátnej moci a správy. Vnútorná správa krajiny podlieha Miestodržiteľskej rade. V 1528 vznikla Uhorská komora ako najvyšší finančný, hospodársky a správny úrad, Uhorská rada fungovala ako poradný orgán panovníka v čisto uhorských záležitostiach. Ako kráľovský úrad silne závislý od centrálnych úradov vo Viedni vznikla v 1690 Uhorská kancelária.
V tomto období nastávajú zmeny aj v oblasti kultúry. Od konca 15. stor. prenikajú na naše územie myšlienky humanizmu a renesancie- záujem o antiku, poéziu uplatňuje sa inštitúcia kultúrneho mecenášstva ( dvor Juraja Turzu v Bytči). Tento trend sa prejavil aj v školstve, keď pod vedením vzdelaných lektorov, ktorí vyštudovali humanistické univerzity mimo Uhorska(v Krakove, Viedni, Prahe) sa zreformovalo mestské školstvo. Vznikajú prvé študijné predpisy a poriadky. Najstaršie sú bardejovskej školy zostavené Leonardom Stockelom, ktoré obsahovali súbor práv a povinností študentov a pedagógov. O type univerzitného štúdia v tomto čase hovoriť nemožno, keďže v 16. stor. v Uhorsku nevyvíjala činnosť žiadna univerzita.
Mnohí učenci našli uplatnenie v zahraničí, no časť z nich pôsobila predsa aj na Slovensku. Martin Rakovský, pochádzajúci z Turca, písal politicko-filozofické traktáty o jednotlivých formách štátneho zriadenia.
K významným európskym humanistom patril Ján Sambucký, dvorný historik Rudolfa II., Mikuláš Oláh, ktorý napísal Historicko- geografický opis Uhorska, Lazar Rosseti vypracoval mapu Uhorska, Jakub Priebitzer roku 1578 vydal v Banskej Bystrici prvý astronomický spis na Slovensku- Tractatus de cometa.
Od začiatku 16. stor. sa na Slovensku začína šíriť reformácia. Zasahuje najskôr banské mestá na strednom a východnom Slovensku, kde prevahu získala umiernená reformácia Martina Luthera. Počas reformácie sa na Slovensku používala ako biblický jazyk nemčina, čeština a východoslovenské nárečie. Od 1553, nástupom Mikuláša Oláha do funkcie arcibiskupa, sa začína aktivizovať protireformácia.
Rekatolizácia dosiahla svoj vrchol v druhej polovici 17. stor. V tomto období začína významnú úlohu hrať jezuitská rehoľa. Jej zásluhou vydal roku 1635 arcibiskup Peter Pázmaň zakladajúcu listinu pre katolícku univerzitu v Trnave. Vyučovalo sa na teologickej, filozofickej a neskôr aj na právnickej fakulte, kde sa prednášalo občianske, cirkevné a uhorské právo. Jej najvýznamnejším profesorom bol Martin Svätojánsky z Liptovského Jána, autor uhorskej zbierky zákonov Corpus Iuris Hungarici (1696) a niekoľkozväzkového diela Curiosa et selectoria..., kde zachytil údaje z astronómie, botaniky, geografie a histórie. Na univerzite pôsobili aj domáci vzdelanci, ktorí sú známi ako uvedomelí Slováci: Samuel Timon- autor práce o uhorských mestách a A. Revický- profesor filozofie. Jej činnosť v Trnave sa skončila roku 1777, keď ju Mária Terézia dala presťahovať do Budína, čo malo za následok zníženie vzdelanostnej úrovne obyvateľov Slovenska.
Okrem Trnavy v 17. storočí existovala evanjelická vysoká škola v Prešove a jezuitská v Košiciach. V období 17.-18. storočia sa pre vznikajúce názory a poznatky slovenských vzdelancov začína používať súhrnný termín barokový slavizmus. Je spojený s obdobím baroka, ktoré sa na Slovensku spája so založením Trnavskej univerzity, pôsobením architektov z Viedne a početnou stavbou kostolov a kláštorov. Medzi najvýznamnejších barokových slavistov patrili Martin Svätojánsky, Samuel Timon, Ján Baltazar Magin- autor Apológie, prvej obrany Slovákov z roku 1723, Matej Bel z Očovej- autor diela Historicko-zemepisné vedomosti o súvekom Uhorsku (Notície). Táto skupina vzdelancov zdôrazňovala starobylosť slovanského národa, autochtónnosť Slovákov a pomenovanie Slovák-Slovan odvodzovali od slova sláva, slovo, človek.
Do tohto hospodárskeho a kultúrneho vývoja v 17.-18. storočí zasiahli protihabsburgské stavovské šľachtické povstania. Ich hlavným cieľom bolo odstrániť centralistickú politiku Viedne, dosiahnuť náboženskú slobodu, nezávislosť Uhorska a zachovanie starých výsad šľachty.
Prvým povstaním bolo povstanie Štefana Bočkaja (1604-1606), ktorý v priebehu roka obsadil takmer celé Slovensko. Skončilo sa Viedenským mierom v roku 1606, ktorým sa privilegovanému obyvateľstvu zaručovala náboženská sloboda a amnestia účastníkom povstania. Táto náboženská sloboda bola iba slobodou v otázke vierovyznania, ale pokiaľ išlo o držbu a výstavbu kostolov, platila zásada "cuius regio, eius religio"- koho územie, toho náboženstvo. Aj napriek uzavretiu Viedenského mieru Habsburgovci pokračovali v prenasledovaní protestantov.
V 1619vypuklo druhé povstanie pod vedením Gabriela Betlena, sedmohradského kniežaťa, ktorý počas tridsaťročnej vojny nadviazal styky aj s českými protestantskými stavmi. Príčiny a ciele povstania boli deklarované v dokumente Sťažnosti Uhorska. Povstanie sa skončilo uzavretím mieru vo Viedni a Bratislave v roku 1626.
Nástupca G. Betlena, František I. Rákoci povstal v rokoch 1644- 1645. Jeho ťaženie sa skončilo mierom uzavretým v Linzi. Mierová zmluva potvrdila náboženské práva protestantov a vzťahovala sa aj na podaných. Paralelne so šľachtickými povstaniami vypukli aj proti feudálne boje podaných. Tie na území východného Slovenska vyvrcholili povstaním Petra Čásara v 1631 a severovýchodného Maďarska a Gašpara Piku na Orave. V roku 1671 bolo zlikvidované aj Vešeléniho sprisahanie, ktorého vodcovia (palatín Vešeléni, chorvátsky bán Peter Zríni) nadviazali styky s francúzskym kráľom Ľudovítom XIV.
Ďaľšie veľké povstanie vypuklo v 1678 pod vedením Imricha Tokoliho, ktorý sa postavil na čelo kurucov (povstalcov, podaných, účastníkov stavovského protihabsburgského boja) a obsadil aj slovenské banské mestá. Panovník, aby upokojil situáciu, bol dokonca nútený zvolať v roku 1681 do mesta Šoproň snem, na ktorom sa uskutočnila voľba palatína a potvrdili sa výsady šľachty. Tokoliho však povstalci postupne opúšťali a panovník sa mu pomstil trestnou výpravou známou ako "prešovské jatky" generála Caraffu vroku 1687, súčasťou ktorej bola aj poprava 24 prešovských mešťanov a šľachticov.
Na sneme konanom v tom istom roku ako pomsta voči povstalcom a odbojnej šľachte sa zrušila zásada voľby panovníka, uhorská koruna sa vyhlásila v rode Habsburgovcov za dedičnú a zrušilo sa právo branného odporu z roku 1222.
Posledným povstaním bolo povstanie Františka II. Rákociho (1703-1711). Povstalci na povstaleckom sneme v Sečanoch (1705) zvolili Rákociho za vodcu šľachtickej konfederácie s titulom knieža a v roku 1707 na sneme v maďarskom meste Onod sa deklarovala detronizácia Habsburgovcov a nastalo interregnum. To bolo odvolané 1708, keď povstanie bolo bitkou pri Trenčíne potlačené. Protihabsburgské stavovské povstania sa definitívne skončili mierom uzavretým v rumunskom meste Satu-Marev roku 1711, na podpisovaní ktorého sa zúčastnili zástupcovia panovníka a zvyšky povstalcov.

Výsledky protihabsburgských povstaní:
Habsburgovci si udržali panstvo v Uhorsku, aj v Čechách
Uhorská šľachta si potvrdila svoje výsady a nezdaniteľnosť majetku.

V rámci tzv. Osvietenského absolutizmu (1740- 1790) prebiehala centralizácia a absolutistické tendencie z Viedne. Niektoré uhorské centrálne úrady sa podarilo podriadiť úradom cisárskeho dvora. Za vlády Márie Terézie (1740- 1780) sa centralizácia dočasne zastavila, ale za Josefa II. sa opäť začala. Odpor uhorskej šľachty voči centralizácii a početným modernizačným (a tým aj germanizačným) reformám Jozefa však bol taký veľký, že Jozef musel skoro všetky svoje reformy odvolať. Maďarskej šľachte sa v rokoch 1790- 1791- ako reakcia na Jozefove centralizačné reformy - podarilo na sneme presadiť prioritné právo maďarčiny vo verejnom živote, čím sa začal tzv. Maďarizácia.
Moderná doba
Moderná doba začína na území dnešného Slovenka okolo roku 1800 keď sme ešte stále pod nadvládou Uhorska. Rok 1843 bol veľmi významný z hľadiska vývoja jazyka a písma. Bola uzákonená spisovná slovenčina Štúrom, Hurbanom a Hodžom v Hlbokom. Ľudovít Štúr okrem toho bol aj národný buditeľ, písal do Národných novín kde v prílohe Orol Tatranský publikovali štúrovci svoje diela.

Orol Tatranský



V roku 1852 prichádza ďalšia zmena v jazyku a to kodifikácia slovenského jazyka ktorú vymyslel Hattala. Ide o pridanie niekoľkých písmen do abecedy ako ď, ť, ň, ľ, ô a začalo sa rozlišovať i/y od tohto momentu už Slovenčina nie je fonetický jazyk/ píš ako počuješ. Od päťdesiatych rokov sa aj na Slovensku sa začali prejavovať dôsledky absolutistického režimu rakúskeho ministra Alexandra Bacha. Rozšírilo sa udavačstvo a ľudia si prestali veriť. I Ľudovít Štúr bol pod policajným dozorom počas jeho pôsobenia v Modre. V októbri 1860 vydal októbrový diplom, v ktorom prisľúbil prijatie ústavy a vyriešenie národnostných problémov na základe prirodzeného práva. V roku 1861 bola februárová ústava prijatá a František Jozef I. tak ukončil nevoľníctvo na území Uhorska. Slovenský národný predstavitelia preto 6.-7. júna 1861 zvolali do Turčianskeho Svätého Martina celonárodné zhromaždenie, ktoré prijalo Memorandum slovenského národa. Požadovali v ňom autonómiu slovenského územia - tzv. Okolie, kde by úradnou rečou bola slovenčina, vlastný snem, slovenské školy a kultúrne ustanovizne. Memorandové požiadavky vypracovával Štefan Marko Daxner a boli predložené uhorskému snemu. Snem o memorande nerokoval pretože bol rozpustený. Nové - Viedenské memorandum - mu odovzdal katolícky biskup banskobystrickej diecézy Štefan Moyzes. Panovník povolil zriadiť tri slovenské gymnázia - vo Veľkej Revúcej (1862), v Turčianskom Sv. Martine (1867) a v Kláštore pod Znievom (1869). Za dva roky sa medzi ľuďmi podarilo vyzbierať viac ako päťdesiat tisíc zlatých a vďaka tomuto daru mohla 4. Augusta 1863vznikúť Matica slovenská. Rakúsko-maďarské vyrovnanie prinieslo slovanským národom v monarchii len sklamanie. Sen o federalizácii krajiny sa nenaplnil. Opäť sa stali Slováci terčom a boli utláčaný Maďarmi a Rakúšanmi. Uhorská vláda začala postupne uplatňovať politiku jednotného politického maďarského národa, ktorá iné národy v Uhorsku neuznávala. Maďarčina sa stala úradným jazykom. František Jozef I. podpísal národnostný zákon ktorý ponížil Slovákov a postavil ich opäť do pozície utlačovaných. Postupne začali zatvárať gymnázia a v roku 1875 aj Maticu slovenskú. Maďarizácia školstva vyvrcholila po prijatí Apponyiho zákonov roku 1907. Vyučovalo sa len v maďarčine. Národnostné represálie vyvrcholili v októbri 1907 tragickými udalosťami v Černovej pri Ružomberku. Umrelo tam 15 ľudí ktorých policajti usmrtili.

Slovensko počas 1. svetovej vojny
Prvá svetová vojna rozdelila krajiny do 2 zoskupení: Trojspolok (Nemecko, Rakúsko - Uhorsko, Turecko) a Dohoda (Anglicko, Francúzsko, Rusko).

Rakúsko- Uhorská armáda



Slovenskí politici vyhlásili po vypuknutí vojny politiku pasivity, vojaci však museli narukovať a bojovať za cisára, teda na strane Rakúsko - Uhorska. Najväčšie počty obetí boli zaznamenané na východnom fronte v Haliči a na južnom v Taliansku na Piave, kde zahynulo takmer 70 000 Slovákov. Územiu Slovenska sa front 1. svetovej vojny vyhol, iba na konci roka 1914 obsadili ruské vojská východ nášho územia, napr. Bardejov, Zborov, Svidník, Sninu, Humenné, Medzilaborce. Boj o Karpaty prebiehal počas zimy v rokoch 1914 - 1915. Slovenskí vojaci boli skromní a odvážni, preto ich vojenské velenie posielalo do najťažších frontových úsekov. Často zažívali hlad, zimu i šikanovanie zo strany dôstojníkov.

Nemálo obyvateľov s vojnou nesúhlasilo, za svoje protestné verejné výroky sa však mnohí dostali do väzenia a pod policajný dozor. Každý protivojnový protest sa prísne trestal. Doma ostali len ženy, často pracovali nielen na poliach, ale i v továrňach. Niektorí obchodníci predávali tovar za vysoké ceny, notári brali úplatky za sľub, že mužov dostanú na čas z frontu domov, a tak vznikla vrstva vojnových zbohatlíkov. Veľké pobúrenie vyvolalo napríklad použitie kostolných zvonov na odlievanie kanónov. Počas 1.svetovej vojny dediny upadali, naopak, mestám sa darilo, pretože mali vytvorené podmienky pre priemyselnú výrobu a bohatli z obchodu pre armádu.

V zahraničí v tom čase vznikali prvé plány na osamostatnenie Slovákov spod uhorskej nadvlády. Dominantnou sa stala myšlienka spojenia slovenského národa s českým. V tomto duchu bola v USA 30. 5. 1918 podpísaná Pittsburská dohoda (dohoda slovenských a českých ogranizácií o autonómnom postavení Slovenska v novovzniknutom štáte). Zahraničný odboj mal centrum vo Francúzsku, jeho hlavnými predstaviteľmi boli T. G. Masaryk a M. R. Štefánik - politik, astronóm, letec. M. R. Štefánik zorganizoval pre zahraničný odboj légie, dobrovoľné vojenské jednotky, ktoré mali takmer 100 000 príslušníkov. Legionári bojovali hlavne v Rusku.

Slovensko v prvej Československej republike (1918 - 1938)
Československá republika vznikla ako následnícky štát po rozpade Rakúsko - Uhorska 28.10.1918 v Prahe. Slováci sa k nej prihlásili Martinskou deklaráciou 30.10.1918 na zhromaždení Slovenskej národnej rady. Československá republika bola demokratickým parlamentným štátom. Prvým prezidentom Československej republiky bol T. G. Masaryk (do r. 1935), po ňom nastúpil E. Beneš.

T. G. Masaryk



Spojenie dvoch národov, Slovákov a Čechov, bolo spočiatku výhodné, neskôr sa však ukázali rozdiely najmä v hospodárskom vývoji, pretože Čechy boli hospodársky i kultúrne vyspelejšie. Celistvosť Slovenska sa riešila aj na povojnovej Parížskej konferencii v rokoch 1919 - 1920, pretože ju ohrozovali aj požiadavky Maďarov. Naše hranice boli potvrdené aj v roku 1920 Trianonskou zmluvou (Maďarsko sa zaviazalo rešpektovať hranice so Slovenskom a okolitými štátmi). Slovensko riadila Ústredná vláda v Prahe, pre jeho správu bolo zriadené zvláštne ministerstvo na čele s Vavrom Šrobárom. V roku 1928 bolo na Slovensku zavedené krajinské zriadenie, ktorým bolo Slovensko rešpektované ako samostatný administratívny celok, ale bez samosprávnych orgánov. Presadzovala sa však politika čechoslovakizmu (myšlienky, že Česi a Slováci tvoria jeden národ so spoločným československým jazykom), nadradenosti Čechov a centralizmu riadenia hospodárstva z jedného centra - z Prahy. O sľúbenú autonómiu Slovenska začala bojovať Hlinkova slovenská ľudová strana, neskôr sa pridala Slovenská národná strana.
V roku 1921 boli v histórii Slovenska vysvätení prví slovenskí katolícki biskupi - Ján Vojtaššák, Karol Kmeťko a Marián Blaha. Aktívne v evanjelickej cirkvi vystupovali biskupi Jur Janoška, Samuel Zoch a Štefan Osuský.

Milan Rastislav Štefánik



V roku 1930 - 1935 zasiahla krajinu hospodárska kríza, narastala nezamestnanosť, nespokojnosť obyvateľov prerástla do demonštrácií a štrajkov. Mnohí odchádzali za prácou do zahraničia, hlavne do USA, Francúzska a Kanady.
Aj napriek hospodársky a sociálne nepriaznivému vývoju sa na Slovensku rozvíjala aj kultúrna sféra života. V roku 1919 bola obnovená činnosť Matice slovenskej, prvej národno - kultúrnej inštitúcie (založená v roku 1863, zatvorená v roku 1895), vznikla tiež Univerzita Komenského v Bratislave. V roku 1920 bolo založené Slovenské národné divadlo, v roku 1926 začal vysielať Slovenský rozhlas. Svoje počiatky má v tomto období dejín aj filmová tvorba - americký Slovák Daniel Siakeľ natočil historicky prvý slovenský film - Jánošík. Karel Plicka natočil mnohé dokumentárne filmy o Slovensku, v roku 1933 bol na festivale v Benátkach ocenený jeho dokument Zem spieva. Rozvíjala sa aj literárna tvorba, medzi hlavných predstaviteľov patrili aj Jozef Cíger - Hronský, Ján Smrek, Ľudo Ondrejov. Vo výtvarnej tvorbe sa prezentovali napr. Martin Benka a Ľudovít Fulla, významné osobnosti v dejinách slovenského maliarstva.

Slovensko a II. svetová vojna (1938 - 1939)
29. 9. 1938 sa v Mníchove konala konferencia, na ktorej sa zástupcovia Nemecka, Talianska, Veľkej Británie a Francúzska dohodli o odstúpení pohraničného územia Československa obývaného obyvateľmi nemeckej národnosti v prospech Nemecka (Mníchovská konferencia).

2. 11. 1938 sa predstavitelia Talianska a Nemecka dohodli o odstúpení južného Slovenska Maďarsku. Slovensko tak stratilo Viedenskou arbitrážou 10 390km² a 854 217 obyvateľov. Osobitným rokovaním si Poľsko pripojilo Javorinu, časť Kysúc, Nemecko Petržalku a Devín.

Napriek oslabeniu sa Slováci politicky nevzdávali a v Žiline 6. 10. 1938 vyhlásili autonómiu Slovenska. Zákon o autonómii Slovenska schválil pražský parlament 22. 11. 1938. Na čele prvej autonómnej vlády stál Dr. Jozef Tiso. Vznikol Slovenský snem, jeho prvým predsedom sa stal Martin Sokol.

V novembri 1938 sa novým prezidentom autonómneho štátu stal Emil Hácha. Medzi slovenskou vládou a vládou v Prahe dochádzalo k sporom, ktoré vyvrcholili príchodom českých vojakov na Slovensko 10. 3. 1938. Prezident odvolal predsedu vlády a začalo sa prenasledovanie politických predstaviteľov. Súčasne sa zvýšil aj nemecký nátlak. Jozef Tiso a Ferdinand Ďurčanský boli povolaní na rokovanie s Hitlerom do Berlína. Na základe spoločnej dohody sa uskutočnilo zasadnutie Slovenského snemu, na ktorom bola 14. 3. 1939 vyhlásená samostatná Slovenská republika. Predsedom vlády sa stal Jozef Tiso. Vyhlásenie republiky bolo reálnym východiskom zo zložitej politickej situácie, Slovensko sa však týmto krokom stalo satelitom Nemecka. 21. 7. 1939 prijal Slovenský snem ústavu a s ňou i nový názov štátu - Slovenská republika. 26. 10. 1939 bol Dr. Jozef Tiso zvolený za prezidenta. Odporcovia režimu, ktorí vystupovali proti politike Slovenského štátu a Nemecka, boli za svoje postoje väznení. Slovenská armáda bola 23. 6. 1941 nasadená do bojov proti Sovietskemu zväzu. V roku 1941 bolo vydané vládne nariadenie - Židovský kódex. Židia, ktorým nebola udelená výnimka, boli sústeďovaní v pracovných táboroch v Novákoch, Seredi a Vyhniach. Od 25. 3. 1942 do konca októbra 1942 boli zo Slovenska Židia deportovaní do koncentračných táborov, zo 70 000 ich približne 67 000 zahynulo.

Slováci museli bojovať na strane Nemecka na východnom fronte - na Ukrajine a v Rusku. Dostali sa k pohoriu Kaukaz a k Azovskému moru. Ich nasadenie skončilo v roku 1943.

I napriek vojnovému stavu sa na Slovensku rozvíjala kultúra aj priemysel. Počas trvania Slovenského štátu sa postavili železnice, rodinné domy, priemyselné podniky, začali sa budovať kúpele Sliač, elektrárne na Váhu a Oravská priehrada. Práca sa stala zákonnou povinnosťou, čím sa odstránila nezamestnanosť. Zaviedol sa i letný čas. Nemci úplne ovládli slovenský zbrojársky priemysel, na front smerovali výrobky z Považskej Bystrice i Novej Dubnice.

Slovenské národné povstanie
Koncom roka 1943 sa na Slovensku sformoval odboj, ktorý vyvrcholil 29. 8. 1944 vypuknutím Slovenského národného povstania. Jeho cieľom bolo oslobodiť naše územie od nemeckého vplyvu a obnoviť Československo. Centrom Povstania bola Banská Bystrica. Partizáni boli obyvatelia, ktorí sa spojili s časťou Slovenskej armády do otvoreného boja proti Nemcom. Spolu bojovalo asi 60 000 vojakov a okolo 18 000 partizánov, okrem Slovákov sa k Povstaniu pripojili aj príslušníci iných národností. Povstalci mali spočiatku prevahu najmä pri bojoch v hornatom teréne, boli však zle vyzbrojení. Nemcov bolo menej, cca 45 000, no mali ťažké zbrane - delá, tanky a lepšie velenie. Najťažšie boje prebiehali pri Strečne, Hronskej Dúbrave, pri Telgárte a v Rajeckej doline. Partizáni využívali letisko Tri Duby a Zolná. Pomoc zo Sovietskeho zväzu sa po čase obmedzila na dodávky zbraní, streliva a liekov. Už počas SNP sa na naše územie dostala Červená armáda a 1. Československý armádny zbor. 6. 10. 1944 po 80 dňoch bojov prekročili ruské vojská naše hranice cez Dukliansky priesmyk, potom pokračovali v oslobodzovaní Slovenska. Obsadením Banskej Bystrice 27. 10. 1944 sa Povstanie skončilo.

Odbojári



Pokračovali však represálie na civilnom obyvateľstve. Dediny, ktoré pomáhali partizánom, Nemci vypálili a obyvateľov postrieľali. Nemými svedkami vojnových hrôz sú obce Kalište, Kľak, Ostrý Grúň, Skýcov, Kalište, Tokajík.

4. 4. 1945 vytlačila Červená armáda nemecké vojsko z Bratislavy. Po oslobodení sa Slovensko znova stalo súčasťou obnoveného Československa.

Pod tlakom spojeneckých armád Nemecko podpísalo 8. 5. 1945 kapituláciu, čím sa skončila Druhá svetová vojna v Európe.

Slovensko po II. svetovej vojne (1945 - 1992)
Podľa Košického vládneho programu (5. 4. 1945) sa obnovila Československá republika ako spoločný štát dvoch rovnoprávnych národov. Zvrchovanosť slovenského národa predstavovala Slovenská národná rada. Vznikol však centralistický model štátoprávneho usporiadania, ktorý sa zakotvil v Ústave 9. mája. Prezident Beneš vydal 24. 10. 1945 Dekréty o znárodnení kľúčového priemyslu a bánk. Totalitný režim bol v Československej republike nastolený po prevzatí moci komunistickou stranou 25. februára 1948 na čele s Klementom Gottwaldom. Jeho súčasťou bolo kruté prenasledovanie skutočných či iba vymyslených odporcov režimu, tzv. triednych nepriateľov. V Československu bolo v politických procesoch vyhlásených 232 rozsudkov smrti, z ktorých sa vykonalo 178. Prenasledovaní boli predstavitelia cirkví a triedni alebo vnútorní nepriatelia.

Vznik Československej socialistickej republiky
V roku 1960 bol ústavným zákonom uzákonený socializmus a štát dostal nové pomenovanie - Československá socialistická republika. Vo vládnucej komunistickej strane vzniklo reformné krídlo, na čelo ktorého sa dostal Alexander Dubček. Presadzoval myšlienku socializmu s ľudskou tvárou.

Okupácia Slovenska vojskami krajín Varšavskej zmluvy
Pokus o reformu a zmenu v dejinách Československej socialistickej republiky potlačili intervenčné vojská piatich štátov Varšavskej zmluvy (ZSSR, NDR, Poľsko, Maďarsko, Bulharsko), ktoré vtrhli do našej vlasti v noci z 20. na 21. augusta 1968. (asi 500 000 mužov, 800 lietadiel, 6000 tankov, 2000 diel a špeciálne raketové jednotky). Ľudia protestovali na uliciach a presviedčali vojakov o nezmyselnosti ich príchodu. Do konca septembra 1968 usmrtili vojaci 94 ľudí. V ČSSR sa podarilo dokončiť len proces federácie, ktorá bola zákonom potvrdená 27. 10. 1968. Politické zmeny nastali aj vo vedení vládnucej komunistickej strany, všetci reformní predstavitelia boli odvolaní. 17. 4. 1969 sa stal 1. tajomníkom ÚV KSČ Gustáv Husák a v roku 1975 bol zvolený za prezidenta ČSSR. V 70. rokoch poznamenala históriu ČSSR silná normalizácia, viac ako 10 000 ľudí opúšťalo krajinu a emigrovalo do zahraničia. V USA vznikol v roku 1970 Svetový kongres Slovákov na podporu všetkých Slovákov žijúcich v zahraničí. Aktivizovala sa aj cirkev, v Ríme bol aktívny Ústav svätého Cyrila a Metoda.

Nežná revolúcia
V 80. rokoch ožívali pod vplyvom zmien v Sovietskom zväze a nástupe Michaila Sergejeviča Gorbačova ekologické a ochranárske hnutia, priestor dostali aj náboženské aktivity. 25.3.1988 sa v Bratislave na Hviezdoslavovom námestí konala manifestácia veriacich, známa ako "sviečková" manifestácia, bola však potlačená obuškami a vodnými delami. V novembri 1989 bola tvrdo potlačená manifestácia študentov (16.11.1989 v Bratislave demonštrovali za slobodu a prepustenie politických väzňov, 17.11.1989 v Prahe), čo vyvolalo ostré reakcie a otvorilo cestu k zániku totalitného režimu v histórii Československa a pádu "železnej opony". Vysoké školy vyhlásili štrajk, pridali sa k nim herci, umelci a disidenti.

Nežná revolúcia



Vznikla politická opozícia - Občianske fórum a Verejnosť proti násiliu. 27.11.1989 bol vyhlásený celoštátny generálny štrajk, 29.11.1989 podpísal prezident Husák zákon, ktorý zrušil ústavný článok o vedúcej úlohe KSČ v štáte a spoločnosti. Novým prezidentom sa stal dramatik a disident Václav Havel. Začiatkom decembra sa otvorili hranice so západom, padla povestná železná opona.

Vznik Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky
V roku 1990 prijalo Federálne zhromaždenie zmenu názvu nášho štátu na Českú a Slovenskú Federatívnu Republiku. Konali sa historicky prvé slobodné voľby (8. a 9. 6. 1990). Na Slovensku zvíťazila Verejnosť proti násiliu. Zmeny nastali aj v ekonomike - začali sa reformy a privatizácia. Slovenská národná rada prijala 17. 7. 1992 Deklaráciu o zvrchovanosti Slovenskej republiky a 1. septembra 1992 bola prijatá Ústava Slovenskej republiky. 25. 11. 1992 Federálne zhromaždenie prijalo zákon o zániku Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky.

Samostatná Slovenská republika (1993 - až dnes)
Prvým prezidentom samostatného štátu, ktorý vznikol 1. 1. 1993, bol Michal Kováč. 19.januára 1993 bolo Slovensko prijaté do Organizácie Spojených národov. 30.júna 1993 vstupilo Slovensko do Rady Európy.

Súčasná Slovenská republika



V roku 1999 Michala Kováča vo funkcii vystriedal Rudolf Schuster. V roku 2004 sa stal prezidentom Ivan Gašparovič. V čase vzniku SR stál v čele vlády líder HZDS Vladimír Mečiar. Jeho vláda odstúpila v marci 1994 a vystriedala ju vláda širokej koalície pod vedením Jozefa Moravčíka. Po predčasných voľbách na jeseň 1994, ktoré sa skončili víťazstvom HZDS, sa stal premiérom opäť Vladimír Mečiar. Po voľbách v jeseni 1997 vystriedal Vladimíra Mečiara vodca Slovenskej demokratickej koalície (KDH, DÚ, DS, SDSS a SZ) Mikuláš Dzurinda. Po voľbách v lete 2006 a víťazstve strany Smer - sociálna demokracia sa na čelo vlády Slovenskej republiky dostal Róbert Fico. K najvýznamnejším udalostiam v histórii novovzniknutého štátu patrila návšteva pápeža Jána Pavla II. v roku 1995.

Slovensko je členom mnohých dôležitých medzinárodných orgánov: OSN, Medzinárodného menového fondu, Svetovej banky, UNESCO, Rady Európy a pod. Naša krajina vstúpila 1. mája 2004 do Európskej únie a je tiež členským štátom NATO od 29.3.2004. 21.12.2007 vstúpila Slovenská Republika do Schengenského priestoru.

Vlajka Slovenskej republiky



Zdroj: Wikipedie

Slovensko 2. část

4. srpna 2012 v 18:23 | Amras Tulca von Tenebrae |  Slovensko
Stredovek

Stredovek na Slovensku začína príchodom Slovanov na dnešné územie Slovenskej republiky presnejšie do oblasti podunajskej nížiny.
Veľké sťahovanie národov a príchod Slovanov na Slovensko



Príchod s Slovanov do strednej Európy je spojený s viacerými okolnosťami dejín. Tradíciou sa zaužívalo, že starí Slovania k nám prišli z východu z povodia riek Dneper, Odra, Visla, Bug. Neznamená to však, že aj územie Slovenska bolo osídľované priamo z východu. Slovanské kmene pôvodne sídlili na sever od Karpát, na východ od riek Odry a Visly a na západ od Dnepra. Na severe toto územie ohraničovali Pripjaťské močiare. Práve z tejto pravlasti sa Slovania rozptýlili, v 5-6storočí, na všetky strany. Aj napriek tomu, už koncom 4. storočia časť Slovanov spolu s Gótmi prekročili dolný Dunaj a zastavili sa na hraniciach Byzantskej ríše. Aj to , že Slovania postupovali spolu s Gótmi dokazuje , že sa naši predkovia stali súčasťou veľkého migračného pohybu(tzv. Veľkého sťahovania národov) Prvé tisícročie nášho letopočtu je poznačené veľkými migračnými pohybmi, miešaním rás a kultúr, vytváraním nových spoločenských vzťahov a tradícii. Práve Veľké sťahovanie národov patrí medzi najvýznamnejšie udalosti stredoveku.

Samova ríša (623 - 659)
Samo sa usadil natrvalo na Slovensku a zriadil s našimi slovanskými predkami prvú nad kmeňovú spoločenskú spoločnosť vojensky - obrannej povahy, ktorú postupne rozvinul do vtedajšej formy štátneho útvaru. Tento štát vošiel do dejín ako Samova ríša, alebo Samovo kráľovstvo. Centrom toho štátneho útvaru bolo územie okolo Bratislavy a Nitry.

V roku 630 opát Amandus prišiel do Samovej ríše, aby sa pokúsil slovanským obyvateľom hlásať kresťanskú náuku (to bol asi prvý pokus o obrátenie našich predkov na kresťanskú vieru). Jeho činnosť sa však nestretla s úspechom (dá sa posudzovať zo zachovanej správy, že kráľ Samo ostal pohanom- mal 12 žien, 22 synov a 15 dcér).

V roku 631 po neúspešných vyjednávaniach franský kráľ Dagobert napadol Samovu ríšu a vyplienil časť jeho územia. Ale v rozhodujúcej bitke pri Vogatisburgu zvíťazil Samo a obránil nezávislosť svojej ríše. Neskôr sa vypravil so svojím vojskom až do Durínska a napadol Frankov. Využil to vládca srbských Slovanov Dervan, povstal proti Frankom a pripojil svoje územie k Samovej ríši.

Samove vojská opätovne v roku 633-636 napadli okrajové územia Franskej ríše. Po prvých neúspechoch narazil na presilu durínskeho vojvodu Radulfa, ktorý ich porazil. Ten neskôr po porážke svojho kráľa Sigiberta zriadil svoje vojvodstvo ako samostatný štát a zmieril sa so Samom. Rok 659, kráľ Samo, ktorí vládol 35 rokov umiera. Samova ríša bola kmeňovým zväzom, spojeným silnou osobnosťou vládcu, a po jeho smrti sa rozpadla. Slovenský Slovania už neboli schopní odolávať avarskej presile, preto upadli znova pod nadvládu Avarov.

Podobizeň ako asi mohol vyzerať Samo v čase svojej najväčšej slávy



Život a kultúra Slovanov po rozpade Samovej ríše
Slovensko malo čulé obchodné styky s Byzanciou, tiež s Franskou ríšou- najmä zbrane, a so Sedmohradskom - soľ. Rozvíjala sa výroba železných nástrojov, kováčstva a kovotepectva, vzniklo nové odvetvie- kovolejárstvo(ty čo liali kovy do nádob, foriem...). Tieto techniky spracovania kovov sa uplatnili tak pri výrobe nástrojov a zbraní, ako aj v šperkárstve. Od začiatku 7. storočia sa rozširovala výroba keramiky na hrnčiarskom kruhu. V roku 796, za vlády Karola Veľkého vojská markíza Ericha a Karolovho syna, talianskeho kráľa Pipina napadli a porazili Avarov. Zmocniac sa ich hlavného mesta medzi Dunajom a Tisou. Tým oslobodili aj vtedajších Slovákov od avarskej hrozby a umožnili im vývoj najmä na juhozápade.

Vznik Nitrianskeho kniežatstva
Niekedy začiatkom 9. storočia práve vznikol nad kmeňový útvar s centrom v Nitre. Jeho hranice na západe tvorili hrebene Malých a Bielych Karpát, na juhu Dunaj a pohorie Matra. Zasahoval do Turca, Gemeru, Novohradu a do Spiša. Prvých vládcov Nitrianskeho kniežatstva nepoznáme. V roku 827-829 Salzburský arcibiskup Adalram vysvätil v Nitre na majetku kniežaťa Pribinu prvý kresťanský kostol na území Slovenska. V tom čase tu pôsobili franskí misionári, ktorí s podporou Pribinu šírili kresťanstvo, i keď sám Pribina nebol pokrstený.

Rastislavova vláda
Po nastúpení na moravský kniežací stolec Rastislav spočiatku udržiaval dobré vzťahy s Východo franskou ríšou. Budoval systém opevnení, ktoré mali v prípade franského útoku slúžiť obyvateľom ako útočisko. V auguste 855 však Ľudovít Nemec napadol s veľkým vojskom Rastislavovo Slovensko, pretože Rastislav podporil odboj Ratboda. Nepodarilo sa mu dobyť Rastislavovu pevnosť, pravdepodobne Devín, ani poraziť slovenské vojsko. Neskôr podporoval odboj Ľudovítovho syna Karolmana proti otcovi. Rastislav využil svoje spojenectvo s Karolmanom na to, aby zaútočil aj proti Pribinovi, ktorý obhajoval záujmy Ľudovíta Nemca. Rastislavove vojská vpadli na územie Blatenského kniežatstva. Pribina v roku 861 v boji s Moravanmi zahynul. Jeho kniežatstvo zdedil syn Koceľ.

Misia Konštantína a Metoda
Rastislav sa v roku 862 obrátil na byzantského cisára Mikuláša III. So žiadosťou, aby mu poslal biskupa a učiteľov, ktorí by jeho slovenskému ľudu hlásali evanjelium v jeho vlastnom jazyku. Cisár vyhovel Rastislavovej prosbe a poslal mu misiu učiteľov viery a práva na čele s bratmi Konštantínom a Metodom. Konštantín, zvaný Filozof, bol jedným z najučenejších mužov cisárskeho dvora. Pochádzal zo Solúna, ktorého okolie už bolo zaplavené usadeným slovanským obyvateľstvom, preto pravdepodobne ovládal aj tamojší slovanský dialekt. Aj jeho brat Metod, ktorý za mlada pôsobil medzi Slovanmi ako cisársky admin. úradník, mohol poznať ich hovorovú reč, ktorá však ešte nemala nijakú spisovnú formu. Slovania nemali ani svoje písmo. Preto Konštantín už v Carihrade zostavil pre Slovanov osobitnú abecedu a začal prekladať najpotrebnejšie náboženské texty do jazyka Rastislavových Slovákov.

Ukážka prvého písma Slovanov hlaholiky



Príchod byzantských vyslancov a misionárov s ich spoločníkmi na Slovensko sa datuje v roku 863.Konštantín a Metod začali hneď pôsobiť a založili prvú vysokú školu na Slovensku podľa vzoru Konštantinopolskej akadémie. Bolo to učilište na výchovu kňazov, kde vyučovali okrem teológie, hudby a gramatiky aj hlaholiku a liturgiu v domácom jazyku. Do vtedajšej slovenčiny preložili knihy z gréčtiny i z latinčiny, vybrané časti Písma svätého a hlavné texty cirkevného i rímskeho občianskeho práva.

Keďže Konštantín a Metod nemali vyššie cirkevné svätenie, nemohli vysvätiť svojich učeníkov za kňazov. Preto v roku 867 pápež Mikuláš I. pozval Konštantína a Metoda do Ríma. Byzantskí učitelia sa vybrali so svojimi slovenskými žiakmi do Ríma, aby ich dali vysvätiť za biskupov a kňazov. Zastavili sa pri Blatenskom jazere, kde vládol Koceľ, ktorý im zveril 50 žiakov ,aby ich naučili písať po slovensky. Počas ich cesty umrel 13. novembra 867 pápež Mikuláš I. Keď došli do Ríma, privítal ich nový pápež Hadrián II., ktorý schválil ich misionársky postup a pri bohoslužbách dovolil používať starú slovenčinu. Potom sám vysvätil Metoda za kňaza. Biskupi v Ríme vysvätili za kňazov slovenského vzdelanca Gorazda a niekoľko iných kandidátov (ako Kliment). Títo noví kňazi potom celebrovali v rímskych kostoloch po slovensky. Konštantín taktiež napísal prvú Slovanskú báseň. Proglas čo je úvod k svätému písmu.

V roku 868 Konštantín v Ríme ťažko ochorel a začal sa pripravovať na smrť. Zriekol sa funkcie vyslanca a vstúpil do gréckeho kláštora, kde prijal rehoľné meno Cyril. 14. februára Konštantín Cyril umrel. Pápež ho dal pochovať s najvyššími poctami v kostole sv. Klimenta. Metoda vymenoval za svojho legáta pre slovanské kraje a zveril mu bulu "Sláva bohu na výsostiach", ktorou úradne potvrdil slovenský jazyk ako bohoslužobný jazyk cirkvi. Koceľ však vyslal Metoda znovu do Ríma a požiadal pápeža, aby Metoda vysvätil za biskupa. Pápež vyhovel žiadosti, vysvätil Metoda a ustanovil ho za arcibiskupa. Vymenoval ho za aj za pápežského legáta pre všetky slovanské krajiny.

Neskôr boli spísané aj Moravsko- Panónske legendy skladajú sa z dvoch častí. Život svätého Konštantína a Život svätého Metoda. Život svätého Metoda napísal jeho žiak Gorazd a Život svätého Konštantína najskorej Kliment ale nie je to ničím doložené.

Šírenie kresťanstva a kultúry na Veľkej Morave
Roku 872 Svätopluk vyslal posolstvo do Ríma a žiadal o návrat arcibiskupa Metoda. Takto sa pápež Ján VIII. dozvedel o uväznení. Požiadal Karolmana, aby Metodovi umožnili činnosť v Panónii. Aby pápež odstránil predmet sporu medzi bavorskými biskupmi a Metodom, zakázal používať slovenský jazyk pri bohoslužbách, ale dovolil v ňom čítať state z Písma svätého a vyučovať ľud počas bohoslužieb. Po príchode na VM sa Metod ujal správy svojej diecézy a stal sa predstaveným nielen domácim, ale aj nemeckým kňazom, ktorí pôsobili na našom území.

Roku 880 sa arcibiskup Metod vybral do Ríma obhájiť liturgiu v domácom jazyku. Pápež v tom istom roku vydáva a posiela Svätoplukovi listinu "Industriae tuae", v ktorej Svätopluka a jeho ľud vzal pod ochranu Svätej stolice. Schválil liturgiu v jazyku Slovienov, na žiadosť Svätopluka vysvätil švábskeho mnícha Wichinga za nitrianskeho biskupa. Svätoplukovi pápež povolil v bule, aby pre seba a pre svojich veľmožov mohol dať vykonávať Božie služby v latinskom jazyku.

Roku 885 arcibiskup Metod, cítiac sa už na konci svojich síl, zvolal zhromaždenie kňazov a biskupov Slovenskej ríše a za svojho nástupcu určil Slováka Gorazda. 6.apríla Metod umrel. Na Slovensku zanechal asi 200 kňazov. Metodovu smrť využil nitriansky biskup Wiching a vybral sa do Ríma, aby tam opätovne žaloval na Metoda a ospravedlnil svoje konanie voči nemu. Nový pápež Štefan V. nielenže nepotvrdil Metodovo určenie Gorazda za svojho nástupcu, ale zakázal používať slovenský jazyk v liturgii.

Do kostolov sa zaviedla liturgia, časť Metodových žiakov odišla na Balkán kde z hlaholiky vytvorili nové písmo cyriliku, ktorú dodnes používajú pravoslávne slovanské národy. Svätoplukove vojenské výboje oslabili Veľkomoravskú ríšu. V posledných rokoch jeho života pokračovali zrážky s Frankami a začal sa už objavovať aj oveľa nebezpečnejší nepriateľ kočovní starí Maďari. Svätopluk umrel roku 894 jeho nástupcom sa stal Mojmír II. Tento stratil územie získané jeho otcom Svätoplukom, k čomu prispeli aj vnútorné spory medzi synmi starého Svätopluka. Všetky správy o Veľkomoravskej ríši a jej poslednom kráľovi zanikajú po roku 907 po bitke pri Bratislave, v ktorej zvíťazili Maďari.

Príchod Maďarov a vznik Uhorska
V roku 906 - 907 prichádzajú na územie Slovenska a dnešného Maďarska, starý Maďari z rodu Arpádovcov. Začali neustále boje Maďarov a všetkých ostatných. Na dlhší čas sa usadili do ústrania až do roku 1000. Kedy bol korunovaný Štefan I Uhorský. Ktorý oficiálne začlenil Slovenské územie do Uhorska.
Uhorské korunovačné klenoty



Matúš Čák Trenčiansky a Anjouovci
Už za posledných Arpádovcov sa moc v krajine dostáva do rúk veľmožov. Najmocnejší z nich, Matúš Čák Trenčiansky, dovského rodu až do svojej smrti roku 1321 vo svojej moci väčšinu slovenského územia. Roku 1301 ponúkol českému kráľovi z rodu Přemyslovcov Václavoci II. uhorský trón (ako protikandidát vystúpil Karol Róbert z Anjou z dynastie Anjouovcov, no je donútený prepustiť trón), no na trón nastúpi až jeho syn, Václav III. ako Ladislav V. Nedosahuje však všeobecné uznanie a na trón nastupuje bavorský vojvoda Oto III. Wittelsbach, uväznený rebelmi. Karol Róbert z Anjou má teda voľnú cestu a roku 1308/1309 zasadol na trón. Oficiálne sa stal kráľom až po korunovácii v Stoličnom Belehrade roku 1310. Proti nemu sa však začal búriť Matúš Čák, až kým ho roku 1312 Karol Róbert neporazil v bitke pri Rozhanovciach. Po porazení odbojných veľmožov začal Karol Róbert upevňovať kráľovskú moc, zaviedol pevnú menu a stále dane. Keď roku 1342 zomrel, na trón zasadol jeho syn Ludovít I., ktorý mal zaručenú aj poľskú korunu zmluvou, ktorú jeho otec uzavrel s poľským kráľom tri roky pred svojou smrťou. Za jeho vlády sa Uhorské kráľovstvo vypracovalo na pozíciu európskej veľmoci. Roku 1370 je zvolený za poľského kráľa. Po jeho smrti sa stáva kráľovnou jeho dcéra Mária. Nastáva boj o politickú moc a uhorskú korunu. Napokon je roku 1387 uznaný za kráľa jej manžel Žigmund Luxemburský.

Rôzne rody a Huňadyovci
Za vlády Žigmunda došlo opäť k oslabeniu kráľovskej moci (vnútropolitický rozvrat a vonkajšie vplyvy) Kráľ bojuje proti Turkom (r. 1396 porazený v bitke pri Mikopole) a proti , husitom evolučné hnutie našlo ohlas na Slovensku v radoch mestskej chudoby a poddaných. Svoje vojenské ťaženia proti nim, financoval najmä z ťažby drahých kovov na Slovensku.

Keď po 50 rokoch svojej vlády zomiera roku 1437 nastupuje na trón Albrecht Habsburský manžel jeho dcéry. Zomiera však už v roku 1439 a nastáva boj o trón medzi Vladislavom I. Jagelovským a synom Albrechta Ladislavom Pohrobkom (obhajcom jeho záujmov a Ján Jiskra z Brandýsa). V bitke pri Varne roku 1444 padol Vladislav a za právoplatného kráľa je uznaný mladý Ladislav (správcom krajiny zvolený Ján Huňady). Na Slovensku v tej dobe pôsobí hnutie bratríkov, šíriace myšlienky husitov, pôsobiaci na našom území od roku 1451 do roku 1467, kedy bol dobytý ich posledný tábor.

Po Ladislavovej smrti roku 1457 bol na trón roku 1458 zvolený Matej Huňady (Korvín), syn Jána Huňadyho, najbohatšieho veľmoža v Uhorsku. Ako svoj prvoradý cieľ určil potlačenie bratríckeho hnutia a ešte v roku svojej korunovácie jeho vojská porazili bratríkov pri Blatnom jazere. Ich posledný tábor bol dobytý roku 1467 vo Vel´kých Kostol´anoch. V Bratislave založil roku 1465 Universitas Istropolitana, prvú univerzitu na území Slovenska. Korvín bol zástancom umenia a vzdelania, na kráľovský dvor pozýval učencom z celej Európy a s jeho vládou je spojený aj prienik humanizmu a renesancie do Uhorska. Zomrel roku 1490, no nezanechal za sebou žiadneho legitímneho potomka, iba nemanželského syna Jána.

Slovensko 1. část

4. srpna 2012 v 17:45 | Amras Tulca von Tenebrae |  Slovensko

Slovenské dějiny



Pravek

Doba kamenná- sa ešte rozdeľuje na skorý a neskorý paleolit, mezolit, neolit a eneolit.

Ranný paleolit- bol 25 mil. - 1 mil. rokov, v tejto dobe sa už začal predok ľudí oddeľovať od zvierat a ostatných živočíchov. Na území Slovenska sa podarilo nájsť doklady existencie primátov (Anthropoidea) - najstarších prapredkov opíc, hominoidov i človeka. V Devínskej Novej Vsi, dnes mestskej časti Bratislavy, sa dodnes nachádza veľký vápencový kameňolom, zvyšok polostrovu v neogénneho mori. Počas prvej svetovej vojny sa našlo v Capfeho štrbine sedem kompletných kostier rodu PLIOPITHECUS, z čeľade Pliopithecidae (25 - 15 mil. rokov), pokladaného za predka gibonov a možno i ľudoopov. Dnes sú uložené vo viedenskom Natürhistorisches Museum. Z rovnakej lokality pochádzajú tri zuby DRYOPITHECA (16 - 9 mil. rokov). Dnes sa pripisujú druhu Sivapithecus Darwiny (14 - 10 mil. rokov), z ktorého pravdepodobne vznikol orangutan. Prvý rod, ktorý sa podľa názoru väčšiny bádateľov priamo podieľal na genéze neskoršieho rodu Homo bol rod RAMAPITHECUS (pred 14. mil. rokov). Jeho rozšírenie v strednej Európe potvrdzujú nálezy z okolia maďarského mesta Tatabánya. V roku 1951 sa v nováckej hnedouhoľnej bani našla kostra, ktorá údajne patrila samici s mláďaťom, geologický vek vrstvy pritom naznačuje, že mohlo ísť práve o Ramapitheca. Bohužiaľ, vedúci pracovníci sa obávali prerušenia prác a nesplnenia úloh prvej päťročnice. Trestuhodným spôsobom prikázali robotníkom nález zneškodniť a utajiť.

Starý Paleolit- bol (1 mil. - 250 000 p.n.l.), z tejto doby sa nám dochovalo už viacej artefaktov, medzi najčastejšie nájdené patrí pästný klin. Vďaka pár amatérskych zberateľov sa podarilo tieto pamiatky nájsť na území Bratislavy, konkrétne na južných terasách Malých Karpát.

Stredný Paleolit- (250 000 - 40 000 p.n.l.) Na území Slovenska praveký človek využíval termálne minerálne pramene, ktoré mu poskytli vhodné zimovisko. Postupným navrstvovaním z nich vznikli travertínové kopy. Najdôležitejšou z nich je dnes už skoro úplne vyťažená travertínová kopa v Gánovciach. Popri odtlačkoch vyliatok tiel korytnačiek a súdobej flóry sa tu roku 1926 našiel výliatok ženskej lebečnej dutiny. Z koryta Váhu pri Šali bola vybagrovaná čelová kosť ženy a 2 kosti iného jedinca, tentoraz predstavujúcich pokročilú /prechodnú/ formu neandertálca. Neandertálci predstavujú slepú vývojovú vetvu človeka. Z nálezov je zrejmé, že Neandertálci už dokázali prejaviť ľudský súcit - solidaritu a máme už doložené prvé znaky náboženstva. Iné náleziská sú predovšetkým travertíny v Hôrke - Bojniciach III Hradnej priekope, Beharovciach, Bešeňovej, Hranovnici, ale aj jaskyňa Čertova pec pri Radošine. Počas poslednej doby ľadovej hustota lokalít stúpa, v Bojniciach - Prepoštskej jaskyni sa našli kamenné nástroje MOUSTIERSKEJ kultúry so silnou levalloiskou tradíciou. Typické sú šupinovo retušované driasadlá. Sídelná oikumena sa rozšírila do predtým neosídlených polôh (Záhorie - Kunou, Sobotište, Prievidza - Mariánsky vŕšok, Laborecká vrchovina), prvý krát človek prenikol do okolia Prešova.

Model života v Paleolitu



Mladý Paleolit- (40 000 - 11 000 p.n.l.), začína na Slovensku prechodnou SZELETSKOU kultúrou, rozšírenou v Strednej Európe a celom povodí Dunaja. Nositeľmi jej staršej fázy mohli byť ešte neandertálci, mladšiu už bezpečne vytvoril Homo Sapiens Sapiens. Zo Slovenska pochádza unikátny nález - rytina na rebre z Veľkého Polačína (okres Trenčín), údajne znázorňujúca Mihuľu riečnu. Nositeľom kultúry bol bezpečne Homo sapiens sapiens - jeho kostrové pozostatky z Mladečskej jaskyne (Morava) sú najstarším nálezom kostí človeka moderného typu v Európe. Na Slovensku poznáme náleziská z východnej časti. Najvýznamnejšou paleolitickou kultúrou je na Slovensku GRAVETTIEN. Gravettský ľud lovil mamuty, zajace beláky, soby, polárne líšky, kone, vlky, medvede. V tomto období sa udiala prvá zmena odlišujúca psa od vlka - jeho chrup sa zmenil na cikcakovitý. Ľudia žili v tlupách, ktoré sa menili na rody. Vyskytovalo sa tu matriarchátne zriadenie rodov. Ženy a muži si delili prácu, stavali si prístrešky, vyhľadávali jaskyne a skalné previsy (Cromagnonci), Dolní Vestenice, Považie. Rozmnožuje sa umelecká aktivita v podobe venúš, iného figurálneho umenia, rytín, skalných malieb. Veľa dôkazov hovorí o dôležitej úlohe šamana vo vtedajšej spoločnosti. Bežné boli rôzne amulety.. Zo západného Slovenska je množstvo lokalít, najdôležitejšie sú: Nemšová a najdôležitejšia lokalita Moravany nad Váhom s nálezom venuše z mamutoviny.

Mezolit-(8 200 - 6 000 p.n.l.), na východe Slovenska (lokality Barca I, Dolná Streda) predstavuje mezolit potíska skupina kultúry TARDENOISIEN. Na západnom Slovensko je to mladšia seredská skupina kultúry SAUVETERRIEN. Sídlisko bolo skúmané na pieskových dunách zvaných Mačianske vŕšky asi 4 km od Serede.

Neolit- mladšia doba kamenná (6 000 - 3 000 p.n.l. ), v tomto období došlo k jednému z najväčších prevratov v dejinách ľudstva, preto hovoríme o neolitickej revolúcii. Ľudstvo prešlo od privlastňovacieho hospodárstva k poľnohospodárstvu. Prvé poľné plodiny vysievané ľuďmi boli teda rôzne druhy pšenice a jačmeňa. Domestikované formy rastlín sa zreteľne odlišovali od divých foriem, u pšenice tak silne, že domestikované rastliny by už bez človeka nemohli existovať.

Eneolit- Neskorá doba kamenná (3 000 - 2 000 p.n.l.) Táto doba býva nazývaná aj CHALKOLIT - medeno - kamenná. V tomto období už ľudia poznali niektoré kovy, ktoré sa dali ľahšie nájsť a opracovať (meď - výroba sekier, šperkov; zlato, striebro). Najvýznamnejší nález zlatých šperkov u nás v Tibava pri Michalovciach. Nastupuje patriarchát v spoločnosti.
Starovek

Prvé osídlenie- Z historicky doložených prameňov vieme, že na naše územie sa ako prvý dostali predovšetkým Kelti, ktorí sem prenikli už koncom 3. stor. pred Kristom. Kelti boli zruční remeselníci, predovšetkým kováči a hrnčiari, mali hrnčiarsky kruh, razili vlastné mince. Na našom území boli nájdené ich mince s nápisom Biatec (bol zobrazený na slovenskej 5 korune) a Nonnos. Kelti si zakladali opevnené sídla - oppidá, ktorých pozostatky sa našli v Bratislave a Plaveckom Podhradí. Keltov z územia Slovenska vytlačili Rimania, ktorých jednotky prenikli hlboko do vnútrozemia západného a južného Slovenska (do Pomoravia, Považia, Pohronia a na Ponitrie). Najznámejšou historickou pamiatkou pobytu rímskych vojsk na našom území je historický nápis na skale v Trenčíne (Laugaritio) z rokov 179-180. Je pamiatkou na prítomnosť vojakov cisára Marca Aurelia pri potlačení Germánov. Rimania si budovali opevnenú hranicu svojej ríše - Limes Romanus, ktorá siahala na severe k Dunaju, preto sa naše územie stalo súčasťou Rímskej ríše. Z dejín je známe, že vojenské tábory Rimanov boli postavené na Devíne, v Rusovciach (Gerulata), v Iži pri Komárne (Brigetio). V týchto miestach sa našli napr. aj hlinené kocky, ktoré rímski vojaci s obľubou hrávali.

Keltská mince, kterou se inspirovala i pozdější pětikoruna



Staršia doba rímska (10 - 166)
V dobe okolo zmeny letopočtu dochádza v našej oblasti k výrazným politickým, hospodárskym, spoločenským a kultúrnym zmenám. Jednak do Podunajska prenikajúci Rimania a jednak zo severu postupujúce germánske kmene. Germáni si založili Marobudovo "kráľovstvo" organizované na princípoch vojenskej demokracie. Rozkladalo sa na území stredného Dunaja až po stredné Nemecko. Vnútorné rozpory podnecované Rimanmi spôsobili skorý pád Marobuda (r.19),ale aj jeho nástupcu Katvalda (r.21). Rimania potom presunuli časť vojenských družín Germánov na ľavý breh Dunaja, k Morave a Váhu na juhozápad Slovenska. Tu vytvárajú Rimania (v 1.polovici 1st.) poplatné kráľovstvo Vanniovo (regnum Vannianum). Koncom 1st. okupujú Germáni stále väčšie oblasti, chcú preraziť dunajskú hranicu a vniknúť do Panónie. Aby mohli Rimania čeliť nárazom týchto kmeňov, budujú na pravom brehu Dunaja pohraničné pevnosti - limes Romanus a usadzujú tu svoje légie. Od dôb Domitiana (81-96) až po Hadriána (117-138) prenikajú rímske légie stále hlbšie do vnútrozemia ľavého brehu Dunaja a pripravujú sa na úplne okupovanie nášho územia. Budujú vojenské pevnosti.

Trenčianska skala
Nepatrí len k najstarším písomným pamiatkam tohto druhu na území dnešného Slovenska, nie je len svedkom zašlej slávy Rímskeho impéria, ale je aj trvalým a vypovedajúcim svedectvom doby, kedy územie juhozápadného Slovenska stálo na scéne svetových dejín. Vypovedá o tom, že sa Rím, ktorý začiatkom nášho letopočtu posunul svoje hranice až k strednému Dunaju, aby tu zriadil postupne niekoľko provincií (Noricium, Panonia), neuspokojil len s ovládnutím pohraničného pásma, a išiel ešte viac na sever. Nápis na tejto skale pochádza zo zimy roku 179, keď tu prezimovali oddiely rímskeho vojska, zložené z vybraných vojakov viacerých légií. V nápise sa síce hovorí len o príslušníkoch II. légie ktorá bola trvalou posádkou v Aquiniciu (Budapešť), ale zo Zanského nápisu (nájdený v Alžírsku) vyplýva, že išlo o vojakov rôznych légií. Celému tomuto vojsku velil Marcus Valerius Maximianus. Cézarovia, ktorým je nápis na skale venovaný sú Marcus Aurelius a jeho syn spoluvládca Commodus.

Nápis na Trenčianskej skále



VICTORIAE AVGVSTORV (m) Na víťazstvo cisárov
EXERCITVS, QUI LAVGARICIONE vojsko, ktoré v Laugariciu
SEDIT MIL (ites) L (egionis) I I prebýva, vojakov légie 2
DCCCLV 855
...IANS LEG (atus) LEG (ionis) (Marcus Valerius Maxim)ian(u)s legát légie
I I AD (iutricis), CVR (avit) 2. pomocnej kázal
F (aciendum)

Po reforme cisára Hadriána, bol tento drevozemný tábor prebudovaný na nový trvalý castell. Na viacerých miestach sa našli rôzne predmety: keramika, mince, sklo, oštepy, motyky.. Unikátnym nálezom je aj slávnostná rímska prilba s bohatou výzdobou (Mars, Diana, Victoria). V Markomanských vojnách bola Gerulata, poškodená no počas panovania Severovcov zažila druhý rozmach. Z tohto obdobia pochádza aj najväčší počet kamenných oltárikov. Najväčší počet oltárikov mal Iupiter Optimus Maximus, v armáde uctievaný i ako Iupiter Optimus Maximus Dolichenus. V 3st. a 4st. prevládalo kostrové pochovávanie, ale bolo objavené aj pochovávanie zosnulého pod strieškou z tehlových škridlíc. Pri svébsko - sarmatských vojnách (254, 259 - 260) bola Gerulata poškodená, a tak ako celé impérium sa ocitla v postupnom úpadku. Počas vlády cisára Valentiniána I. bol kastel nanovo prestavaný: aby vyhovoval zmeneným podmienkam (menej vojakov, potreba obrany). Neskôr sem prišli aj Vizigóti ktorí boli prijatí v r. 376 ako foederáti, a mali za úlohu chrániť hranicu ríše pred hunským nebezpečenstvom. V rozvalinách rímskeho mesta sa nakoniec na prelome 5/6 st. usadili Slovania.

Čechy 2. část

2. srpna 2012 v 2:10 | Sabina Hlavatá |  Čechy
Novověk

Jagellonci
Matyáš Korvín zemřel r. 1490 a Vladislav se ujal vlády nad všemi Zeměmi Koruny české, jako Vladislav II. Jagellonský. Vladislavovi se nelíbila dvojí víra, panující v Čechách. Katolíci chystali převrat a král o tom věděl, jenže plány katolíků byly prozrazeny a r. 1483 se odehrála Druhá pražská defenestrace. O dva roky později byl svolán zemský sněm, na kterém se obě strany dohodly na náboženské toleranci, což bylo v Evropě zcela nezvyklé.
R. 1516 Vladislav zemřel. Na trůn nastoupil jeho syn, Ludvík Jagellonský, u nás panující jako Ludvík II. Jagellonský. Ludvík sídlil v Uhrách a tak prestiž Čech klesla. R. 1526 proběhla bitva u Moháče, do které vyrazil i Ludvík, postavit se proti Turkům, kteří již delší dobu ohrožovali východní Evropu. Bitva dopadla katastrofálně a Ludvík se při útěku utopil v bažinách.

Habsburkové
Dědickým nárokem připadla koruna Zemí Koruny české, Ferdinandovi I. Habsburskému. Čechy byly stále stavovským státem, ale právě Ferdinand dělal všechno proto, aby to změnil na absolutistickou monarchii a šlechta ztratila své výsadní postavení. Ferdinand před korunovací přislíbil mít své sídlo v Praze, ale ve Vídni zřídil všechny státní úřady a všechny své země spojil do Habsburské monarchie.
Zemřel r. 1564 a své země rozdělil mezi své syny. České země, Rakousy a Uhersko, připadly Maxmiliánu II. Habsburskému. Protestanstské církve požadovali zrušení zastaralých kompaktát a nahradila je Česká konfese, která vyhovovala všem protestantským církvím.
Maxmilián zemřel r. 1576 a na trůn nastoupil Rudolf II. Habsburský (Pekařův císař, Císařův pekař :-D ). Rudolf byl vychováván na španělském dvoře, ale r. 1583 přesídlil do Prahy. Osobnost Rudolfa byla celkem problematická. Pravděpodobně trpěl maniodepresivní psychozou. Rudolf byl jako vladař neschopný a naprosto nezvládal tureckou hrozbu. Situací byl zděšen jeho bratr Matyáš Habsburský a dokonce vytáhl s vojskem na Prahu, r. 1608. Vše bylo v rukách šlechty a ta se nakonec přiklonila na stranu Rudolfa, potom, co slíbil naprostou náboženskou svobodu. Slib splnil a vydal Majestát Rudolfa II. Nakonec došlo k dohodě. Rudolf měl na starost Čechy a Matyáš ostatní země. Ale Rudolfův zdravotní stav se stále zhoršoval. Přidaly se příznaky syfilis a král a císař, se dokonce pokusil o sebevraždu. R. 1611 se neúspěšně pokusil o převrat (vpád pasovských) a byl donucen podepsat abdikaci a o rok později zemřel.
Rudolf II.



R. 1611 se tak stal českým králem Rudolfův bratr Matyáš Habsburský. Situace v Čechách se přiostřovala. Matyáš se ukázal jako zarputilý katolík a přenesl své sídlo z Prahy do Vídně, čímž opět oslabil pozici Prahy, jako císařského sídelního města.

České stavovské povstání
Matyáš byl bezdětný a proto již r. 1617 ustanovil svým nástupcem Ferdinanda II. Štýrského, který okamžitě převzal vládu. R. 1618 vypukly ostré spory mezi evangelíky a katolíky, ohledně Majestátu Rudolfa II., který Matyáš nedokázal, aby byl dodržován. Vše vyvrcholilo, v pořadí již třetí, Pražskou defenestrací. Nepokoje v Čechách a tato Třetí pražská defenestrace odstartovala Třicetiletou válku. Ferdinand II. byl r. 1619 sesazen a nahradil ho "zimní král" Fridrich Falcký. Jenže r. 1620 se odehrála bitva na Bílé hoře.

bitva na Bílé hoře



České stavy byly poraženy a Fridrich Falcký uprchl. Ferdinad zrušil Majestát Rudolfa II. a jako poslední tečku za povstáním dal r. 1621 popravit 27 českých pánů, vůdců povstání. Po potlačení povstání začal Ferdinand ještě tvrději prosazovat svou politiku. R. 1627 vydal Obnovené zřízení zemské, ústavu, která ustanovila Čechy jako dědičné pro Habsburky, zavedla absolutní monarchii, místo stavovského státu, zrovnoprávnila Češtinu s Němčinou, jako úřední jazyky a zavedla katolictví jako jediné náboženství.

V době Třicetileté války
Tato ústava přiměla mnoho lidí k emigraci. Mezi nimi např. i Jana Ámose Komenského. Šlechta měla na výběr, jestli emigrovat, nebo přestoupit na katolickou víru, ale obyčejní lidé měli přestoupení povinné a protestanstské šlechtě byl zabaven veškerý majetek. Ten král rozdělil mezi své stoupence a do Čech se přestěhovalo několik významných cizích šlechtických rodin (Buquoyové, Picolominiové, Kolloredové). To vše nakonec znamenalo kulturní a jazykový úpadek. Totéž, co nastolil Ferdinand tady, chtěl i pro zbytek Svaté říše římské a dovedlo ho to např. k zapojení švédska do Třicetileté války.
Ferdinand II. Štýrský zemřel r. 1637 a na trůnu ho nahradil jeho syn Ferdinand III. Habsburský.
R. 1648 byl podepsán Vestfálský mír, kterým skončila Třicetiletá válka.

Habsburská monarchie a Marie Terezie
Ferdinand III. Habsburský pokračoval v krocích svého otce, ale již mírněji. Jako první nechal udělat soupis obyvatel a vytvořit první katastr. Po něm vládl Ferdinand IV. Habsburský, ale nakonec zemřel dřív, než jeho otec, r. 1654, na pravé neštovice.
Na řadu přišel Leopold I. Celý život se věnoval vojenství a vedl stálé konflikty s Francií a Tureckými vojsky. R. 1683 úspěšně odrazil turky, při Druhé bitvě o Vídeň. Ale tato vojenská politika ruinovala státní finance.
Zemřel r. 1705 a po něm vládl Josef I. Habsburský, ale zemřel již r. 1711 a nastoupil Karel VI. (u nás jako Karel II.).
Problém s Karlem byl, že byl posledním mužským žijícím Habsburkem. R. 1713 tedy vydal Pragmatickou sankci, kterou kterou zaručil dědičnost trůnu i pro ženy. Ta ovšem nebyla zcela uznána a vedlo to k Válkám o rakouské dědictví.
R. 1740 Karel VI. zemřel a panovnicí Čech se stala Marie Terezie. Ve Válkách o rakouské dědictví jí, ale porazil její oponent, který neuznal Pragmatickou sankci, Karel VII. Bavorský. Válkou získal část z Habsburské monarchie, včetně území Čech a r. 1741 se zde nechal korunovat králem. O rok později se stal i císařem. Ale Marie Terezie postupně dokázala získat svá území zpět, kromě Slezka, které připadlo Prusku a Marie se s tím nikdy nesmířila. R. 1743 byla v Praze korunována. R. 1745 Karel VII. zemřel.
Marie Terezie zřídila státní soudy, provedla reformaci školství (mezi studenty neblaze proslulá povinná školní docházka :-D ), nutila lid robotovat na panském, což vedlo k místním povstáním, jako např. r. 1775 povstání sedláků u Chlumce nad Cidlinou ("dopadli jak sedláci u Chlumce"), ale celkově je její vláda velebena, jako osvícenecká.
Marie Terezie



Marie Terezie zemřela r. 1780 a na trůn nastoupil její syn Josef II. , kreý byl v té době již císařem a s vládou měl zkušenosti. R. 1781 zavedl Toleranční patent. Ten kromě katolictví povolil kalvinismus, luteránství a pravoslaví a Židé již nemuseli být označení. Josefovy reformy vypadaly tak, že co nemělo svůj účel, to zrušil. Zrušení se tak nevyhlo několik církevních svátků, aby bylo víc času na práci, klášterů a žebravých řádů. Za účelem ušetřit, dokonce zakázal pohřby v rakvích a nařídil hromadné hroby, ale to bylo kvůli nevoli rychle zrušeno. R. 1781 výrazně omezil nevolnictví. Lidé se již mohli svobodně stěhovat a brát se. Také zrušil šlechtě některé monopoly. Josef II. zemřel r. 1790 a nastoupil Leopold II. Ten zrušil některé Josefovi reformy, které nebyly moc populární, protože potřeboval v zemi klid, kvůli počínající Velké francouzské revoluci. Vládl, ale pouhé dva roky, než zemřel.

Moderní dějiny

Národní obrození
R. 1792 na trůn na nastoupil František I. Byl také posledním císařem Svaté říše římské národa německého.
Od nástupu Habsburků na český trůn docházelo postupně ke stále větší a větší germanizaci. Došlo to tak daleko, až za vlády Josefa II. se Němčina stala jediným úředním jazykem. Česky už mluvili jen úplně obyčejní lidé a česky se učilo už jen na základních školách (do 12 let, potom byla měšťanka, nebo gymnásium a tam už se mluvilo jen Německy). Takový vývoj, ale probouzel národní vědomí, až postupně docházelo k jevu, zvanému Národní obrození, vedenému národními obroditely. Takovými byly třeba František Palacký, F. L. Čelakovský, K. H. Borovský, J. K. Tyl, K. H. Mácha, Božena Němcová, a spousta dalších. Nejednalo se o otevřený konflikt, nebo vzpouru, ale o jasnou snahu zachovat vše české a národní povědomí. Za konec Národního obrození se považuje revoluční rok 1848. Ale to už byl, po Františkovi I., vládcem poslední korunovaný český král, Ferdinand I. Dobrotivý (vládl jako Ferdinand V.), krounovaný r. 1836.

Ferdinand I. Dobrotivý a revoluční rok 1848
Ferdinand I. Dobrotivý byl potomkem blízských příbuzných a podobně jako další jeho sourozenci byl těžce geneticky poškozen. Ačkoliv nebyl nijak hloupý, trpěl epilepsií a křivicí a tyto zdravotní komplikace mu nedovolily prakticky vládnout. Ještě jeho otec vložil vládu do rukou kancléře Klemense Wenzela von Metternicha a státní rady. Metternich se bál jakékoliv změny a byl velmi podezřívavý. I proto omezil svobodu slova. Když došlo r. 1848 ve Vídni k nepokojům, utekl do Anglie. Ferdinand stál na straně Čechů a jak moc Češi toužili o sproštění germánského vlivu, dokázal František Palacký. K nepokojům a revolucím postupně docházelo i v dalších státech Habsburské monarchie a z jiných důvodů se revoltovalo i v jiných zemích, až nakonec proběhla revoluce snad ve všech zemích Evropy. Výsledkem revoluce pro Čechy bylo zrušení roboty, zrušení privilegií šlechty, zrušení trestu smrti a zavedení rovnosti před zákonem. A také abdikace Ferdinanda ve prospěch Františka Josefa I.

František Josef I. a Rakousko- Uhersko
František Josef I. byl jedním z nejdéle vládnoucích panovníků na světě (68 let).
František Josef I.



Jeho manželkou byla oblíbená císařovna Alžběta, přezdívaná Sisi. Když nastoupil na trůn, netěšil se zrovna moc popularitě. K tomu nepřispěla ani krvavá porážka maďarského povstání r. 1849, v bitvě u Világoše. R. 1853 na něj byl dokonce spáchán neúspěšný atentát maďarského radikála. R. 1860 František otevřel cestu k přeměně z absolutistické monarchie na konstituční, Říjnovým diplomem. R. 1866 prohrálo Rakousko válku s Pruskem a definitivně přišlo o severoitalská území, Benátsko a Lombardsko. R. 1867 přistoupil František k vyrovnání s Uherskem a tak vzniklo Rakousko- Uhersko. Během Krymské války se Rakousko dostalo do sporu se svým dřívějším spojencem, Ruskem. R. 1879 uzavřelo Rakousko- Uhersko spojenectví s Pruskem, proti Rusku. R. 1882 se přidala ještě Itálie. Vznik tohoto Trojspolku a další napětí, vedlo k 1. světové válce, která vypukla r. 1914.

1. světová válka
František Ferdinand d´Este a jeho zkvavené šaty



28.6.1914 došlo v Srbsku k úspěšnému atentátu na Františka Ferdinanda d´Este, který měl bý následníkem Františka Josefa I. Rakousko-Uhersko poté vyhlásilo Srbsku ultimátum a zajistilo si pro případnou válku podporu Německa. Srbsko požadavky rakouského ultimáta téměř zcela přijalo, ale jelikož nebyly přijaty zcela, přerušilo Rakousko-Uhersko jednání, vyhlásilo částečnou mobilizaci a potom válku. Tímto začala 1. světová válka.
Ačkoliv to nebyla váka Čechů, Češi byli přinuceni bojovat na straně Německa a Rakousko- Uherska. Za války u nás panovala vojenská diktatura, militarizace hospodářství a německý teror (popravy, persekuce). V zahraničí vznikaly odbojové skupiny. Skupinu Maffie vedl T.G.Masaryk a Eduard Beneš. Práce těchto skupin spočívala ve zpravodajské a osvětové činnosti. Západ nevěděl nic o separatistických snahách českého národa. V čele Maffie byli i K.Kramář a A. Rašín, který se za První republiky stal ministrem financí a vytáhl Československo z poválečné krize mnohem dříve, než se to podařilo v okolních státech.

Poslední císař a král Karel I.
R. 1916, uprostřed války, císař František Josef I. zemřel a místo něj nastoupil poslední rakouský císař a český král (obojí byl nekorunovaný), Karel I. Zajímavé na něm bylo, že byl voják a aktivně ve válce bojoval. Sloužil u mnoha posádek v Čechách, ale k politice se dostal až po svém nástupu na trůn. On to byl, kdo přijal zákon na Ochranu nájemníků, vytvoření Ministerstva sociální péče, či Ministerstva národního zdraví, které existují dodnes. Také se snažil o prosazení míru, když po vstupu USA do války bylo jasné, že Ústřední mocnosti nemají šanci zvítězit. Bohužel, narazil na tvrdohlavost ostatních států, zvláště Německa, které do poslední chvíle věřilo, že vyhraje. Karel se snažil alespoň zmírnit válečnou krutost. R. 1918 se zřekl v rakouské části monarchie účasti na státních záležitostech a tak vznikla republika Německé Rakousko, které existovalo rok a jeho součástí bylo i, tehdy již, Československo. O rok později byl vydán zákon, který zrušil vladařská práva celé Lotrinsko- Habsburské dynastie a Karel I. byl vyhoštěn ze země. Snažil se sice o návrat a rekontrukci monarchie, ale to by vedlo k občanské válce a proto se těchto snah nakonec vzdal. Karel I. zemřel r. 1922 na zápal plic. R. 2004 byl pro své mírové snahy blahořečen.
poslední český král, Karel I.



Československo- První republika
Demokratická republika Československo vznikla 28. října 1918 a prvním prezidentem se stal Tomáš Garrigue Masaryk, zvaný Prezident Osvoboditel.
první český prezident, Tomáš Garrigue Masaryk



Zásadními zlomy v přístupu Čechů k samostatnosti byla změna na trůně, vývoj situace na frontě, vstup USA do války a deklarace amerického prezidenta Wilsona, který vyslovil právo národů na sebeurčení. Tak jsme se tedy sebeurčili. Ale vznik republiky nebyl bez problémů. Na našem území žilo stále dost Němců, zvláště v pohraničních Sudetech. Sudetští Němci požadovali nezávislost svého území na Československu a přirazení k Německému Rakousku, ale Češi trvali na svých historických hranicích.
Podobně to bylo se Slováky na Maďarském území. Slovensko bylo k Čechám, v Československo připojeno bez potíží. Ale toto připojení jim přineslo vzdělání a prosperitu, která probudila Slovenské národní obrození, které se vygradovalo až k odtržení a vytvoření samostatného Slovenského státu r. 1993. K Československu patřila ještě Podkarpatská Rus (dnes část Ukrajiny), do r. 1939.
R. 1919 proběhla měnová reforma a byla zavedena Koruna československá. Ústava vznikla r. 1920. Obyvatelé se na základě ústavy považovali za příslušníky Československého národa a oficiálním jazykem byl Československý.
T.G.Masaryk r. 1935, pro nemoc a stáří abdikoval. Druhým prezidentem se stal Edvard Beneš.

Mnichovská dohoda
R. 1933 převzal moc v Neměcku Adolf Hitler se svou Nacistickou stranou a Československu hrozilo okamžité nebezpěčí napadení, hned z několika důvodů. Nacisté získali dojem, že na území Čech mají právo a navíc ho kvůli prosperující ekonomice a hospodářství chtěli získat. Tomuto nebezpečí se Československo snažilo čelit jak budováním silné moderní armády a pohraničních opevnění, tak i posilováním spojeneckých svazků se západními velmocemi. Jenže západ raději obětoval Československo a doufal, že se tak s Nacisty bude možné dohodnout. Tak byla r. 1938 podepsána Mnichovská dohoda, kterou podepsali zástupci Velké Británie, Francie, Německa a Itálie. Zástupci Československa byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni. Podstatou Mnichovské dohody bylo, že Československo přišlo o pohraniční území Sudety. Tím i o veškeré připravené opevnění na hranicích a možnost bránit se vpádu ze strany Německa. Během let 1938- 1939 přišlo Československo nejen o Sudety, ale také o Těšínsko, které připadlo Polsku, ale také o značnou část východního Slovenska a Podkarpatskou Rus, což připadlo Maďarsku.
Hitler při podpisu Mnichovské dohody



Druhá republika
Druhou republikou se nazývá období mezi podepsáním Mnichovské dohody a nástupu Protektorátu Čechy a Morava. Druhá republika trvala pouhých 167 dní.
Po podepsání Mnichovské dohody Edvard Beneš abdikoval a emigroval. Prezidentem se stal Emil Hácha.
Hitler chtěl Československo rozložit zevnitř a spolehl se přitom na Slováky. Hitler přímo nabádal Slováky k radikálnějšímu postupu při kladení požadavků na samostatnost. Jako odměnu za úspěšné rozbití Československa Hitler Slovákům nabídl, že je bude chránit před Maďary. Slováci si skutečně založili Slovenský štát.

Protektorát Čechy a Morava- Druhá světová válka
15.3.1939 vtrhl Hitler do Čech, které obsadil a vyhlásil Protektorát Čechy a Morava. Celá okupace Československa byla interpretována jako snaha Německa o zachování pořádku. Armáda byla kompletně zabavena. Prezidentem zůstával Emil Hácha, skutečnou moc, ale držel protektor - prvním byl Konstantin von Neurath který, ale příliž stranil Čechům a tak po něm nastoupil Reinhard Heydrich.
Druhá světová válka začala 1.9.1939.
Češi škodili Němcům většinou nenápadně, ale funkčně, např. kolaborací. Na Slovensku to bylo trochu jinak. Existence Slovenského štátu přímo závisela na Třetí říši, ale s postupem nacistů narůstal ve Slovácích odpor k vlastnímu státu. 17. 11. 1939 byly uzavřeny vysoké školy. Právě proto byl tento den vybrán k převratu v r. 1989, který vyvolali právě studenti vysokých škol. Heydrich zavedl politiku cukru a biče. Dobře si uvědomoval, že v Čechách je velký průmyslový a zbrojařský potenciál. Kdo chodil do práce a nestýkal se s odbojáři, tak měl klid. Heydrich dokonce výrazně zvýšil příděly, takže stoupla životní úroveň. Kdo, ale odmítl spolupracovat, po tom Gestapo tvrdě šlo.
Příkaz k odstranění Heydricha vydala přímo exilová vláda v Londýně. Úspěšný atentát byl spáchán odbojovou skupinou Anrodpoid 27.5.1942. Odplatou za Heydrichovu smrt byla Heydrichiáda a vypálení Ležáků a Lidic.
Památník dětí z Lidic



To, ale výrazně pomohlo exilové vládě, která byla ustanovena r. 1940 a prezidentem byl znovu Edvard Beneš (Hácha byl uznán jako nastrčená figurka). V srpnu 1942 byla oficiálně zrušena Mnichovská dohoda. R. 1943 došlo ke schůzce mezi Benešem a Stalinem. Československo tam podepsalo se Sovětským svazem smlouvu o ochraně před Německem. Stalin se dále zaručil, že nebude zasahovat do naší vnitřní politiky a zároveň si prosadil, že v poválečných českých vládách budou sedět komunisté. Na začátku války mnoho vojáků odešlo do Polska, protože tam se očekával první útok. Když se tak nestalo, odešli do Francie, kde z nich nejprve nebyli nadšeni, ale nakonec byl povolen Čechům vstup do cizineckých legií. Ve Francii a Anglii působily řádově tisíce našich vojáků, z toho asi 600 letců. Většina přeživších legionářů, kteří nasadili své životy za obnovení naší nezávislosti, skončila rozhodnutím zločinného poúnorového režimu ve věznicích a tzv. nápravných zařízeních. V květnu r. 1945 začali kolovat zvěsti a špatné situaci Němců a brzké porážce. V Praze pod vlivem těchto informací došlo k povstání, ale pokuď by rychle nepřišla pomoc, bylo by potlačeno. Pražané se tedy zabarikádovali a čekali. Zatím se k demarkační linii (České Budějovice- Plzeň) dostali američani a chtěli táhnout na Prahu, ale sověti je ujistili, že jsou s tanky již před Prahou a zasáhnou sami. Nebyli ještě tak blízko, ale nakonec opravdu dorazili a Prahu osvobodili. Druhá světová válka skončila 8.5.1945 v Evropě a 2.9.1945 ve zbytku světa. Československo bylo obnoveno.

Poválečné Československo
Ještě před koncem války už se uvažovalo o tom, co se udělá s Němci na českém území. Nakonec bylo rozhodnuto nekompromisně- odsun. Během něho bylo vyhnáno asi 600 000 lidí a to včetně oblastí Sudet. Sudetští Němci, kteří neměli s válkou nic společného a žili na sudetském území třeba několik generací, byly den ze dne vyhnáni do, pro ně, cizí země a doma museli nechat veškerý majetek. Navíc byl odsun neorganizovaný a někteří češi si hráli na hrdiny, když šli a tyhle Němce stříleli, jako ty zlé, proti kterým vedli válku. Během odsunu byl uplatněn princip kolektivní viny a navíc byla zásadně pošlapána presumpce neviny. Přesto v Československu tisíce Němců zůstali, například jako odborníci v průmyslu. Vláda do uvolněného pohraničí posílala až na výjimky různé problémové skupiny obyvatel, sociální případy, Romy či Maďary ze Slovenska, kde bylo potřeba rozptýlit početnou a koncentrovanou menšinu.
Po válce probíhaly tzv. retribuční soudy, jejichž úkolem bylo potrestat kolaboranty a další činitele protektorátu. Ve vězení skončil i Emil Hácha, který nikdy nikoho neudal a v podstatě se snažil jen přežít v situaci, kdy stejně nemohl nic dělat. Celkem se retribuce týkaly 80 000 obviněných, 30 000 bylo odsouzeno, 800 popraveno.

Komunistický převrat
Výrazným zlomem ve vývoji směrem ke komunistické diktatuře byly volby v roce 1946. Komunistická strana Československa (dále jen KSČ) změnila hlasovací systém tak, že prakticky nemohla být zvolena žádná jiná strana. 25.2.1948 podali nekomunističtí ministři demisi, čímž byl završen Komunistický převrat. Tato událost se pak označovala jako Vítězný únor. Na to byla přijata nová ústava a Klement Gottwald se stal prezidentem. Země se stala totalitním státem a součástí sovětského bloku.
KSČ si okamžitě přispůsobila svým potřebám policii a vznikly Sbory národní bezpečnosti (SNB), z nichž Veřejná bezpečnost (VB) vykonávala práci policie a Státní bezpečnost (StB) byla zaměřená na zpravodajství a boj s vnitřím i venkovním zločinem. Zpopularizovat tyto složky mezi obecnou veřejností měl seriál Případy majora Zemana, který si za náměty bral skutečné případy, ale brutálně je překrucoval k obrazu svému. Hrdinové, kteří se snažili s režimem něco dělat, v něm vypadali jako odporní zločinci. Odvážných poslanců, kteří se protiústavním praktikám komunistů v politice veřejně postavili, bylo málo, např. Milada Horáková.
Milada Horáková



Čistce komunistů se nevyhla ani církev. Církevní myšlenky odporovaly marxistickým a navíc církve nabízely morální oporu lidem, proto bylo třeba se jich zbavit. Kontemplativní řády byly okamžitě zrušeny a řeholníci internováni v klášterech v Želivi a Broumově. Ženské řády byly uzavírány pomaleji, protože řádové sestry často pracovaly například v nemocnicích.
Situace ve věznicích byla strašlivá. Mnoho dozorců bylo sadisty, byl nedostatek jídla a málokdo uvěznění přežil. Političní vězni putovali do Leopoldova, odbojáři na Mírov.
R. 1953 se vyměnili prezidenti a Železná opona, která se začala budovat r. 1948 se v té době stala definitivně neprostupnou. Po Gottwaldovi se prezidentem stal Antotnín Zápotocký, ale již r. 1957 zemřel na infarkt a prezidentem se stal Antonín Novotný.
Železná opona nebyl jen pojem



ČSSR
R. 1960 vznikla nová ústava a Československá republika (ČSR) byla přejmenována na Československou socialistickou republiku (ČSSR). Přišla nová generace, která neznala nic než komunismus. Vyrůstali za protektorátu, zažili německé represe a přídělový systém. Pokud jejich rodiče byli za první republiky dělníky, tak věděli, že za kapitalismu byla hospodářská krize a dělnictvo na tom bylo bídně. Všichni této generaci vemlouvali, jak se mají skvěle. Jakýkoliv kontakt ze západu jim, ale přinášel zprávy o tom, že je to pouze iluze. Ale Novotný také podepsal několik amnestií. Mnoho vězňů bylo propuštěno a očištěno. Postupně se nálada uvolnila, poslouchalo se rádio se stanicemi, jako Lucemburk a Svobodná Evropa. Začínalo se svobodněji psát i hrát v divadlech (Werich, Horníček, Semafor). Do kin přicházely špičkové české filmy (Obchod na Korze, Ostře sledované vlaky, Spalovač mrtvol). Měnil se i postoj k církvím, spousta kněží se navracela z emigrace. Katolíkům bylo dovoleno vycestovat na druhý vatikánský koncil, který naprosto proměnil myšlení církve i liturgii. Toto uvolnění, ale trvalo jen krátce a dostalo název Pražské jaro.
Antonína Novotného r. 1968 nahradil Ludvík Svoboda.

Pražské jaro, sovětská okupace a období Normalizace
V období, kdy na krátko došlo k odklonu od tvrdé linie komunismu, se objevily snahy vnést do společnosti prvky demokratického vývoje, oproštění se od minulosti, odsouzení politických procesů a otevření se západu (tzv. socialismus s lidskou tváří). Tyto snahy byly ukončeny, když r. 1968 do Čech vpadli okupanti v podobě Sovětských vojsk a setrvali až do r. 1991. Těsně po invazi mnoho lidí emigrovalo. A udělali dobře. Byla to na dlouhou dobu poslední jednoduchá šance. (Na toto téma doporučuji film Rebelové, nebo knihu Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí).
Nastalo období tzv. Normalizace. A lidé se se situací pomalu, ale jistě vyrovnávali. Šířila se atmosféra smíření, ze které vybočili dva upálivší se studenti Jan Palach a Jan Zajíc.
hrob Jana Palacha a Jana Zajíce



R. 1975 se opět změnil prezident z Ludvíka Svobody na Gustáva Husáka.
Na začátku 70. let (jako odpověď na pokles počtu obyvatelstva mimo jiné i po masivní emigraci po roce 1968) prosadil velké zvýšení přídavků na děti. Generaci dětí narozených od roku 1970 do roku 1980 se proto říká Husákovi děti. Porodnost opravdu rapidně stoupla, ale společnost tehdy na takový babyboom nebyla připravena - chyběly školky, školy, obchody, jesle, byty apod. Výstavba obrovských panelových sídlišt na okraji velkých měst byla dalším z důsledků.
Život za Husáka se měl v podstatě tak, že se společnost dělila na komunisty a ostatní. Komunisté profitovali z režimu a byli spokojení. Ostatní věděli, že režim není v pořádku, ale naučili se v něm žít. Malým dětem se vštěpovalo, že co se probírá doma není vždycky pro veřejné uši a ty to rychle pochopily. Vyvěsit pár vlaječek do okna ve svátek nikomu neuškodilo, chodilo se do průvodu, konaly se spartakiády a propagantistické řeči se pouštěly jedním uchem tam a druhým ven. Kdo se ozval hlasitěji, byl urychleně a nenápadně odstraněn do vězení.

Sametová revoluce
Komunismus je vlastně docela pěkná myšlenka. Bohužel, myšlenka a skutky se lyšily a komunismus se ukázal jako nefunční utopistická idea, která se dá lehce zneužít. Uvolnění za účelem ozdravení ekonomiky způsobilo probuzení nacionalismu a jedna po druhé se země začali stavět na odpor, až došlo ke zhroucení Východního bloku. U nás došlo nejprve k několika menším demonstracím a jedna byla dokonce povolená, ale byly krutě potlačeny a jejich strůjci, vč. Václava Havla, uvězněni. Režim se bránil, ale režim věděl, že je konec. 17.11.1989 vyrazili do ulic demonstrovat studenti pražských vysokých škol. I ti byli napadeni, ale akce odstartovala dění, které už nešlo zastavit.
Sametová revoluce



Nikdo nezůstal ušetřen té nálady přicházející svobody. Lidé se scházeli na ulicích a zvonili klíči, aby vyjádřili podporu změně režimu, známí herci, zpěváci a další osobnosti dělali proslovy, zpívaly se písně a každý do jednoho cítil to vzrušení. A přitom se, kromě napadení studentů při demonstraci, celý převrat odehrál bez jediné oběti, proto je nazýván Sametovou revolucí. Bylo založeno Občanské fórum a Václav Havel byl jeho čelním představitelem. Následně byl zvolen prezidentem. Po 41 letech tak opět na Hradě zasedl nekomunistický prezident. Tímto symbolickým vítězstvím dosavadní opozice zároveň skončilo období velkých demonstrací, byly odvolány stávky a stávkové pohotovosti a společnost se začala vracet do normálního stavu.
Václav Havel



Václav Havel a Česká republika
Prvním a dodnes kontroverzním činem v úřadu, byla Havlova téměř totální amnestie. Václav Havel také nikdy neprosazoval radikální zúčtování s přisluhovači komunistického režimu. Avšak svůj hlavní úkol, přípravu svobodných voleb a budování základů demokratické společnosti splnil. Řadou projevů i symbolických aktů dodával občanům sebevědomí a zároveň nezakrýval obtížnost situace. Známým se v tomto smyslu stal jeho první novoroční prezidentský projev z 1.1.1990. Václav Havel byl zvolen prezidentem i podruhé.
Název republiky se r. 1990 nejprve změnil na Československá federativní republika (ČSFR), pak byl upraven na Česká a Slovenská Federativní Republika (vznikl tenkrát spor o pomlčku :-D) a r. 1992 jsme se rozpadli na Českou republiku a Slovenskou republiku.
Od r. 1999 jsme v NATO, od r. 2004 v Evropské unii a od r. 2007 jsme členem Schengenského prostoru.
Po Václavu Havlovi se r. 2003 prezidentem stal Václav Klaus a ten je jím dosud.
Václav Klaus, současný prezident



Zdroj: Wikipedie